4 Tz 67/2017 — Nejvyšší soud

4 Tz 67/2017 citace  Název judikátu:Vyhýbání se výkonu vojenské služby Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 10. 2017 Spisová značka:4 Tz 67/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:4.TZ.67.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vyhýbání se výkonu vojenské služby Dotčené předpisy:§ 270 odst. 1 předpisu č. 86/1950Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 67/2017-21ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného zemřelého J. G., proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60, byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného J. G. Napadený rozsudek se zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného J. G. pro skutek, že dne 18. 3. 1960 po nástupu vojenského cvičení u v. ú. 9376 V. odmítl převléci se do vojenského stejnokroje a cvičení vykonávat s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Odůvodnění: Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60, byl obviněný J. G. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, kterého se dopustil tím, že „dne 18. 3. 1960 po nástupu vojenského cvičení u v. ú. 9376 V. odmítl převléci se do vojenského stejnokroje a cvičení vykonávat s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení“. Za uvedené jednání byl obviněný J. G. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 4. 1960. Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. G. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 1 odst. 1 a § 6 písm. e) zákona č. 64/1956 Sb., tr. ř., ve vztahu k ustanovením § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného J. G. se jednalo o činy směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu Ústavou Československé republiky z roku 1948. Výše uvedený trestný čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, k němuž je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahuje, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle § 5 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebyl v této věci podán. Bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích proto pochybil, když nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného J. G. vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu však soud nevěnoval náležitou pozornost. Dále uvedl, že jednání obviněného není a nebylo trestným činem pro absenci imanentního znaku – protiprávnosti. Navíc došlo výše uvedeným rozhodnutím i k porušení zásady ne bis in idem, která byla v době rozhodování soudu upravena citovaným ustanovením § 6 písm. e) tr. ř. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. G. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřené kopie rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60 a rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1955, sp. zn. T - 31/55. Současně je třeba uvést, že ve věci nebylo konáno řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud proto podle § 267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z kopie napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon porušen byl. Podle § 270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustí ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že a) poškodí se na zdraví, opije nebo učiní jinak nezpůsobilým, nebo b) padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení. Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spisový materiál, ale pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60, považuje za nutné uvést následující. Ze skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí a dále z jeho odůvodnění jednoznačně vyplývá, že obviněný J. G. po nástupu na vojenské cvičení odmítl z náboženských důvodů obléci vojenský stejnokroj a cvičení vykonat, jen z toho důvodu, že výkon vojenského cvičení byl v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení § 270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Z výše uvedeného lze jednoznačně dovodit, že obviněný se dopustil trestného činu vyhýbání se služební povinnosti z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu ČR považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro p