5 Tdo 462/2013

5 Tdo 462/2013-64

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2013 o dovolání obviněného R. R., a obviněného J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 To 49/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 8/2008, t a k t o :

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Olomouci p ř i k a z u j e , aby věc obviněného J. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 30 T 8/2008, byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a obviněný J. H. byl uznán vinným pomocí k trestnému činu poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že

R. R., jako jednatel společnosti NKS-lakování kovů, s. r. o., se sídlem Ostrava, ul. Trocnovská 27, IČ: 25350447 (dále jen „NKS“), a jako většinový společník obchodní společnosti Moravské dřevařské závody REVITEX, s. r. o., se sídlem Ostrava, Kafkova 1380/15, IČ: 25858203 (dále jen „MDZR“), po předchozí domluvě s J. H., jednatelem obchodní společnosti MDZR a na základě instrukcí J. H., přestože si byli na základě informací bývalé jednatelky NKS Ing. V. K. a předaného účetnictví NKS vědomi splatných závazků společnosti NKS vůči níže uvedeným subjektům, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch ke škodě níže uvedených věřitelů po vzájemné dohodě vyvedli ze společnosti NKS zpeněžitelný majetek této společnosti, a to tak,

že dne 25. 5. 2004 v Ostravě uzavřela společnost NKS prostřednictvím svého jednatele R. R. jako prodávající kupní smlouvu s obchodní společností MDZR jako kupujícím, jejímž předmětem byl veškerý movitý a nehmotný majetek společnosti NKS, za celkovou částku ve výši 506.965,- Kč a přestože v článku III. kupní smlouvy deklarovali, že kupní cena byla kupujícím MDZR uhrazena při podpisu smlouvy, tak ve skutečnosti společnost MDZR žádnou kupní cenu neuhradila, čehož si byli R. R. a J. H. vědomi, již dne 31. 5. 2004 společnost MDZR opětovně pronajala na základě smlouvy o nájmu movitých věcí tyto movité věci NKS, a to za nevýhodné měsíční nájemné ve výši 86.703,40 Kč včetně DPH, čímž si vytvořila mechanismus k postupnému vyvádění majetku z NKS, a dále společnost NKS prodala společnosti MDZR dne 15. 6. 2004 zboží v hodnotě 202.414,- Kč specifikované na faktuře č. ....... s datem splatnosti 29. 6. 2004 a dne 30. 6. 2004 zboží specifikované na faktuře č. ....... v hodnotě 208.232,- Kč s datem splatnosti 14. 7. 2004, kdy majetek společnosti NKS specifikovaný na těchto daňových dokladech byl ze společnosti oběma obviněnými vyveden, přestože si oba obvinění byli vědomi, že společnost MDZR za toto zboží neuhradí kupní cenu a níže uvedení věřitelé nebudou moci uspokojit z tohoto majetku své níže uvedené pohledávky, a tyto transakce uskutečnili,

přestože společnost MDZR dlužila společnosti NKS finanční prostředky ve výši 590.619,99 Kč za dodávky zboží a služeb v období od 25. 2. 2004 do 24. 5. 2004, tedy k datu 14. 7. 2004 činila pohledávka NKS vůči MDZR 1.508.231,- Kč, kdy obvinění J. H. a R. R. následně poté, co se v období od 16. 9. 2004 do 26. 10. 2004 dozvěděli, že Okresní soud v Ostravě nařídil usnesením ze dne 30. 7. 2004 pod sp. zn. 49 Nc 10250/2004-5 exekuci na majetek NKS a jejím výkonem pověřil soudního exekutora Exekutorského úřadu v Karviné JUDr. Juraje Poláka, který následně dne 20. 8. 2004 vydal exekuční příkaz č. j. EX 1272/04-5/To ze dne 20. 8. 2004, který byl opraven přípisem ze dne 31. 8. 2004, přikázáním jiných pohledávek NKS vůči MDZR, a dále tentýž exekutor vydal exekuční příkaz prodejem movitých věcí NKS ze dne 24. 9. 2004 pod sp. zn. EX 1272/04-25/To, tak čestnými prohlášeními ze dne 26. 10. 2004 nepravdivě R. R. a J. H. předstírali, že již zmiňovaná pohledávka NKS ve výši 1.508.231,- Kč zanikla uhrazením ze strany MDZR, přestože si byli vědomi toho, že tato pohledávka uhrazena nebyla, a takto jednali v úmyslu poškodit níže uvedené věřitele, kteří mohli být z tohoto majetku uspokojeni a jejichž pohledávky po výše popsaných majetkových a simulovaných úkonech R. R. a J. H. nemohly být uspokojeny z vyvedeného a odstraněného majetku NKS,

čímž byla následujícím věřitelům majícím pohledávky vůči NKS ke dni 26. 10. 2004 způsobena tato škoda: Jotun Powder Coatings, s. r. o., se sídlem Trmice, Na Rovném 866, IČ:49900871, ve výši 30.750,- Kč, MERFIO MORAVIA, s. r. o., se sídlem Orlová – Poruba, Těšínská 365, IČ: 25362984, ve výši 1.074.198,- Kč, H+V VMD Grygov, s. r. o., se sídlem Grygov, Výrob. mont. Dílny č. p. 318, IČ: 45196346, ve výši 14.729,- Kč, ČR - České správě sociálního zabezpečení, KSSZ pro Moravskoslezský kraj ve výši 54.147,- Kč, společnosti SAVA TRADE, spol. s r. o., se sídlem Praha 2, Sokolská 66, IČ: 45196346, ve výši 27.669,- Kč, Finančnímu úřadu Ostrava 1 ve výši 239.902,- Kč, Telefónice O2 Czech Republic, a. s., (dříve Český Telecom, a. s.), se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, IČ: 601 93 336, ve výši 7.752,- Kč, Hutnické zaměstnanecké pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11, 703 00 Ostrava – Vítkovice ve výši 11.858,- Kč, JUDr. J. Š., ve výši 36.489,- Kč a bývalým zaměstnanců spol. NKS K. B., ve výši 2.386,- Kč, J. R., ve výši 6.760,- Kč, D. M., ve výši 1.591,- Kč, kdy všem výše uvedeným poškozeným vznikla škoda v celkové výši 1.508.231,- Kč, neboť bez adekvátního protiplnění byl ze společnosti NKS vyveden shora uvedený majetek společnosti NKS v celkové výši nejméně 1.508.231,- Kč, který mohl být použit k jejich poměrnému uspokojení,

přičemž poté, co byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 13 K 38/2005, prohlášen konkurz na majetek společnosti NKS, tak v úmyslu zastřít skutečnost, že veškerý majetek společnosti NKS byl z této společnosti vyveden bez jakéhokoliv protiplnění a že jimi vydaná čestná prohlášení jsou nepravdivá, tak správkyni konkurzní podstaty JUDr. Janě Materové předložil dne 6. 1. 2006 R. R. antidatovanou smlouvu o postoupení pohledávky mezi společností NKS jako postupníkem a MDZR jako postupitelem, antidatovanou ke dni 15. 5. 2004, kdy tuto smlouvu za NKS podepsal R. R. a za MDZR J. H., jejímž předmětem bylo údajné postoupení pohledávky vzniklé na základě směnky vystavené v M. dne 23. 10. 2001 a splatné dne 30. 11. 2001 společností V. L. K. Plasty, s. r. o., na směnečnou sumu 5.000.000,- Kč na řad J. H., za sjednanou úplatu ve výši 1.500.000,- Kč, a dále antidatované účetní doklady na částku ve výši 500.000,- Kč datovanou dne 25. 5. 2004, na částku 500.000,- Kč datovanou dne 10. 6. 2004 a na částku ve výši 500.000,- datovanou dne 16. 6. 2004, kterými nepravdivě předstírali úhradu NKS za tuto směnku, přičemž tyto listiny správkyni konkurzní podstaty předložili, přestože si byli vědomi, že k těmto transakcím ve skutečnosti nedošlo.

Za tento trestný čin byl obviněnému R. R. uložen podle § 256 odst. 3 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému J. H. byl podle § 256 odst. 3 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněným R. R. a J. H. byl podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. každému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 (pěti) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. R. a J. H. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili níže uvedeným poškozeným škodu, a to:

- Jotun Powder Coatings, s. r. o., se sídlem Trmice, Na Rovném 866, 30.750,-Kč,

- České republice – České správě sociálního zabezpečení, KSSZ pro Moravskoslezský kraj, 54.147,- Kč,

- SAVA TRADE, spol. s r. o., se sídlem Praha 2, Sokolská 66, 27.669,- Kč,

- JUDr. J. Š., 16, 36.489,- Kč,

- J. R., 6.760,- Kč,

- D. M., 1.591,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli níže uvedení poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a to Jotun Powder Coatings, s. r. o., Česká republika, Česká správa sociálního zabezpečení, KSSZ pro Moravskoslezský kraj, SAVA TRADE, spol. s r. o., JUDr. J. Š., J. R. a D. M.

Vrchní soud v Olomouci, který projednal jako soud odvolací ve veřejném zasedání odvolání státního zástupce a obviněných R. R. a J. H., rozhodl rozsudkem ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 To 49/2011, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu, a to ohledně obviněného J. H. v celém rozsahu a ohledně obviněného R. R. ve výroku o trestu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný J. H. je vinen, že

poté, co Moravské dřevařské závody REVITEX, s. r. o., se sídlem Ostrava, Kafkova 1380/15, IČ: 25858203, zastoupené jeho osobou jakožto jednatelem, uzavřely dne 3. 5. 2004 s SSKA – stavební společností Karviná, s. r. o., smlouvu o postoupení směnečné pohledávky ve výši 816.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky vlastní vystavené Ing. V. K. na řad postupitele bez protestu dne 11. 6. 2002 se splatností směnečné částky dne 30. 9. 2003, převedla dne 25. 5. 2004 Ing. V. K. na základě pokynu obviněného J. H. obchodní podíl ve společnosti NKS-lakování kovů, s. r. o., se sídlem Moravská Ostrava, Trocnovská 27, IČ: 25350447, jako úhradu výše zmíněné pohledávky na jím určenou osobu obviněného R. R., a poté, co zajistil všechny formality ohledně převodu obchodního podílu ze společnosti NKS, změny jednatele z Ing. V. K. na R. R., jakož i další úkony s tím spojené, vedl i další aktivity potřebné k vyvedení majetku ze společnosti NKS ve prospěch společnosti MDZR prostřednictvím obviněného R. R. níže popsaným způsobem, kdy

R. R. jako jednatel společnosti NKS-lakování kovů, s. r. o., se sídlem Ostrava, ul. Trocnovská 27, IČ: 25350447 (dále jen „NKS“), a jako většinový společník obchodní společnosti Moravské dřevařské závody REVITEX, s. r. o., se sídlem Ostrava, Kafkova 1380/15, IČ: 25858203 (dále jen „MDZR“), po předchozí domluvě s J. H., jednatelem obchodní společnosti MDZR, a na základě instrukcí J. H., přestože si byli na základě informací bývalé jednatelky NKS Ing. V. K. a předaného účetnictví NKS vědomi splatných závazků společnosti NKS vůči níže uvedeným subjektům, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch ke škodě níže uvedených věřitelů po vzájemné dohodě vyvedli ze společnosti NKS zpeněžitelný majetek této společnosti, a to tak,

že dne 25. 5. 2004 v Ostravě uzavřela společnost NKS prostřednictvím svého jednatele R. R. jako prodávající kupní smlouvu s obchodní společností MDZR jako kupujícím, jejímž předmětem byl veškerý movitý a nehmotný majetek společnosti NKS, za celkovou částku ve výši 506.965,- Kč, a přestože v článku III. kupní smlouvy deklarovali, že kupní cena byla kupujícím MDZR uhrazena při podpisu smlouvy, tak ve skutečnosti společnost MDZR žádnou kupní cenu neuhradila, čehož si byli R. R. a J. H. vědomi, již dne 31. 5. 2004 společnost MDZR opětovně pronajala na základě smlouvy o nájmu movitých věcí tyto movité věci NKS, a to za nevýhodné měsíční nájemné ve výši 86.703,40 Kč včetně DPH, čímž si vytvořila mechanismus k postupnému vyvádění majetku z NKS, a dále společnost NKS prodala společnosti MDZR dne 15. 6. 2004 zboží v hodnotě 202.414,- Kč specifikované na faktuře č. ... s datem splatnosti 29. 6. 2004 a dne 30. 6. 2004 zboží specifikované na faktuře č. ..... v hodnotě 208.232,- Kč s datem splatnosti 14. 7. 2004, kdy majetek společnosti NKS specifikovaný na těchto daňových dokladech byl ze společnosti oběma obviněnými vyveden, přestože si oba obvinění byli vědomi, že společnost MDZR za toto zboží neuhradí kupní cenu a níže uvedení věřitelé nebudou moci uspokojit z tohoto majetku své níže uvedené pohledávky, a tyto transakce uskutečnili,

přestože společnost MDZR dlužila společnosti NKS finanční prostředky ve výši 590.619,99 Kč za dodávky zboží a služeb v období od 25. 2. 2004 do 24. 5. 2004, tedy k datu 14. 7. 2004 činila pohledávka NKS vůči MDZR 1.508.231,- Kč, kdy obvinění J. H. a R. R. následně poté, co se v období od 16. 9. 2004 do 26. 10. 2004 dozvěděli, že Okresní soud v Ostravě nařídil usnesením ze dne 30. 7. 2004 pod sp. zn. 49 Nc 10250/2004-5 exekuci na majetek NKS a jejím výkonem pověřil soudního exekutora Exekutorského úřadu v Karviné JUDr. Juraje Poláka, který následně dne 20. 8. 2004 vydal exekuční příkaz č. j. EX 1272/04-5/To ze dne 20. 8. 2004, který byl opraven přípisem ze dne 31. 8. 2004, přikázáním jiných pohledávek NKS vůči MDZR, a dále tentýž exekutor vydal exekuční příkaz prodejem movitých věcí NKS ze dne 24. 9. 2004 pod sp. zn. EX 1272/04-25/To, tak čestnými prohlášeními ze dne 26. 10. 2004 nepravdivě R. R. a J. H. předstírali, že již zmiňovaná pohledávka NKS ve výši 1.508.231,- Kč zanikla uhrazením ze strany MDZR, přestože si byli vědomi toho, že tato pohledávka uhrazena nebyla, a takto jednali v úmyslu poškodit níže uvedené věřitele, kteří mohli být z tohoto majetku uspokojeni a jejichž pohledávky po výše popsaných majetkových a simulovaných úkonech R. R. a J. H. nemohly být uspokojeny z vyvedeného a odstraněného majetku NKS,

čímž byla následujícím věřitelům majícím pohledávky vůči NKS ke dni 26. 10. 2004 způsobena tato škoda: Juton Powder Coatings, s. r. o., se sídlem Trmice, Na Rovném 866, IČ: 49900871, ve výši 30.750,- Kč, MERFIO MORAVIA, s. r. o., se sídlem Orlová – Poruba, Těšínská 365, IČ: 25362984, ve výši 1.074.198,- Kč, V+H VMD Grygov, s. r. o., se sídlem Grygov, Výrob. mont. Dílny č. p. 318, IČ: 45196346, ve výši 14.729,- Kč, ČR – České správě sociálního zabezpečení, KSSZ pro Moravskoslezský kraj ve výši 54.147,- Kč, společnosti SAVA TRADE, spol. s r. o., se sídlem Praha 2, Sokolská 66, IČ: 45196346, ve výši 27.669,- Kč, Finančnímu úřadu Ostrava 1 ve výši 239.902,- Kč, Telefónice O2 Czech Republic, a. s. (dříve Český Telecom, a. s.), se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, IČ: 60193336, ve výši 7.752,- Kč, Hutnické zaměstnanecké pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11, 703 00 Ostrava – Vítkovice, ve výši 11.858,- Kč, JUDr. J. Š., Ostrava, Milíčova 16, IČ: 25350447, ve výši 36.489,- Kč a bývalým zaměstnancům spol. NKS K. B., ve výši 2.386,- Kč, J. R., ve výši 6.760,- Kč, D. M., ve výši 1.591,- Kč, kdy všem výše uvedeným poškozeným vznikla škoda v celkové výši 1.508.231,- Kč, neboť bez adekvátního protiplnění byl ze společnosti NKS vyveden shora uvedený majetek společnosti NKS v celkové výši nejméně 1.508.231,- Kč, který mohl být použit k jejich poměrnému uspokojení,

přičemž poté, co byl usnesením Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 K 38/2005 ze dne 26. 9. 2005 prohlášen konkurz na majetek společnosti NKS, tak v úmyslu zastřít skutečnost, že veškerý majetek společnosti NKS byl z této společnosti vyveden bez jakéhokoliv protiplnění a jimi vydaná čestná prohlášení jsou nepravdivá, tak správkyni konkurzní podstaty JUDr. Janě Materové předložil dne 6. 1. 2006 R. R. antidatovanou smlouvu o postoupení pohledávky mezi společností NKS jako postupníkem a MDZR jako postupitelem, antidatovanou ke dni 15. 5. 2004, kdy tuto smlouvu za NKS podepsal R. R. a za MDZR J. H., jejímž předmětem bylo údajné postoupení pohledávky vzniklé na základě směnky vystavené v Moravanech dne 23. 10. 2001 a splatné dne 30. 11. 2001 společností V. L. K. Plasty, s. r. o, na směnečnou sumu 5.000.000,- Kč na řad J. H., za sjednanou úplatu ve výši 1.500.000,- Kč, a dále antidatované účetní doklady na částku ve výši 500.000,- Kč datovanou dne 25. 5. 2004, na částku 500.000,- Kč datovanou dne 10. 6. 2004 a na částku ve výši 500.000,- Kč datovanou dne 16. 6. 2004, kterými nepravdivě předstírali úhradu NKS za tuto směnku, přičemž tyto listiny správkyni konkurzní podstaty předložili, přestože si byli vědomi, že k těmto transakcím ve skutečnosti nedošlo,

čímž spáchal organizátorství trestného činu poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.

Za to byl obviněný J. H. odsouzen podle § 256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo omezení, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 (pěti) let. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 1.500.000,- (jeden milion pět set tisíc) Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. H. uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným R. R. zaplatit níže uvedeným poškozeným škodu, a to:

- Jotun Powder, Coatings, s. r. o., se sídlem Trmice, Na Rovném 866, ve výši 30.750,- Kč,

- České republice – České správě sociálního zabezpečení, KSSZ pro Moravskoslezský kraj, ve výši 54.147,- Kč,

- SAVA TRADE, spol. s r. o., se sídlem Praha 2, Sokolská 66, ve výši 27.669,- Kč,

- JUDr. J. Š., ve výši 36.489,- Kč,

- J. R., ve výši 6.760,- Kč,

- D. M., ve výši 1.591,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Juton Powder Coatings, s. r. o., Česká republika – Česká správa sociálního zabezpečení, KSSZ pro Moravskoslezský kraj, SAVA TRADE, spol. s r. o., JUDr. J. Š., J. R. a D. M. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný R. R. byl odsouzen za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle § 256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo omezení, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 (pěti) let. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 60.000,- (šedesát tisíc) Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných R. R. a J. H. zamítnuta.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 To 49/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 30 T 8/2008, podali obviněný R. R. prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Ježka a obviněný J. H. prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Ježka dovolání, a to obviněný R. R. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. a obviněný J. H. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř.

Obviněný R. R. ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že za nepřípustné trestní stíhání považuje i takové, které je vedeno pro skutek, pro který nebylo trestní stíhání zahájeno. Stejnou vadou je i odsouzení pro skutek, pro který nebyla podána obžaloba. Za vadu spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. proto dovolatel považuje též porušení zásady totožnosti skutku. Oproti obžalobě popisuje rozsudek jiné jednání obviněného s jiným následkem. Obecná tvrzení nalézacího soudu o částečné totožnosti jednání a naprosté totožnosti následku jsou prohlášeními bez pravdivého základu. Jednání obviněného je zřetelně jiné, neboť částečná totožnost jednání nemůže být dána popisem jednání, které nemá příčinný vztah k následku trestného činu. Totožnost následku zde také není dána, neboť následek (jakož i popis jednání) je nutno pojímat konkrétně, nikoli obecně pojmově. Následkem jednání popsaného v obžalobě („koupě“ bezcenné směnky a vyplacení převodní ceny) je úbytek peněz NKS; následkem jednání popsaného v rozsudku (převod všeho majetku a zboží s vědomím, že nebude zaplaceno) je úbytek zboží NKS.

V rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry formulovanými ve skutkové větě a provedenými důkazy, a to ve třech bodech – stran (ne)existence pohledávky společnosti MERFIO MORAVIA, s. r. o., za společností NKS, stran povědomí dovolatele o této údajné pohledávce v okamžiku vytýkaného jednání a stran hodnoty pohledávky NKS za MDZR v nominální výši 590 619,99 Kč.

Skutková věta výroku rozsudku je podle dovolatele nepřehledným rozsáhlým příběhem, v němž se ztrácí trestné jednání dovolatele mezi líčením právně nerozhodných okolností a souvislostí. Skutková věta tak obsahuje popis jednání obviněných, které nemělo žádný trestně právní následek („vytváření mechanismu k postupnému vyvádění majetku“) i popisy jejich jednání po dokonání skutku (předkládání antidatovaných smluv k zastření vyvedení majetku). Uvedené vady popisu skutku (zejména nejasnosti trestného jednání) neumožňují podřadit skutek pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 256 tr. zák. tak, jak činí rozsudek (resp. oba dva rozsudky). Navíc se ve skutkové větě volně nakládá s pojmy pohledávka, cena, hodnota, majetek, jakoby se jednalo téměř o synonyma, což vede i k nesprávnému právnímu posouzení. Mimo to, že pohledávka je poněkud jinou kategorií než majetek (či zboží), pak nutno upozornit na to, že skutková věta neobsahuje – přes svůj rozsah – popis jakéhokoliv vyvedení pohledávky. Jelikož pohledávka NKS za MDZR ve výši 590 619,99 Kč nebyla prodána (či převedena) v rámci prodeje „veškerého movitého a nehmotného majetku“ ani v rámci prodeje zboží a ničím dalším z popsaného být převedena nemohla, nedošlo – podle znění samotné skutkové věty – k žádnému jejímu vyvedení; tím je skutková věta vnitřně nesouladná. Vadu nesprávného právního posouzení lze spatřovat též v nedůslednosti projevující se ve skutkové větě tím, že kupní smlouvy (na „veškerý movitý i nehmotný majetek“ i na zboží za 202 414,- Kč a zboží za 208 232,- Kč) jsou hodnoceny jako platné, byť byly údajně uzavírány s vědomím, že se podle nich plnit nebude, a sloužily jen k zastřenému vyvedení majetku. Bylo-li by tomu tak, pak by šlo o smlouvy neplatné (pro nedostatek vůle i pro obcházení zákona). V takovém případě ovšem není možno vycházet z cen uvedených v neplatných smlouvách, ale bylo by na místě hodnotu zboží i veškerého majetku ocenit.

Následně se dovolatel zabýval neplatností převodu obchodního podílu. Jak krajský soud, tak zejména Vrchní soud v Olomouci měl za to, že jednání Ing. K., kterým převáděla společnost NKS na dovolatele, bylo součástí dohody s H., v rámci níž došlo k umoření směnečné pohledávky za Ing. K. Převod společnosti – byť na základě jediné dohody – se odehrál ve dvou krocích, a sice převodu jednatelství a převodu obchodního podílu. Převod obchodního podílu bez změny jednatele by postrádal smysl; šlo o provázané úkony. Problém ovšem je, že v rozhodné době byla na Ing. K. vedena exekuce, takže tyto kroky činit nemohla, resp. učinila-li je, byly neplatné. Proto nedošlo ani k převodu obchodního podílu, ani jednatelství.

V průběhu dokazování bylo v podstatě prokázáno, že údajná pohledávka společnosti MERFIO MORAVIA, s. r. o., za společností NKS je smyšlená a vyfabrikovaná na poslední chvíli před (neplatným) převodem NKS na dovolatele. Nikdo – ani věřitel, ani tehdejší jednatelka NKS, Ing. K. – nebyl schopen uvést, k jakému konkrétnímu účelu měla údajná půjčka být. Naprosto neobvykle měly být prostředky poskytnuty hotově. Podivnou shodou okolností má od té doby NKS v účetnictví dva hotovostní účty pokladna, což je také mimořádné. Příjmové a výdajové doklady jsou jiné než běžně užívané, atd. Závěr soudů, že pohledávka společnosti MERFIO MORAVIA, s. r. o., za společností NKS skutečně existovala, je proto v extrémním nesouladu s důkazy.

Nehledě k tomu, že pohledávka MERFIO MORAVIA, s. r. o., byla smyšlená, byla též dovolateli a nepochybně i spoluobviněnému H. zatajena (což je logické). Skutkový závěr soudu o tom, že o ní byl dovolatel zpraven někdy dříve, než se dozvěděl o exekuci vedené na NKS JUDr. Polákem, je taktéž v extrémním nesouladu s důkazy (jinými slovy pro takový závěr nesvědčí nic).

Konečně také dovolatel namítal, že pohledávka NKS za MDZR za dodávky zboží a služeb, která je zmiňována též ve skutkové větě, měla nominální výši 590 619,99 Kč. Vzhledem k tomu, že MDZR zanedlouho skončila v konkursu, lze – vzhledem k výtěžnosti konkursu – tuto pohledávku označit za bezcennou. Soudy však tuto pohledávku hodnotí v nominálu.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu Olomouci ze dne 5. 10. 2011, č. j. 5 To 49/2011-1709, a současně též zrušil předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2011, č. j. 30 T 8/2008-1420.

Obviněný J. H. ve svém dovolání rovněž namítal porušení ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a to nedodržení totožnosti skutku, když konkrétně uváděl, že v případě porušení zásady zachování totožnosti skutku v řízení před soudem dochází vlastně k trestnímu stíhání pro jiný skutek, než který je uveden v obžalobě, a tudíž ke stíhání bez podané obžaloby. Tím, že byl rozsudek vynesen o jiném skutku, než který byl předmětem obžaloby, byl učiněn úkon procesně nepřípustný (podle § 220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu). Nepřípustnost byla způsobena vynesením rozsudku o jiném skutku, než který je obsažen v obžalobě a o jiném skutku, než popsaném v obvinění. Podle obžaloby a sdělení obvinění tedy trestné jednání spočívá v tom, že obvinění vyvedli z NKS peníze – jasně definovaných 1.500.000,- Kč – za směnku (snad) považovanou za bezcennou. Trestné jednání mělo spočívat v tom, že byly předány hotové peníze oproti bezcenné směnce. Rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího naproti tomu odsuzuje obviněné pro skutek, že kupními smlouvami ze dne 25. 5. 2004, 15. 6. 2004 a 30. 6. 2004 vyvedli hmotný majetek a zboží a dále nespecifikovaným jednáním vyvedli nehmotný majetek – dřívější pohledávky, s tím, že si byli vědomi, že MDZR za tento majetek společnosti NKS ničeho nezaplatí, a dále že nepravdivými čestnými prohlášeními zaslanými exekutorovi Polákovi předstírali, že veškeré závazky mezi MDZR a NKS jsou vyrovnány. Tímto jednáním znemožnili věřitelům NKS uspokojit své nároky z vyvedeného majetku. Z uvedených popisů skutku je zřejmé, že obvinění byli odsouzeni pro jiný skutek, než pro jaký byli obžalováni.

Nepřípustnost je způsobena i formulačními vadami skutkové věty rozsudku, majícími za následek nejasnost a zmatečnost jejího obsahu. Popis jednání každého obviněného měl být samostatně formulován a definováno jednání, které je tomu kterému z nich kladeno za vinu. Soud zaujal stanovisko, že se obviněný J. H. dopustil organizátorství trestného činu poškozování věřitele, avšak konkrétní jednání, kterým by bylo takové organizátorství představováno, není v rozsudku specifikováno.

Dále je nepřípustnost trestního stíhání dána nedovoleným postupem odvolacího soudu, který k odvolání státního zástupce proti výroku o trestu změnil i výrok o vině rozsudku. Odvolání proti rozsudku podaná obviněnými odvolací soud zamítl, takže rozhodoval pouze o odvolání státního zástupce, které bylo podáno pouze do trestu. V takovém případě odvolací soud nemůže měnit výrok o vině. Odvolací soud zde odkazuje na ustanovení druhého odstavce § 254 tr. ř. Podle přesvědčení dovolatele však nelze předpokládat neznalost práva u státního zástupce a mimoto v daném případě neexistuje mezi výrokem o vině a výrokem o trestu takový vztah, že by si změna výroku o trestu vyžadovala změnu výroku o vině, neboť u obou dvou použitých kvalifikací – tj. u „obyčejné“ pomoci podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (podle krajského soudu) a u organizátorství podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (podle vrchního soudu) je stanovena stejná trestní sazba. Vzhledem k tomu, že organizátorství je hodnoceno jako závažnější forma trestné součinnosti než pomoc, změnil odvolací soud v dovolatelův neprospěch výrok o vině, aniž proti tomuto výroku bylo podáno odvolání státním zástupcem.

V rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný J. H. namítal, že v popisu skutku není obsaženo žádné konkrétní jednání, představující „vyvedení“ pohledávky NKS vůči MDZR v nominální hodnotě 590 tis. Přitom nominální výše této pohledávky byla započítána do celkové výše vyvedeného majetku. Převedení obchodního podílu K. na R. bylo neplatné, neboť K. nebyla v době převodu obchodního podílu oprávněna disponovat se svým majetkem z důvodu vedené exekuce proti ní. Jde o neplatnost absolutní, která nemůže být nijak dodatečně zhojena (např. zastavením exekuce). Protože převod obchodního podílu a „převod“ jednatelství ve společnosti jsou součástí jedné dohody, musí být obě neplatné. Obchodní podíl ve společnosti NKS a ani jednatelství tedy na R. R. nepřešly, byť je tento stav zapsán v obchodním rejstříku. V popisu skutku je uvedeno, že obvinění vyvedli ze společnosti NKS hmotný majetek. Pro zjištění výše majetkové újmy NKS tedy měla být zjištěna hodnota těchto hmotných věcí, která představovala majetkovou ztrátu NKS. Hodnota věcí však zjišťována vůbec nebyla, soud považuje za majetkovou újmu NKS částky uvedené v oněch neplatných smlouvách jakožto kupní ceny. Soudy si neujasnily, kterým jednáním měl být vyveden majetek ze společnosti NKS a zmařeno uspokojení věřitelů. Pakliže se tak mělo stát uzavřením kupních smluv, potom by trestné jednání bylo dokonáno podepsáním těchto smluv, ovšem nebylo by možno do majetkové újmy NKS zahrnout částku 590.620,- Kč (starý dluh) a ke zjištění výše vyvedeného majetku by musela být použita jeho hodnota – tj. oceněny prodané hmotné věci. Pakliže kupní smlouvy byly platné a k vyvedení majetku došlo až nějakým následným jednáním obviněných, pak by vyvedeným majetkem byly pohledávky z kupních cen, které by jakožto majetková hodnota musely být také oceněny a muselo by být ve skutkové větě popsáno jakožto trestné jiné jednání, než uzavření kupních smluv, ale nějaké jednání následné, jímž snad byly vyvedeny z majetku NKS pohledávky za MDZR. Soud by se musel zabývat tím, zda směnečná pohledávka převedená na NKS jako protihodnota byla skutečně bezcenná, anebo jaká byla její hodnota. Nelze jednoduše předpokládat, že hodnota pohledávek za MDZR je představována jejich nominální výší a hodnota směnečné pohledávky je bez dalšího nulová.

Obviněný J. H. dále namítal extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. Z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by si obvinění měli v době „vyvádění“ majetku být vědomi splatných závazků společnosti NKS. Soud vychází z předpokladu, že informaci o splatných závazcích NKS získali obvinění jednak z předaných účetních dokladů společnosti (účetnictví za rok 2003) a jednak ze sdělení K. Z provedených důkazů však vyplývá, že s účetnictvím měli možnost se seznámit teprve později, a sice nejdříve až po 28. 5. 2004, kdy měla být část účetnictví R. R. předána. Navíc z účetnictví za rok 2003 samotného informace o takových závazcích neplyne. V příloze k účetní závěrce ke dni 31. 12. 2003 zpracované MERFIEM je naopak uvedeno, že závazky společnosti po splatnosti k tomuto datu činí cca 78 tis. Kč, zatímco pohledávky po splatnosti ke stejnému datu dosahovaly hodnoty přes 3 miliony. Mimoto zejména „vědomost“ obviněných o existenci pohledávky věřitele MERFIA v době „vyvádění majetku“ nejenže nebyla žádným způsobem prokázána, ale naopak provedené důkazy nasvědčovaly tomu, že tato pohledávka byla zfingovaná bývalou jednatelkou ve spolupráci s MERFIEM těsně před převodem obchodního podílu na R. Tyto okolnosti vyplývají z následujících zjištění. Uznání závazku s přímou vykonatelností notářským zápisem bylo učiněno dřívější jednatelkou NKS K. těsně před převodem obchodního podílu na R. R., splatnost byla v uznání sjednána na následující den, bezprostředně po převodu obchodního podílu bez jakékoliv výzvy či jednání následuje exekuce na návrh MERFIA. Bylo nutno založit zpětně před datem údajné půjčky novou číselnou řadu dokladů – druhou hotovostní pokladnu – na které by byla tato fiktivní půjčka a další na ni navazující fiktivní hotovostní operace zaúčtovány. Nebyl patrný žádný důvod pro půjčku na straně NKS, nebyly podle dokladů použity na žádný naléhavý účel. Stvrzenka o předání půjčených peněz v hotovosti se typem dokladu lišila od ostatních dokladů užívaných průběžně v účetnictví NKS. Od okamžiku údajné půjčky zakládá NKS druhou pokladnu, respektive zpětně je od tohoto okamžiku vedena nová pokladna, k jejímuž založení neexistuje srozumitelný racionální důvod, vyjma toho, že tento způsob umožňuje dodatečné vřazení nové finanční operace mezi operace již dříve zaúčtované. Virtuální peníze z virtuální půjčky MERFIA jsou podle dokladů použity na hotovostní převod do společnosti V+K, kde jedná na obou stranách vztahu stejná osoba – V. K.. V majetku V+K se však neobjeví, neboť správkyně konkursní podstaty V+K později tyto platby eviduje jako neuhrazené a požaduje jejich zaplacení od Němců, kteří odkazují, že již platili na účet NKS, později je správkyně uplatňuje u NKS. Smlouva o půjčce MERFIA je datována 18. 8. 2003, stvrzenka podepsaná K. na 800.000,- Kč má také datum 18. 8. 2003, avšak v pokladním deníku je krátkodobá finanční výpomoc ve výši 800.000,- Kč datována 8. 8. 2003. Přitom jde o číslované položky řazené chronologicky.

Další podmínkou pro dovození existence úmyslu obviněných věřitele poškodit – za předpokladu, že by o takových závazcích obvinění věděli – by musela být jejich vědomost o tom, že společnost NKS nebude schopna svým závazkům dostát, pakliže konkrétní majetek vyvedou. Takováto vědomost nebyla nikterak prokázána, a nelze ji bez dalšího předpokládat za situace, kdy z účetnictví NKS – přílohy k účetní závěrce ke dni 31. 12. 2003 zpracované MERFIEM se uvádí, že závazky společnosti po splatnosti k tomuto datu činí cca 78 tis. Kč, zatímco pohledávky po splatnosti ke stejnému datu dosahovaly hodnoty přes 3 miliony. V rozsudku absentuje jakákoliv úvaha o tom, proč by tento majetek měl být nepoužitelný pro uspokojení vyjmenovaných věřitelů. I kdyby šlo o pohledávky nevymožitelné, z ničeho neplyne, že by o jejich nevymožitelnosti měli vědět obvinění v květnu a červnu 2004.

Dovolací důvod podle písm. 1) § 265b odst. 1 tr. ř. je dán podle dovolatele tím, že v řízení napadenému rozsudku předcházejícím byly dány důvody dovolání shora uvedené [tj. podle písm. e), g) § 265b odst. 1 tr. ř.] a bylo zamítnuto dovolatelovo odvolání, ačkoliv odvolací soud mohl a měl zmíněné vady napravit.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a protože některými vytýkanými vadami je zatíženo i rozhodnutí soudu krajského, navrhl i zrušení prvostupňového rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 30 T 8/2008, a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž byla dovolání obviněných R. R. a J. H. doručena ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřila tak, že oba obvinění prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili námitky nesprávné právní kvalifikace skutku především výtkami týkajícími se skutkové věty, její složitosti a nejasností, zásady zachování totožnosti skutku, a dále nedostatků dokazování a hodnocení provedených důkazů. Oba obvinění uplatnili i námitku extrémního rozporu. Na tomto místě je však nutné zmínit, že tyto námitky již oba obvinění uváděli v rámci své obhajoby v řízení před soudem, ale také ve svých řádných opravných prostředcích. Přitom se jak Krajský soud v Ostravě, tak i Vrchní soud v Olomouci těmito námitkami dostatečně zabývaly. Zejména pak Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se s námitkami obviněných neztotožnil, když konstatoval, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, dokazování bylo podrobné a rozsáhlé, a následně bylo pečlivě hodnoceno a logicky odůvodněno. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně, za dodržení zásad upravených v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., zcela správně ustálil svá skutková zjištění, řádně vyhodnotil provedené důkazy a neměl důvod do hodnocení důkazů zasahovat, nýbrž se s napadeným rozsudkem v tomto směru ztotožnil. K tomu je nutno podotknout, že ani Nejvyšší soud není další odvolací instancí, a proto nemůže přezkoumávat postup hodnocení důkazů soudů obou předchozích stupňů. Naopak, právě v dovolacím řízení je Nejvyšší soud povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Také existenci extrémního rozporu není možné vyvozovat pouze z toho, že by podle přesvědčení dovolatele měly být provedené důkazy hodnoceny jiným způsobem, než jak učinily soudy činné ve věci. V posuzované věci navíc z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, když z výpovědí svědků i listinných důkazů jasně vyplynul skutkový děj tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě rozsudku. Za této situace se nemůže jednat o extrémní rozpor. Část dovolacích námitek, jejichž obsahem je jiný způsob hodnocení provedených důkazů a rozdílný skutkový závěr, než jaký učinily soudy nižších stupňů, tedy vůbec neodpovídá výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a k naznačené části námitek obviněných proto nelze přihlížet.

Pokud jde o dovolací důvod uvedený pod písm. e) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., pak ten se uplatní, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo podle § 11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť by se týkaly průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají uvedený důvod dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, publikované pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Oba obvinění přitom uplatnili prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. námitku porušení zásady totožnosti skutku, když mají za to, že popis skutku, pro který byla podána obžaloba, neodpovídá popisu skutku, za který byli uznáni vinnými a potrestáni. Také tuto námitku oba obvinění uváděli už v předchozím řízení a oba soudy se jí zabývaly. Nicméně lze k tomu dodat, že trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, svůj majetek zdánlivě zmenšuje nebo v řízení před soudem odmítá splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat, nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Z popsaného skutkového děje přitom vyplývá, že R. R., jako jednatel společnosti NKS a většinový společník MDZR po předchozí domluvě s J. H., jednatelem společnosti MDZR, a na základě jeho instrukcí, přestože si byli vědomi splatných závazků společnosti NKS vůči uvedeným subjektům, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch po vzájemné dohodě zcizili majetek společnosti NKS, tak že z této společnosti vyvedli zpeněžitelný majetek společnosti postupnými majetkovými transakcemi a simulovanými úkony, v jejichž důsledku byli věřitelé společnosti NKS poškozeni, neboť jejich pohledávky nemohly být z majetku společnosti NKS uspokojeny. Takovéto jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele a nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že soudy nepopsaly jednání obviněných zcela stejně s obžalobou, neboť podstatné okolnosti, a to objekt trestného činu, objektivní stránka – jednání obviněných a následek, který je v příčinné souvislosti s jejich jednáním, a subjektivní stránka, zůstaly zachovány.

Námitka obviněného H., že odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce změnil kromě výroku o trestu také i výrok o vině, jednak nenaplňuje důvod dovolání, že trestní stíhání bylo nepřípustné ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jak se obviněný domnívá, a jednak takový postup odvolacího soudu není za splnění zákonných podmínek vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 4 Tz 32/2010). Pokud odvolací soud dospěl na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných do výroku o trestu k závěru o pochybení ve výroku o vině, musel odvolací soud přihlížet k takové vadě výroku o vině, která by způsobila, že soud prvního stupně rozhodl pro obviněného příznivěji, než jak dovoluje zákon. Přitom Vrchní soud v Olomouci, na rozdíl od soudu nalézacího [který jednání obviněného J. H. posoudil jako spolupachatelství toliko ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.] a na základě správně zjištěného skutkového stavu, dovodil, že obviněný J. H., který zejména instruoval obviněného R. a uzavíral smlouvy, zajišťoval formality a činil i další úkony ohledně převodu obchodního podílu, a také vzhledem k jeho postavení, jako jednatele společnosti MDZR, spáchání trestného činu zosnoval a řídil, a tedy spáchal organizátorství uvedeného trestného činu. Odvolací soud v takovém případě mohl k odvolání státního zástupce podaného výlučně v neprospěch obviněných do výroku o trestu změnit rozhodnutí soudu prvního stupně i ve výroku o vině, neboť napadený výrok o trestu navazuje na odvoláním nedotčený výrok o vině, proti kterému je státní zástupce oprávněn též podat odvolání v neprospěch obviněných. Odvolací soud tedy mohl následně zrušit výrok o vině v rozsudku nalézacího soudu z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnout o vině způsobem pro obviněného H. méně příznivým.

S ohledem na popsané závěry není možné podle státní zástupkyně dovodit oběma obviněnými tvrzené vady rozhodnutí a naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř., a proto shledala obě dovolání obviněných R. R. a J. H. zjevně neopodstatněnými a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání obviněného R. R. podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud současně zkoumal i u obviněného J. H., zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání tohoto obviněného ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání obviněného J. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí jeho dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání jmenovaného obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal k dovolání obviněného J. H. podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. upravuje nepřípustnost trestního stíhání obviněného. Proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné, jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) či § 314p odst. 3 písm. c) nebo § 314r odst. 5 tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo podle § 11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, publikované pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

Co se týká společné námitky dovolatelů, že nebyla zachována totožnost skutku, Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že v tomto případě se jedná o námitku procesního charakteru, neboť tento institut je upraven v § 220 tr. ř. a takovouto námitku nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit pod žádným zákonem taxativně stanoveným důvodem dovolání, které upravuje ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné se k této námitce alespoň ve stručnosti vyjádřit. Podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem v napadeném rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, publikovaný pod č. 1/1996-I Sb. rozh. tr.]. Dále je třeba zdůraznit, že z ustanovení § 220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99).

Problematikou totožnosti skutku se zabýval již nalézací soud, který uvedl, že je z obecného hlediska možno konstatovat, že tato bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a ve výrokové části rozhodnutí soudu. Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu, když postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Navíc je nutno konstatovat, že soud může a dokonce musí přihlížet k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout. Soud může např. nepřesný popis skutku z obžaloby upřesnit, ovšem při zachování toho, že se v žádném případě nesmí změnit podstata skutku. Podstatu skutku pak tvoří jednání pachatele, tedy obviněného (obžalovaného) či obviněných (obžalovaných), a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jednání je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí konání (omisivní delikt). Následek pak spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot chráněných trestním zákonem (života, zdraví, majetku apod.), a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje případné dílčí útoky do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky. Podstata skutku z hlediska ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. spočívá v účasti obžalovaného na určité události, popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Ustálená soudní praxe, jakož i konstantní judikatura zastává stanovisko, že totožnost skutku bude zachována rovněž za předpokladu, jestliže a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (popř. obojí) jsou v případech uvedených pod písmenem a), b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti, charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu, když podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. S ohledem na shora uvedené zastává nalézací soud stanovisko, že v tomto konkrétním případě byla totožnost skutku zachována, neboť nepochybně je dána částečná totožnost jednání a zcela totožnost následků. Poškození byli stále stejní věřitelé, jako jednáním popsaným v obžalobě. Je nesporné, že podstata dokazování v trestní věci má proběhnout v režimu hlavního líčení při zachování „zásady kontradiktornosti“. Zprocesněné důkazy mají být posléze hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., na což by mělo navazovat zjištění o objektivizovaném skutkovém ději, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Vzhledem k rovnosti stran tyto mohou navrhovat důkazy či jejich doplnění u hlavního líčení, což znamená, že může dojít ke změnám či upřesnění popisu skutkového děje. Pokud by nebylo možno upřesňovat či částečně měnit průběh skutkového děje s ohledem na výsledky provedeného dokazování, pak by jakékoli dokazování u hlavního líčení bylo bezpředmětné a toliko formální. Pokud strana v rámci závěrečné řeči navrhuje podstatnější úpravu popisu skutkového děje, pak protistrana může s ohledem na tuto změnu navrhnout doplnění dokazování. V tomto konkrétním případě tomu tak nebylo (obvinění nenavrhli doplnění dokazování), a proto bylo dokazování skončeno. S ohledem na shora uvedené nelze učinit závěr, že skutek popsaný v usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř., posléze v obžalobě, není totožný se skutkem popsaným v rozhodnutí, tedy skutkem, kterým byli obvinění J. H. a R. R. uznáni vinnými (srov. str. 8 – 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud se neztotožnil s odvolacími námitkami obou obviněných, zaměřenými vůči popisu skutku, který nalézací soud zvolil v napadeném rozsudku a zaměřenými vůči zachování totožnosti skutku mezi podanou obžalobou a napadeným rozsudkem. Především konstatoval, že tyto odvolací námitky jsou pouhým opakováním obhajoby obviněných z řízení před soudem prvního stupně, se kterou se tento soud v napadeném rozhodnutí beze zbytku vypořádal. Odvolací soud v tomto konkrétním případě dospěl k závěru, že soud prvního stupně se při ustálení svých skutkových zjištění žádným způsobem neodchýlil od podstaty skutku a nijak nevybočil z mantinelů daných mu ustanoveními § 2 odst. 8 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř. Popis skutku pak plně odpovídá veškerým zákonným ustanovením trestního řádu, upravujícím náležitosti obsahu rozsudku, zejména pak ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a taktéž všem požadavkům, kladeným na popis skutku konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (srov. str. 15 – 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že totožnost skutku zůstala v posuzovaném případě zachována, když od počátku trestního řízení bylo dovolatelům kladeno za vinu, že R. R. jako jednatel společnosti NKS a jako většinový společník obchodní společnosti MDZR po předchozí domluvě s J. H., jednatelem obchodní společnosti MDZR a na základě instrukcí J. H., přestože si byli vědomi splatných závazků společnosti NKS a v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch po vzájemné dohodě vyvedli ze společnosti NKS zpeněžitelný majetek této společnosti, a to tak, že dne 25. 5. 2004 uzavřela společnost NKS prostřednictvím svého jednatele R. R. jako prodávající kupní smlouvu s obchodní společností MDZR jako kupujícím, jejímž předmětem byl veškerý movitý a nehmotný majetek společnosti NKS, za celkovou částku ve výši 506.965,- Kč a dne 31. 5. 2004 uzavřel R. R. jako jednatel společnosti NKS jako nájemce s pronajímatelem MDZR jednajícím jednatelem J. H. nájemní smlouvu na úkor společnosti NKS, jejímž předmětem byly tytéž movité věci, které prodala NKS pronajimateli dne 25. 5. 2004 na základě shora uvedené kupní smlouvy, kdy tyto transakce uskutečnili, přestože společnost MDZR dlužila společnosti NKS finanční prostředky za dodávky zboží a služeb v období od 25. 2. 2004 do 14. 7. 2004, R. R. finanční prostředky ve výši nejméně 1.500.000,- Kč ze společnosti NKS vyvedl tak, že po předchozí dohodě s J. H. uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky mezi společností NKS jako postupníkem a MDZR jako postupitelem antidatovanou ke dni 15. 5. 2004, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávky vzniklé na základě směnky vystavené v M. dne 23. 10. 2001 a splatné dne 30. 11. 2001 společností V. L. K. Plasty, s. r. o., na směnečnou sumu 5.000.000,- Kč na řad J. H. za sjednanou úplatu ve výši 1.500.000,- Kč, kdy na vyplacení předmětné částky R. R. úmyslně vystavil antidatované účetní doklady na částku ve výši 500.000,- Kč ze dne 25. 5. 2004, na částku 500.000,- Kč ze dne 10. 6. 2004 a na částku 500.000,- Kč ze dne 16. 6. 2004 a takto jednal v úmyslu zastřít předmětné transakce, aby nemohlo být z účetnictví zjištěno, kdy k předmětným transakcím došlo, a tak zmařili uspokojení věřitelů Jotun Powder Coatings, a. s., MERFIO MORAVIA, s. r. o., H+V VMD Grygov, s. r. o., Česká správa sociálního zabezpečení, SAVA TRADE, spol. s. r. o., Finanční úřad Ostrava I, V+K – VÝROBA A KONTRAKT, spol. s. r. o., JUDr. J. Š. a bývalých zaměstnanců společnosti NKS tím, že bez adekvátního protiplnění převedl finanční prostředky v celkové výši nejméně 1.500.000,- Kč na společnost MDZR, čímž způsobil shora uvedeným věřitelům škodu ve výši nejméně 1.500.000,- Kč (k tomu srov. č. l. 17 a násl. a č. l. 1095 a násl. spisu). Z pouhého porovnání vymezení uvedených skutků je zcela zřejmé, že námitka obviněných směřující k nezachování totožnosti není důvodná, neboť podstatou skutku je stále vyvádění majetku ze společnosti NKS a zakrývání nezaplacení dluhu ve výši 590 619,99,- Kč vzniklého za dodávky zboží a služeb ze strany společnosti NKS společnosti MDZR v úmyslu poškodit shora uvedené věřitele ve výroku o vině obou napadených rozsudků o částku pohybující se okolo 1.500.000,- Kč (v obžalobě se uvádí škoda ve výši 1.477.161,50 Kč při vyvedeném majetku společnosti NKS v hodnotě 1.500.000,- Kč, které mohly být použity k uspokojení uvedených věřitelů, a v obou uvedených rozsudcích škoda ve výši 1.508.231,- Kč při vyvedeném majetku společnosti NKS v celkové výši 1.508.231,- Kč, který mohl být použit k poměrnému uspokojení těchto věřitelů – viz č. l. 1095 – 1096, 1421 – 1423 a 1709 – 1710). Skutek je tedy v podstatě zcela shodný, pokud jde o následek, a v podstatné části je shodné i jednání obou obviněných, a proto byla i podle Nejvyššího soudu nepochybně totožnost skutku zachována. Kromě toho Nejvyšší soud nemá ani za to, že by skutková věta, která je sice dlouhá, což však bylo zaviněno zejména složitostí popisovaného děje, trpěla formulačními vadami, majícími za následek