5 Tdo 156/2005 — Nejvyšší soud

5 Tdo 156/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 4. 2005 Spisová značka:5 Tdo 156/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.156.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 156/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2005 o dovolání obviněného P. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 9 To 189/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 134/2003, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 9 To 189/2004, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 1 T 134/2003. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 1 T 134/2003, byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v průběhu roku 2001 a v průběhu roku 2002 až do 15. 2. 2002 v H. u. B., okres B., v době, kdy byl pro veřejnost otevřen klub \"N. H.\", provozoval veřejné produkce zvukových záznamů české i zahraniční hudby ze zajištěných nosičů CD bez souhlasu a svolení kolektivních správců práv podle autorského zákona - O. s. a. p. p. d. h., P. tř. Č., a I., n. s. v. u. v. z. z. o. z., P., N. P., a narušil tak zákonem stanovenou ochranu práv autorů, výkonných umělců i výrobců zvukových záznamů. Za tento trestný čin byl obviněný P. M. odsouzen podle § 152 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Břeclavi podal obviněný P. M. odvolání, o kterém Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 9 To 189/2004, rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Uvedené usnesení Krajského soudu v Brně, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 1 T 134/2003, napadl obviněný dovoláním, které podal prostřednictvím obhájce prof. JUDr. I. T., CSc., s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání i přesto, že rozsudek nalézacího soudu měl být zrušen již proto, že výrok neobsahuje odkaz na konkrétní ustanovení zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen \"autorský zákon\"), která měl obviněný údajně porušit, neboť v případě trestného činu porušování autorského práva jde o blanketní normu, u níž musí být uvedeno porušení odkazovaného zákona včetně příslušných paragrafů přímo ve výroku. K dalšímu použitému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vznesl k předchozím rozhodnutím nalézacího i odvolacího soudu následující námitky: Obviněný vykonával svou činnost nevýdělečně, poněvadž nebylo vybíráno žádné vstupné na dotčené produkce, a tato skutečnost má vliv na okolnosti případu. Dále dovolatel též namítl, že nalézací soud odmítl obhajobou navrhované důkazy, a to přibrání znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, který měl posoudit, zda poškozenými O. s. a. a I. navrhované odměny jsou obvyklé z hlediska dotčených způsobů užití, a pokud ano, pak zda jsou přiměřené. Tato věc má podle dovolatele vliv přinejmenším na posouzení stupně společenské nebezpečnosti činu a nelze přijmout závěr soudu prvního stupně, který se v tomto směru pouze ztotožnil se stanovisky obou poškozených a navíc odmítl i obhajobou navrhované přibrání znalce z oboru právní vztahy k cizině, jenž se měl vyjádřit ke skutečnosti, zda dotčené předměty jsou na území České republiky chráněny podle § 107 autorského zákona či nikoliv. Také v tomto směru soud vycházel jen z tvrzení obou poškozených, že dotčené majitele práv zastupují. Přitom smluvní zastoupení osoby není totéž, co legální ochrana předmětu, u něhož stát dal najevo, že nehodlá chránit kterýkoli takový zahraniční předmět. Proto nelze vyloučit, že některé předměty eventuálně chráněny byly, zatímco jiné nikoli, což má vliv na množství dotčených práv a tím i na kvalifikaci činu. Dovolatel dále vytkl soudu, že se nedostatečně zabýval materiální stránkou trestného činu z hlediska posouzení, zda se v daném případě jednalo o trestný čin podle § 152 tr. zák. anebo pouze o přestupek podle § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti obviněný uvedl, že jednal o uzavření smlouvy, a proto zde chyběl úmysl porušit práva chráněná zákonem. Další pochybení spatřoval dovolatel v tom, že soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že nevyloučil M. f. f. p. České republiky z postavení poškozeného jak s právem na náhradu škody, tak i s procesními právy, neboť tato je pouze zájmovým sdružením. Nalézací soud se taktéž nevypořádal s vyčíslením údajné škody ve výši nejméně 12.500,- Kč, která měla vzniknout výše zmiňovanému zájmovému sdružení, a ani nevyjasnil, o jakou škodu by mělo jít, když toto zájmové sdružení nemá oprávnění Ministerstva kultury k výkonu kolektivní správy práv podle autorského zákona. U výše škod, které se objevily ve spise, namítl dovolatel ve všech případech jejich neurčitost a taktéž tu skutečnost, že nejde o škodu, ale o bezdůvodné obohacení při nelicencovaném užití chráněných předmětů. Toto pochybení je podle dovolatele důležité pro posouzení materiální stránky činu, a to i v poměření přestupku nebo trestného činu. V další námitce obviněný poukázal na podrobný obsah návrhu obhajoby na předběžné projednání obžaloby ze dne 8. 4. 2003, a uvedl k tomu, že tento návrh obsahuje řadu podrobností, které nebyly v průběhu hlavního líčení dostatečně objasněny. Následující pochybení soudu je obviněným spatřováno v tom, že soud sice vzal v úvahu, že obviněný se předmětnou činností (uváděním diskoték) zabýval již delší dobu, ale nevzal v potaz, že dovolatel započal s uváděním diskoték již před rokem 1990, kdy absolvoval vzdělávací kurzy tehdejších okresních či krajských kulturních středisek a byl seznámen s jejich pojetím veřejných diskotékových produkcí ve smyslu instrukce Ministerstva kultury ČSR č. 22/1984 Věst. vl. ČSR pro národní výbory ze dne 11. 7. 1984. Ve smyslu této instrukce byl pak ovlivněn v chápání pojmu diskotéka, a proto mezi ním a poškozenými existoval soukromoprávní spor o tom, jak tento vícevýznamový pojem chápat z hlediska honorářových smluvních tarifů. V této souvislosti soud též neobjasnil, zda jiné honorářové zařazení by mohlo snížit stupeň společenské nebezpečnosti činu a bylo by tak ve prospěch obviněného. Dovolatel také uvedl, že se nemůže ztotožnit s právním názorem, že O. s. a. a I. mají ze zákona příslušné právo kolektivních správců posuzovat, zda bude dán souhlas s užitím a pokud bude, aby byla stanovena odměna podle jejich tarifů, včetně posouzení, pod jakou kategorii je třeba příslušnou produkci zařadit a jaká za ni tedy přísluší odměna. Dovolatel v této souvislosti totiž podotkl, že z ustanovení § 100 odst. 1 autorského zákona nic takového nevyplývá a jedná se pouze o běžné smluvní vyjednávání. Pokud by tomu bylo naopak, jednalo by se o dominantní postavení blížící se monopolu, u něhož by soud musel posoudit, zda došlo či nedošlo ke zneužití takového postavení. Navíc práva ve smyslu § 100 odst. 1 autorského zákona mají O. S. A. a I. na základě oprávnění uděleného Ministerstvem kultury a nikoli na základě zákona, což je podstatný rozdíl. Dále obviněný v dovolání uvedl, že je sice pravdou, že obviněný neměl příslušné svolení k užití chráněných předmětů, čímž by mohl naplnit formální znaky trestného činu, pro nějž je stíhán, nicméně se tak stalo nikoli z toho důvodu, že by nechtěl mít příslušné svolení. Obžalovaný vícekrát jednal s kolektivními správci O. S. A. a I. a chtěl s nimi příslušné smlouvy uzavřít. Poškození však uzavření smlouvy odmítali, aniž k tomu měli zákonný důvod. Proto je třeba se i z tohoto hl