5 Tdo 461/2016

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013, byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“). Obviněnému Ing. T. P. byl podle § 255 odst. 3 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu třiceti měsíců. Obviněnému Ing. J. S. soud prvního stupně uložil podle § 255 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců s podmíněným odkladem podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu rovněž dvaceti čtyř měsíců. Poškozená obchodní společnost Dopravní podnik hlavního města Prahy, a. s., (dále jen „DP“) byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Výše uvedeného trestného činu se obvinění dopustili ve stručnosti tím, že obviněný Ing. T. P. jako ředitel úseku služeb v DP a zároveň pověřený k jednání jménem zadavatele DP ve věci výkonu práv a povinností souvisejících se zadávacími řízeními vyhlašovanými DP podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veř. zak.“), a Ing. J. S. jako vedoucí jednotky Informační technologie na DP, odpovědný podle Organizačního řádu DP především za organizaci, přípravu i realizaci veřejných zakázek pro všechny útvary DP týkající se pořizování licenčních práv v oblasti informačních technologií:

Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění, poškozený DP i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, který podal tento řádný opravný prostředek v neprospěch obou obviněných. Městský soud v Praze sice o všech odvoláních rozhodl rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu tím způsobem, že napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody, a při nezměněných výrocích o vině a trestu napadeného rozsudku podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že oběma obviněným uložil povinnost podle § 228 odst. 1 tr. řádu nahradit poškozenému DP majetkovou škodu (konkrétně Ing. T. P. škodu ve výši 350 000 Kč a Ing. J. S. škodu ve výši 250 000 Kč), a poškozený DP byl podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vzhledem k povaze tohoto výroku je zřejmé, že tak soud druhého stupně učinil jen na podkladě odvolání státního zástupce, neboť jde o výrok v neprospěch obou obviněných. Jejich odvolání pak Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. řádu.

Rozsudek soudu druhého stupně napadli oba obvinění dovoláním, kdy obviněný Ing. T. P. podal tento mimořádný opravný prostředek prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Jilga, a obviněný Ing. J. S. prostřednictvím obhájce JUDr. Ondřeje Kuchaře.

Obviněný Ing. T. P. podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), e), g) a l) tr. řádu. Dovolatel nejprve uvedl, že v rámci řízení o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 3 T 88/2013 (pozn. předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci), došlo k tomu, že ačkoli ve „Vyrozumění obhájce o konání veřejného zasedání o odvolání“ je jako předseda odvolacího senátu Městského soudu v Praze označen JUDr. Jaroslav Cihlář, funkci předsedy senátu a zároveň referujícího soudce při samotném veřejném zasedání fakticky zastával Mgr. Jan Kareš. O této změně v obsazení senátu či dokonce v osobě předsedy senátu nebyl obviněný vyrozuměn a ze strany odvolacího senátu nebyla tato skutečnost nijak vysvětlena. Ve výše uvedeném postupu dovolatel shledal porušení zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a), respektive b) tr. řádu.

Obviněný dále namítl, že v rámci rozhodování o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013, neměl ve věci rozhodovat opět senát 5 To Městského soudu v Praze, popřípadě žádný ze soudců tohoto soudu. Obviněný konstatoval, že zároveň s podáním odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015 (obviněný v dovolání nesprávně uvedl datum „původního“ rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2014), sp. zn. 3 T 88/2013, učinil procesní návrh na odnětí a přikázání věci jinému odvolacímu soudu podle § 25 tr. řádu. Podle jeho názoru výše uvedený senát Městského soudu v Praze zašel při svých úvahách daleko za hranice, které mu coby odvolacímu orgánu přísluší. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 4 Ntd 14/2015, tak, že se věc Městskému soudu v Praze neodnímá. S tímto rozhodnutím však dovolatel nesouhlasí, podle něj Vrchní soud v Praze nevzal v úvahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 11 Tvo 36/2003, na které obviněný odkázal ve svém návrhu.

Podle jeho názoru výše uvedené skutečnosti odůvodňují rovněž postup podle ustanovení § 30 tr. řádu, jinak řečeno byly splněny veškeré podmínky pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení. Dovolatel připustil, že tato okolnost jím nebyla před rozhodnutím soudu druhého stupně namítnuta, nicméně dovodil, že Vrchní soud v Praze ve vztahu k Městskému soudu v Praze ve svém usnesení „dokonce i jakési přezkoumání provedl, avšak důvody pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení neshledal“. Dovolatel na podporu svých tvrzení citoval usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 9 To 99/2015. Shora uvedené skutečnosti podle obviněného naplnily dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), respektive b), respektive l) tr. řádu.

Dovolatel dále konstatoval, že již ve své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 8. 8. 2013 namítl, že trestní stíhání je promlčeno (pětiletá zákonná promlčecí lhůta měla uběhnout dne 15. 7. 2013), nicméně žádný ze soudů se s touto námitkou nevypořádal. Obviněný opakovaně vyjádřil svůj nesouhlas s argumentací státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 uvedenou v usnesení ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 1 ZT 178/2013, a dodal, že pokud by státní orgán postupoval podle zákona, nebyl by zde důvod usnesení o zahájení trestního řízení ze dne 3. 4. 2013 rušit. Podle názoru dovolatele k uplynutí promlčecí doby došlo po zrušení shora uvedeného usnesení, přičemž u prvního skutku došlo k promlčení i bez ohledu na to, že věc byla zahajována opakovaně. Obviněný je proto přesvědčen o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné.

Prostřednictvím následně uplatněných námitek dovolatel poukázal na existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a v podrobnostech odkázal na veškerá svá dosud učiněná podání ve věci, zejména na obsah svého odvolání ze dne 7. 7. 2015. Obviněný dále upozornil na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 62 Af 112/2013, ve kterém měl soud dospět k závěru, že DP neměl žádnou možnost jakkoli ovlivnit dodavatele kartového systému ani rozsah dané zakázky. V závěru této námitky obviněný upozornil na zřejmou nekonzistentnost postojů poškozeného DP, když na jednu stranu poškozený DP uplatnil v tomto trestním řízení nárok na náhradu škody, na druhou stranu však v řízení u Krajského soudu v Brně konstatoval, že veškerý jeho postup byl lege artis a že mu žádná škoda nemohla vzniknout.

Rovněž samotná implementace projektu opencard do DOS PID nebyla svou povahou řízena liniově, nýbrž projektově, a tudíž nespadala do kompetence obviněného Ing. T. P. Tato implementace byla řízena projektovým manažerem, resp. projektovou radou, která se zodpovídala přímo osobě generálního ředitele DP. Z výše uvedených důvodů na všech inkriminovaných smlouvách absentuje podpis či parafa dovolatele. Nebyla tak naplněna objektivní stránka trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, protože taková povinnost nevyplývala jeho osobě. Byť byla tato skutečnost (existence projektového řízení) obviněným zdůrazňována, orgány činné v trestním řízení se jí nezabývaly a vycházely při svých úvahách z mylné představy o vztahu nadřízenosti a podřízenosti obviněného a Ing. J. S.

Stejně tak argumentace obou soudů podle názoru obviněného neodůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění ve smyslu § 255 tr. zákona. Mnohem přiléhavější by byly úvahy o zavinění nedbalostním podle § 255a tr. zákona.

Dovolatel dále upozornil na shodný závěr soudů obou stupňů, že žádný ze spoluobviněných nebyl na „obchodu“ jakkoli hmotně zainteresován a že jejich možnosti jakkoli ovlivnit cenu zakázky se limitně blížily nule. Následně jim však bylo soudy vytknuto, že se o to „ani nepokusili“, navíc takové tvrzení podle obviněného ani neodpovídá provedeným důkazům. Dovolatel se v závěru této námitky vrátil k popisu celé mediálně značně sledované kauzy a dodal, že se „cítí být pouhou obětí snahy o uklidnění davu“. Zopakoval, že on sám (ani nikdo z jeho okolí) nebyl osobou, která by se na projektu opencard obohatila; pokud taková osoba byla, potom ji orgány činné v trestním řízení ponechaly „zcela v klidu“ a namísto toho se věnovaly toliko exemplárnímu stíhání zaměstnanců DP, kteří údajně porušili některé své povinnosti zakotvené v zákoníku práce.

V závěru svého dovolání obviněný vyjádřil názor, že postup orgánů činných v trestním řízení zasáhl do jeho práv a představ o fungování právního státu. Následně předložil polemiku o možné neplatnosti smluv uzavřených mezi DP a obchodní společností HAGUESS, a. s., z pohledu civilního práva a dovodil, že „napadená rozhodnutí ve svém důsledku hrubým způsobem narušují otázku právní jistoty, a to nejen v této kauze, ale do budoucna i ve všech případech, kdy bude konkrétní osobou docházet v rámci právnické osoby k jakémukoli rozhodnutí s majetkovými dopady.“ Dodal, že se necítí být vinen a že mu stále není známo, co měl v dané věci učinit jinak. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a následně přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný Ing. J. S. podal svůj mimořádný opravný prostředek z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V úvodu dovolání nejprve namítl, že nebyl vázán povinnostmi v článcích 3.1.1, 3.1.2, 3.3.1 a 3.3 Směrnice, jelikož s jejím zněním nebyl zaměstnavatelem seznámen. Podle § 13 odst. 2 písm. e) zákoníku práce zaměstnavatel musí seznamovat zaměstnance s kolektivní smlouvou a vnitřními předpisy. Není proto povinností zaměstnance samostatně se „pídit“ po veškerých vnitřních předpisech, které se týkají výkonu jeho práce. Z výše uvedených důvodů obviněný nesouhlasil s odůvodněním Městského soudu v Praze uvedeným na straně 15 rozsudku, kdy podle jeho názoru odvolací soud nesprávně vyložil hmotněprávní předpis pracovního práva.

Rovněž konstatoval, že znalecký posudek od obchodní společnosti Česká znalecká, a. s., byl chybně vypracován v otázkách týkajících se existence a výše škody. Byť jsou tato pochybení pouze v řádech tisíců korun, mají dopad na závěr znaleckého posudku a na výroky o vině a trestu a náhradě škody, jejíž výše nebyla v předmětném řízení zcela jednoznačně prokázána. Soud druhého stupně se vůbec nevypořádal s výsledky znaleckého posudku předloženého obhajobou (znalecký posudek vypracovaný obchodní společností Equity Solutions Appraisals, s. r. o., který byl odvolacímu soudu předložen u veřejného zasedání dne 12. 11. 2015), jež jsou v přímém rozporu se závěry znaleckého posudku obchodní společnosti Česká znalecká, a. s.

V závěru svého dovolání obviněný požádal o odklad výkonu napadeného rozsudku Městského soudu v Praze z důvodu nepříznivé finanční situace a dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a následně sám rozhodl tak, že se obviněný Ing. J. S. zprošťuje obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla Kučery (dále jen „státní zástupce“), jenž se zabýval nejprve dovoláním obviněného Ing. T. P. První námitka dovolatele byla podle státního zástupce nedůvodná a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu nebyl naplněn. Městský soud v Praze byl jako soud druhého stupně řádně obsazen, tj. rozhodoval v tříčlenném senátu. Kromě toho věc napadla senátu 5 To v souladu s platným rozvrhem práce, proto nemohlo dojít k zásahu do práva obviněného na zákonného soudce, a to bez ohledu na to, který z členů senátu vystupoval jako jeho předseda. Všichni tři členové senátu byli zákonnými soudci, resp. soudci rozhodujícími na základě rozvrhu práce.

Rovněž druhou námitku spočívající v naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), b), l) tr. řádu nepovažoval státní zástupce za opodstatněnou; má za to, že soudy rozhodovaly ve správném obsazení, oba byly věcně příslušné a žádný ze soudců ani jiný orgán činný v tomto trestním řízení nebyl vyloučen. Konečně ani dovolatel neuplatnil takovou výtku, která by mohla založit alespoň formální naplnění důvodů pro vyloučení některého orgánu činného v předmětném trestním řízení ve smyslu § 30 tr. řádu.

V rámci námitky obviněného opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu (trestní stíhání bylo promlčeno) se státní zástupce ztotožnil se stanovisky Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Městského státního zastupitelství v Praze, podle kterých nedošlo k promlčení trestního stíhání; námitka dovolatele tak je zjevně nedůvodná.

Státní zástupce dále konstatoval, že pokud obviněný poukázal v rámci svého mimořádného opravného prostředku na svá předchozí podání, jedná se o odkaz, k němuž nelze v dovolacím řízení přihlížet. Rovněž se nedomnívá, že by mohl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 62 Af 112/2013, cokoli změnit na výroku o vině obviněného. Už vůbec pak nemůže být toto rozhodnutí vydané ve správním řízení důvodem pro „kasační zásah“ dovolacího soudu. K námitce, že obviněný svým jednáním nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku trestného činu podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona, potom odkázal zejména na strany 18 až 22 rozsudku Městského soudu v Praze a strany 19 až 23 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, kde je podle státního zástupce věnována náležitá péče otázce zvolené právní kvalifikace skutku, která je přiléhavá a plně odůvodněná učiněnými skutkovými zjištěními. Z dostupného spisového materiálu nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. T. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Naproti tomu námitky, které uplatnil obviněný Ing. J. S., není možné podle státního zástupce podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Těmito výhradami totiž není namítáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Pokud obviněný poukazoval na skutečnost, že se úvahy soudů ocitly v rozporu s některými ustanoveními zákoníku práce, je nutno zdůraznit, že dotčená soudní rozhodnutí nejsou v zásadě založena na aplikaci norem pracovního práva (srov. tzv. skutkovou větu výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Kromě toho v dovolání prezentované námitky jsou v podstatě opakováním obhajoby z předchozích fází trestního řízení, přičemž Městský soud v Praze se s nimi správně a v dostatečném rozsahu vypořádal (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Předmětné argumenty tohoto obviněného neodpovídají ani žádnému jinému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů, nelze jim přiznat důvodnost ani v obecné rovině. Proto vzhledem k výše uvedenému a rovněž s ohledem na skutečnost, že z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí nelze dovodit existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, má státní zástupce za to, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, a navrhl předmětné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných obsahují zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Vzhledem k tomu, že některé z důvodů uplatněných oběma dovolateli odpovídají jejich zákonnému naplnění, mohl Nejvyšší soud přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu napadený rozsudek Městského soudu v Praze a jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v obou dovoláních. Přitom zjistil, že dovolatelé důvodně vytkli konkrétní vady v hmotněprávním posouzení skutků zjištěných soudy nižších stupňů (u obviněného Ing. J. S. především ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, již zpochybnil neznalostí vnitřních předpisů zaměstnavatele), a napadené rozhodnutí trpí dalšími nesprávnostmi, jimiž se mohl Nejvyšší soud na podkladě obou dovolání rovněž zabývat, přestože nebyly v podáních obviněných výslovně označeny. Přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemůže obstát a je nutné jej zrušit. b) Okolnosti předcházející žalovanému jednání a jejich vliv na jeho právní posouzení

Pro lepší přehlednost následného odůvodnění rozhodnutí považuje Nejvyšší soud za nezbytné, aby dříve, než bude přistoupeno k samotným dovolacím námitkám obviněných, pro objasnění jejich postavení v rámci tzv. „kauzy opencard“, jak jej vymezila obžaloba a v zásadě shodně převzaly soudy v odsuzujícím výroku o vině, byly zdůrazněny nejdůležitější mezníky a fáze vývoje tohoto projektu. Jeho počátek, bez ohledu na samotnou myšlenku vytvořit pro hlavní město Prahu svým způsobem unikátní technický prostředek s velmi širokým využitím pro jeho obyvatele i návštěvníky, je možné spatřovat v usnesení Rady hlavního města Prahy (dále jen „Rada HMP“) č. ... ze dne 26. 9. 2006. V něm byla jako jediný strategický partner pro projekt „Vybudování pražského centra kartových služeb“ vybrána obchodní společnost HAGUESS, s. r. o. (1. 10. 2006 došlo ke změně její právní formy na akciovou společnost). O pouhých pár dní později byla tato obchodní společnost vybrána rovněž pro účely realizace Servisního kartového centra (dále jen „SKC“), a to na základě usnesení Rady HMP č. ... ze dne 29. 9. 2006. O necelý měsíc později, dne 27. 10. 2006, uzavřelo na základě obou zmíněných usnesení HMP s touto obchodní společností smlouvu o dílo č. ..., jejímž předmětem bylo vytvoření SKC a zajištění dodávky prvních čipových karet, a dne 6. 11. 2006 došlo k podpisu licenční smlouvy č. ... V této licenční smlouvě byly nad rámec zadávací dokumentace a nad rámec předmětné veřejné zakázky sjednány pro HMP zjevně nevýhodné finanční parametry jednotkové ceny za licenční modul vedoucí k následnému ekonomicky neopodstatněnému nárůstu plateb za licenční položky (tyto skutečnosti byly konstatovány již v trestní věci obviněných Ing. I. S. a Ing. J. Ch., srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 40 T 9/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 To 41/2014). V navazujícím období byly uzavírány dodatky této licenční smlouvy, přičemž pro účely posouzení trestní odpovědnosti obou obviněných je rozhodný především dodatek č. ..., v němž bylo mj. konstatováno, že součástí poskytovatelem (tj. obchodní společností HAGUESS, a. s.) poskytnuté licence nejsou zdrojové kódy k softwaru SKC s tím, že nabyvatel (tj. v dané věci DP) nemá oprávnění provádět jakékoli změny v poskytnutém softwaru a není ani oprávněn jej zkoumat, studovat či zkoušet a k jeho případným úpravám či změnám bude nutný předchozí písemný souhlas poskytovatele (srov. č. l. 1427 až 1428 trestního spisu).

Následně v roce 2007 vyjádřilo HMP prostřednictvím usnesení Rady HMP č. ... ze dne 17. 4. 2007 mj. svou vůli na uzavření implementačních smluv o dílo s obchodní společností HAGUESS, a. s., a v rámci tohoto usnesení „požádalo“ představenstvo DP (DP je ze sta procent vlastněno HMP, které je tak jeho jediným akcionářem), aby poskytlo Magistrátu HMP součinnost při implementaci jedné z předpokládaných funkcí opencard, a to možnosti použít tuto kartu jako elektronický dopravní časový kupon, jenž bude sloužit cestujícím k prokázání úhrady jízdného. Představitelé DP, kteří si vykládali „žádost“ o implementaci jako závazný pokyn svého vlastníka, poté informovali příslušné pracovníky HMP, že nebudou moci z rozpočtu DP pokrýt náhradu nákladů s touto činností spojených. Po vzájemných jednáních ohledně financování nakonec Magistrát HMP přistoupil na to, že poskytne DP příslušné finanční prostředky do jeho rozpočtu, který tak svěřené zadání realizoval z těchto účelově navýšené části rozpočtových peněz.

V této době byl rovněž obviněný Ing. T. P. ustanoven do funkce ředitele úseku služeb v DP na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 4. 2007 ve znění dodatku ze dne 1. 5. 2007, a manažerské smlouvy uzavřené rovněž dne 1. 5. 2007, přičemž představenstvo DP ho dále pověřilo k jednání jménem zadavatele (tj. DP) ve věci výkonu práv a povinností souvisejících se zadávacím řízením (srov. č. l. 2267 až 2285 trestního spisu). Obviněný Ing. J. S. se stal na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 2007 vedoucím jednotky informační technologie na DP a byl podle organizačního řádu DP odpovědný především za organizaci, přípravu i realizaci veřejných zakázek pro všechny útvary DP týkajících se pořizování licenčních práv v oblasti informačních technologií (srov. č. l. 2249 až 2264 trestního spisu).

O několik měsíců později došlo k vydání usnesení Rady HMP č. ... ze dne 28. 8. 2007, v němž Rada HMP uložila odboru informatiky Magistrátu HMP zajistit potřebnou součinnost při realizaci nové kartové služby „předplatné“ v dopravním odbavovacím systému Pražské integrované dopravy (dále jen „DOS PID“) ve spolupráci s DP a současně požádala generálního ředitele DP o zahájení prací na projektovém záměru dalšího rozvoje zavedení (implementace) opencard v DOS PID (srov. č. l. 1519 až 1521 trestního spisu).

Z výše nastíněné časové návaznosti jednotlivých kroků HMP (Magistrátu či Rady) v rámci projektu opencard je zcela patrné, že v době přípravy implementačních smluv o dílo, jež byly následně uzavřeny ve dnech 15. 10. 2007 a 15. 7. 2008, se obchodní společnost HAGUESS, a. s., jakožto předem vybraný smluvní partner HMP pro vyjednávání s DP, ocitla v roli v podstatě jediného možného dodavatele, zejména s ohledem na to, že díky předchozím smluvním ujednáním s HMP fakticky vystupovala jako osoba nadaná výlučným oprávněním disponovat s poskytnutým softwarem v rámci aplikace DOS, nezbytným k realizaci této části projektu opencard. V tomto smyslu byla díky svému jedinečnému postavení ze strany osob zapojených do přípravy i následného uskutečnění jednotlivých kroků nezbytných ke zdárnému průběhu a naplnění cíle, který si vytkli zejména představitelé HMP, obviněným v postavení zaměstnanců DP prezentována jako jediný v úvahu přicházející dodavatel díla.

Při vědomí těchto základních skutečností, z nichž dostatečně zřetelně vyplývá, že možnost vybrat namísto obchodní společnosti HAGUESS, a. s., jiného smluvního partnera pro realizaci obou zakázek souvisejících s projektem opencard, která byla svěřena DP za uvedených podmínek, byla v letech 2007 - 2008 prakticky vyloučena, se jeví správným názor vyslovený soudem prvního stupně v prvním (zprošťujícím) rozsudku ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 3 T 88/2013. Tento soud v rámci podrobného hodnocení provedených důkazů mj. konstatoval, že nejenže by takový krok znamenal zmaření již vynaložených investic na implementaci projektu opencard, a to nejméně v rozsahu DOS PID v řádu několika desítek milionů korun. Navíc s ohledem na sebevědomá vyjádření zástupců dodavatele, bylo vysoce pravděpodobné, že by HMP jakožto již fungující smluvní partner obchodní společnosti HAGUESS, a. s., muselo čelit soudním sporům vyvolaným porušením podmínek zejména výše uvedené licenční smlouvy ze dne 6. 11. 2006. V rámci prvního odvolacího řízení nahlížel Městský soud v Praze na tuto otázku týkající se „výlučného“ postavení dodavatele HAGUESS, a.s., shodně se soudem prvního stupně, o čemž svědčí příslušná část odůvodnění jeho usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 5 To 304/2014 (předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci). Například na stranách 9 a 13 městský soud konstatoval, že na předchozím vývoji událostí, jenž vyústil z hlediska obviněných v nutnost zadání inkriminovaných zakázek právě a jen obchodní společnosti HAGUESS, a. s., se obvinění nijak nepodíleli a nenesou na něm žádnou vinu, kdy nezbytnost takového postupu je odůvodněna předchozími kroky HMP. Prakticky stejné stanovisko zaujal odvolací soud i ve svém následujícím rozsudku ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 To 310/2015, proti němuž směřují obě dovolání (srov. strana 13 rozsudku).

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit též na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 62 Af 112/2013 (zmíněný též Ing. T. P. v dovolání, byť v jiném kontextu), který řešil žalobu DP a HMP (žalobci 1. a 2.) proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže se sídlem v Brně (žalovaný), a předmětem sporu bylo uložení pokuty za spáchání správních deliktů porušením zákona o veř. zak., v tehdy platném znění, při uzavírání obou smluv o dílo (ze dne 15. 10. 2007 a 15. 7. 2008) stručně řečeno „v režimu jednacího řízení bez uveřejnění“. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí mj. vyslovil souhlas s argumenty žalobce DP, který se odvolával na původní smlouvu o dílo ze dne 27. 10. 2006 mezi obchodní společností HAGUESS, a.s., a HMP, v níž byly nastavené poměrně striktní mantinely včetně licenční smlouvy jako její nedílné součásti uzavřené dne 6. 11. 2006, tj. rok předtím, než došlo k podpisu smlouvy o dílo mezi DP a vybraným uchazečem na software k zajištění funkcionality dopravně obslužného systému (DOS) a v návaznosti na usnesení Rady HMP o pokračování projektu PCKS s cílem emise opencard včetně kartové aplikace předplatného v pražské hromadné dopravě v období let 2007 a 2008, kdy byl DP požádán HMP o součinnost. Krajský soud v Brně současně odmítl námitky žalované strany, která tvrdila, že obchodní společnost HAGUESS, a.s., se stala jediným možným dodavatelem softwaru DOS až na základě smlouvy o dílo ze dne 15. 10. 2007 (tj. díky DP). Žalovaný totiž nezohlednil znění celé původní smlouvy o dílo včetně licenčních podmínek a též závěry znaleckého posudku Ing. Zdeňka Kroupy. Podle soudu skutečnost, že se v této původní smlouvě (z 27. 10. 2006) jmenovaná obchodní společnost (uchazeč) zavázala již k řešení některých vybraných aplikací, mezi nimiž nebyla kartová aplikace „předplatné“, neznamená, že platforma servisního kartového centra (SKC) vytvořená a chráněná licenčními podmínkami sjednanými HMP připouštěla dodání aplikace DOS jiným subjektem. DP totiž nemohl poskytnout přístup do již vytvořené platformy chráněné licenčním ujednáním jinému dodavateli bez změny software i hardware SKC a bez poskytnutí zdrojových kódů. Dodavatel díla si rovněž v licenčních podmínkách vyhradil právo předchozího písemného souhlasu k jakýmkoli úpravám či změnám software SK a jeho doprovodné dokumentace. Podle názoru Krajského soudu v Brně to byl druhý žalovaný (HMP), kdo způsobil „stav exkluzivity“ spočívající v objektivní nutnosti realizace předmětu zakázky v rámci projektu opencard toliko vybraným uchazečem, tj. obchodní společností HAGUESS, a. s. Nejvyšší soud v době rozhodování o dovolání obviněných si byl vědom zrušení posledně citovaného rozhodnutí na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 1 As 256/2015, avšak vzhledem k potřebě nazírat na řešený problém se zřetelem ke stavu a úrovni informací té doby, jsou přednesené úvahy tohoto soudu přiléhavé a Nejvyšší soud jimi pouze dokresluje náhled na situaci, v níž se obvinění nacházeli v rozhodném období, kdy mělo podle obžaloby dojít k protiprávnímu jednání. Navíc, důvody zrušení uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně Nejvyšším správním soudem, spočívaly v řešení předmětu sporu, tj. v možnosti DP využít před uzavřením sporných smluv o dílo „jednací řízení bez uveřejnění“. Jinak se i Nejvyšší správní soud vyjádřil ke vztahu mezi HMP a DP mj. tak, že šlo o vztah mezi ovládající a ovládanou osobou (HMP byl stoprocentním akcionářem DP), tudíž v situaci, kdy bylo správně krajským soudem uzavřeno, že HMP nesprávně konal jednací řízení bez uveřejnění, a DP není nezávislým subjektem odlišným od HMP, musí i na něj plně dopadnout nevýhoda nevhodně sjednaných licenčních podmínek. Omezení, díky němuž není možné využít jednací řízení bez uveřejnění, jestliže stav exkluzivity způsobil zadavatel sám, se plně promítne i ve vztahu k osobě, již „použije“ ten, kdo nevýhodné licenční podmínky uzavřel. Správní sankce proto byla podle Nejvyššího správního soudu důvodně uložena i DP, který si měl být z pozice osoby ovládané HMP (ohledně něho byla žaloba zamítnuta již Krajským soudem v Brně) vědom toho, že omezení způsobené jeho zřizovatelem a jediným akcionářem na něj rovněž dopadá. Samotný předmět sporu, v němž byla citovaná rozhodnutí vydána, není sice shodný se skutkem, pro nějž je konáno dané trestní řízení, tudíž samotný výsledek tohoto správního řízení, podle něhož měla být zakázka na realizaci projektu aplikace DOS zadána veřejně, nemá přímou vazbu na trestní stíhání obviněných, nicméně Nejvyšší soud považoval za přiléhavé zmínit některé úvahy soudů činných ve správním řízení, neboť jsou velmi blízko nazírání dovolacího soudu na důvodnost trestního stíhání obou obviněných. Jedná se navíc o jeden ze stěžejních argumentů, které vyvolávají značné pochybnosti o správnosti konečného výsledku trestního řízení vedeného proti oběma obviněným, jak je vyjádřen v odsuzujících rozsudcích, který bude ještě připomenut v následující části odůvodnění tohoto usnesení. c) K trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku

Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009), spáchal ten, kdo porušil zákonem stanovenou či smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou tohoto trestného činu je tedy poškozovací jednání (ať již konání nebo opomenutí), v jehož důsledku vznikne škoda na cizím majetku, k jehož opatrování či spravování váže pachatele povinnost, jež vyplývá buď ze zákona nebo ze smlouvy, případně z obou těchto forem.

Podstata samotného porušování povinnosti při správě majetku DP spočívala podle odsuzujícího výroku o vině popsaného v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 v tom, že i když měli dovolatelé vědomost o značném nadhodnocení cenové nabídky navržené zhotovitelem, „nestanovili, resp. nezajistili stanovení předpokládané hodnoty zakázky, nezjišťovali obvyklou cenu dodávky a ani neprovedli, resp. nezajistili provedení porovnání obdobných zakázek a taktéž nevypracovali, resp. nezajistili vypracování cenové kalkulace ceny upgrade licence, a při vlastním projednávání návrhu smluv nepožadovali kalkulaci cenové nabídky zhotovitele“ (srov. tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013). Jinými slovy je vina obviněných spatřována v tom, že neprovedli věrohodné a náležitě odborně podložené úkony směřující k ochraně majetkových zájmů DP, např. zajištění dostatečně fundovaných znaleckých posudků, které by před podpisem sporných smluv o dílo ověřily, zda lze cenu požadovanou obchodní společností HAGUESS, a. s., považovat při zohlednění jedinečnosti projektu za cenu obvyklou (srov. strana 20 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013). S tímto názorem se ztotožnil i Městský soud v Praze jako soud druhého stupně (např. strana 19 rozsudku).

Nejvyšší soud však na tomto místě upozorňuje na zjevný nesoulad mezi jednotlivými úvahami odvolacího soudu, jimiž byl veden při zjišťování skutkového stavu vycházeje přitom z výsledků provedeného dokazování, a mezi samotnými závěry, jež se staly podkladem výroku o vině. Pokud je dovolatelům vytýkáno, že neučinili nic, aby „srazili dolů“ cenu předmětu smluv o dílo, např. nenechali vyhotovit patřičné srovnávací analýzy nestrannými a seriózními subjekty, potom soud zjevně opomíjí výše zdůrazňované skutečnosti, jež svědčí o zcela výsadním postavení obchodní společnosti HAGUESS, a. s., v rámci tohoto projektu. Jak vyplývá z mnoha svědeckých výpovědí, obchodní společnost HAGUESS, a. s., měla (v důsledku předchozích právních kroků učiněných HMP v roce 2006) natolik privilegovanou pozici, že v dalším procesu realizace souvisejících projektů v podstatě nebyl zaměstnancům DP ponechán jakýkoli prostor pro diskusi o výši cen obou zakázek předložených dodavatelem. Jinak řečeno, obchodní společnost HAGUESS, a. s., mohla v zásadě ve svých nabídkách „diktovat“ podmínky (včetně ceny), aniž by bylo ohroženo její postavení coby jediného možného smluvního partnera HMP, resp. jím zcela ovládaného DP v rámci předmětných zakázek (srov. například svědecké výpovědi Ing. M. D., Ing. I. Š. a J. S., shodně se vyjadřovaly další osoby v rámci podaných vysvětlení, a to P. K. a V. P.). Monopolní postavení této obchodní společnosti koneckonců připustily i oba soudy ve svých rozhodnutích (srov. například strana 22 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013). Proto tvrzení soudů obou stupňů v tom smyslu, že kdyby obvinění skutečně opatřili odborné posudky či vyjádření, které by (případně – dod. NS) poukázaly na zjevné předražení ceny díla, tak by obchodní společnost HAGUESS, a. s., nabídkovou cenu snížila, je s ohledem na zjištěný skutkový stav (týkající se výsadního postavení dodavatele) minimálně velice pochybné a především bez logické návaznosti na výše citované předcházející závěry, jimiž soudy přiznaly výlučnost postavení jmenované firmy.

Soudy se totiž v rámci hodnocení důkazů nijak nevypořádaly s výpověďmi svědků – zaměstnanců, resp. člena představenstva obchodní společnosti HAGUESS, a. s., jež svědčí o neochotě jejich zástupců jakkoli byť jen uvažovat o snížení předložené cenové nabídky na obě zakázky. Svědek Ing. J. T. (zakladatel obchodní společnosti HAGUESS, a. s.) uvedl, že „kdyby zástupci DP tlačili na výrazné snížení ceny díla v rámci smluv z roku 2007 a 2008, nenechal by si to jen tak líbit, nešel by totiž do projektu, který by pro něj byl předem ztrátový“. V podobném duchu vypovídal i svědek Ing. P. S. (manažer strategických projektů obchodní společnosti HAGUESS, a. s., a od roku 2008 její výkonný ředitel), který konstatoval, že na snížení ceny nemohl ani zhotovitel vzhledem k již dříve vynaloženým finančním prostředkům přistoupit. Proto pokud by byly v tomto směru činěny ze strany DP nadměrné tlaky, obchodní společnost HAGUESS, a. s., by žádnou smlouvu nepodepsala a velmi pravděpodobně by od jejího uzavření smlouvy ustoupila vůbec. Za takové situace, kdy z projevů jak samotných zástupců dodavatele (zhotovitele), tak ale především z postojů osob různým způsobem zapojených do projektu opencard (tj. jak ze strany HMP tak i vrcholných představitelů DP) lze uvěřit obhajobě obviněných, že i přes (neúspěšnou) snahu sjednat nižší cenu s dodavatelem, by ani případné vyhotovení znaleckého posudku či jiné cenové analýzy, (a to navíc skutečně v objemu srovnatelného projektu), které by označily nabídkovou cenu jako zjevně nadsazenou, téměř jistě nemohly „donutit“ obchodní společnost HAGUESS, a. s., snížit cenu díla, a naopak by přílišné tlaky v tomto směru mohly vést k odmítnutí podpisu smluv ze strany této obchodní společnosti. Při zohlednění těchto z důkazů vyplývajících skutečností potom jednání, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině (např. „nezjištění obvyklé ceny dodávky, neprovedení porovnání obdobných zakázek, nevypracování cenové kalkulace ceny upgrade licence…“), postrádá jasné podklady pro nezpochybnitelný závěr o úmyslném porušení povinnosti opatrovat a spravovat majetek DP obviněnými, a to i ve formě úmyslu nepřímého.

Kromě toho je z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze patrné, že v souvislosti s vytýkanou absencí opatřených srovnávacích analýz či znaleckých posudků ze strany obviněných, tento soud nijak nezohlednil vzájemné vazby (zejména majetkové) mezi DP jako zaměstnavatelem obviněných a HMP. Soudy obou stupňů nejprve připustily, že ze strany HMP jako 100% akcionáře DP byly „znatelné tlaky na protlačení“ obchodní společnosti HAGUESS, a. s., jako smluvního partnera v rámci implementace projektu opencard do DOS PID (srov. například strana 13 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 3 To 310/2015). Následně však odvolací soud oběma obviněným vytknul, že porušili svou povinnost kvalifikovaným způsobem zjistit „správnou cenu“ odpovídající poměrům na trhu obdobných služeb v daném čase a místě (např. zadáním patřičných srovnávacích analýz nestrannými a seriozními subjekty), aniž by se však zabýval skutečností, zda by vůbec byl dovolatelům takový postup (s vysokou pravděpodobností finančně nákladný) ze strany vedení DP a HMP (v jejichž zájmu bylo „protlačení“ obchodní společnosti HAGUESS, a. s.) umožněn. Soudy totiž v průběhu dokazování nevěnovaly pozornost objasnění této poměrně zásadní skutečnosti, přičemž pouhým laickým pohledem je zcela zřejmé, že všechno to, co měli obvinění konat a v čem soudy spatřují porušení povinností zaměstnanců, vůbec nemohlo být provedeno bez předchozího opatření dostatečných finančních prostředků, jejichž rozsah by zajisté nebyl nízký. S ohledem na zmíněné majetkové propojení HMP a DP, a rovněž z důkazů vyplývající neschopnost DP hradit náklady „jenom“ na realizaci projektu opencard z vlastního rozpočtu (tvořeného převážně z příspěvků HMP), pro kterou došlo k uzavření dohody mezi HMP a DP s tím, že jediný akcionář poskytne DP peníze na úhradu nákladů spojených s realizací obou smluvních ujednání, je opravdu stěží představitelné, že by HMP, navíc zcela očividně prosazující HAGUESS, a. s., jako dodavatele, snad bylo ochotno hradit investice spojené s úkony, jejichž výsledek by mohl ohrozit toto výsadní postavení jím preferované obchodní společnosti. Soudy, avšak zejména v předchozím stadiu trestního řízení již státní zástupce, si měly vyřešit otázku reálných možností obviněných splnit to, co jim je přičítáno k tíži výrokem o vině (stejně jako předtím v obžalobě). Lze mít důvodné pochybnosti o tom, že ze strany samotného DP jako subjektu, jemuž byla HMP pokynem, byť ve formě žádosti „svěřena“ realizace předmětných dvou smluv naplňujících část projektu opencard, k čemuž mělo podle dostatečně zřetelného jednání HMP dojít výhradně s HAGUESS, a. s., v té době již smluvním partnerem HMP, by byla ochota financovat přípravu podkladů pro výběr „jiného“ dodavatele.

Další pochybnosti o dostatečném objasnění základních okolností určujících znaky trestnosti v dané věci vyvolává skutečnost, že vina podle velmi podrobného popisu skutkové věty, je založena na „nečinnosti“ (tj. opomenutí) obou obviněných, přičemž kromě již zmíněných úkonů (viz str. 10 tohoto usnesení) jim je vyčítáno, že „neprovedli nebo nezajistili provedení porovnání obdobných zakázek“, jimiž měly být v rozhodné době již realizované projekty Městské čipové karty Plzeň nebo Kartového centra Liberec, jež byly podle soudů pořízeny „za cca třetinu nákladů, než které byly odsouhlaseny Ing. T. P. a Ing. J. S.“. K tomu si Nejvyšší soud dovoluje poznamenat, že snad každému, kdo se setkal s poměrně masivně prezentovanou reklamou „myšlenky opencard“ tehdejšími vrcholnými představiteli MHMP (např. dodnes projekt obhajující, dnes již bývalý primátor vystupující v procesním postavení svědka) i v průběhu jejího následného (postupného) uvádění v život, se musí jevit přirovnání tzv. Karty Pražana ke kartám obyvatel a návštěvníků Plzně a Liberce minimálně zarážející. Při vší úctě k oběma městům je na první pohled neporovnatelné již množství karet potřebných pro hl. m. Prahu s ohledem na největší počet trvale či přechodně se zdržujících obyvatel a především turistů pohybujících se v Praze. K tomu je nutné poukázat na jednu z hlavních tezí opencard, která se měla stát tzv. univerzální kartou použitelnou nejen v hromadné dopravě a parkování, např. měla sloužit jako průkaz do městské knihovny a dokonce plnit funkci tzv. elektronické peněženky s možností platby v divadlech, zoo, bazénech a uvažovalo se i o napojení na různé věrnostní programy. Opravdu velmi široké použití opencard v různých sférách života a fungování obyvatel Prahy, které samozřejmě předpokládalo mnohem sofistikovanější technické vybavení pro zmíněné aplikace a navazující zabezpečení, nesnese z hlediska finanční náročnosti na pořízení takového systému žádné srovnání s kartami pro města Plzeň a Liberec, které rozhodně nemají tak široký a různorodý záběr a slouží v podstatě k úhradě jízdného.

Podíváme-li se na situaci Ing. T. P. a Ing. J. S. v době jejich působení v DP v letech 2007 a 2008, oběma obviněným bylo známo, že obchodní společnost HAGUESS, a. s., nemá (vzhledem k jejímu výsadnímu postavení) důvod přistoupit na snížení ceny díla a raději by odmítla další implementační smlouvy podepsat. Avšak v případě výběru jiného smluvního partnera by HMP nejenže přišlo o rozsáhlé investice do tohoto projektu (v roce 2007 mělo být údajně na realizaci projektu opencard na úrovni HMP vynaloženo již přes 450 milionů Kč), ale podle tvrzení svědka Ing. M. D. hrozilo nebezpečí vyvolání soudních sporů s HMP v důsledku porušení autorských práv obchodní společnosti HAGUESS, a. s. Proto, pokud se obvinění rozhodli raději přistoupit na (byť částečně předražené) cenové podmínky této obchodní společnosti a předmětné implementační smlouvy o dílo schválit a doporučit k podpisu, než vystavit svého zaměstnavatele, resp. HMP odpovědnosti za následky v podobě zmařených mnohamilionových investic a hrozicích obchodněprávních sporů, není možné dospět k závěru, že vědomě jednali v rozporu s oprávněnými zájmy svého zaměstnavatele, tj. DP, a že byli srozuměni s možným vznikem škody v důsledku porušení svých povinností zaměstnanců.

Na druhou stranu v dosavadním řízení nebyla ani ze strany soudů a především ani od orgánů činných v přípravném řízení vyvinuta dostatečná snaha o co možná nepřesnější zmapování okolností souvisejících s odbornými stanovisky či analýzami právníků či právních kanceláří, jež byly zapojeny do procesu realizace projektu opencard opatřených v dobu rozhodnou pro posuzované jednání obviněných. V trestním spise jsou založeny úřední záznamy o podaných vysvětleních JUDr. V. K. (č. l. 475 – 479, svazek č. 2), která byla od 1. 5. 2002 do 16. 6. 2012 v pozici vedoucí právního oboru DP. Ta se vyjádřila v tom smyslu, že „ze strany zástupců HMP byl vyvíjen tlak, aby DP kartu realizovala spolu s dopravní aplikací, protože bylo jasné, že karta bude užívána cestujícími, protože by jim nic jiného nezbylo, což se nakonec stalo.“ Dále konstatovala, že co se týče smluv, tak to celé realizovali za HMP - AK ŘANDA, HAVEL a za DP - AK Šachta & Partners (za ně konkrétně Mgr. P.). JUDr. V. K. se podle svých slov účastnila jednání a psala nějaká stanoviska (především ohledně ochrany osobních údajů ve styku s občany při vyřizování této kartové aplikace), nicméně DP zastupovala AK Šachta & Partners, která se také zúčastnila vlastního jednání ohledně uzavírání smluv s obchodní společností HAGUESS, a. s. Co se týče advokáta Mgr. V. P., tak ten byl DP zproštěn mlčenlivosti (srov. č. l. 550 tr. spisu). V rámci podaného vysvětlení dne 13. 11. 2012 (srov. úřední záznam na č. l. 543 tr. spisu) však řekl, že se toto zproštění týká pouze DP, a že má povinnost mlčenlivosti ještě vůči Ing. M. D. (pozn. generální ředitel DP) a dalším osobám, kteří ho dosud mlčenlivosti nezprostili. Následně v rámci dalšího vysvětlení ze dne 28. 5. 2013 (srov. úřední záznam č. l. 561 tr. spisu) konstatoval, že do dnešního dne nebyl Ing. M. D. a spol. mlčenlivosti zproštěn, takže nebude ke kauze vypovídat. Nebylo tak najisto postaveno tvrzení svědka Ing. M. D. o autorství právních stanovisek, v nichž mělo být poukázáno na obrovská rizika, která by s sebou volba jiného smluvního partnera nesla (vynaložení již cca 450 mil. Kč a možný vznik soudních sporů o autorská práva), a podle kterých se údajně obvinění Ing. T. P. a Ing. J. S. řídili. Při hledání odpovědi na tuto dosud zcela nevyjasněnou okolnost by bylo nezbytné provést v novém hlavním líčení výslechy tehdejších členů právního oddělení DP, především Mgr. P. (pokud to bude vzhledem k povinnosti mlčenlivosti možné).

Skutečnost, zda se dovolatelé v době přípravy smluv seznámili se znaleckým posudkem vypracovaným Zdeňkem Kroupou (obviněný Ing. T. P. o něm mluvil ve své výpovědi), nebyla přesto v žádném z rozhodnutí odvolacího soudu postavena na jisto (srov. strana 10 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 5 To 304/2014 a strana 21 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 To 310/2015). Ať už se však s obsahem výše uvedeného znaleckého posudku či s informacemi o jeho výsledku, v němž znalec projekt označil za jedinečný a předpokládané náklady za odpovídající jeho výjimečnosti, obvinění seznámili či nikoli, nic to nezmění na tom, co vyplývá z ostatních důkazů, především z některých svědeckých výpovědí, že dovolatelé sami nahlíželi na zhotovitelem předloženou cenu díla jako na příliš vysokou a znevýhodňující DP (viz např. svědecká výpověď J. S.), což soudy správně dovodily. I přesto, že ve srovnání s prakticky monopolním postavením obchodní společnosti HAGUESS, a. s., které však bylo založeno předešlými rozhodnutími Magistrátu a Rady HMP, měli coby zástupci DP nesrovnatelně horší vyjednávací pozici, snažili se na poradách vedených se zástupci obchodní společnosti HAGUESS, a. s., vyjednat snížení ceny díla. To ostatně vyplývá např. z výpovědi svědka Ing. P. S. (výkonného ředitele obchodní společnosti HAGUESS, a. s.), jenž uvedl, že snahy o snížení ceny díla probíhaly stále, obvinění opakovaně vznášeli požadavek na slevu z nabízené ceny. Stejně tak z úředních záznamů o podaných vysvětleních svědků P. K. a V. P., jež byly čteny v rámci hlavního líčení za souhlasu stran podle § 211 odst. 6 tr. řádu, je patrné, že v průběhu jednání s obchodní společností HAGUESS, a. s., byla vždy snaha o změnu licenčních podmínek, kontrolu cen a termínu realizace či ukončení jednotlivých kroků, nicméně tato obchodní společnost si jako vlastník licence určovala ceny a manévrovací prostor pro jejich snížení neexistoval. Nebyla ochotna přistoupit v podstatě na žádný požadavek navržený zástupci DP. Přesto především Městský soud v Praze označil snahu obviněných za nedostatečnou a dokonce, kromě jiného, ji učinil jedním ze základů dovozené trestní odpovědnosti obou za trestný čin podle § 256 tr. zákona.

Pokud oba soudy hodnotily protokol o druhém jednání v jednacím řízení bez uveřejnění ze dne 30. 5. 2008, v rámci kterého bylo jednáno o ceně díla, tak, že požadavek na snížení ceny díla byl vysloven ryze formálně, a nelze proto toto jednání dovolatelů považovat za kroky vedoucí k naplnění, či alespoň usilující o naplnění požadavku na zajištění ekonomické výhodnosti, resp. snížení ekonomické nevýhodnosti smluv o dílo ze dne 15. 10. 2007 a 15. 8. 2008, lze odkázat na úvahy Nejvyššího soudu prezentované v předchozích odstavcích tohoto usnesení. Dovolací soud zde zdůraznil, že v pozici, v jaké se obvinění nacházeli (a ve které se mimochodem ocitli v důsledku předchozího jednání samotného HMP v roce 2006), měli takříkajíc svázané ruce, a není jim proto možné klást k tíži, že neučinili více pro snížení ceny díla. Při zohlednění situace, v níž se obvinění vzhledem ke svým tehdejším pracovním pozicím v DP v roce 2007 (tj. v době příprav předmětných smluv o dílo) ocitli, je zcela zřejmé, že stěží mohli učinit více, než vykonali. Je totiž nepochybné, že v rámci jednání se zástupci obchodní společnosti HAGUESS, a. s., se snažili dosáhnout snížení navrhované ceny, avšak byli opakovaně a poměrně razantně odmítnuti. Těžko lze při vyjednávání přimět druhou stranu ke změně navržených podmínek, pokud první strana nemá k dispozici žádné argumenty či nástroje k tomu, aby partner byl ochoten ustoupit ze svých původních požadavků, nebo, jak se stalo právě v posuzovaném případě, je si natolik jistý svou pozicí, že ani nehledá žádnou cestu k případnému uzavření kompromisu. Soudy samy přitom obviněným neposkytly příkladný návod, jakým způsobem měli vést vyjednávání o ceně za dílo, a bez dalšího označily jejich počínání za „formální“. Je paradoxní, že přitom měly k dispozici především svědecké výpovědi zejména představitelů HAGUESS, a. s., kteří nijak nezastírali svou jistotu o výsledku zadávacího řízení a dokonce jasně prohlásili, že pokud by jejich cenová nabídka nebyla ze strany DP akceptována, odmítli by pokračovat v realizaci projektu opencard a téměř jistě by se právní cestou domáhali náhrady dosud vynaložených výdajů. Těžko si lze proto představit nějakou okolnost, při jejímž naplnění by bylo (bývalo) reálné „donutit“ obchodní společnost HAGUESS, a. s., ke snížení cen díla. Její monopolní postavení smluvního partnera pro implementaci předchozích rozhodnutí HMP téměř jistě nemohlo ohrozit ani případné vyhotovení srovnávací analýzy, popř. znaleckého posudku, jak o tom bylo pojednáno shora. V tomto ohledu byl tzv. manévrovací prostor obviněných v roli vyjednavačů s takto silným partnerem velmi omezený. Je snad možné uvažovat o tom, že pokud by se vnitřně nevyrovnali se zjevným tlakem na výběr jediného uchazeče, rozhodně mohli odmítnout podílet se na tomto předem nastaveném průběhu výběrového řízení, s vysokým stupněm pravděpodobnosti by však museli minimálně opustit své tehdejší pracovní pozice a na jejich místo by přišel jiný zaměstnanec ochotný hrát předem určenou roli, není vyloučeno, že by byli „donuceni“ odejít od zaměstnavatele vůbec. Jedná se samozřejmě o spekulativní úvahy, protože se nic takového nestalo, ale současně nelze připustit, aby jejich trestní odpovědnost byla mj. dovozována z toho, že se v rozhodné době v podstatě „spokojili“ se situací, kterou nezapříčinili, a současně se podrobili (proti svému vnitřnímu přesvědčení) tomu, že „vítěz“ obdrží odměnu, která není úměrná odevzdané hodnotě díla (jak je jim kladeno za vinu odsuzujícím rozsudkem).

Soudy obou stupňů ve svých rozsudcích (např. na straně 22 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 a straně 13 rozsudku Městského soudu v Praze) připustily, že nastalá situace spočívající v nedůvodném zvýhodnění pozice obchodní společnosti HAGUESS, a. s., v rámci vyjednávání s DP o ceně díla, byla důsledkem předchozích kroků HMP v letech 2006. Odvolací soud na straně 25 svého rozsudku dokonce konstatoval, že „ceny inkriminovaných zakázek byly jakožto těžce předražené ... již fakticky či neformálně předjednány a akceptovány na úrovni vyšších činitelů jak Magistrátu HMP, tak DP“. Tímto způsobem (tj. poukazem na „přednastavení“ cenových podmínek HMP) ostatně argumentovali i sami dovolatelé v rámci mimořádného opravného prostředku, a tato skutečnost vyplývá rovněž z výpovědí svědků (např. svědků Ing. M. D., Ing. I. Š. či J. S.).

Pokud však připustíme, že HMP stálo nejen za vytvořením smluvních základů budoucího obchodního vztahu s HAGUESS, a. s., v rámci implementace projektu opencard do DOS PID, ale rovněž že prakticky „předem předjednalo a akceptovalo“ tuto zjevně předraženou cenu díla, je nutné považovat závěr odvolacího soudu vyjádřený na straně 19 jeho rozsudku pojednávající o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vzniklou škodou za vnitřně nesouladný. Z výše uvedeného naopak plyne, že pokud byli dovolatelé v situaci, která prakticky neposkytovala žádný prostor pro vyjednávání o navrhovaných cenách, stalo se tak z velké míry, ne-li výlučně z důvodů, za něž lze označit jednotlivá smluvní ujednání k naplnění projektu opencard uzavřená v předcházejícím období mezi HMP a obchodní společností HAGUESS, a. s. Samozřejmě viděno dnes, je skutečně velmi obtížné odhadnout další (jiný) vývoj projektu, pokud by (snad) obvinění nedoporučili přijmout nabídku firmy HAGUESS, a. s., a pokud by dokonce mělo být jejich stanovisko respektováno nadřízenými (byť jde o velmi nereálnou variantu), tzn., že by (vysoce nepravděpodobně) ve výsledku došlo