5 Tdo 334/2017

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 20 T 7/2014, byl obviněný J. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který mu soud podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve výkonném orgánu obce v oblasti samostatné působnosti na dobu pěti roků. Krajský soud zároveň rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného zaplatit poškozenému Statutárnímu městu České Budějovice, IČ 00244732, na náhradu škody částku 12 532 650,79 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody soud odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. řádu.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. T. odvolání a v jeho neprospěch také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 11 To 90/2016. Z podnětu odvolání obviněného J. T. zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného J. T. zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Poškozené Statutární město České Budějovice odkázal podle § 229 odst. 3 tr. řádu s celým jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně vrchní soud zamítl odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu.

Skutek, jímž měl obviněný podle obžaloby spáchat zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, spočíval v podstatě v tom, že jako primátor Statutárního města České Budějovice v postavení úřední osoby podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku dne 15. 6. 2010 v Č. B., n. P. O.. č. 1, 2 za Statutární město České Budějovice neoprávněně uzavřel dodatek č. 2 ke smlouvě o dodávce počítačového hardwarového zařízení, softwarového vybavení a o poskytnutí souvisejících služeb (dále jen „dodatek č. 2“) s obchodní společností Bit Servis, spol. s r. o., IČ 45793972, (dále jen „Bit Servis“) v úmyslu opatřit této obchodní společnosti neoprávněný prospěch imateriální povahy spočívající v přidělení nadlimitní zakázky ve výši 37 213 726 Kč bez řádného zadávacího řízení a bez pověření rady města a tím překročil svou pravomoc danou mu ustanovením § 103 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), zároveň porušil ustanovení § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „ZVZ“, resp. „zákon o veřejných zakázkách“), který byl s účinností od 1. 10. 2016 nahrazen zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s článkem 8 odst. 1 tehdy platné směrnice Rady města České Budějovice č. 9/2008, o postupu při zadávání veřejných zakázek, podepsal jménem Statutárního města České Budějovice zmíněný dodatek č. 2 bez toho, že by tento postup byl předtím projednán a schválen radou města, která schvaluje vypsání zadávacího řízení u nadlimitních a podlimitních zakázek v objemu nad 2 000 000 Kč, přičemž soudní znalec v přípravném řízení stanovil obvyklou cenu v místě a čase, za niž by se dalo pořídit hardwarové zařízení, softwarové vybavení a související služby na částku 28 436 764 Kč, obviněný tedy podle obžaloby přidělením zakázky přímo obchodní společnosti Bit Servis způsobil na majetku Statutárního města České Budějovice škodu nejméně ve výši 8 776 962 Kč.

Krajský soud v Českých Budějovicích po provedeném hlavním líčení dospěl ke skutkovým závěrům, které vyjádřil v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku o vině tak, že jako primátor Statutárního města České Budějovice v postavení úřední osoby podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku dne 15. 6. 2010 v Č. B., n. P. O.. č. 1, 2 za Statutární město České Budějovice neoprávněně uzavřel dodatek č. 2 s obchodní společností Bit Servis, v úmyslu opatřit této obchodní společnosti neoprávněný prospěch imateriální povahy spočívající v přidělení nadlimitní zakázky ve výši 37 213 726 Kč bez řádného zadávacího řízení a bez pověření rady města a tím překročil svou pravomoc danou mu ustanovením § 103 odst. 4 zákona o obcích, zároveň porušil ustanovení § 6 zákona o veřejných zakázkách, v rozporu s článkem 8 odst. 1 tehdy platné směrnice Rady města České Budějovice č. 9/2008, o postupu při zadávání veřejných zakázek, podepsal jménem Statutárního města České Budějovice zmíněný dodatek č. 2 bez toho, že by tento postup byl předtím projednán a schválen radou města, která schvaluje vypsání zadávacího řízení u nadlimitních a podlimitních zakázek v objemu nad 2 000 000 Kč, přičemž soudní znalec určený soudem stanovil obvyklou cenu v místě a čase, za niž by se dalo pořídit hardwarové zařízení, softwarové vybavení a související služby na částku 24 681 075,21 Kč, obviněný tedy podle krajského soudu přidělením zakázky přímo obchodní společnosti Bit Servis způsobil na majetku Statutárního města České Budějovice škodu nejméně ve výši 12 532 650,79 Kč.

Nejvyšší státní zástupce (dále též jako „dovolatel“) podal dne 13. 3. 2017 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, a to v neprospěch obviněného J. T., které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Úvodem svého podání dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a citoval některé pasáže z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Tento rozsudek napadl nejvyšší státní zástupce z několika důvodů. Nejprve poukázal na vady v procesním postupu vrchního soudu, vytkl mu konkrétně nerespektování procesních ustanovení § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. řádu. Přiblížil význam prvně uvedeného ustanovení, podle něhož (po zrušení rozsudku soudu prvního stupně) může odvolací soud sám rozhodnout rozsudkem ve věci jen, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Nejvyšší státní zástupce byl přesvědčen, že pokud vrchní soud v průběhu veřejného zasedání zopakoval tři listinné důkazy, z nichž nebylo zjištěno nic nového, pak takový postup dotčenému ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu odporoval. Podle § 263 odst. 7 tr. řádu potom pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění může soud druhého stupně přihlížet jen k důkazům, které sám provedl ve veřejném zasedání, což nejvyšší státní zástupce interpretoval tak, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, s výjimkou důkazů provedených ve veřejném zasedání. Vrchní soud však podle názoru dovolatele sám přehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení a dospěl přitom ke zcela opačným skutkovým závěrům než krajský soud a porušil tak citovaná ustanovení trestního řádu. V návaznosti na odlišné hodnocení důkazů ve srovnání se soudem prvního stupně pak vrchní soud dospěl k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku. Proto se nejvyšší státní zástupce domníval, že mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci vznikl extrémní nesoulad, v němž spatřoval naplnění deklarovaného dovolacího důvodu, a současně k tomu připojil odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1203/2012.

Nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval dovolatel u znaku úmyslného zavinění, který odvolací soud u obviněného neshledal. Nejvyšší státní zástupce byl naopak přesvědčen, že subjektivní stránka trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby byla žalovaným skutkem naplněna a pokrývala podle něj i pohnutku tohoto trestného činu. Přitom zdůraznil, že dodatek č. 2 učinil z původního závazku poškozeného statutárního města zcela jiný závazkový vztah mezi smluvními partnery, došlo totiž ke změně ceny, doby plnění a jednalo se o kompletní obměnu předmětu plnění. Fakticky tak šlo o novou nadlimitní veřejnou zakázku, a proto obviněný nebyl oprávněn bez předchozího schválení Radou města České Budějovice podepsat dodatek č. 2 a mělo být postupováno podle zákona o veřejných zakázkách. Upozornil také na nesprávný soudní výklad institutu opčního práva, jež náleželo zadavateli (Statutárnímu městu České Budějovice) a nikoli dodavateli (Bit Servis). Přestože obviněný J. T. popíral jakýkoli úmysl poškodit město a opatřit jinému prospěch, bylo podle dovolatele možno dovozovat tuto formu zavinění z objektivních okolností, za nichž byl čin spáchán. Patří mezi ně zejména skutečnost, že obviněný působil v komunální politice již delší dobu, a to od roku 1998, bylo jeho povinností seznámit se s právními předpisy souvisejícími s výkonem funkce primátora a dodržovat je, nepochybně byl také seznámen i s vnitřními předpisy města, zejména se směrnicemi č. 9/2008 a č. 1/2008, které dokonce sám podepsal. Ze všech těchto okolností nejvyšší státní zástupce usoudil, že obviněný věděl o tom, že dodatek č. 2 měla schválit Rada města České Budějovice, a že se tak v daném případě nestalo. Obviněný tento významný nedostatek mohl jednoduše zjistit ze spisové obálky (tzv. „košilky“), ve které mu byly příslušné listiny obsahující dodatek č. 2 předloženy k podpisu. Dovolatel se rovněž neztotožnil s argumentací vrchního soudu, pokud tento při zdůvodnění svého zprošťujícího výroku poukázal mj. na podpis vedoucího právního oddělení města na spisové obálce. Podle názoru nejvyššího státního zástupce podpis J. H. s poznámkou „bez připomínek“ vyjadřoval pouze soulad dodatku č. 2 s právními předpisy a judikaturou, nikoli to, že by se dodatek č. 2 týkal jen formálních úprav původní smlouvy a obviněný tedy mohl „obejít“ radu města. Současně nejvyšší státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že Rada města České Budějovice by po seznámení se s obsahem dodatku č. 2 dospěla k tomu, že je třeba vypsat na provedení předmětu tohoto dodatku nové zadávací řízení podle zákona o veřejných zakázkách. Ze všech uvedených důvodů proto podle názoru dovolatele musel obviněný J. T. minimálně vědět, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a s tím, že ho poruší, byl přinejmenším srozuměn.

V další části svého mimořádného opravného prostředku zpochybnil další úvahy odvolacího soudu, které se týkaly neplatnosti dodatku č. 2. Vrchní soud totiž vyslovil názor, že v důsledku nedostatku formálních podmínek pro platnost zmíněného dodatku nedošlo ani ke vzniku škody na majetku Statutárního města České Budějovice. S tím se však nejvyšší státní zástupce neztotožnil, zdůraznil, že předmětným dodatkem byly fakticky změněny jak cena, tak i předmět díla, které bylo realizováno, tudíž žalovaným jednáním byl způsoben i škodlivý následek. Na podporu svých tvrzení citoval názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 386/2014.

Kromě toho, že se nejvyšší státní zástupce svými dovolacími námitkami snažil zvrátit zprošťující výrok o vině v napadeném rozsudku ve vztahu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby, dožadoval se posouzení téhož skutku také jako zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem podle § 329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Dále vyslovil svůj souhlas učinit navrhované i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření obviněnému, který je podal prostřednictvím svého obhájce doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D. V úvodu poznamenal, že dovolání nejvyššího státního zástupce nepřineslo žádné nové argumenty, obsahově se podobá odvolání, které bylo odvolacím soudem zamítnuto jako nedůvodné. Podle názoru obviněného nejsou předložené dovolací námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jde o jednostrannou interpretaci skutečností, které nebyly v průběhu trestního řízení prokázány nebo byly dokonce vyvráceny provedeným dokazováním.

Následně se obviněný podrobně vyjádřil k jednotlivým argumentům dovolatele. K procesním výhradám nejprve připomněl, že těžištěm dokazování je hlavní líčení, v jehož průběhu provedl Krajský soud v Českých Budějovicích poměrně značný rozsah důkazů. Vzhledem k tomu, že obviněný od počátku svého trestního stíhání nijak nezpochybnil svůj podpis na předmětném dodatku č. 2, stala se stěžejní otázkou pro v úvahu přicházející trestní odpovědnost obviněného především subjektivní stránka žalovaného trestného činu. V tomto směru lze odsuzující výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně považovat za rozporný s jeho odůvodněním, resp. v něm nemá oporu, neboť již ve stadiu řízení před soudem prvního stupně jím provedené důkazy vypovídaly o nedostatku zavinění. Z toho důvodu nebylo nutné opakovat před odvolacím soudem rozsáhlé dokazování. Pokud dovolatel citoval u vybraných procesních ustanovení z právní teorie, opomenul dokončit tu výkladovou část, kde se hovoří o povinnosti odvolacího soudu samostatně rozhodnout rozsudkem tam, kde může učinit nové rozhodnutí na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, případně doplněného či pozměněného výsledky dokazování před soudem druhého stupně. Přesně o takovou procesní situaci šlo ve věci obviněného, jak správně konstatoval i soud druhého stupně. Trestní spis totiž obsahoval zcela jiná zjištění, než ke kterým dospěl nalézací soud, naopak se proto mohl stát podkladem pro zprošťující rozsudek soudu druhého stupně. Rozhodně nešlo o „libovůli“ vrchního soudu, jak se snaží v dovolání tvrdit nejvyšší státní zástupce, přičemž zcela nepřiléhavě argumentuje názory vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1203/2012. Jedná se totiž o dvě zcela odlišné procesní situace, neboť ve věci senátu Nejvyššího soudu 4 Tdo soud druhého stupně bez provedení nových a dokonce bez zopakování již provedených důkazů sám ve věci meritorně rozhodl rozsudkem. V posuzované věci obviněného J. T. však Vrchní soud v Praze nepřekročil meze principu apelace, které jsou ohraničeny trestním řádem, naopak v případě postupu navrhovaného dovolatelem by se odvolací soud vrátil ke kritizovanému stavu před novelou trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. Jejím účelem právě bylo posílení apelačního principu a potlačení kasačního, aby se tak zabránilo určitému „přetahování“ mezi orgány činnými v trestním řízení, čímž dochází k šetření práv obviněného. Odvolací soud tím, že znovu provedl stěžejní listinné důkazy, respektoval příslušná procesní ustanovení, neboť mohl na podkladě jinak správně zjištěného skutkového stavu rozhodnout, jinak by musel přistoupit ke zcela formalistickému vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně se závazným právním názorem, čímž by došlo ke zbytečným průtahům již poměrně dlouho vedeného trestního řízení.

Obviněný se rázně ohradil proti tvrzení nejvyššího státního zástupce o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Jeho úvahy označil za abstraktní a postrádající oporu v trestním spise. Zejména výroky dovolatele o významu podpisu právníka J. H. na spisové obálce podle obviněného nejsou pravdivé, když během výslechu tohoto svědka byl prokázán opak, tj. že právní oddělení bylo povinno přezkoumávat, zda o předkládaném dokumentu rozhodovaly všechny kompetentní orgány města. Obviněný se dále hájil tím, že dodatek č. 2 nepodepsal s nerozvážností a lhostejností, ale s péčí řádného hospodáře, neboť svůj podpis připojil v souladu s vnitřními předpisy města až poté, co dokument schválili tři příslušně profesně vybavení zaměstnanci magistrátu, kteří vyjádřili souhlas s obsahem i zákonností dokumentu. Tito úředníci, na rozdíl od primátora odborníci, skládají na Institutu státní správy zřízeném Ministerstvem vnitra zkoušky odborné způsobilosti, zajišťují u samosprávného celku odborné činnosti, což k zachování standardu péče řádného hospodáře plně dostačuje. Obviněný také dodal, že znal původní smlouvu z roku 2007 a jednal v domnění, že na ni dodatek č. 2 ve smyslu jejího čl. 7. 8. navazoval.

Co se týká námitky dovolatele proti té části odůvodnění rozsudku vrchního soudu, v níž vyslovil názor o neplatnosti dodatku č. 2, obviněný se s ní neztotožnil. Na podporu přesvědčení o reálných následcích sjednání dodatku č. 2 spočívajících ve změně původního smluvního vztahu mezi městem a dodavatelským subjektem nejvyšší státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 386/2014. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu se však podle obviněného nedalo aplikovat na danou věc, neboť se oba případy skutkově lišily. V citované věci šlo o podvodné jednání, kdy obviněná nabyla vlastnictví k nemovitosti poté, co uvedla poškozenou v omyl, a nezaplatila kupní cenu, o což v případě obviněného nejde. Na druhou stranu lze na situaci obviněného z citované věci použít názor Nejvyššího soudu vyslovený v označeném rozhodnutí, podle něhož nelze dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit námitky vytýkající neúplnost zjištěného skutkového stavu, správnost dokazování, či způsob hodnocení důkazů, jež předložil nejvyšší státní zástupce ve věci obviněného J. T. Ze strany dovolatele se jedná o pouhé spekulace a hypotetické úvahy, zejména ve vztahu k tvrzení, že městu nic nebránilo smlouvu z roku 2007 vypovědět, dokonce sám podle obviněného připustil, že i přes údajné poškození majetku města v důsledku uzavření smluvního dodatku č. 2 nedošlo k jeho vypovězení, naopak pokračovala vzájemná spolupráce obou smluvních stran.

Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku se stejně jako státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ve svém odvolání domáhal posouzení stíhaného skutku kromě zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby i jako zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu. Opakováním tohoto návrhu je však podle obviněného obcházen účel dovolání jako mimořádného opravného prostředku, dovolatel se tímto způsobem snaží učinit z Nejvyššího soudu třetí instanci, neboť vrchní soud se s touto námitkou vypořádal na s. 8 napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že ve svých závěrech vyloučil u obviněného úmyslné zavinění, uvažoval jen o naplnění skutkové podstaty některého z nedbalostních trestných činů, zejména maření úkolu úřední osoby podle § 330 tr. zákoníku, ale shledal, že skutková zjištění neposkytovala podklad pro takovou právní kvalifikaci.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, jelikož předloženou argumentaci dovolatele nelze podřadit žádnému z taxativně uvedených dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Jak bylo již shora zmíněno, nejvyšší státní zástupce svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Předpokladem jeho naplnění je, aby konkrétní dovolací námitka směřovala proti hmotněprávnímu posouzení těch skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů na podkladě výsledků provedeného dokazování. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení může proto dojít pouze tehdy, byl-li skutek posouzen podle jiného ustanovení hmotného práva, tj. především trestního zákona, případně jiné normy upravující hmotné právo, než jaké na něj dopadalo. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být naplněn pouze právní, a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter.

V uvedeném smyslu se právně relevantní jevila námitka dovolatele napadající úvahy soudu druhého stupně ve vztahu k subjektivní stránce, škodlivému následku a ve vztahu k pohnutce - znaku skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Právní význam měl také požadavek dovolatele na aplikaci ustanovení § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku na jednání obviněného J. T. spáchaném v jednočinném souběhu se zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jak zjistil Nejvyšší soud, dovolací argumentace byla částečně důvodná, a to ve vztahu k napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, proto bylo na místě tento rozsudek zrušit.

Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, b) překročí svou pravomoc, nebo c) nesplní povinnost vyplývající z její povinnosti. Pachatelem tohoto trestného činu může být výhradně speciální subjekt – úřední osoba definovaná v ustanovení § 127 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Obviněný J. T. se měl žalovaného skutku dopustit v rámci výkonu funkce primátora Statutárního města České Budějovice, a to jako odpovědná osoba zastupující jednu ze dvou smluvních stran dodatku č. 2, o který se v této věci jedná. V průběhu trestního stíhání obviněného, který sám nepopíral, že by připojil svůj podpis na tomto smluvním ujednání, nevyvstaly ani žádné pochybnosti o postavení obviněného jako úřední osoby, nepovažuje Nejvyšší soud za nezbytné se k tomuto znaku podrobněji vyjadřovat. Taková úřední osoba pak může trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby spáchat pouze jednou ze tří taxativně uvedených forem jednání [viz výše pod písmeny a), b) a c)]. Obviněný J. T. naplnil objektivní stránku základní skutkové podstaty uvedeného trestného činu podle skutkových zjištění soudů v alternativě odpovídající písmenu b), tedy tak, že překročil svou pravomoc. O překročení pravomoci se jedná tehdy, když pachatel vykonává činnost, která patří do pravomoci jiné úřední osoby, popř. jiného orgánu, a to buď nadřízeného, nebo též podřízeného, nižšího, pokud úřední osoba nemá právo vztáhnout vyřízení věci na sebe. Patří sem i případy, kdy úřední osoba jedná bez zvláštního zmocnění, pokud je právní řád vyžaduje (srov. č. 19/1981 Sb. rozh. tr., s. 110 a 111; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3148). Jak soud prvního stupně tak i soud druhého stupně nahlížely shodně na charakter jednání obviněného, jímž měl překročit svou pravomoc, neboť uzavření dodatku č. 2 mělo správně předcházet jak řádné zadávací řízení, tak projednání a schválení samotného dodatku č. 2 Radou města České Budějovice (viz s. 5 rozsudku odvolacího soudu). Právní závěr soudů obou stupňů týkající se objektivní stránky základní skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby se tedy shoduje v tom, že obviněný J. T. nejednal v souladu s ustanoveními § 103 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o obcích“). Nejvyšší soud proti této úvaze soudů v obecné rovině nemá výhrady. Naplnění znaku speciálního subjektu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku vyplývá u obviněného z jeho postavení starosty obce, který je současně (§ 103 odst. 2 zákona o obcích) členem zastupitelstva. V podstatě samozřejmým a presumovaným předpokladem výkonu funkce starosty (zde primátora) je znalost zákona o obcích, zejména souhrn pravomocí a povinností, které mu z této funkce vyplývají, a jež při nakládání s majetkem obce primárně vyplývají z ustanovení § 38 odst. 1, 2 a § 39 odst. 2 zákona o obcích. V případech, v nichž si starosta (primátor) přisvojí svévolně pravomoc zastupitelstva či rady obce rozhodnout o majetkové dispozici, jak se stalo v daném případě při uzavření dodatku č. 2, kdy jeho návrh nebyl předložen radě města k projednání a rozhodnutí o něm, jedná starosta (primátor) v rozporu s § 103 odst. 4 písm. g), h) zákona o obcích a se slibem zastupitele podle § 69 odst. 2, 4 téhož zákona (srov. Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v územní samosprávě. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2017. s. 9, dále přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 11 Tdo 454/2011, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 10/2012, s. 242, nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95 a ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11). Vzhledem ke svému postavení a dlouholetým zkušenostem obviněného s působením v různých orgánech (či funkcích) města byl i podle názoru Nejvyššího soudu dostatečnou měrou seznámen jako tehdejší primátor s požadavkem projednání dodatku č. 2 radou města. Jiný (mezi soudy obou stupňů rozdílný) pohled na otázku, zda za konkrétních okolností, jež samotnému podpisu předcházely, a s povahou informací, které měl v rozhodný okamžik obviněný k dispozici, se skutečně z jeho strany jednalo o úmyslné porušení stanovených pravidel v systému předkládání dokumentů radě města, či zda se v rozhodnou dobu mohl domnívat, že předmětný dodatek nemusí tento orgán města projednat a schválit, bude blíže rozveden v další části tohoto usnesení.

U pachatele tohoto trestného činu se pro uplatnění trestní odpovědnosti dále vyžaduje, aby jednal zaviněně, přičemž postačuje úmysl nepřímý, tj. stav, kdy si pachatel uvědomuje, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. V posuzované trestní věci krajský soud kladl obviněnému za vinu, že se zmíněného trestného činu dopustil v úmyslu přímém (srovnej s. 86 odsuzujícího rozsudku), když vědomě porušil zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob tím, že překročil svou pravomoc. Ve vztahu k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 329 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, podle níž lze potrestat pachatele, který shora popsaným jednáním způsobí škodu velkého rozsahu, shledal krajský soud zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti (viz s. 88 rozsudku soudu prvního stupně), jež v souladu s pravidlem podle § 17 písm. a) tr. zákoníku k trestnosti postačuje. Obviněný podle soudu věděl, že škodu přesahující 12 mil. Kč může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí. S těmito závěry soudu prvního stupně ohledně subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, zásadně nesouhlasil odvolací soud, který zaujal opačný postoj a neshledal u obviněného naplnění úmyslné formy zavinění ani v nepřímém úmyslu.

Z hlediska subjektivní stránky je také podstatné, aby pachatel trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku nejen úmyslně jednal způsobem uvedeným ve skutkové podstatě, ale rovněž „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Jedná se o pohnutku pachatele označovanou právní teorií také jako úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu (srovnej např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016. s. 838). Ze samotného slovního vyjádření této pohnutky vyplývá, že k trestnosti činu v jeho základní skutkové podstatě není třeba, aby někomu skutečně škoda či jiná závažná újma vznikla nebo aby někdo získal neoprávněný prospěch, ale pro její naplnění bude dostačující, že pachatel jedná v úmyslu těchto cílů dosáhnout. Přitom škodu v tomto smyslu představuje jakákoli materiální újma vyčíslitelná v penězích, jinou závažnou újmou bude újma nemateriální, tj. škoda na právech, na zdraví, morální škoda, poškození v zaměstnání, v rodinném životě apod., a neoprávněný prospěch bude představovat každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba bez pachatelova přičinění neměli právo (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3148). Obviněný J. T. podle názoru krajského soudu jednal v úmyslu opatřit neoprávněný imateriální prospěch obchodní společnosti Bit Servis spočívající v přidělení veřejné zakázky bez řádného zadávacího řízení (viz s. 86 rozsudku krajského soudu). Názor soudu prvního stupně však Vrchní soud v Praze označil za pouhé spekulativní závěry bez náležitého podkladu ve výsledcích dokazování. Odvolací soud přitom považoval skutkové zjištění učiněné krajským soudem za správné i dostatečně rozsáhlé, ale při správném způsobu hodnocení všech důkazů, svědčilo na straně obviněného o nedostatku úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu, a to i úmyslu nepřímého (viz s. 5 rozsudku odvolacího soudu).

Pokud se týká škody velkého rozsahu jako zákonného znaku charakterizujícího kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 329 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, v názorech na její existenci se soudy opět neshodly. Ve smyslu výkladového pravidla ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku, představuje škodu velkého rozsahu částka ve výši nejméně 5 mil. Kč, přičemž se jedná o nejvyšší možnou hranici škody vymezenou v trestním zákoníku. Krajský soud stanovil výši škody v podobě majetkové újmy, jež byla zjištěným skutkem způsobena Statutárnímu městu České Budějovice na 12 532 650,79 Kč, a to proto, že město mohlo získat provedení stejné služby o uvedenou peněžní částku levněji (srovnej s. 87 odsuzujícího rozsudku). Vycházel přitom z rozdílu mezi cenou sjednanou dodatkem č. 2 a cenou obvyklou, jak ji stanovil znalec Ing. Miroslav Ludvík, Ph.D., MBA. Vrchní soud v Praze oproti tomu s odkazem na ustanovení § 41 odst. 2 zákona o obcích dospěl k názoru, podle něhož uzavření dodatku č. 2 bez zákonem požadovaného schválení radou města mělo povahu absolutně neplatného právního úkonu, z něhož „nevyplývají následky, které jsou s ním spojovány, z právního hlediska neexistuje a nikoho nezavazuje“. Odvolací soud tak spatřoval rozpor v úvahách soudu prvního stupně, který na jedné straně konstatoval, že úkony vyžadující schválení rady obce, může starosta provést jen po jejich předchozím schválení, jinak jsou od počátku neplatné, přesto poté vyčíslil škodu na majetku obce, jak ji určil znalec. Podle přesvědčení vrchního soudu tedy nemohla vzniknout Statutárnímu městu České Budějovice žádná škoda, kterou označil dokonce za „fiktivní“ s tím, že cokoli bylo stranami smluvního ujednání z roku 2007 vzájemně plněno na podkladě dodatku, bylo plněno bez právního důvodu a jde tak o neoprávněný majetkový prospěch té které strany, který musí být vzájemně vypořádán (srov. s. 7 rozsudku soudu druhého stupně).

Dovolatel důvodně uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku výhrady proti úvahám odvolacího soudu, pokud se týkaly subjektivní stránky trestného činu. Jednalo se o stěžejní námitku a otázku rozhodnou pro posouzení viny obviněného J. T. jak trestným činem podle § 329 tr. zákoníku, tak trestným činem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 tr. zákoníku již v jejich základních skutkových podstatách. Pokud odvolací soud hodnotil subjektivní stránku ve vztahu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329 tr. zákoníku) tak, že u obviněného nebyla naplněna, Nejvyšší soud se s jeho názorem z níže uvedených důvodů (viz body 25. až 34. tohoto usnesení) ztotožnil. Zásadní pochybení však dovolací soud spatřoval ve způsobu, jakým se vrchní soud (ne)vypořádal se subjektivní stránkou u trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti, jehož zákonné znaky mohly i podle dosavadních skutkových zjištění dopadat na jednání obviněného, avšak soud druhého stupně se jimi prakticky vůbec nezabýval. Nebylo tak dosud zcela vyloučeno užití této právní kvalifikace, jak se alternativně domáhal i nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání. Na podkladě této právní námitky tak mohl Nejvyšší soud přezkoumat napadený rozsudek vrchního soudu i jemu předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. řádu, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.

Krajský soud v Českých Budějovicích věnoval hodnocení okolností případu maximální možnou pozornost, neopomenul podstatné ani méně závažné skutečnosti zjištěné v průběhu hlavního líčení. V rámci nahlížení na určité, nikoli nevýznamné okolnosti, jež obviněný učinil součástí své obhajoby a jež nesporně mají opodstatnění a vzájemné logické propojení, se však důsledně nevypořádal s jejich vlivem na psychický vztah obviněného k nim a k důsledkům, jež mohly vyvolat v jeho představách o (ne)správnosti jeho počínání v okamžiku, kdy podepisoval sporný dodatek č. 2. Výsledky dokazování totiž zjevně poskytují dvě skupiny skutkových okolností svědčících pro nebo naopak proti naplnění úmyslného zavinění u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby (včetně tzv. úmyslu přesahujícího objektivní stránku tohoto trestného činu). Nejvyšší soud důsledně zvažoval veškerá fakta dostupná z obsahu trestního spisu, jakož i argumenty obhajoby na straně jedné a obžaloby, jak je v podstatné části převzal krajský soud, na straně druhé, přičemž dospěl k tomu, že volní složka úmyslného zavinění v jednání obviněného zcela scházela a v tomto závěru považuje názor vyslovený vrchním soudem o vyloučení úmyslného zavinění v obou jeho formách (přímého i nepřímého) za správný. Argumenty Krajského soudu v Českých Budějovicích, o něž opřel právní posouzení subjektivní stránky znaků základní skutkové podstaty § 329 odst. 1 tr. zákoníku jako úmysl přímý, spočívaly zejména v tom, že obviněný jako primátor Statutárního města České Budějovice, který byl povinen znát příslušné právní předpisy, jednal s nimi záměrně v rozporu, přitom tento soud za stěžejní důkaz označil především tzv. spisovou obálku doprovázející sporný dokument. Z ní bylo obviněnému známo, že rada ani zastupitelstvo města dodatek č. 2 neprojednaly, protože kolonka „výpis z usnesení rady/zastupitelstva“ byla prázdná, ačkoli s ohledem na celkovou výši plnění přesahující 37 mil. Kč, měla být taková transakce předložena k projednání a schválení radě města. Rovněž si obviněný jako současný člen rady města, musel být vědom, že podklady k projednání dodatku č. 2 z titulu svého členství v radě nikdy neobdržel, a tudíž s ním nemohli být seznámeni ani ostatní členové tohoto orgánu. Krajský soud také obviněnému vytkl připojení podpisu dodatku č. 2, přestože na spisové obálce nebyl otisk razítka „Kancelář primátora, právní oddělení“, jež podle soudu bylo součástí spisových obálek jak dodatku č. 1, tak samotné smlouvy z roku 2007, na kterou oba uvedené dodatky navazovaly. Jestliže spisová obálka k dodatku č. 2 obsahovala podpis právníka J. H., soud prvního stupně určitým způsobem snižoval jeho význam, doslova uvedl: „…právník oddělení svým podpisem vyjadřuje pouze soulad předkládaného dokumentu s právními předpisy a příslušnou judikaturou. V žádném případě neznamená podpis tohoto pracovníka Statutárního města České Budějovice, že předmětný materiál prošel radou města…“ (srovnej s. 84 rozsudku nalézacího soudu). V další části odůvodnění odsuzujícího rozsudku soud upozornil i na časové souvislosti. Jednak na poměrně krátkou dobu, jež uplynula mezi podáním nabídky obchodní společností Bit Servis dne 9. 6. 2010 do okamžiku podpisu dodatku č. 2 primátorem, k němuž došlo dne 15. 6. 2010, a jednak na ukončení výkonu této vrcholné funkce obviněným ke dni 17. 6. 2010. Krajský soud k takto urychlenému „vyřízení věci“ neshledal objektivní důvody, naznačil spojitost s očekávaným odvoláním z funkce primátora a zdůraznil vyloučení jakékoli možnosti během tří pracovních dní řádně projednat nabídku v radě města, čehož si obviněný rovněž musel být vědom. Dále bylo krajským soudem poukázáno na dlouhodobé působení obviněného v orgánech města již v době, než se stal primátorem, musel mít tedy poměrně vysoké povědomí o procesu projednávání a schvalování smluv, resp., které z nich je či není třeba vůbec radě/zastupitelstvu předložit ke schválení. Kromě příslušných ustanovení zákona o obcích a zákona o veřejných zakázkách byl obviněný nepochybně seznámen i s interním předpisem Statutárního města České Budějovice, a to směrnicí č. 9/2008, v jejíž druhé části v čl. 8 odst. 1 se stanoví, že rada města schvaluje veškeré nadlimitní a také podlimitní zakázky v hodnotě nad 2 mil. Kč, a to jak jejich přidělení, tak vypsání, podle čl. 8 odst. 2 rovněž rozhoduje o druhu zadávacího řízení. Ani jedno z těchto ustanovení vnitřního předpisu však nebylo ve vztahu k dodatku č. 2 uplatněno a obviněný jej přesto podepsal, i když mu tyto nedostatky musely být známy. Jelikož dodatek č. 2 představoval zcela nový závazek a nikoli pouhou úpravu již existujícího smluvního vztahu sjednaného v roce 2007, mělo být postupováno podle zákona o veřejných zakázkách, tj. město mělo provést nové zadávací řízení, a nikoli „navázat“ na smlouvu z roku 2007, jejímž obsahem byla veřejná zakázka zadaná rovněž vadně v jednacím řízení bez uveřejnění, jak konstatoval Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2012, č. j. ÚOHS-S593/2011/VZ-18002/2012/513/JWe (č. l. 2645). Shodně věc posoudil také Krajský soud v Brně, pokud usnesením ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 30 Af 78/2013 (založeno na č. l. 3340), rozhodoval o žalobě Statutárního města České Budějovice proti rozhodnutí předsedy tohoto úřadu, jímž byl zamítnut rozklad proti citovanému rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Na s. 83 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je dále argumentováno tím, že v případě řádného projednání zakázky v radě by se tento orgán správně usnesl na vypsání zadávacího řízení v rámci zákonných ustanovení zákona o veřejných zakázkách, který by tak byl respektován, resp. řádně aplikován. Primátor ovšem svým postupem fakticky zákon o veřejných zakázkách obešel, nedodržel zásadu transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace ve smyslu § 6 zákona o veřejných zakázkách, a podpisem dodatku č. 2 bez předchozího souhlasu rady s jeho obsahem porušil také ustanovení § 38 a § 103 odst. 4 zákona o obcích, neboť na základě jeho jednání bylo naloženo s majetkem města nehospodárně a překročil zákonem mu vyhrazené pravomoci, přičemž věděl o možnosti způsobení následku v podobě škody na majetku města. Zbývá doplnit úvahy krajského soudu k úmyslu přesahujícímu objektivní stránku trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, o jehož naplnění soud prvního stupně rovněž nepochyboval. Konstatoval, že obviněný J. T. jednal s cílem, aby obchodní společnost Bit Servis získala zakázku bez konání řádného zadávacího řízení a vznikl tak na její straně neoprávněný prospěch imateriální povahy, kterým bylo již samotné uzavření dodatku č. 2. Další argumenty podporující naplnění znaku pohnutky krajský soud poněkud zmatečně spatřoval v podstatě v tom, že obviněný v rozporu s právem podepsal sám dodatek č. 2, ačkoli rozhodování o této otázce náleželo do výlučné pravomoci Rady statutárního města České Budějovice, čímž „obviněný překročil jednoznačně svou pravomoc ve smyslu § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“. Na tomto místě tak krajský soud směšoval úvahy o naplnění úmyslu přesahujícího objektivní stránku tohoto trestného činu, resp. v podstatě žádné nevyjádřil, a poukazoval na existenci objektivní stránky skutkové podstaty tohoto činu.

Se závěry i argumentací krajského soudu vztahující se k subjektivní stránce, jak ji dovolací soud shrnul v předchozím bodě tohoto usnesení, vrchní soud důrazně nesouhlasil a ani Nejvyšší soud se s nimi nemůže bez dalšího ztotožnit. Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2016 doplnil dokazování a zopakoval tři listinné důkazy, jimiž byla smlouva z roku 2007 a její dodatek č. 1 i dodatek č. 2, a to včetně spisových obálek (srovnej č. l. 3592). Na jejich podkladě vzal za prokázanou obhajobu obviněného, že mohl nabýt dojmu o nepotřebnosti schválení dodatku č. 2 radou města, stejně jako tomu bylo u dodatku č. 1, neboť jej shlédly po právní i obsahově věcné stránce odborně k tomu vybavené osoby podepsané na spisové obálce k dodatku č. 2, aniž by vznesly jakékoli výhrady proti obsahu či jeho formě. S dodatkem č. 2 bylo tak v zásadě nakládáno jako s formální úpravou smlouvy mezi týmiž subjekty uzavřené v roce 2007, jež byla výsledkem zadávacího řízení ve formě jednacího řízení bez uveřejnění schválena radou, a proto se mohl obviněnému jevit zvolený postup vynechat předložení dodatku č. 2 ke schválení radě města jako správný.

Nejvyšší soud v reakci na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů dospěl k následujícím zjištěním. Co se týká otisku razítka „Kancelář primátora, právní oddělení“, dovolací soud považoval vytýkání scházejícího otisku tohoto razítka na spisové obálce k dodatku č. 2 obviněnému soudem prvního stupně za zcela irelevantní. Především soud neuvedl, jakou informaci z takového otisku mohl obviněný získat, ale zejména ani spisová obálka ke smlouvě z roku 2007 (která, jak krajský soud zdůraznil na s. 84 svého rozsudku, otiskem razítka opatřena byla) tento otisk nenesla v okamžik podpisu primátorem, což se stalo dne 13. 11. 2007 a kancelář primátora otiskla razítko dne 14. 11. 2007 (srovnej č. l. 496). Spisová obálka k dodatku č. 1 má razítko kanceláře i parafu primátora datovány shodně dne 4. 3. 2010 (č. l. 650), z čehož lze sice těžko soudit, který zápis předcházel a který následoval, ovšem důležitost této okolnosti je zanedbatelná. Zásadní je, že soud nevyložil, v čem spočíval z hlediska úmyslného zavinění význam otisku razítka a podle dovolacího soudu tak ani učinit nemohl, protože pro účely posouzení zavinění žádný neměl, když spisová obálka k samotné smlouvě z roku 2007 razítko v době podpisu primátorem nenesla. V této části byly tedy úvahy krajského soudu evidentně mylné. Nesporným je na druhou stranu fakt, že ze spisové obálky k dodatku č. 2 šlo naprosto jednoduše zjistit, že předkládaný dokument nebyl schválen radou ani zastupitelstvem města, ačkoli uzavřením dodatku č. 2 mělo být město zavázáno k plnění velmi významné částky ve výši zhruba 37 mil. Kč. Tzv. spisová obálka k dodatku č. 2 založená na č. l. 653 trestního spisu v jedné ze svých kolonek označené „výpisy z usnesení rady a zastupitelstva města“ skutečně neměla vyznačeny jakékoli zápisy včetně podpisů. O zakázkách takového objemu nepříslušelo rozhodovat primátorovi, který tedy zjevně překročil svou pravomoc svěřenou mu zejména v ustanovení § 103 odst. 4 písm. g), h) zákona o obcích (primárně pak v ustanovení § 38 a § 39 téhož zákona). Okolnosti, za nichž se obviněný tohoto nepopiratelného pochybení dopustil, však vylučují úmyslné zavinění na jeho straně, jak bude blíže objasněno níže, bez dalšího však není možné zcela odmítnout možnost existence nedbalostní formy zavinění.

Jak již vrchní soud zdůraznil, byť ve velmi strohém odůvodnění zprošťujícího rozsudku, podepsat předmětný dodatek č. 2 doporučovali obviněnému tři zaměstnanci Statutárního města České Budějovice: vedoucí odboru informačních a komunikačních technologií P. S., právník právního oddělení kanceláře primátora J. H. a náměstkyně primátora pro informační technologie I. P. Všichni jmenovaní vyjádřili své kladné stanovisko k uzavření dodatku č. 2 na jeho spisové obálce, avšak krajský soud tomu nepřikládal zásadní význam, podle něj bylo na primátorovi ověřit si, zda jejich úsudku může důvěřovat a řídit se jím. Takový způsob hodnocení nastalé situace, při vědomí skutečnosti, že předmět tohoto smluvního ujednání byl zajisté v rámci komunikace nejen mezi těmito jednotlivými zaměstnanci magistrátu, ale též v přítomnosti obviněného jako primátora diskutován v čase, který předcházel spornému podpisu, nelze podle dovolacího soudu akceptovat. Každý z těchto zaměstnanců dokonce i na pozicích vedoucích odborů měli určitou pracovní náplň, jejíž výsledky měly své důsledky a nemohly být bez dalšího ignorovány ani samotným primátorem města, jehož odborná způsobilost v jednotlivých oborech nemůže logicky obsáhnout stejnou sumu vědomostí jako u každého speciálně vzdělaného a zkušeného pracovníka (byť v podřízeném postavení). Konkrétní odpovědnost jmenovaných zaměstnanců za určité úkoly vyplývala z interní směrnice č. 1/2008 (viz č. l. 2285), podle jejího čl. 4 odst. 4 vedoucí příslušného odboru (tzn. P. S.) odpovídá při zpracování návrhu smlouvy za její obsah a předmět jakož i za to, že je návrh sjednán v souladu s platnými vnitřními předpisy a rozhodnutími např. rady města, dále i za to, že k návrhu smlouvy jsou přiloženy všechny potřebné nebo požadované listiny jako např. rozhodnutí orgánů města; podle čl. 6 za kontrolu a úplnost smlouvy před jejím podpisem odpovídají jednak vedoucí příslušného odboru po stránce věcné a obsahové a jednak pracovník právního oddělení po stránce právní (J. H.), tj. že předkládaný návrh smlouvy splňuje veškeré právní požadavky vyplývající z příslušných kogentních ustanovení platných právních předpisů (např. zákona o veřejných zakázkách), a v případě zjištění právních vad nebo jiných nedostatků by měl právník vrátit návrh smlouvy vedoucímu příslušného odboru. Podle čl. 7 odst. 1 citované směrnice pak osoba oprávněná k podpisu za Statutární město České Budějovice podepíše návrh smlouvy, pokud je tento bez připomínek právního oddělení. V souladu s touto interní směrnicí by tedy obviněný v podstatě neměl mít pochyby, že jeho podpis s přiloženou písemností bude z hlediska právního i z hlediska věcné správnosti smlouvy nenapadnutelný, pokud bude vedoucí příslušného odboru i právník právního oddělení jeho podpis doporučovat, jako tomu bylo v projednávané trestní věci. Ostatně obdobně o tom, že po podpisu vedoucího právního oddělení má smlouva finální podobu a je připravená k podpisu primátora, vypovídala vedoucí odboru kanceláře primátora D. M. (č. l. 2929). Mimo jiné uvedla, že se primátor měl řídit spisovou obálkou, byl oprávněn předpokládat, že smlouva je ze všech hledisek zkontrolovaná a správná, proto by ji měl podepsat (č. l. 2911). Rovněž k věci vypověděla, že právní oddělení se mělo zabývat i procesní stránkou smluv, a pokud by shledalo vadu, mělo smlouvu vrátit a upozornit na chybu (srovnej č. l. 2908), svědkyně přiblížila vlastní postup při vyplňování kolonek na spisové obálce, po schválení právním oddělením a podpisu právníka se jednalo o finální materiál, který „mířil“ k primátorovi (č. l. 2929).

Také ostatní výpovědi svědků zúčastněných na přípravách úpravy původního smluvního ujednání mezi Statutárním městem České Budějovice a obchodní společností Bit Servis, popř. listinné důkazy, vyvolávají silné pochybnosti o úmyslném překročení pravomoci obviněným a o jeho dalším úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch (alternativa, již podle právní věty výroku o vině zvolil soud prvního stupně). P. S. v hlavním líčení odmítl s ohledem na ustanovení § 100 odst. 2 tr. řádu vypovídat. V trestním spise je však založeno jím vypracované písemné „Zdůvodnění“, které bylo obviněnému J. T. předloženo společně s dodatkem č. 2 (č. l. 477). V něm tento svědek uvedl, že se jedná o pokračování řádně vysoutěžené smlouvy na podkladě ujednání z původní smlouvy, které bylo splněno (podmínka navýšení ceny nanejvýše o inflaci, což se stalo ani ne do její maximální částky); dále primátora ujišťoval, že dodatek č. 2 schválili I. P., externí i interní právník a paní J. L., vedoucí odboru veřejných zakázek. Náměstkyně primátora pro informační technologie I. P. vypověděla, že jí P. S. vysvětlil před podpisem dodatku č. 2 stav jeho příprav a ukázal jí údajně písemné stanovisko ve formě emailu z oddělení veřejných zakázek, podle něhož nebylo potřeba projednat dodatek č. 2 v radě města, když jeho budoucí uzavření předpokládala sama smlouva z roku 2007 (viz č. l. 2887 a 2885). U hlavního líčení svědkyně I. P. také objasnila, proč dopsala v dolní části spisové obálky k dodatku č. 2, vlastní doporučení jeho podpisu. Vzhledem k tomu, že tříleté období funkčnosti hardwarového zařízení a softwarového vybavení počítačové sítě instalované pro potřeby města mělo vypršet ke konci roku 2010 a výměna komponent a stabilizace systému měly podle dodavatele trvat cca půl roku, bylo třeba nejpozději do konce června dodatek č. 2 podepsat a netušila, zda se s primátorem osobně potká (srov. č. l. 2885). Tato svědkyně tedy nabídla alternativní vysvětlení na první pohled velmi spěšně uzavřeného dodatku č. 2 k úvahám krajského soudu, že se tak záměrně stalo krátce před ukončením působení obviněného ve funkci primátora. Výpověď této svědkyně o potřebě uzavřít dodatek č. 2 v červnu 2010 podporuje obhajobu obviněného a naopak citelně zpochybňuje správnost úvah Krajského soudu v Českých Budějovicích, pokud byly vedeny tím směrem, že obviněný dodatek parafoval záměrně ještě dříve, než měl být odvolán z funkce. V případě dvou takto protichůdných ovšem potenciálně správných tvrzení je nutné respektovat zásadu in dubio pro reo, zejména pokud je teze příznivější pro obviněného podporována celým komplexem dalších okolností, jejichž výčtu se obsáhle věnuje Nejvyšší soud v tomto usnesení. Svědek J. H. u hlavního líčení potvrdil, že jeho úkolem bylo posoudit, zda dokument je věcně správný a současně také, zda byly dodrženy veškeré procesní postupy včetně projednání v radě města (viz č. l. 2896). Tento svědek mj. konstatoval, že dodatek č. 2 neprošel radou a byl proto uzavřen „v rozporu“ (č. l. 2900), čímž tak přiznal své vlastní pochybení, neboť jeho povinností bylo upozornit i na procedurální nedostatky předkládaného dokumentu, čehož si byl vědom.

Kromě osob podepsaných na spisové obálce k dodatku č. 2 se k věci vyjádřili i další z řady zaměstnanců magistrátu. P. P., pracovník odboru informačních a komunikačních technologií, který se zúčastnil jednání s dodavatelem Bit Servis, u soudu řekl, že písemné zdůvodnění vysvětlující důvody předložení smlouvy k podpisu primátorovi, jaké sepsal P. S., bývalo běžnou záležitostí (č. l. 2932), tvrdil, že on s P. S. konzultovali s paní J. L. z oddělení veřejných zakázek, zda musí nutně proběhnout zadávací řízení nebo bude stačit podepsat dodatek č. 2 na podkladě opce vyplývající ze smlouvy z roku 2007. Výsledkem byl e-mail s odpovědí, že konat zadávací řízení není nutné (srovnej č. l. 2933). Svědek také vyjádřil svůj názor, že výměna dodavatele IT služeb by představovala riziko, jednalo by se o „fatální věc“, nový dodavatel by se musel dlouze seznamovat se všemi procesy, jež si již osvojil stávající dodavatel (viz č. l. 2935). J. L., vedoucí odboru veřejných zakázek, nejprve u soudu tvrdila, že dodatek č. 2 s P. S. nekonzultovali, po předestření její výpovědi z přípravného řízení si vzpomněla, že ano, byla P. S. dotázána, zda může být dodatek k veřejné zakázce, jež byla obsahem smlouvy uzavřené na podkladě zákonem o veřejných zakázkách upraveného postupu zadavatele (konkrétně v jednacím řízení bez uveřejnění), také sjednán v rámci této procedury, potvrdila mu, že tato forma možná je (č. l. 2918). Nejvyšší soud zde spatřuje jistý rozpor v tvrzení svědkyně u hlavního líčení a tím, co uvedla ve svědkem P. P. zmiňovaném e-mailu. Zatímco u soudu setrvala na tom, že doporučovala jednací řízení bez uveřejnění, elektronickou poštou měla u dodatku č. 2 doporučit postup bez jakéhokoli zadávacího řízení. Ať už vedoucí oddělení veřejných zakázek v souvislosti s uzavřením dodatku č. 2 odsouhlasila jednací řízení bez uveřejnění nebo navrhovala zadávací řízení vůbec nekonat, rozhodně ani sama vedoucí představitelka oddělení povolaného především k posuzování souladu úkonů města se zákonem o veřejných zakázkách nevznesla ani náznakem výhradu k procedurálnímu postupu vedoucímu k uzavření dodatku č. 2 s obchodní společnosti Bit Servis v tom směru, že by mělo proběhnout veřejné zadávací řízení otevřené neomezenému počtu soutěžitelů. Přitom právě tento způsob zadání veřejné zakázky na obnovu informačních technologií považoval následně Úřad pro ochranu hospodářské soutěže za správný a dokonce nezbytný. Za takové situace je tedy málo pravděpodobné, že by obviněný jako tehdejší primátor, mající sice zkušenosti s činností orgánu místní samosprávy (ač vzděláním archeolog) oponoval v této otázce vedoucí oddělení veřejných zakázek a vedoucímu právního oddělení a že by postup tohoto odborného aparátu města před doporučovaným podpisem dodatku č. 2 zpochybnil. V průběhu trestního řízení nebyl opatřen také žádný důkaz o tom, že by obviněný měl jakékoli signály o tom, že podpis dodatku č. 2 představuje, či by mohl představovat, nové smluvní ujednání, resp. že by měl povahu takové dodávky služeb a technologií, která vyžaduje vyhlášení nového výběrového řízení, jak tvrdí obžaloba a namítá dovolatel (zřejmě na podkladě později provedených zjištění Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a správního soudu). Soudy jsou však povinny zkoumat okolnosti, které se váží k době spáchání činu, a to včetně představy obviněného o případné protiprávnosti jednání, pro které je vedeno trestní stíhání.

Soud prvního stupně při hodnocení vnitřního vztahu obviněného k podpisu dodatku č. 2 rovněž zcela upozadil důkazy týkající se historie spolupráce Statutárního města České Budějovice s obchodní společností Bit Servis, jež mu dodávala hardwarové zařízení a softwarové vybavení a poskytovala s tím související služby již od počátku roku 2000. Dne 16. 12. 1999 za město České Budějovice podepsal s obchodní společností Bit Servis smlouvu o koupi najaté věci č. 103/99 (dále jen „smlouva č. 103/99“) tehdejší primátor M. T. Za přenechání systému výpočetní techniky k dočasnému užívání se město zavázalo uhradit celkovou částku 24 551 400 Kč za dobu pěti roků (měsíčními splátkami 409 190 Kč). Dne 30. 6. 2000 byl ke smlouvě č. 103/99 uzavřen dodatek č. 1 o zajištění servisních a systémových služeb (měsíční splátka byla navýšena na 504 603,- Kč) a současně také dodatek č. 2 týkající se změny termínu instalace (srov. č. l. 748, resp. 756). Na sklonku roku 2002, a to dne 19. 12. uzavřelo město s dodavatelem dodatek č. 3 (č. l. 769) rozšiřující předmět plnění, s čímž souviselo zvýšení měsíční splátky na 568 062 Kč. S blížícím se koncem platnosti smlouvy z roku 1999 byl 25. 10. 2004 sjednán dodatek č. 4 (č. l. 776) zajišťující obnovu dodávek hardwarového zařízení, softwarového vybavení a služeb za celkovou cenu 33 880 765,48 Kč (měsíčně 941 132 Kč). Platnost smlouvy č. 103/99 tímto postupem byla prodloužena na dobu určitou do 31. 12. 2007. Všechna výše uvedená ujednání, tj. smlouvu z roku 1999 i její čtyři dodatky, schvalovala Rada statutárního města České Budějovice a byla realizována dodavatelem Bit Servis vybraným v jednacím řízení bez uveřejnění. Z listinných podkladů obsažených v trestním spise je patrno, že technické vybavení používané na magistrátu bylo v roce 2004 zastaralé, a proto bylo nutné zajistit dodávky zcela nového hardwarového zařízení a softwarového vybavení (viz text důvodové zprávy předkládané radě města na č. l. 814 verte anebo viz text samotného dodatku č. 4, zejména jeho čl. III. a IV.). Statutární město České Budějovice se ve zcela shodné situaci, co se stavu výpočetní techniky týče, ocitlo následně v roce 2010, kdy se blížil konec životnosti technického vybavení sjednaného roku 2007 (k tomu podrobněji bod 31. tohoto usnesení). Aby byl výčet smluvních ujednání s obchodní společností Bit Servis úplný, zbývá uvést, že dne 13. 11. 2007 byla podepsána smlouva o dodávce hardwarového zařízení, softwarového vybavení a o poskytování souvisejících služeb (dále jen „smlouva z roku 2007“; č. l. 497 a násl.) za celkovou cenu 34 099 143,52 Kč (měsíčně 947 198,43 Kč). Tento kontrakt byl sjednán na dobu neurčitou, ale současně sama smlouva z roku 2007 počítala s tím, že po třech letech bude třeba obnovit některé komponenty. Podle smlouvy mohl dodavatel po třech letech učinit městu nový návrh smlouvy na obnovu technologií, a v případě neměnnosti cenové nabídky (ta se mohla navýšit jen o inflaci) ji město mohlo akceptovat, čímž by se změnila časová účinnost smluvního ujednání na dobu určitou (srovnej čl. VII. bod 7.8. a 7.9. smlouvy z roku 2007, č. l. 504). Jak je patrno z písemných podkladů, cena za plnění byla dodatkem č. 2 skutečně navýšena v celkovém výsledku pouze o inflaci. Zakázka na plnění ze smlouvy z roku 2007 byla opětovně zadána v jednacím řízení bez uveřejnění obchodní společnosti Bit Servis, s čímž rada města dne 29. 8. 2007 vyslovila souhlas (viz č. l. 492). Na smlouvu z roku 2007 navázal dne 4. 3. 2010 dodatek č. 1 (č. l. 651) reagující na změnu zákona o dani z přidané hodnoty, cena byla navýšena v závislosti na této legislativní změně, přičemž ani tento dodatek nebyl předložen a tudíž schválen radou či zastupitelstvem města. V této trestní věci sporný dodatek č. 2 o dodávce hardwarového zařízení a softwarového vybavení a souvisejících služeb v ceně 37 213 725,96 Kč (měsíčně 1 033 714,61 Kč) podepsal primátor města – obviněný J. T. - dne 15. 6. 2010, aniž by předcházel jakýkoli zadávací proces.

Nejvyšší soud nemohl přehlédnout téměř shodné okolnosti doprovázející postup města při výběru dodavatele technického vybavení a servisních služeb v letech 2004 a 2010. Jak bylo shora v bodě 30. naznačeno, skutečnosti související s uzavřením dodatku č. 4 v říjnu 2004 a s uzavřením dodatku č. 2 v červnu 2010 se nápadně podobají. Ke konci roku 2004 měla uplynout doba trvání smluvního vztahu sjednaného v roce 1999 (smlouva č. 103/99), technická zařízení byla zastaralá a nastala potřeba jejich výměny. Bylo zahájeno zadávací řízení ve formě jednacího řízení bez uveřejnění na veřejnou zakázku, jejímž předmětem byl fakticky obsah následujícího dodatku č. 4 (viz č. l. 761). V rámci jeho přípravy byly radě města předloženy kalkulace od dvou jiných obchodních společností, které byly o něco vyšší než nabídka Bit Servis, jejíž návrh rada města schválila (č. l. 814), a celková suma, kterou se město dodatkem č. 4 za roky 2005-2007 zavázalo uhradit, činila 33 880 765,48 Kč včetně DPH (přitom původní smlouva z r. 1999 zněla na celkovou částku 24 551 400 Kč včetně DPH, cena byla tedy navýšena zhruba o 9 mil. Kč při zkrácení doby plnění ze čtyř na tři roky). Pokud se týká dodatku č. 2 z června 2010, i jemu předcházelo ukončení životnosti hardwarového zařízení a softwarového vybavení, které byly dodány na podk