5 Tdo 314/2016

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 52 T 8/2013, byl obviněný T. M. uznán vinným ad 1. pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) k § 146 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a ad 2. pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti (9) let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl k výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě.

Vrchní soud v Praze, který projednal odvolání obviněného T. M. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 To 47/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. M. uznal vinným, že

Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti (9) let. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka Liberec zamítnuto.

Především je třeba uvést, že odvolací soud shora konstatovaným rozsudkem opětovně rozhodoval poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 864/2014, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 8 To 123/2013, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 52 T 8/2013. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikázal, aby věc obviněného T. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v tomto svém zrušujícím rozhodnutí uložil Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby se zejména zaměřil na subjektivní stránku, a to jak ve vztahu k pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. b), g) tr. zákoníku, tak i pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, s ohledem na jednání obviněného T. M. Zavinění obviněného musí posoudit a vyhodnotit u každého skutku (bod 1. a 2.) zvlášť, a to i s přihlédnutím k tomu, na základě jakých okolností případu má bez důvodných pochybností za prokázané, že obviněný T. M. přinejmenším věděl, že může poškozené M. V. svým jednáním v prvním případě dne 19. 11. 2012 způsobit těžkou újmu na zdraví a v případě druhém dne 1. 12. 2012 způsobit smrt, a současně byl s takovým následkem, posuzováno v každém případě samostatně, nejméně srozuměn. Nalézací soud se tedy měl s přihlédnutím k Nejvyšším soudem předestřené judikatuře, podle níž nejsou pro posouzení právní kvalifikace trestního jednání obviněného rozhodující jen jeho slovní výroky, zejména vypořádat s okolnostmi, za nichž k oběma útokům obviněného došlo, dále u každého ze žalovaných skutků odděleně posoudit jakým motivem byl obviněný veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého způsobu provedení bylo použito, a to včetně nástroje (nože), kterého bylo v případě druhého skutku použito, dále, zda obviněný záměrně a s jakou intenzitou útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. V neposlední řadě se měl nalézací soud ve světle závěrů znaleckého posudku MUDr. Radovana Havla, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 43 a násl. spisu), zejména důsledně zaměřit rovněž na intenzitu obou útoků obviněného, na okolnosti případu, za nichž obviněný jednal (rodinná hádka, osobnostní rysy a podnapilost obviněného, chování a reakce poškozené), a na jím způsobený následek. Nejvyšší soud rovněž uložil nalézacímu soudu vypracovat na poškozenou M. V. , která podstatným způsobem měnila své výpovědi v průběhu trestního řízení, znalecký posudek z oboru zdravotnictví (popř. pedagogiky), odvětví psychologie, a to zejména k objasnění motivace jejího chování ve vztahu k obviněnému T. M. , zejména pokud jde o oba dva skutky spáchané ve dnech 19. 11. 2012 a 1. 12. 2012, a také motivace změny jejích výpovědí v průběhu trestního řízení. Tento posudek považoval Nejvyšší soud za potřebný vypracovat i s přihlédnutím k údajům některých svědků, kteří popisovali obecně chování poškozené M. V. , a to v interakci s jednáním obviněného T. M. (např. se jednalo o svědky O. H. a R. N. ). V návaznosti na toto znalecké zkoumání uložil Nejvyšší soud poškozenou svědkyni M. V. znovu podrobně vyslechnout, a to odděleně k oběma skutkům, se zaměřením na co možná nejpřesnější popis jednání obviněného a chování poškozené, včetně reakcí na útoky obviněného, a to i na základě postupu podle § 211 odst. 3 tr. ř. tak, aby se mohl nalézací soud s přihlédnutím k závěrům nově vyžádaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví (popř. pedagogiky), odvětví psychologie, na poškozenou M. V. , náležitě vypořádat ve smyslu shora uvedených závěrů Nejvyššího soudu, vyplývajících z ustálené a podrobně citované judikatury, s hodnocením věrohodnosti její výpovědi a zejména zavinění obviněného ve vztahu k oběma žalovaným skutkům (srov. str. 19 – 21 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 864/2014).

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 To 47/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 52 T 8/2013, podal obviněný T. M. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miloše Pleštila dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2. výroku rozsudku odvolacího soudu. V podrobnostech dovolatel uvedl, že ve výroku o vině ad 2. se soudy obou stupňů náležitě nezabývaly subjektivními aspekty, zejména pak pohnutkou a motivem jeho jednání ve vztahu k použitým prostředkům a následkům jeho jednání. Zavrženíhodný motiv či pohnutka, kterou předpokládá ustanovení § 140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku není podle dovolatele naplněna. Závěrům soudů, že bylo jeho motivem přivodit těhotné poškozené smrt, spolehlivě nesvědčí žádný z provedených důkazů. K tomu dovolatel v jiné části svého mimořádného opravného prostředku dodal, že soudy nižších stupňů se nezabývaly okolnostmi, za nichž k útoku došlo, jakými motivy byl obviněný veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakých prostředků a nástrojů bylo použito, zda obviněný záměrně a s jakou intenzitou útočil proti takové části těla poškozené, kde jsou orgány důležité pro život. Dovolatel rovněž poznamenal, že jeho výkřiky „já tě zabiju“ nebo „já tě musím aspoň uškrtit“ měly jenom demonstrativní povahu a nesvědčily o jeho skutečném úmyslu provést vraždu. V neposlední řadě dovolatel zdůraznil, že skutku se dopustil minimálně ve středním stupni opilosti. Podle dovolatele tedy nebylo spolehlivě a nepochybně prokázáno, že jeho jednání směřovalo k usmrcení poškozené, a proto se měly soudy řídit zásadou „in dubio pro reo“. Dovolatel proto opětovně navrhl zvážení právní kvalifikace stíhaného skutku pod bodem 2. jako trestného činu nebezpečného vyhrožování ve smyslu § 353 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku.

Dovolatel dále namítal, že znalecký posudek z klinického hlediska hodnotí specifickou věrohodnost M. V. směrem k prožitým událostem (na škále zachovalá věrohodnost – lehce vymizelá – podstatně oslabená – vymizelá) jako podstatně oslabenou. V těchto souvislostech poukázal na změny v jejích výpovědích v průběhu trestního řízení a na to, že poškozená samotný průběh napadení popisuje nevěrohodně a zjevně i nelogicky. V protikladu s úvahami soudu o pravdivosti a motivaci výpovědi poškozené je podle dovolatele i výpověď svědka O. H.

Pokud se týká průběhu a intenzity útoku ve vztahu k rdoušení poškozené, takovému způsobu a intenzitě útoku nenasvědčuje objektivně existující úrazový nález poškozené. Znalec sám hodnotí intenzitu útoku jako menší či malou. Úmyslu přivodit těhotné ženě smrt nenasvědčují ani svědecké výpovědi zasahujících příslušníků Městské policie.

Poslední dovolací námitka obviněného T. M. se týkala výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Odvolací soud podle dovolatele dostatečně nezohlednil polehčující okolnosti svědčící v jeho prospěch, zejména potom úplné doznání, účinnou lítost a upřímnou snahu o odčinění následků jeho nepřiměřeného chování. Dovolatel dále podotknul, že byl poškozenou vyprovokován a nezpůsobil žádnou závažnější újmu. Navíc podle dovolatele jej délka trestu diskvalifikuje v roli rodiče dítěte, narozeného ze vztahu s poškozenou. Uložený trest považuje za rozporný se zásadami pro ukládání a přiměřenost trestních sankcí, jak jsou stanoveny v § 37 odst. 2 a § 38 tr. zákoníku.

Dovolatel s ohledem na shora uvedené důvody v opravě svého dovolání datované 22. 9. 2015 navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 To 47/2015, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 52 T 8/2013, zrušil, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující. Dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud buď podle § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako přečin podle § 353 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, nebo aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám ve věci rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného T. M. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací, tak soud Nejvyšší, a to již opakovaně.

Velmi podrobně soudy obou stupňů nyní opakovaně hodnotily subjektivní stránku jednání obviněného, proto došlo k překvalifikaci jeho jednání pod bodem 1. rozsudku soudu prvého i druhého stupně jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Bylo prokázáno, že kromě vulgárních nadávek obviněný poškozené vyhrožoval, že jí vykope dítě z břicha, což obviněný i sám připustil. Jednal tak v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v poškozené vzbudit obavu. Pokud jde o skutek pod bodem 2. napadených rozhodnutí je třeba uvést, že obviněný na poškozenou útočil nožem s parametry o délce čepele 12 cm, tedy nástrojem schopným způsobit závažné potažmo i smrtelné zranění, útok vedl větší silou s nápřahem a švihem proti trupu poškozené a útok směřoval záměrně na hrudník do míst, kde je krom jiných pro život důležitých orgánů uloženo též srdce. Útok tedy vedl způsobem, při němž si při své průměrné inteligenci bez pochyby musel být vědom toho, že v dané lokalitě jsou uloženy životně důležité orgány, jakožto i toho, že takovým bodnutím může způsobit vážné poranění těchto orgánů a tak ohrozit život poškozené způsobem vedoucím až k její smrti, přičemž současně musel být s případným smrtelným následkem plně srozuměn. Takovýto závěr je možno učinit i bez přihlédnutí k tomu, jakými slovy útok proti poškozené podle její výpovědi v jeho průběhu i v době, kdy se jí snažil takto nožem napadnout, provázel, tedy, že ji zabije či že ji musí probodnout nebo že to musí dokončit. Stejně je možno ohlédnout i od svědectví P. T. a T. V. příslušníků Policie České republiky, jímž následně přiznal, že se ji pokusil zabít, jakož i M. P. , jemuž uvedl, že chtěl poškozenou zapíchnout a kdyby ho nezadrželi, asi by ji zabil. Pokud jde o uložený trest odnětí svobody, pak ten byl uložen v zákonné trestní sazbě ustanovení § 140 odst. 3 tr. zákoníku, a to jako trest úhrnný ve smyslu § 43 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podotkla, že bylo použito zmírňovací ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, kdy se jedná o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a to právě s ohledem na obviněným vypočítané polehčující okolnosti. Výše trestu je tedy zcela adekvátní všem zásadám rozhodným při ukládání trestu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v žádném případě takto naplněn není. S ohledem na výše uvedené má tedy za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

Ačkoliv obviněnému T. M. bylo prostřednictvím jeho obhájce JUDr. Miloše Pleštila zasláno vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k případné replice, dovolatel se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci ani prostřednictvím svého obhájce k němu nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný T. M. ve svém dovolání uplatnil zejména dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud se zabýval některými skutkovými námitkami obviněného z hlediska případného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (srov. body 18. – 23. níže), ale takový extrémní nesoulad s ohledem na dále uvedené závěry neshledal. Stejně tak nedospěl k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, a to s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem.

Dovolatel rovněž uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž dovolací námitky obviněného T. M. je možné z hlediska jejich vymezení podřadit spíše pod druhou nabízenou alternativu. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem. Tak tomu je u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý, trestu vyhoštění uloženého na dobu určitou a u trestu zákazu pobytu. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, a případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, publikované pod č. 617 Soub. tr. rozh. Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud však zejména poukazuje na to, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). IV.

Nejvyšší soud předně poznamenává, že zejména nalézací soud v souladu s jeho pokyny v předchozím usnesení ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 864/2014, doplnil dokazování, a to především vypracováním znaleckého posudku o duševním stavu poškozené M. V. , a to PhDr. Jitkou Skramuskou, znalkyní v oboru školství a kultura, klinická psychologie, a MUDr. Pavlem Štychem, znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. č. l. 432 – 440 spisu), přičemž následně znovu vyslechl i poškozenou svědkyni M. V. (č. l. 448 – 449 p. v. spisu) a oba uváděné znalce PhDr. Jitku Skramuskou (č. l. 450 – 451 spisu) a MUDr. Pavla Štycha (č. l. 449 p. v. – 450 spisu). Kromě toho opětovně vyslechl i MUDr. Radovana Havla, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 451 – 451 p. v. spisu).

Nalézací soud dále podle zjištění Nejvyššího soudu ve svém novém rozhodnutí ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 52 T 8/2013, bezesporu splnil všechny pokyny, jež mu byly uloženy Nejvyšším soudem, když se ve světle závěrů znaleckého posudku MUDr. Radovana Havla, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 43 a násl. spisu), důsledně zaměřil na intenzitu obou útoků obviněného (k tomu v podrobnostech srov. zejména str. 19 – 22 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), přičemž neopomněl ani přihlédnout k okolnostem případu, za nichž obviněný jednal (tj. rodinná hádka, osobnostní rysy a podnapilost obviněného, chování a reakce poškozené), a na jím způsobený následek v bodech 1 a 2 výroku o vině, resp. následek, který z jeho jednání v obou samostatně posuzovaných případech hrozil. Nalézací soud rovněž vypracoval na poškozenou M. V. , která podstatným způsobem měnila své výpovědi v průběhu trestního řízení, znalecký posudek o duševním stavu jmenované, a to PhDr. Jitkou Skramuskou, znalkyní v oboru školství a kultura, klinická psychologie, a MUDr. Pavlem Štychem, znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jímž objasnil motivaci jejího chování ve vztahu k obviněnému T. M. , a také motivaci změny jejích výpovědí v průběhu trestního řízení. Nalézací soud konkrétně na straně 12 odůvodnění svého rozsudku zachytil výslechy znalců PhDr. Jitky Skramuské a MUDr. Pavla Štycha. V návaznosti na konstatované znalecké zkoumání nalézací soud poškozenou svědkyni M. V. znovu podrobně vyslechnul, a to odděleně k oběma skutkům, zaměřil se na co možná nejpřesnější popis jednání obviněného a chování poškozené, včetně reakcí na útoky obviněného, když s přihlédnutím k závěrům nově vyžádaného znaleckého posudku, týkajícího se duševního stavu poškozené M. V. , jak bylo uvedeno shora, hodnotil věrohodnost jejích výpovědí v průběhu trestního řízení vedeného proti obviněnému T. M. , přičemž v podrobnostech se věrohodností poškozené M. V. zabýval na stranách 16 – 18 odůvodnění svého rozsudku. Nalézací soud se rovněž, jak mu bylo Nejvyšším soudem uloženo, zaměřil na subjektivní stránku jednání obviněného T. M. , a to ve vztahu k oběma souzeným skutkům. Nalézací soud také uvedl, na základě jakých okolností případu bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný T. M. přinejmenším věděl, že může poškozené M. V. svým jednáním v prvním případě dne 19. 11. 2012 způsobit těžkou újmu na zdraví (nalézacím soudem překvalifikovanou pouze na újmu na zdraví, nikoliv těžkou) a v případě druhém dne 1. 12. 2012 způsobit smrt, a současně byl s takovým následkem, posuzováno v každém případě samostatně, nejméně srozuměn. Nalézací soud současně přihlédl k Nejvyšším soudem předestřené judikatuře, podle níž nejsou pro posouzení právní kvalifikace trestního jednání obviněného rozhodující jen jeho slovní výroky, přičemž se vypořádal s okolnostmi, za nichž k oběma útokům obviněného došlo, dále u každého z žalovaných skutků odděleně posoudil jakým motivem byl obviněný veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého způsobu provedení bylo použito, a to včetně nástroje (nože), kterého bylo v případě druhého skutku použito, dále, zda obviněný záměrně a s jakou intenzitou útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. (k tomu v podrobnostech srov. str. 18 – 22 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud tedy považuje postup nalézacího soudu za souladný s pokyny, jež mu uložil ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 864/2014, neboť nalézací soud doplnil dokazování (vypracováním posudku o duševním stavu poškozené M. V. , na č. l. 432 – 440 spisu, následně znovu vyslechl poškozenou svědkyni M. V. na č. l. 448 – 449 p. v. spisu, a znalce PhDr. Jitku Skramuskou na č. l. 450 – 451 spisu a MUDr. Pavla Štycha na č. l. 449 p. v. – 450 spisu, a opětovně vyslechl i MUDr. Radovana Havla na č. l. 451 – 451 p. v. spisu), které následně vtělil s náležitým hodnocením provedených důkazů do odůvodnění svého rozsudku, jež Nejvyšší soud přezkoumal a shledal odpovídajícím jak provedeným důkazům, tak i opakovaně zmiňovaným pokynům Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele stran vyhodnocení věrohodnosti poškozené M. V. Nejvyšším soudem bylo z předloženého spisového materiálu, a to konkrétně ze znaleckého posudku o duševním stavu M. V. zejména zjištěno, že u posuzované M. V. nebyly zjištěny známky duševní choroby ve vlastním slova smyslu. Její osobnostní struktura je nevyvážená, vykazuje známky disharmonického vývoje s maladaptivitou, nestálostí, nezdrženlivostí, sklonem k impulzivitě, emoční instabilitě, s nevyzrálou a labilní emotivitou. Kromě toho její osobnost je relativně integrovaná a funguje bez poruch. Posuzovaná je schopna se efektivně orientovat v sociální realitě. Ve zmíněném posudku se dále uvádí, že v obecné rovině je schopnost posuzované správně vnímat, upamatovat si a následně adekvátně popsat prožité události, které jsou obviněnému kladeny za vinu, bez známek oslabení (srov. č. l. 439 p. v. spisu). Předmětné jednání, pro které je obviněný stíhán, je silně zátěžovou situací a v zátěži posuzovaná M. V. reaguje výrazně emočně nevyzrálou a labilní reaktivitou. Nicméně tato reaktivita vychází z její osobnosti a nemá chorobné atributy. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že znalecký posudek hodnotí specifickou věrohodnost M. V. směrem k prožitým událostem (na škále zachovalá věrohodnost – lehce vymizelá – podstatně oslabená – vymizelá) jako podstatně oslabenou. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že se jedná o vytrženou pasáž předmětného znaleckého posudku ze souvislosti, které předcházelo konstatování, že specifickou věrohodnost je plně kompetentní posoudit pouze soud. Znalci se pak mohou ke specifické věrohodnosti vyjadřovat pouze z klinického hlediska, a v tomto směru skutečně uzavřeli, že tato nebyla vymizelá, ale shledali ji jako podstatně oslabenou. Koreluje to s její emoční nevyzrálostí a celkovou povahovou nevyvážeností a nespolehlivostí. Změny a zkreslování části výpovědi jsou motivovány jejím momentálním emočním naladěním a vztahem k obviněnému. Zkreslování výpovědi posuzované je tedy vědomě cílené, ne chorobné. Tedy sklony ke zkreslování některých podstatných části výpovědi jsou u posuzované motivované její osobností, momentálním vlivem vnějších okolností a emočním naladěním (srov. č. l. 440 spisu). Závěrům předestřeného znaleckého posudku rovněž plně odpovídají výpovědi MUDr. Pavla Štycha a PhDr. Jitky Skramuské, kteří vypovídali u hlavního líčení konaného dne 14. 4. 2014 (srov. č. l. 449 p. v. – 450 p. v. spisu).

Nalézací soud v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil tyto důkazy a uvedl, že poškozená M. V. stran průběhu konfliktů vypověděla obdobně jako obviněný v rámci uplatněné obhajoby. Jejich popis skutků se lišil pouze ve způsobu, jímž ji obviněný měl napadat a v intenzitě útoku. Soud na straně poškozené neshledal žádnou konkrétní motivaci obviněnému nedůvodně v řízení přitěžovat oproti prožitým událostem, a to ani bezprostředně po skutcích, ani v době řízení před soudem. Naopak soud u ní shledal zcela konkrétní snahy obviněného v řízení protěžovat, a to výpovědí, kterou poškozená učinila při hlavním líčení dne 15. 10. 2013. Úmysl poškozené změnit svou výpověď ve prospěch obviněného je také jasně patrný z výpovědi svědka O. H. Jak prokazováno výpovědí znalců MUDr. Pavla Štycha a PhDr. Jitky Skramuské, znalců z odvětví psychiatrie a psychologie, poškozená je osobou emočně nevyzrálou a labilní, s rysy nestálosti a nezdrženlivosti, má sklony k impulzivitě, emoční instabilitě, s nevyzrálou a labilní emotivitou. Znalci u ní nezjistili žádnou známku duševní choroby, která by ji z obecného hlediska limitovala na schopnosti správně vnímat prožité události, upamatovat si je a následně je reprodukovat. U poškozené znalci vyloučili chorobné sklony ke zkreslování. S ohledem na její emoční labilitu znalci uzavřeli, že při popisu prožitých událostí se u ní mohou projevovat aktuální nálady a citová pouta k osobě obviněného, kdy různá výpověď k téže události může být motivována její osobností, momentálním vlivem vnějších okolností a emočním naladěním. Nalézací soud tak rozpory ve výpovědích poškozené připisuje právě struktuře její osobnosti a emoční labilitě, kdy s obviněným v určité fázi řízení plánovala budoucnost, a proto měla motivaci k tomu uvádět v jeho prospěch skutečnosti, které byly způsobilé mu v řízení zjednat procesní prospěch. Tento závěr potvrzuje i výpověď svědka O. H. , jíž bylo v řízení prokázáno, že mu poškozená s odstupem času před 15. 4. 2013 vyčítala, že řekl na policii pravdu, protože obviněný je otec jejího dítěte, ona nechce být svobodnou matkou, obvinění tzv. stáhla a nechce, aby šel sedět. Pakliže znalci u poškozené dovodili z klinického hlediska ve vztahu k projednávaným událostem podstatně oslabenou specifickou věrohodnost, pak s ohledem na výše uvedené ji lze dovozovat toliko ve snaze poškozené obviněnému v řízení zjednat výhodu, kdy tato tendence se vyjevila při výpovědi poškozené u hlavního líčení dne 15. 10. 2013. Nalézací soud v tomto směru dále uvedl, že bylo nelogické vysvětlení poškozené, že svoji výpověď v přípravné fázi řízení učinila ve stresu a nevyspalá, že jen odkývla to, co předestřeli policisté, když protokol o výslechu svědka byl pořízen dne 2. 12. 2012 v 11.20 hodin, tedy nejméně 24 hodin poté, co byl ukončen její výslech na úřední záznam. Poškozená tak měla čas se před výslechem vyspat. Výslechu se účastnil rovněž obhájce obviněného, tudíž je vyloučeno, že by byl výslech veden předestíráním rozhodných skutečností policisty vedoucími výslech, neboť takovému průběhu výslechu by obhájce dozajista zabránil. Motivaci poškozené ke změně výpovědi u hlavního líčení dne 15. 10. 2013 nalézací soud přisuzuje jednak její citové vazbě k obviněnému, jak to vyplývá z výpovědí znalců MUDr. Pavla Štycha a PhDr. Jitky Skramuské, a jednak působení ze strany obviněného, který jí nejméně v dopisech předestřel svoji obhajobu a nabádal ji, aby jej dostala z vazby. Jestliže poškozená u hlavního líčení dne 14. 4. 2015 uvedla, že její motivací ke změně výpovědi ve prospěch obviněného byl výlučně strach z obviněného, pak soud toto vysvětlení poškozené, které je v rozporu s jejími dopisy zaslanými obviněnému a výpovědí svědka O. H. , připisuje neochotě si připustit, že v určité životní fázi chtěla dál s obviněným vést společný život i přesto, jak se k ní zachoval. Nalézací soud tak při svých skutkových závěrech vyšel z výpovědi poškozené M. V. učiněné v přípravné fázi trestního řízení a v řízení před soudem dne 14. 4. 2015 jako z pravdivé a věrohodné, logicky nerozporné, provázané s ostatními důkazy provedenými v řízení (v podrobnostech srov. str. 16 – 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Nejvyšší soud v návaznosti na toto hodnocení nalézacího soudu a v souladu se závěry odvolacího soudu konstatuje, že nalézací soud nepochybil, pokud své skutkové závěry opřel především o výpověď poškozené M. V. , kterou učinila v hlavním líčení dne 14. 4. 2015, zatímco její výpověď z hlavního líčení ze dne 15. 10. 2013 posoudil oprávněně jako výpověď vedenou snahou násilné jednání obviněného vůči ní bagatelizovat a dosáhnout tak jeho mírnějšího potrestání. K tomu odvolací soud zdůraznil, že poslední výpověď poškozené, přestože byla učiněna s odstupem dvou a půl roku od stíhaného jednání, je v souladu s její výpovědí učiněnou dne 2. 12. 2012. Poškozená vypovídala po řádném poučení svědka a v přítomnosti obhájce obviněného ihned následujícího dne po druhém útoku a měla tak především druhý závažnější útok čerstvě v paměti, přitom vypovídala zjevně ještě pod dojmem strachu vyplývajícího z hrubého a násilného jednání obviněného, který byl natolik zřejmý, že lze mít oprávněně za to, že se skutečně obávala o svůj život (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Rovněž podle názoru Nejvyššího soudu závěr nalézacího soudu, že poškozená M. V. ve výpovědi před soudem dne 15. 10. 2013 nevypovídala pravdivě z pohnutky, kterou vzal nalézací soud za prokázanou, je podporován také závěry znaleckého posudku zaměřeného na posouzení jejího duševního stavu. Znalci sice hodnotili její specifickou věrohodnost z klinického hlediska jako podstatně oslabenou v důsledku její emoční nevyzrálosti a rovněž u ní poukazovali ne její celkovou povahovou nevyváženost a nespolehlivost, jak to obviněný namítl jak v odvolání, tak rovněž i v dovolání, to však jen z klinického hlediska s tím, že posouzení specifické věrohodnosti náleží výlučně soudu. Současně však uvedli, že její motivaci ke změnám postojů ve vztahu k popisu skutků přičítají jejímu momentálnímu emočnímu naladění a vztahem k obviněnému, a pokud došlo ke zkreslování její výpovědi, šlo o jednání cílené a nikoli chorobné, motivované snahou zjednat obviněnému v řízení výhodu a nepřitěžovat mu s tím, že tyto sklony vycházejí z její osobnosti, momentálního vlivu vnějších okolností a emočního naladění (srov. č. l. 440 spisu). Nejvyšší soud tedy opětovně zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat mezi klinicky hodnocenou specifickou věrohodností, kterou znalci sice posoudili jako podstatně oslabenou v důsledku její emoční nevyzrálosti, současně však uvedli, že její motivaci ke změnám postojů ve vztahu k popisu skutků přičítají jejímu momentálnímu emočnímu naladění a vztahem k obviněnému, a pokud došlo ke zkreslování její výpovědi, šlo o jednání cílené a nikoli chorobné, motivované snahou zjednat obviněnému v řízení výhodu a nepřitěžovat mu s tím, že tyto sklony vycházejí z její osobnosti, momentálního vlivu vnějších okolností a emočního naladění (srov. č. l. 440 spisu), a mezi specifickou věrohodností, jejíž posouzení náleží výlučně soudu. Nalézací soud potom, postupoval podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a vyhodnotil specifickou věrohodnost poškozené při jednotlivých jejích výsleších tak, že vyšel z výpovědi poškozené M. V. učiněné v přípravné fázi trestního řízení a v řízení před soudem dne 14. 4. 2015 jako z pravdivé a věrohodné, logicky nerozporné, provázané s ostatními důkazy provedenými v řízení, zatímco k její výpovědi učiněné v hlavním líčení dne 15. 10. 2013 nepřihlížel, neboť vyhodnotil, že poškozená nevypovídala pravdivě. Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění tohoto hodnocení nalézacím soudem, které je logické a nevykazuje žádných vad, neshledává námitky obviněného T. M. stran věrohodnosti poškozené M. V. důvodnými. Nejvyšší soud k tomu považuje za potřebné dále poznamenat, že nalézací soud při posuzování věrohodnosti poškozené pracoval rovněž s výpovědí svědka O. H. , jak bylo uvedeno v předcházející pasáži. Na druhé straně však, pokud jde o shodnou odvolací a dovolací výtku obviněného T. M. , že se nalézací soud dostatečně nevypořádal s výpovědí svědka O. H. , který uvedl, že poškozenou vnímá jako nejnespolehlivější osobu co zná, která si přimýšlí, je třeba konstatovat ve shodě se soudem odvolacím, že do svých vlastních úvah při hodnocení důkazů z hlediska věrohodnosti jednotlivých výpovědí poškozené M. V. nalézací soud toto vyjádření svědka skutečně nezahrnul. Ovšem s ohledem na již uvedené nelze ani podle názoru Nejvyššího soudu toto vyjádření nikterak přeceňovat a rozhodně nelze mít za to, že by mohlo zvrátit závěry nalézacího soudu stran hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozené (k tomu srov. shodný závěr odvolacího soudu na str. 8 odůvodnění jeho rozsudku), které jsou opřeny o závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie. K tomu dále Nejvyšší soud poznamenává, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku zaznamenal tu část výpovědi svědka O. H. , v níž uvádí, že vnímal poškozenou M. V. jako velmi nespolehlivou osobu, která umí pomáhat i být zlá, provokovat, přimýšlí si, od každého něco (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Podle Nejvyššího soudu tato část jeho svědecké výpovědi odpovídá tomu, co uvedli zmínění znalci z odvětví psychiatrie a psychologie, tedy že osobnostní struktura poškozené je nevyvážená, vykazuje známky nestálosti, nezdrženlivosti a že má sklony k impulzivitě. Kromě toho znalci dospěli k závěru, že v obecné rovině je schopnost poškozené správně vnímat, upamatovat si a následně adekvátně popsat prožité události, které jsou obviněnému kladeny za vinu, bez známek oslabení (srov. č. l. 439 p. v. spisu). Změny a zkreslování části výpovědi poškozené jsou motivovány jejím momentálním emočním naladěním a vztahem k obviněnému. Zkreslování výpovědi poškozené je tedy vědomě cílené, ne chorobné. Tedy sklony ke zkreslování některých podstatných části výpovědi jsou u poškozené motivované její osobností, momentálním vlivem vnějších okolností a emočním naladěním (srov. č. l. 440 spisu). Nejvyšší soud proto považuje postup nalézacího soudu při hodnocení rozhodných výpovědí poškozené M. V. , byť při tomto hodnocení zvlášť nezdůraznil namítanou část výpovědi svědka O. H. , ač ji vzal obecně v úvahu, jak již bylo shora uvedeno (viz str. 7 rozsudku nalézacího soudu), za souladný s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., neboť pro hodnocení důkazního významu jednotlivých výpovědí poškozené M. V. , byl rozhodující znalecký posudek MUDr. Pavla Štycha a PhDr. Jitky Skramuské, znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Podle tohoto znaleckého posudku jsou rozdíly v jednotlivých postupně složených výpovědích poškozené odvislé od jejího aktuálního emočního naladění, což nalézací soud důvodně hodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., a v důsledku toho z hlediska zjištěného skutkového stavu přihlížel k jejím svědeckým výpovědím učiněným v přípravné fázi trestního řízení a v řízení před soudem dne 14. 4. 2015, zatímco její výpověď učiněnou v hlavním líčení dne 15. 10. 2013 přitom nevzal za podklad svých skutkových zjištění, neboť vyhodnotil, že motivací poškozené ke změně výpovědi ze dne 15. 10. 2013 byla jednak její tehdejší citová vazba k obviněnému, jak to vyplynulo z výpovědí znalců MUDr. Pavla Štycha a PhDr. Jitky Skramuské, a jednak působení ze strany obviněného, který jí nejméně v dopisech předestřel svoji obhajobu a nabádal ji, aby jej dostala z vazby (k tomu viz v podrobnostech srov. str. 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

V návaznosti na uvedené vyhodnocení jednotlivých výpovědí poškozené M. V. , zejména s přihlédnutím k její výpovědi, kterou učinila v hlavním líčení dne 14. 4. 2015, jež je v souladu s její výpovědí učiněnou dne 2. 12. 2012 v přípravném řízení (srov. č. l. 448 – 449 p. v. spisu a č. l. 132 – 137 spisu), se nalézací soud dostatečně zabýval rovněž výpovědí obviněného T. M. , stejně tak výpověďmi ostatních vyslechnutých svědků, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, lékařskými zprávami, protokolem o ohledání místa činu, výslechem MUDr. Radovana Havla, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který ve věci vypracoval znalecký posudek týkající se zranění poškozené M. V. , výslechem MUDr. Marka Páva a PhDr. et Bc. Terezy Soukupové, Ph. D., znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, kteří ve věci vypracovali znalecký posudek ke zjištění duševního stavu obviněného T. M. , a výslechem MUDr. Pavla Štycha a PhDr. Jitky Skramuské, znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, kteří ve věci vypracovali znalecký posudek k duševnímu stavu poškozené. V návaznosti na to nalézací soud hodnotil u každého skutku (body 1. a 2.) zavinění obviněného, jak mu bylo Nejvyšším soudem uloženo, a to zejména ve vztahu k následkům, k nimž směřovalo jeho jednání vůči poškozené M. V. , a to samostatně v prvním případě dne 19. 11. 2012 a stejně tak i v druhém případě dne 1. 12. 2012. Nalézací soud se rovněž zabýval okolnostmi, za nichž k oběma útokům obviněného došlo, přičemž u každého ze žalovaných skutků odděleně posuzoval, jakým motivem byl obviněný veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého způsobu provedení bylo použito, a to včetně nástroje (nože), kterého bylo v případě druhého skutku použito, zda obviněný záměrně a s jakou intenzitou útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Nalézací soud se tedy ve světle závěrů znaleckého posudku MUDr. Radovana Havla, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 43 a násl. spisu), důsledně zaměřil na intenzitu obou útoků obviněného (body 1. a 2.), na okolnosti případu, za nichž obviněný jednal (rodinná hádka, osobnostní rysy a podnapilost obviněného, chování a reakce poškozené), a na jím způsobený následek, a to u každého skutku samostatně. Nalézací soud se těmito skutečnostmi zabýval ve vztahu ke skutku ad 1. zejména na stranách 13 – 14 a 18 – 20 odůvodnění svého rozsudku, ve vztahu ke skutku ad 2. zejména na stranách 15 – 16 a 20 – 22 odůvodnění svého rozsudku. Současně je třeba podotknout, že pokud se týká skutku ad 1., nalézací soud překvalifikoval jednání obviněného T. M. na pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž současně upravil i znění skutkové věty výroku rozsudku. Nalézací soud rovněž precizoval i znění skutkové věty ve výroku rozsudku pod bodem 2., kde setrval na právní kvalifikaci pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud poté v případě skutku ad 1. užil mírnější právní kvalifikace přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, což odůvodnil na stranách 9 – 10 odůvodnění svého rozsudku. V případě skutku ad 2. potvrdil skutkové a právní závěry soudu prvního stupně a zachoval právní kvalifikaci jednání obviněného T. M. jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud se z těchto důvodů plně ztotožňuje se skutkovými závěry obou soudů nižších stupňů a rovněž s právním hodnocením, tj. s užitou právní kvalifikací pod body 1. a 2. výroku o vině II. v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného T M. bylo podáno pouze do výroku o vině (II.) v rozsudku odvolacího soudu pod bodem 2. (v návaznosti na to pak i do výroku o trestu), Nejvyšší soud se dále bude zabývat pouze tímto výrokem napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to v návaznosti na dovolací námitky obviněného uplatněné z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Nalézací soud konkrétně v odůvodnění svého rozsudku ke skutku ad 2. uvedl, že obviněný je vůči poškozené značně fyzicky disponován. Lze tak souhlasit s obhajobou obviněného, že kdyby měl v úmyslu poškozenou usmrtit, dozajista byl fyzicky disponován tak učinit jak za užití nože, tak prostřednictvím rdoušení, a to i přes jeho podnapilost, která jej podle výpovědi poškozené nikterak na motorické zdatnosti nelimitovala. Poškozená stran své fyzické konstituce měla jen omezené možnosti útoku obviněného vzdorovat. Poškozená se pasivně bránila prvnímu rdoušení tak, že hlavu zakláněla do okenního výklenku, což jí umožňovalo se nadechnout. Následně se bránila bodnutí nožem v době, kdy seděla na posteli tak, že zachytila ruku obviněného, v níž svíral nůž a pohyboval s ním ostřím směrem vůči jejímu tělu. Dále odvrátila bodnutí obviněného do jejího hrudníku tak, že se na poslední chvíli převalila na pravý bok, kdy nůž obviněný zabodl do matrace, následně přetočením zpět na záda nůž zalehla svojí levou lopatkou. Když pominulo následné rdoušení, neboť se obviněný znovu zmocnil nože, podařilo se jí nůž chytit za čepel a tuto zlomit a utéct. Úmysl obviněného nelze dovozovat toliko z jeho verbálního projevu, kdy opakovaně poškozené sděloval, že ji musí zabít, uškrtit, probodnout, že to musí dodělat, a také po zadržení policistům sděloval, že je dobře, že ho zadrželi, jinak by poškozenou zabil, ale zejména ze způsobu útoku obviněného. Poškozená se vůči rdoušení bránila toliko pasivně, zakláněla hlavu do výklenku, snažila se obviněného odstrčit. Kdyby obviněný v této fázi útoku chtěl poškozenou usmrtit, pak by si dozajista počínal intenzivněji co do síly stisku, k čemuž však nedošlo, jak plyne z výpovědi znalce MUDr. Radovana Havla. Ten intenzitu rdoušení stanovil na nízkou. K fatálním následkům na zdraví poškozené mohlo podle znalce dojít toliko za předpokladu užití větší síly rdoušení ze strany obviněného. Soud tak na základě intenzity rdoušení poškozené nemohl na straně obviněného dovozovat, že v těchto fázích konfliktu chtěl poškozenou usmrtit. Stejný závěr soud činí ve vztahu ke zranění poškozené na ruce, neboť i v tomto případě znalec spojoval závažné následky na zdraví poškozené toliko s užitím vyšší intenzity útoku ze strany obviněného. Jiná je však situace v případě vedení bodné rány, která nakonec skončila zabodnutím nože do matrace. Obviněný vedl tento útok vůči tělu poškozené, a to do oblasti srdečního svalu, s dostatečnou intenzitou, která byla způsobilá proniknout hrudním košem poškozené k vnitřním orgánům a způsobit na jejím zdraví fatální následky, o to horší, že poškozená byla v době útoku těhotná, o čemž obviněný dobře věděl. Pouze shodou okolností a vzhledem k aktivní a úspěšné obraně poškozené k závažnému následku nedošlo. Intenzitu bodnutí znalec MUDr. Radovan Havel stanovil na střední, a to s ohledem na popis bodnutí poškozenou a následnou hloubku vpichu nože do matrace na posteli (14 cm). Obviněný vedl bodnou ránu vůči hrudníku poškozené, a to vůči její levé horní části větší silou, švihem, nožem o délce čepele 12 cm, tudíž si v daném okamžiku musel být vědom, že takové jednání je způsobilé ohrozit život poškozené, že v místě, kam směřoval bodnutí, má poškozená životně důležité orgány, a musel být v intencích § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s ohledem na výše uvedené okolnosti útoku přinejmenším srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit poškozené smrt. Obviněný tak naplnil subjektivní znak ve vztahu k trestnému činu v nepřímém (eventuálním) úmyslu. Následné rdoušení poškozené zjevně nesměřovalo k dokonání předchozího pokusu poškozenou usmrtit, neboť obviněný při rdoušení nevyvinul dostatečnou sílu k ohrožení životních funkcí poškozené. Soud tak toto rdoušení poškozené hodnotil jako prostředek k získání nože opětovně do dispozice obviněného. Dále pak způsob rdoušení poškozené soud vedl k závěru, že obviněný nejednal v přímém úmyslu, definovaném v § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, poškozenou usmrtit, ale pouze v úmyslu nepřímém, jak výše rozebráno ve vztahu k bodné ráně. Soud neuvěřil obhajobě obviněného, že jeho úmyslem bylo toliko poškozenou vystrašit v intencích přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu a takový čin spáchá vůči těhotné ženě. Takový úmysl obviněného je v rozporu s jeho počínáním, neboť jeho jednání bylo vedeno vůči fyzické integritě poškozené, a to takovým způsobem, který mohl mít fatální dopad na její život. Poškozená poté, co ji obviněný v první fázi konfliktu přestal rdousit, plakala a prosila jej, aby toho nechal. Z takového jednání poškozené lze dovodit, že byla z počínání obviněného vystrašená. Rovněž její útěk do horního patra bytu lze přičítat strachu z obviněného, a couvání poškozené na posteli před obviněným muselo obviněného dostatečně utvrzovat v tom, že poškozená se jej fakticky bojí, pakliže i přesto vedl vůči jejímu hrudníku bodnou ránu, nemohl mít v úmyslu ji jen vystrašit, neboť poškozená byla vystrašena dostatečně již v okamžiku, kdy se obviněný zmocnil nože, jinak by před ním neutíkala, neplakala by a neprosila jej, ať toho nechá. Kdyby obviněný měl úmysl poškozenou toliko vystrašit, vůbec by nemusel na poškozenou útočit nožem. V řízení tak bylo prokázáno, že úmyslem obviněného nebylo počínání toliko vůči psychické integritě poškozené, ale vůči jejímu zdraví a životu. Výpověďmi znalců MUDr. Marka Páva a PhDr. et Bc. Terezy Soukupové, Ph. D., bylo k duševnímu stavu obviněného prokázáno, že obviněný netrpěl v době spáchání skutků žádnou duševní poruchou, ale jeho povaha vykazuje rysy poruchy osobnosti. Rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného byly v době protiprávního jednání sníženy měrou nepodstatnou, a to díky intoxikaci alkoholem. V době páchání trestné činnosti byl obviněný ovlivněn alkoholem, jednalo se však o opilost prostou, nikoliv patickou. Rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného tak byly v době spáchání skutku zachovány (srov. str. 20 – 22 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nalézací soud při posuzování otázky subjektivní stránky jednání obviněného v bodě 2. postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud dále dodal, že násilnému útoku na poškozenou došlo v průběhu hádky, k níž došlo po návratu obviněného v podnapilém stavu do bytu hluboko po půlnoci, když poškozenou po delší dobu vulgárně i fyzicky, dokonce při užití několika útočných mechanizmů, v podstatě bezdůvodně napadal. A to přesto, že se poškozená snažila bránit, ale vzhledem k tomu, že obviněný je proti ní značně fyzicky disponován, neměla moc šancí. Posléze si došel pro nůž a s tímto v ruce poškozenou pronásledoval do vyššího patra bytu, kam utekla, a zde se snažil ji nožem napadnout, avšak poškozená prvý útok nožem rukou odrazila a nůž ji pouze povrchně zranil na ruce. Jednání obviněného pak vyvrcholilo tím, že se ji snažil bodnout ranou směrovanou nožem na hrudník. A to tím způsobem, že ránu nožem s parametry o délce čepele 12 cm, tedy nástrojem schopným způsobit závažné, potažmo i smrtelné poranění, vedl větší silou s nápřahem a švihem proti trupu poškozené, a útok směroval záměrně na hrudník do míst, kde je krom jiných pro život důležitých orgánů uloženo též srdce. Útok tedy vedl způsobem, při němž si při své průměrné inteligenci, jak byla zjištěna znalkyní psycholožkou, bezpochyby musel být plně vědom toho, že v dané lokalitě jsou uloženy životně důležité orgány, jakož i toho, že takovýmto bodnutím může způsobit vážné poranění těchto orgánů a tak ohrozit život poškozené způsobem vedoucím až k její smrti. Současně také musel být s případným smrtelným následkem plně srozuměn. Takovýto závěr je možno učinit i bez přihlédnutí k tomu, jakými slovy útok proti poškozené podle její výpovědi v jeho průběhu i v době, kdy se ji snažil takto nožem napadnout, provázel, jako já tě zabiju či musím tě probodnout nebo musím to dokončit. Stejně je možno odhlédnout i od svědectví P. T. a T. V. , příslušníků Policie České republiky, jimž následně přiznal, že se ji pokusil zabít, jakož i M. P. , jemuž uvedl, že chtěl poškozenou zapíchnout a kdyby ho nezadrželi, asi by ji zabil, byť tyto výroky jeho násilné jednání svým způsobem ilustrují. Lze věřit, že ve střízlivém stavu by obviněný poškozené fyzicky neublížil. V daném případě však jednal ve stavu přinejmenším středně těžkého stupně opilosti, když kolem 5. hodiny ranní, kdy k útoku nožem nejspíše došlo, měl podle výpočtu znalce toxikologa v krvi 1,78 promile alkoholu. Podle znalkyně psycholožky jeho násilné jednání bylo impulzivní a požitým alkoholem bylo potencováno. Motivace jednání obviněného podle této znalkyně vyplývala z osobních vlastností obviněného, z disociální poruchy osobnosti, a ze situačních faktorů, kdy bylo vedeno snahou eliminovat zdroj frustrace, když se cítil ponížen, jak na to obviněný poukazuje. Motiv jeho jednání, jak ho uvedl, že chtěl poškozenou umlčet, tedy odpovídá závěrům znalkyně, a neodporuje tak závěru, že jednal v nepřímém úmyslu poškozenou usmrtit. Podle znalkyně však bylo jeho jednání vedeno též snahou vybít hněvivý afekt. Obviněný přitom není závislý na alkoholu, je schopen požívání alkoholu odolat, a je si plně vědom toho, že pod vlivem alkoholu je agresivní, jak sám opakovaně také připustil. Byť afekt zlosti bývá obvykle spuštěn jednáním druhé osoby, k čemuž patrně došlo i v daném případě tím, že se poškozená snažila jeho napadání bránit, naše platné trestní právo je postaveno na zásadě, že každý je povinen se ovládat, zvládat své afekty, především afekty zlosti, které vedou ke kriminálním deliktům, pokud jsou zvladatelné, a není-li toho schopen nikoli z patických důvodů, pak musí nést odpovědnost za své jednání v plném rozsahu. To platí zejména pro případy, kdy se na nezvládnutí afektivní situace podílí podnapilost pachatele, je-li schopen pití ovládat. A právě o takový případ u obviněného v dané věci jde. Ve vztahu k posouzení subjektivní stránky jednání obviněného u skutku z 1. 12. 2012 odvolací soud zdůraznil, že je nutno krajskému soudu jako jediné pochybení vytknout to, že ve skutkové větě výroku rozsudku uvedl, že se obviněný jednání dopustil s cílem způsobit smrt poškozené, což nejen neodpovídá jeho závěrům vysloveným v odůvodnění napadenéh