5 Tdo 1645/2014

5 Tdo 1645/2014-77

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2015 o dovolání obviněných J. H. , a Ing. V. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 119/2011, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc obviněných J. H. a Ing. V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, byli obvinění J. H. a Ing. V. H. uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) za použití § 39 odst. 3 tr. zák. byli obvinění pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Alia Trade, s. r. o., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, TST Real, s. r. o., se sídlem Praha 1, Dlážděná 1586/4, odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Městský soud v Praze, který projednal jako soud odvolací odvolání obviněných J. H., Ing. V. H., státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podaného v neprospěch obviněných, a poškozené společnosti Apston Capital Ltd., rozhodl rozsudkem ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výrocích o způsobu výkonu trestů odnětí svobody u obou obviněných, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obvinění J. H. a Ing. V. H., při nezměněných výrocích o vině trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., trestech odnětí svobody a náhradě škody z napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, č. j. 6 T 119/2011-1737, zařazují pro výkony trestů odnětí svobody ve výměře 30 měsíců podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. bylo odvolání poškozené společnosti Apston Capital Ltd., IČ 408579, se sídlem 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výrocích o vině, výměře trestů a náhradě škody).

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, podali obvinění J. H. a Ing. V. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Františka Fíly, Ph.D. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O tomto jejich dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013-I., tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněných J. H. a Ing. V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V návaznosti na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu po projednání uvedených odvolání ve veřejném zasedání rozhodl Městský soud v Praze opětovně rozsudkem ze dne 17. 6. 20174, sp. zn. 8 To 21/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, č. j. 6 T 119/2011-1737, v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné J. H. a Ing. V. H. uznal vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že ačkoli jako výluční majitelé nemovitosti na adrese P., V. ....., pronajímali část této budovy Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, za měsíční nájemné ve výši 413 388 Kč do března 2007 včetně, po předchozí společné dohodě se společností Alter Ego H+H, s. r. o., se sídlem Praha 2, Vyšehradská 1446/53, jejímž jediným jednatelem byl obviněný J. H. a společníky obvinění J. H. a V. H. a syn obviněných J. H., uzavřeli dne 26. 3. 2007 nájemní smlouvu, kterou této společnosti celou nemovitost pronajali a zároveň jí udělili souhlas k tomu, aby totožné prostory opětovně pronajímala Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, se kterým dne 6. 4. 2007 uzavřeli dohodu o ukončení původních nájemních smluv s účinností ke dni 15. 4. 2007, přičemž současně dne 6. 4. 2007 společnost Alter Ego H+H, s. r. o., uzavřela s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky podnájemní smlouvu s účinností od 16. 4. 2007 za měsíční podnájemné ve výši 364 833,50 Kč, v období od listopadu 2007 do května 2008 pouze ve výši 336 682 Kč, jenž mělo být hrazeno na bankovní účet společnosti č. ......., avšak již dne 18. 6. 2007 oznámila společnost Alter Ego H+H, s. r. o., Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, že tohoto dne uzavřela smlouvu o půjčce s J. H., ......., jakožto věřitelem, jemuž jako zajištění půjčky mají sloužit pohledávky vyplývající z podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007, na základě čehož bylo Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky vyzváno, aby měsíční podnájemné v období od července 2007 do června 2010 zasílalo na bankovní účet J. H. č. ........, s nímž fakticky disponovali obvinění, přičemž na tento účet byly takto poukázány finanční prostředky za období od září 2007 do února 2009 a za květen 2009 v celkové výši 6 734 776 Kč, zatímco za březen a duben 2009 a za období od června 2009 dále byly finanční prostředky zasílány na účet soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvadera č. ......, a to jednak cestou soudní úschovy na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 13 C 11/2009, jednak na základě exekučního příkazu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 100 EX 1935/07, a to v celkové výši 6 399 230 Kč, a tohoto jednání se obvinění dopustili přesto, že si byli vědomi existence svých splatných závazků, četných pravomocných a vykonatelných exekučních titulů na základě soudních či správních rozhodnutí, jakož i generálního zákazu (inhibitoria) nakládat s veškerým svým majetkem včetně nemovitostí patřícím do společného jmění manželů pod sankcí neplatnosti právních úkonů poté, co obviněné H. bylo dne 1. 2. 2007 doručeno usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 12. 2006, č. j. 13 Nc 3984/2006-3, kterým byla nařízena exekuce na majetek obviněné, o čemž obviněný H. věděl, neboť dne 30. 1. 2007 proti tomuto usnesení podal odvolání, v důsledku čehož byly nájemní smlouva z 26. 3. 2007 a podnájemní smlouva z 6. 4. 2007 neplatné, přičemž podnájemné zasílané Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky na účet J. H. bylo z tohoto účtu vybíráno obviněnými, vkládáno jako vklad J. H. do pokladny společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., a z pokladny této společnosti vzápětí vypláceno obviněným jako nájemné z titulu předmětné nájemní smlouvy, čímž obvinění v úmyslu částečně zmařit uspokojení svých věřitelů fakticky odstranili část svého majetku spočívajícího v pravidelném měsíčním nájemném v nezanedbatelné výši, které jim jako vlastníkům předmětné nemovitosti zasílalo Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky na jejich účty postižitelné exekucí, neboť ten se stal v důsledku uvedeného zcela účelového jednání obviněných pro věřitele nedostupným, čímž v částce 6 734 776 Kč částečně zmařili a v částce 5 107 669 Kč se pokusili částečně zmařit uspokojení těchto věřitelů:

1) Ing. J. K., bytem J., Š. ...., s pohledávkou v základní výši 100 000 Kč,

2) Architektonického ateliéru Beta, s. p., v likvidaci, nyní se sídlem Praha 5, Seydlerova 2152/1 (nyní vydražitelky J. Š.), s pohledávkou v základní výši 355 000 Kč,

3) GTS Czech, s. r. o., dříve GTS Novera, s. r. o., se sídlem Praha 3, Přemyslovská 2845/43, s pohledávkou v základní výši 39 805,50 Kč, přičemž ke dni 6. 5. 2014 byla exekučně vymožena částka 36 193,40 Kč,

4) D&I Consulting Limited, se sídlem Juliana Close 29, Londýn N2 0TJ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, s pohledávkou v základní výši 18 610 Kč,

5) Ing. P. D., trvale bytem B., H. ...., s pohledávkou v základní výši 5 000 000 Kč,

6) Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-západ, se sídlem Praha 9, Sokolovská 855/225, s pohledávkou v základní výši 379 728,97 Kč,

7) Apston Capital Limited, se sídlem 4th floor, Hanover building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko (nyní CASPER CONSULTING, a. s.), s pohledávkou v základní výši 5 000 000 Kč,

8) Creatis, a. s., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, s pohledávkou v základní výši 46 939 734 Kč.

Za tento trestný čin byl každý z obou obviněných odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří (3) let. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. byl oběma obviněným výkon trestů podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti (5) let) za současného vyslovení dohledu nad nimi. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněným uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Alia Trade, s. r. o., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, a TST Real, s. r. o., se sídlem Praha 1, Dlážděná 1586/4, odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. bylo odvolání poškozené společnosti Apston Capital Ltd., IČ 408579, se sídlem 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, zamítnuto.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, podali obvinění J. H. a Ing. V. H. prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. Františka Fíly, Ph.D., dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve kterém konkrétně namítli, že v novém řízení se Městský soud v Praze opětovně nevypořádal se všemi pro rozhodnutí podstatnými skutečnostmi. Podle dovolatelů se soud druhého stupně neřídil ustanovením § 265s odst. 1 tr. ř., když se necítil vázán právními názory Nejvyššího soudu a neprovedl doplnění a úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Při posuzování viny obviněných vůbec nehodnotil existenci závazkově právního stavu (pozn. správně vztahu) mezi tvrzenými dlužníky a domnělými věřiteli, přičemž právě existence takového závazkově právního vztahu je obligatorním znakem použité skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud dostatečným a přezkoumatelným způsobem u každého domnělého věřitele nehodnotil a nezkoumal jeho pohledávky vůči tvrzeným dlužníkům co do základu, vzniku, popř. výše, a vůbec se nezaobíral jejich splatností. Odvolacímu soudu znovu postačovalo pro shledání trestní odpovědnosti dovolatelů prosté konstatování věřitele, že existuje pohledávka za tvrzenými dlužníky. Pohledávky nebyly osvědčeny předložením potřebných dokladů a údajní věřitelé nebyli soudem ani vyslechnuti a konfrontováni dotazy odsouzených osob. Argument dovolatelů, že jako vlastníci a pronajímatelé nemovitosti nebyli v žádném právním vztahu k podnájemci, tj. Ministerstvu práce a sociálních věcí, a že případní (domnělí) věřitelé se mohli uspokojit na příjmech z pronájmu přímo u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. (nájemce), nebyl vzat soudem vůbec logicky v úvahu. Odvolací soud také vůbec nevyhodnotil a nevzal v úvahu závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010, a Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 C 43/2009.

Dovolatelé dále uvedli, že nový rozsudek odvolacího soudu je napadán zejména s ohledem na tzv. opomenuté důkazy a extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými závěry. Soud nevzal v úvahu provedené důkazy svědčící ve prospěch obviněných osob. O některé důkazy svědčící v podstatě v jejich prospěch soud nelogicky opírá své odsuzující rozhodnutí a dále odmítl navržené důkazy, aniž by řádně jejich nadbytečnost odůvodnil.

Skutek, jak je uveden ve výroku rozsudku odvolacího soudu podle dovolatelů nenaplňuje znaky skutkové podstaty podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., znaky této skutkové podstaty dokonce nejsou ani ve výroku napadeného rozsudku popsány, a to ani v jeho odůvodnění. Skutkový děj zjištěný odvolacím soudem v trestním procesu neobsahuje subjektivní stránku, ve vztahu k napadenému výroku chybí i objektivní stránka, a tyto znaky nelze dovodit ani z právní věty výroků, ani z odůvodnění obou rozsudků. K tomu dovolatelé zopakovali, že v celém trestním řízení nebylo rozumně zjištěno a nijak ověřeno, zda oba obvinění byli v rozhodné době ve vztahu dlužníka k tvrzeným věřitelům, tedy zda vůbec existovaly nějaké osoby, které měly vůči nim právo na plnění na základě existujícího závazkového právního vztahu. Dále se soud vůbec nezabýval zásadní skutečností, co mělo být důvodem vzniku předpokládaného závazkového právního vztahu mezi domnělými dlužníky a tvrzenými věřiteli. Oba obvinění pevně stojí na stanovisku, že v rozhodné době nebyli nikterak právně povinni plnit peněžní prostředky ve prospěch věřitelů, když mezi nimi a jejich věřiteli neexistoval takový žádný závazkově právní vztah. Potencionální splatností jakéhokoliv závazku dlužníků vůči věřitelům se soud také zhusta nezaobíral, přičemž právě splatnost pohledávky je určujícím faktorem při posuzování jakékoliv případné právní odpovědnosti. K vyvození trestní odpovědnosti nestačí, je-li dlužníkem oddáleno či ztíženo uspokojení věřitele, pokud věřitel má možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku. Soud se také nezabýval otázkou, zda věřitelé měli své pohledávky zajištěny a nemohli tak své pohledávky uspokojit na základě existujících zajišťovacích institutů a proč tak nečinili. Pokud soud kvalifikoval deliktní jednání obou obviněných také podle odstavce 4 skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., musel se zabývat otázkou způsobené škody. Nicméně i v tomto ohledu potřebné úvahy soudu absentují, přičemž není zřejmé, v jaké určité nominální hodnotě vzniklo poškození věřitelů, zda vzniklo konkrétně vyčíslitelné obohacení obviněných osob a jakým mechanismem se tak stalo. K subjektivní stránce spáchaného trestného činu se dovolatelé vrátili v další části svého dovolání, kde uvedli, že je zcela zřetelná zejména absence jejich úmyslného poškozovacího jednání vůči domnělým věřitelům. V rozhodné době, tj. od března 2007 do června 2009 neexistovali (soudem shledaní) věřitelé, tedy osoby, který by měly vůči nim právo na plnění na základě existujícího závazkového právního vztahu. Soudy se také nezabývaly důvodem vzniku takových pohledávek, jejich existencí a splatností. Pokud by soudy reálně uvažovaly o jejich poškozujícím jednání vůči pohledávkám jejich domnělých věřitelů před termínem splatnosti, je nutné uvést, že tehdy (a také v současnosti) disponovali majetkovými hodnotami, které násobně převyšují soudem zjištěné dobové závazky vůči těmto věřitelům, jak se zjišťuje ze znaleckého posudku Ing. Václava Myslíka o stanovení obvyklé ceny nemovitostí. Dovolatelé rovněž poznamenali, že jejich nemovitý majetek byl (a je i v současné době) velmi snadno zpeněžitelný a žádná překážka nebránila potencionálním věřitelům civilním právem srozumitelně předpokládaným způsobem uspokojit své existující a splatné pohledávky právě na takovémto jejich majetku. K přítomnosti trestní odpovědnosti také nestačí, pokud je dlužníkem jen oddáleno, popř. ztíženo uspokojení věřitelů, pokud věřitelé mají možnost uspokojit své pohledávky z jiného majetku dlužníka. Rozsah poškození domnělých věřitelů také nebyl předmětem úvah soudu, přičemž tento aspekt má významný vliv na hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jejich jednání.

Podle dovolatelů použití trestní represe vůči účastníkům civilně právního vztahu zde není namístě, neboť nedošlo k porušení zájmu chráněného trestním zákonem jako veřejnou právní normou. Předmětný případ měl do značné míry charakter spíše občanskoprávní, resp. obchodněprávní, tedy zásadně civilní. Dovolatelé jsou plně přesvědčeni, že takovýto spor o prokázání finančních toků, které měly být užity k uspokojení jejich domnělých věřitelů, mohl být snadno vyřešen v řízení občanskoprávním.

Městský soud při novém projednání také porušil ústavní zásadu předvídatelnosti výsledku soudního rozhodnutí. Odvolací soud v novém řízení interpretoval a aplikoval závazná ustanovení zákona, která přesně upravovala jeho další postup zcela nepředvídatelně, přičemž takový svůj názorový posun a nekorektní procesní postup přezkoumatelně neodůvodnil. Městský soud v Praze změnil dříve užitou právní kvalifikaci jednání obviněných, přičemž taková i drobná změna právní kvalifikace přináší vždy nutnost doplnit dokazování. Právní kvalifikace stíhaného skutku jednoznačně ovlivňuje směr dokazování a má tak nezpochybnitelný význam pro zajištění uplatnění práva obviněných na obhajobu. Pokud se odvolací soud domníval, že již není dalších důkazů třeba, měl tento svůj závěr jasně a dostatečně odůvodnit.

Obhajoba předložila ve fázi nového odvolacího řízení Městskému sodu v Praze jako odvolací instanci důkazní návrhy, které nebyly soudem vůbec akceptovány, a to bez zjevného důvodu a logického vysvětlení. Dovolatelé se proto domnívají, že postupem odvolacího soudu jim bylo výrazně zkráceno právo na obhajobu, neboť v odvolacím řízení nemohli presentovat důkazy svědčící jejich obhajobě. Důkazní návrhy obhajoby vycházely zcela a konkrétně z požadavků Nejvyššího soudu, které byly vtěleny do usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013. Odvolací soud se podle názoru dovolatelů nevypořádal s podstatou jejich námitek uplatněných v rámci opravného řízení v písemném odvolání. Zcela jednoznačně však odvolací soud rezignoval na důkazní materiály předložené jimi v odvolacím řízení, čímž vykročil ze svých zákonných limitů a porušil právo obviněných na obhajobu v trestním řízení.

Dovolatelé k procesnímu postupu odvolacího soudu také zkonstatovali, že informace získané z obchodního rejstříku nelze považovat za skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti. Pokud z těchto informací soud vychází ve svém rozhodnutí, je pro naplnění práva účastníků řízení na spravedlivý proces nutno řádně provést důkaz výpisem z tohoto rejstříku a účastníkům musí být poskytnuta možnost se k takovému důkazu vyjádřit. Tak tomu ovšem v případě dovolatelů, zejména u tvrzených věřitelů, nebylo, a toto porušení práva na spravedlivý proces odvolací soud nenapravil. Tímto postupem založil odvolací soud zjevné procesní pochybení a zasáhl do práva dovolatelů na spravedlivý proces.

Dovolatelé dále uvedli, že došlo k pochybení u označení rozsudku na první straně vpravo nahoře. Spisová značka a k ní připojené číslo listu písemnosti nebo vyhotoveného rozhodnutí tvoří jednací číslo. Je-li písemnost nebo vyhotovení rozhodnutí obsáhlejší (obsahuje-li více čísel listů) jednací číslo se vyznačí jen na přední straně prvního listu. Jednací číslo rozsudku je uvedeno neúplně.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, opětovně zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně žádali, aby Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 8 To 21/2012, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhli, aby Nejvyšší soud nařídil podle § 2561 odst. 3 tr. ř. odvolacímu soudu projednat a rozhodnout věc v jiném složení senátu.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněných J. H. a Ing. V. H. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila s tím, že obvinění i v tomto případě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnili právně relevantními námitkami, neboť tvrdí, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu podle názoru obviněných brání okolnost, že disponovali majetkem, ze kterého mohli plnit svým věřitelům. Výhrady obvinění vznesli i vůči okruhu v rozsudečném výroku vyjmenovaných věřitelů s tím, že některé pohledávky označili za neexistující. Podle představ obviněných je kriminalizace jejich jednání v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio z ní vyplývajícím, a to mimo jiné i s ohledem na absenci materiálního znaku trestného činu, jímž byli uznáni vinnými. Státní zástupkyně poté zrekapitulovala důkazy, jimiž odvolací soud doplnil dokazování, a poznamenala, že odvolací soud uzavřel, že pohledávky všech vyjmenovaných věřitelů existovaly a nebyly promlčeny. Byly upřesněny dlužné částky a k určité korekci došlo i v rámci specifikace osob jednotlivých věřitelů. Na základě provedeného dokazování byl korigován i závěr o tom, že smlouva uzavřená dne 18. 6. 2007 mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a synem obviněných J. H. o půjčce byla fiktivní. Odvolací soud zjistil, že J. H. do pokladny společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., vkládal částky odpovídající předmětnému pronájmu od Ministerstva práce a sociálních věcí a dalších nájemníků, a že tyto byly vzápětí vypláceny obviněným, resp. obviněnému J. H. jako pohledávka obviněných vůči společnosti z titulu nájemní smlouvy ze dne 26. 3. 2007. Z pokladních dokladů odvolací soud zjistil, že vklad J. H. do pokladny společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., činil od 30. 9. 2007 do 10. 3. 2009 celkem 8 054 653,50 Kč, výdej z pokladny obviněným jako jejich pohledávka z nájemní smlouvy vůči této společnosti činil od 30. 4. 2007 do 31. 3. 2009 celkem částku 9 583 420 Kč. Proto byl ze skutkových zjištění ve výroku rozsudku vypuštěn údaj o tom, že dohoda o půjčce mezi obviněnými, respektive jejich společností Alter Ego H+H, s. r. o., a J. H. byla fiktivní. I na podkladě takto pozměněných skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že obvinění jednali účelově pokud uzavřeli nájemní smlouvu ohledně předmětné nemovitosti se společností Alter Ego H+H, s. r. o., kterou pověřili k uzavření podnájemní smlouvy ohledně týchž nebytových prostor v domě, který vlastnili, s Ministerstvem práce a sociálních věcí, kdy následně tato společnost, kterou vlastnili, uzavřela smlouvu o půjčce s dalším vlastníkem společnosti a synem obviněných a byl dán pokyn Ministerstvu práce a sociálních věcí, aby podnájemné z tohoto důvodu bylo zasíláno na účet J. H., neboť právě uvedeným jednáním se snažili částečně zmařit uspokojení v té době splatných a existujících pohledávek věřitelů odstraněním pravidelného a vysokého příjmu. V důsledku uzavření nájemní smlouvy mezi obviněnými a společností Alter Ego H+H, s. r. o., a v důsledku uzavření smlouvy o půjčce mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a synem obviněných J. H. došlo k situaci, kdy nešly příjmy z nájemného na účty obviněných, které byly obstaveny exekucemi, přičemž se však neobjevily ani na účtu společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., neboť byly formálně vkládány do pokladny společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., jako vklad společníka J. H., přičemž vzápětí byly v hotovosti vypláceny jako nájemné obviněným. V uvedeném směru je třeba negovat obhajobu obviněných, že uvedené příjmy mohli věřitelé postihnout u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., neboť finanční prostředky se na účtu této společnosti vůbec neobjevily a nebylo je proto možné postihnout exekucí.

Odvolací soud se vypořádal i se závěry, které vyplynuly z řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 43/2009, tedy že podnájemní smlouva jako neplatný právní úkon s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení pouze mezi jejími účastníky, z čehož vyplývá, že pohledávka Alter Ego H+H, s. r. o., z titulu bezdůvodného obohacení nemohla být postižena exekucí vedenou proti povinným manželům H. Odvolací soud konstatoval, že jednání obviněných bylo plánovité, neboť na základě neplatné nájemní a následně též neplatné podnájemní smlouvy vzniklo ministerstvu bezdůvodné obohacení v ceně obvyklého nájemného, které po něm může požadovat společnost Alter Ego H+H, s. r. o., nikoli obvinění, a tedy i věřitelé. Věřitelé se ze zákona nemohli uspokojit ani postižením majetku společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., stejně tak nebyla při neexistenci rozhodnutí civilního soudu o poddlužnické žalobě postižitelná pohledávka obviněných vůči této společnosti z titulu nájemného, které se fakticky na účtu společnosti jako podnájemné ani neobjevilo. K uvedenému je možné pouze dodat, že pokud skutek spočívá v operaci, jejíž součástí je i nějaký právní úkon, není posouzení skutku jako trestného činu zásadně vázáno na otázku, zda právní úkon je platný či neplatný a jaké důsledky z případné neplatnosti plynou. Z uvedeného hlediska je totiž podstatné to, co bylo právním úkonem zamýšleno, co bylo jeho cílem, k čemu směřoval, za jakých okolností a v jakých souvislostech byl učiněn a podobně (k tomu viz přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1170/10). Apriorně totiž nelze vyloučit spáchání trestného činu ani prostřednictvím právního úkonu, u něhož byla autoritativně zjištěna neplatnost. Právě o posuzovanou situaci se v této trestní věci jednalo, neboť obvinění vědomi si neplatnosti uvedených smluv jednali v rozsudečném výroku popsaným způsobem na úkor svých věřitelů ve snaze znemožnit uspokojení jejich existujících splatných pohledávek.

V předmětné trestní věci nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť zde nebylo možné požadovat zdrženlivé uplatňování trestního práva. V tomto případě došlo k dotčení elementárních právních hodnot a neexistuje tudíž jiné řešení než trestně právní. Obvinění mohli v době, kdy se dopouštěli trestného jednání, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného zákona, neboť museli vědět, že nehrazením pohledávek svých věřitelů naplňují znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně v ustanovení § 256 tr. zák. Celý skutek obviněných vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy došlo k zásahu do majetkových práv věřitelů. Podstatou případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněných, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky nebezpečným, že bylo třeba na ně v každém případě reagovat prostředky trestního práva. Uplatnění trestní represe je v této věci proporcionálním zásahem do základních práv obviněných. Na uvedené rozhodnutí nelze v žádném ohledu nazírat ani jako na rozhodnutí překvapivé, neboť co se týče překvapivosti rozhodnutí tento pojem je užívaný v rozhodovací praxi Ústavního soudu a odpovídá situacím, kdy odvolací soud změní meritum věci a odchýlí se od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by opakoval důkazy nebo provedl nové. V takových případech Ústavní soud označuje nové rozhodnutí ve věci za nečekaně pozměněné a přiznává stěžovateli porušení jeho práva efektivně se bránit. V rámci nového vymezení skutku ve výroku o vině nedošlo k porušení zásady totožnosti skutku a rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze v žádném ohledu nazírat jako překvapivé. V žádném ohledu nelze v posuzované trestní věci hovořit ani o tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze je jasné, logické a přesvědčivé, neboť byl náležitě zjištěn skutkový stav věci a byly z něj vyvozeny odpovídající právní závěry. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi připomínkami Nejvyššího soudu a vyhověl veškerým jeho požadavkům popsaným v kasačním rozhodnutí. V předmětné trestní věci není možné zaznamenat ani kategorii opomenutých důkazů, neboť pokud odvolací soud odmítl provést dokazování navržené obviněnými, řádně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč tak neučinil.

Závěrem svého vyjádření tak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud zaslal s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15) obhájci obviněných J. H. a Ing. V. H. k replice vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Obvinění ve své replice sdělili, že tato státní zástupkyně zcela pominula, že obvinění měli ve sledovaném období (tj. od září 2007 do února 2009) příjem z pronájmu nemovitostí v ul. V., P., od společnosti Alter Ego H+H, s. r. o, který zcela jistě mohl postačovat k uspokojení exekuovaných pohledávek, přičemž tato skutečnost byla prokazatelně věřitelům a exekutorům známa. O tom, že se jedná o veřejně známou skutečnost, svědčí samotný popis skutku v napadeném trestním rozsudku, kde je uvedeno nejenom datum uzavření smlouvy o nájmu nemovitosti mezi obviněnými a společností Alter Ego H+H, s. r. o., ale je zde uvedena i výše nájemného, které platila měsíčně společnost Alter Ego H+H, s. r. o., obviněným. To znamená, že obvinění své příjmy nikterak nezastírali a tyto byly exekucí postižitelné. Tvrzení věřitelé mohli postihnout právě tuto pohledávku obviněných za společností Alter Ego H+H, s. r. o., v souladu s ustanovením § 320 odst. 2 občanského soudního řádu, ať už se jednalo o nájemné či bezdůvodné obohacení (viz ustanovení § 457 občanského zákoníku).

Obvinění dále namítali, že státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 21. 1. 2015 nesprávně dovodila, že pohledávky s příslušenstvím, které věřitelé uplatňují, v současné době hodnotu nemovitostí ve vlastnictví obviněných převyšují, neboť jen společnost Alia Trade, s. r. o., resp. Creatis, a. s., uplatnila v novém konkursním řízení vedeném na majetek obviněné Ing. V. H. pohledávku ve výši 200 000 000 Kč. Podle dovolatelů se soud nesprávně vypořádal s otázkou vlastnictví této tvrzené pohledávky a její existence. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 51 Cm 42/97-649, je zřejmé, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 2002 byla shledána neplatnou pro nedodržení ustanovení § 196a obchodního zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obchodní zákoník“). To znamená, že od 15. 12. 2004 v řízení vystupovala na straně žalobce společnost Alia Trade, s. r. o., která nebyla po právu vlastníkem vymáhané pohledávky. Společnost Creatis, a. s., naopak v řízení od 15. 12. 2004 nevystupuje, neboť k tomuto dni nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, č. j. 51 Cm 42/97-207, kterým soud připustil záměnu účastníka řízení na straně žalobce. Od tohoto dne lze namítat, že počala opětovně běžet promlčecí doba, která počala svůj běh dne 26. 4. 1996 (odstoupení od úvěrové smlouvy ze strany IPB, a. s.), následně byla promlčecí doba přerušena podáním žalobního návrhu, které učinila IPB, a. s., dne 12. 2. 1997. IPB, a. s., následně svou pohledávku postoupila na společnost Creatis, a. s., která v řízení pokračovala až do 15. 12. 2004, kdy z řízení vystoupila. Promlčecí doba je 4letá (§ 397 obchodního zákoníku) a skončila svůj běh nejpozději ke dni 15. 12. 2008. Společnost Creatis, a. s. (10%), a A. T. (90%) svou pohledávku vůči obviněným uplatnily poprvé po ukončení své účasti v řízení sp. zn. 51 Cm 42/97 až dne 18. 6. 2012, a to přihláškami v insolvenčním řízení sp. zn. KSPH 36 INS 8444/2010, avšak v té době byly jejich pohledávky promlčeny. Tato problematika je projednávána doposud Městským soudem v Praze a před vydáním pravomocného rozhodnutí nelze činit závěry o civilních právech a povinnostech účastníků tohoto řízení, a z tohoto vyvozovat závěry pro řízení trestněprávní. Společnost Alia Trade, s. r. o., podala dne 9. 2. 2010 insolvenční návrh, kterým se domáhala prohlášení konkurzu na majetek obviněného, které bylo vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 1163/2010. Insolvenční návrh byl zamítnut s tím, že pohledávka společnosti Alia Trade, s. r. o., za obviněnými je sporná. Trestní soud se, stejně jako státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, s touto skutečností ani neseznámil a nevyvodil z ní patřičné závěry. Městský soud v Praze i přes pokyny, které mu byly uděleny Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013, zkonstatoval, že konkurzní řízení bylo zrušeno z formálních důvodů, a námitku promlčení odmítl s tím, že řízení o pohledávce bylo zahájeno a stále běží. Z trestního spisu lze zjistit, že s námitkou promlčení tvrzené pohledávky společnosti Alia Trade, s. r. o., se Městský soud v Praze vypořádával tak, že vyzval společnost Creatis, a. s., a společnost Alia Trade, s. r. o., aby sdělila soudu, zda pohledávka, kterou uplatňuje vůči obviněným, je promlčená. Tento postup soudu je naprosto bezprecedentní, neboť ať by byla odpověď společnosti Creatis, a. s., či společnosti Alia Trade, s. r. o., jakákoliv, nemá pro trestní řízení žádný právní význam.

Dovolatelé k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dále namítali, že tato dospěla rovněž k nesprávnému závěru o neprodejnosti nemovitostí ve vlastnictví obviněných, který neodpovídá závěrům znaleckého posudku znalkyně Ing. Věry Kadlecové (oceňování nemovitostí) a její výpovědi. Sama znalkyně ve své výpovědi při hlavním líčení dne 22. 8. 2011 uvedla, že vždy vedle sebe stojí hodnota, resp. obvyklá cena domu a pak hodnota věcného břemene, přičemž z obvyklé ceny se hodnota věcného břemene neodečítá. Rozhodně závěr státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství o bezcennosti nemovitostí ve vlastnictví obviněných pro tvrzenou neprodejnost nemá podklady v provedeném dokazování. Obvinění k prokázání oprávněnosti svých tvrzení požádali soudního znalce Ing. Václava Myslíka o zpracování znaleckého posudku a k důkazu také předložili soudu jeho posudek ze dne 10. 9. 2012, č. 7490/2012, ve kterém znalec konstatuje, že uvedená omezení vlastnického práva nesnižují znalcem zjištěnou hodnotu oceňovaných nemovitostí z pohledu potencionálních věřitelů pro případ nuceného prodeje nemovitostí za účelem uspokojení pohledávek věřitelů.

Dovolatelé konečně také vyjádřili svůj nesouhlas s tvrzením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství o tom, že nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Obvinění k tomu namítli, že soud a následně i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství naprosto přehlíželi tvrzení obviněných o tom, že s věřiteli, kteří jsou v rozsudku uvedeni jako poškození věřitelé, vedli či stále ještě vedou o neexistenci těchto pohledávek soudní spory. Jediným věřitelem obviněných, jehož pohledávku obvinění nezpochybňuji, je Okresní správa sociálního zabezpečení Praha-západ, jejíž pohledávka je splácena, a která měla a stále má svou pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví obviněných.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obvinění J. H. a Ing. V. H. uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel, jako je tomu i v případě obviněných H., extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných J. H. a Ing. V. H..

Nejvyšší soud již jednou rozhodoval v této trestní věci obviněných J. H. a Ing. V. H., a to usnesením ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněných J. H. a Ing. V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto svého zrušující rozhodnutí Městskému soudu v Praze uložil, aby zohlednil závěry plynoucí z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 C 43/2009, které mají přímý vliv na obhajobu obviněných, kteří namítali, že jako vlastníci a současně pronajímatelé nemovitosti na adrese V. ....., P., nejsou v žádném právním vztahu k podnájemci, tj. Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, a že případní věřitelé dovolatelů tedy mohli postihnout příjem z pronájmu přímo u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. K tomu Nejvyšší soud poznamenal, podle odůvodnění uvedených rozsudků vlastníci a pronajímatelé nemovitosti na adrese P., V. ......, tj. manželé H., nejsou v právním vztahu k podnájemci, tj. Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky. Pohledávka Alter Ego H+H, s. r. o., nemohla být postižena exekucí vedenou proti manželům H. (§ 267 odst. 1 o. s. ř.). Nemovitost pronajali manželé H. nájemní smlouvou ze dne 26. 3. 2007 společnosti Alter Ego, s. r. o., která přenechala určité nebytové prostory do užívání Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, a to na základě podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007. Obě smlouvy byly uzavřeny v době, kdy na majetek manželů H. byla nařízena exekuce a kdy tedy manželé H. nesměli s majetkem nakládat. Podnájemní smlouvu ze dne 6. 4. 2007 je tak nutno považovat za neplatný právní úkon. Manželé H. tedy nemají vůči ministerstvu žádnou pohledávku, kterou by bylo možno postihnout exekucí. Odvolací soud tak měl na základě těchto skutečností upravit skutková zjištění učiněná v projednávané trestní věci. Civilními soudy bylo dovozeno, že uzavřená podnájemní smlouva ze dne 6. 4. 2007 byla neplatná, s čímž se odvolací soud v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, až do prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu nevypořádal. Nejvyšší soud dále poznamenal, že jestliže byla za této situace vedena exekuce na majetek J. H. a Ing. V. H. (přitom je třeba zvážit, zda pokud by byla vedena exekuce proti Alter Ego H+H, s. r. o., by se věřitelé nemohli domoci svých pohledávek), je nutné zabývat se otázkou, zda je v tomto případě možné dovodit trestní odpovědnost obou obviněných, a pokud ano, v jakém rozsahu. Kromě toho odvolací soud měl doplnit dokazování, a to jednak o odborné vyjádření Ing. Ivo Strejce, zažurnalizované na č. l. 2211 a násl. spisu, a znalecký posudek č. 156/2012 téhož znalce, vložený v deskách na č. l. 2231 spisu, který si vyžádali J. H. a Ing. V. H., a náležitě se vypořádat s jeho závěry, přičemž měl zvážit, zda je nutno v návaznosti na tyto závěry znovu vyslechnout i znalkyni Ing. Evu Klapuchovou. Dále si odvolací soud měl opatřit spisový materiál týkající se konkursu, kterému podléhá majetek Ing. V. H., vedený Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 36 INS 8444/2010, v jehož rámci údajně byly podány přihlášky pohledávek mimo jiné i v trestním řízení projednávané pohledávky společnosti Apston Capital Ltd. a dále pohledávka opírající se o stejné právní důvody přihlášená třemi subjekty, a to A. T. (ponížená o 10 %), společností Creatis, a. s., v likvidaci, a společností Alia Trade, s. r. o., a dále i pohledávka Ing. D. Obě rovněž projednávané v tomto trestním řízení. Zvláště když podle tvrzení JUDr. J. D. (srov. č. l. 2051 a násl. spisu) byla již v současné době popřena správkyní konkurzní podstaty co do pravosti a výše z důvodu promlčení pohledávka A. T. (jedná se o pohledávku, která je v trestním řízení prezentována jako pohledávka Alia Trade, s. r. o.). Jak také vyplývá z přípisu JUDr. J. D., měla být popřena správkyní konkurzní podstaty také pohledávka společnosti Apston Capital Ltd., která je rovněž předmětem trestního řízení. Za tohoto stavu podle JUDr. J. D. rozhodně nelze považovat pohledávky údajných poškozených v trestním řízení za existující a považovat je za základ trestní odpovědnosti obviněných. Také těmito skutečnostmi se měl odvolací soud ve svém novém rozhodnutí zabývat a náležitě se s nimi vypořádat. Dále měl odvolací soud u každého věřitele uvést, jaké konkrétní dluhy vůči nim mají dlužníci, tj. obviněný J. H. a obviněná Ing. V. H., a rozvést, na základě jakých skutečností tyto dluhy vznikly. Stejně tak se měl zabývat i jejich splatností. Každá pohledávka měla být konkrétně prokázána předložením dokladů a její oprávněnost rozvedena v odůvodnění rozsudku. V neposlední řadě Nejvyšší soud považoval za nutné v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu zdůraznit, že s ohledem na charakter této trestní věci je nutné, aby se odvolací soud rovněž zabýval zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem „ultima ratio“.

Městský soud Praze v návaznosti na toto usnesení Nejvyššího soudu opětovně projednal věc obviněných J. H. a Ing. V. H., a rozhodl, jak bylo uvedeno shora, tak, že obviněného J. H. a Ing. V. H. uznal vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud přezkoumal odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a dospěl k následujícím zjištěním. Soud druhého stupně doplnil dokazování ve značném rozsahu, a to v zásadě tak, jak mu bylo Nejvyšším soudem uloženo, tj. vyslechl znalce Ing. Ivo Strejce k jeho znaleckému posudku č. 156/2012, vyslechl znovu i znalkyni Ing. Evu Klapuchovou, provedl důkaz spisovým materiálem týkajícím se konkursu na majetek obviněné Ing. V. H., vedeným u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 INS 8444/2010, resp. sp. zn. 36 INS 28162/2012, provedl důkaz usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010, jeho závěry hodnotil a promítl do upravených skutkových zjištění, dále provedl důkaz spisem Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 43/2009, spisem Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 Nc 3894/2006. Následně odvolací soud doplnil dokazování listinnými důkazy, které vyžádal od jednotlivých věřitelů za účelem posouzení jako otázky předběžné ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., zda pohledávky věřitelů uvedené v obžalobě v době spáchání činu existovaly, zda byly splatné, jaké konkrétní závazky vůči nim dlužníci (obvinění) měli a na základě jakých skutečností vznikly a zda nebyly promlčeny (v podrobnostech k rozsahu doplněného dokazování a jednotlivým důkazům srov. zejména č. l. 2570 a násl. spisu).

Jak již bylo shora zmíněno, odvolací soud měl k pokynu Nejvyššího soudu doplnit dokazování mj. o odborné vyjádření Ing. Ivo Strejce, zažurnalizované na č. l. 2211 a násl. spisu, a znalecký posudek č. 156/2012 téhož znalce, vložený v deskách na č. l. 2231 spisu, který si vyžádali obvinění J. H. a Ing. V. H., a náležitě se vypořádat s jeho závěry, přičemž měl zvážit, zda je nutno v návaznosti na tyto závěry znovu vyslechnout i znalkyni Ing. Evu Klapuchovou.

Odvolací soud splnil tento pokyn Nejvyššího soudu, když doplnil dokazování o výslech znalce Ing. Ivo Strejce (srov. č. l. 2934 a násl. spisu) k jeho znaleckému posudku č. 156/2012, a dále znovu vyslechl znalkyni Ing. Evu Klapuchovou (srov. č. l. 2938 a násl. spisu). Po zhodnocení doplněných důkazů odvolací soud uvedl, že skutková zjištění obvodního soudu uvedená v napadeném rozsudku nemohou zčásti obstát, a to pokud jde o zjištění, že obvinění jednali v úmyslu částečně zkrátit své věřitele při uspokojení jejich pohledávek vůči obviněným tím, že společnost Alter Ego H+H, s. r. o., uzavřela dne 18. 6. 2007 se synem obviněných J. H. fiktivní smlouvu o půjčce. Ačkoli tato smlouva nebyla zavedena do účetnictví uvedené společnosti, jak je prokázáno výpovědí svědkyně M. B. a výpovědí znalkyně Ing. E. K., jednalo se podle vyjádření obviněných učiněným v jejich podáních, o smlouvu ústní. Obhajoba obviněných, že se nejednalo o smlouvu fiktivní, nebyla nově provedenými důkazy vyvrácena. Nejen ze znaleckého posudku Ing. Ivo Strejce, který znalec stvrdil při výslechu u veřejného odvolacího zasedání, ale rovněž ze znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové a z její výpovědi u veřejného zasedání u odvolacího soudu vyplývá, že společnost Alter Ego H+H, s. r. o., vykazovala v pokladní knize příjmy (byť formou vkladu syna obviněných J. H.) a výdaje (tj. vyplácení finančních částek obviněným, které odpovídaly výši nájemného, tj. jejich pohledávce vůči společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., z titulu nájemní smlouvy uzavřené dne 26. 3. 2007 ohledně předmětných nebytových prostor (podnájemné od Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky, jakož i dalších podnájemníků, což nebylo předmětem obžaloby). Obvinění u veřejného odvolacího zasedání předložili originály příjmových a výdajových pokladních dokladů (srov. účetní doklady předložené v kopii obviněnou Ing. V. H. dne 27. 5. 2014 na č. l. 2953 – 3039 spisu, jež byly podle § 213 odst. 1 tr. ř. předloženy stranám k nahlédnutí – srov. č. l. 3136 spisu), ze kterých odvolací soud ve shodě se závěry znalce Ing. Ivo Strejce zjistil, že syn J. H. do pokladny společnosti vkládal částky odpovídající předmětnému pronájmu od Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky a dalších nájemníků, a že tyto byly vzápětí vypláceny obviněným, resp. obviněnému J. H. jako pohledávka obviněných vůči společnosti z titulu nájemní smlouvy z 26. 3. 2007. Z těchto pokladních dokladů odvolací soud zjistil, že vklady J. H. do pokladny společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., činily od 30. 9. 2007 do 10. 3. 2009 celkem 8 054 653,50 Kč, výdej z pokladny obviněným jako jejich pohledávka z nájemní smlouvy vůči této společnosti činil od 30. 4. 2007 do 31. 3. 2009 celkem částku 9 583 420 Kč. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že provedenými důkazy, a to i ve světle závěrů znaleckého posudku Ing. Ivo Strejce, kterého odvolací soud v rámci veřejného zasedání v souladu se závazným pokynem Nejvyššího soudu vyslechl k jeho znaleckému posudku, nebylo bezpečně prokázáno, že dohoda o půjčce mezi obviněnými, resp. společností Alter Ego H+H, s. r. o., a synem J. H. byla fiktivní. Odvolací soud shledal na základě doplněného dokazování toto původní zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 za vadné, a proto je ze skutkových zjištění vypustil (srov. str. 26 – 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud vzhledem k těmto závěrům odvolacího soudu nemá zásadních připomínek, a proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu,

Obvinění J. H. a Ing. V. H. v novém dovolání především namítli, že Městský soud při novém projednání porušil ústavní zásadu předvídatelnosti výsledku soudního rozhodnutí. Odvolací soud v novém řízení interpretoval a aplikoval závazná ustanovení zákona, která přesně upravovala jeho další postup zcela nepředvídatelně, přičemž takový svůj názorový posun a nekorektní procesní postup přezkoumatelně neodůvodnil. Městský soud v Praze změnil dříve užitou právní kvalifikaci jednání obviněných, přičemž taková i drobná změna právní kvalifikace přináší vždy nutnost doplnit dokazování. Současně oba dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku také namítali, že právní kvalifikace stíhaného skutku jednoznačně ovlivňuje směr dokazování a má tak nezpochybnitelný význam pro zajištění uplatnění práva obviněných na obhajobu.

Co se týče překvapivosti rozhodnutí, tento pojem užívaný v rozhodovací praxi Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, odpovídá situacím, kdy odvolací soud změní meritum věci a odchýlí se od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by opakoval důkazy nebo provedl nové (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, anebo ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06) a v důsledku toho změní právní kvalifikaci stíhaného trestného činu. V takových případech Ústavní soud označuje nové rozhodnutí ve věci za nečekaně (překvapivě) pozměněné a přiznává stěžovateli porušení jeho práva efektivně se hájit. Ústavní soud k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí rovněž judikoval, že se jedná o překvapivost rozhodnutí tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu podle Ústavního soudu i tehdy, kdy odvolací soud se odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů, z těchto zjištění vycházejících, a (rozhodl) sám bez jakéhokoli dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil obviněnému se vyjádřit k jím nově nastolenému, meritu věci, odepřel mu tímto postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) [k tomu srov. nález ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, uveřejněn pod č. 109 ve sv. 15 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, uveřejněn pod č. 80 ve sv. 14 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

Z předloženého spisového materiálu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplynulo, že bylo v rámci nového řízení před soudem druhého stupně podstatně doplněno dokazování, a to mj. na základě materiálu, který předložila sama obviněná Ing. V. H. Na základě takto doplněného dokazování odvolací soud uzavřel, že dohoda o půjčce mezi obviněnými, resp. jejich společností Alter Ego H+H, s. r. o., a synem J. H. nebyla fiktivní, a proto nemohla nadále obstát původní právní kvalifikace podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák., spočívající v tom, že stíhaného trestného činu se dopustí, kdo částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že „předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek“. Odvolací soud tedy vyhověl uvedené judikatuře ohledně překvapivého rozhodnutí, pokud jde o doplnění a provedení dokazování ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Na základě tohoto provedeného dokazování však dále zaměnil alternativní znak „neexistujícího závazku“ podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. za znak „odstranění části majetku“ podle § 265 odst. 1 písm. a) tr. zák. Jinými slovy korekce odvolacího soudu spočívala na základě výsledků dokazování před odvolacím soudem v záměně alternativního znaku u trestného činu poškozování věřitele a v důsledku toho ve změně právní kvalifikace podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. na poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť odvolací soud dovodil naplnění znaku „odstranění části majetku“, přičemž podstata jednání dovolatelů zůstala nezměněná. S ohledem na to nelze souhlasit s námitkou dovolatelů, podle něhož odvolací soud ke změně právní kvalifikace nedoplnil dokazování, když právě na základě shora uvedeného předchozího zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu a požadavku obviněných na doplnění dokazování a jimi předložených dokladů učinil závěr o nefiktivnosti předmětné půjčky. Obvinění se navíc osobně zúčastnili všech veřejných zasedání a mohli tak sledovat vývoj dokazování a také s k němu vyjadřovat (srov. č. l. 2619 a násl. spisu, 2933 a násl. spisu a 3134 a násl. spisu).

Nejvyšší soud k tomu dále považuje za nutné zdůraznit, že obhajoba měla možnost seznámit se s právním názorem Nejvyššího soudu stran fiktivnosti uváděné půjčky již z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013, kde bylo Nejvyšším soudem vytýkáno odvolacímu soudu pochybení spočívající v tom, že, ačkoliv byl na to obviněnými opakovaně upozorňován (srov. č. l. 1985 a násl., č. l. 2021 a násl., č. l. 2044 a č. l. 2085 a násl. spisu), nevyčkal a neprovedl dokazování odborným vyjádřením č. 155/2012 znalce Ing. Iva Strejce (č. l. 2143 a násl. spisu), které si vyžádali J. H. a Ing. V. H. a které svými závěry zpochybňuje skutečnost, že by půjčka ze dne 18. 6. 2007, uzavřená mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a J. H. byla fiktivní, což má význam z hlediska naplnění znaku trestného činu podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. „předstírá neexistující závazek“, a současně rozporuje znalecký posudek soudní znalkyně Ing. Evy Klapuchové ze dne 22. 5. 2009, č. 257/22/2009, když výslovně uvádí, že „nelze hovořit o tom, že by ze žádných listin nevyplývalo, že by půjčka J. H. byla poskytnuta, jak se o tom vyjadřuje Ing. Eva Klapuchová ve svém znaleckém posudku č. 357/22/2009 na straně 13“ a dokládá to některými dále v odborném vyjádření uvedenými doklady (srov. č. l. 2156 až 2160 spisu). Vzhledem k tomu, že v tomto směru učinil Nejvyšší soud ve svém uvedeném rozhodnutí příslušné pokyny a odvolací soud byl ve svém postupu na základě ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a byl povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, bylo jasné, že na tento pokyn bude ve veřejném zasedání obžaloba a odvolací soud příslušným způsobem reagovat. Nemohl tedy být tento postup pro obviněné ani jejich obhájce překvapivý, pokud jde o dokazování vztahující se k uvedeným otázkám. Naproti tomu je třeba přisvědčit obviněným, že překvapivý mohl být v rozhodnutí odvolacího soudu postup, v rámci něhož použil odvolací soud právní kvalifikaci trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. s ohledem na naplnění znaku „odstranění části majetku“, k čemuž se nemohli obvinění, byť se nejednalo o přísnější právní kvalifikaci, v řízení před odvolacím soudem vyjádřit. Pro úplnost k tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že s přihlédnutím k tomu, že tímto rozhodnutím je, a to zejména vzhledem k dále uvedeným důvodům, napadené usnesení zrušováno, je třeba za uvedené upozornění považovat již toto rozhodnutí (srov. přiměřeně č. 4/2007 Sb. rozh. tr.) a je nyní na obviněných, aby se k této změně právní kvalifikace v dalším řízení před odvolacím soudem vyjádřili (srov. nález Ústavního soudu ze dn