5 Tdo 493/2012 — Nejvyšší soud

5 Tdo 493/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:16. 5. 2012 Spisová značka:5 Tdo 493/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.493.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Délka trestního řízení Subjektivní stránka Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění Dotčené předpisy:§ 254 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 7. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 493/2012-37 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 o dovolání, které podal obviněný J. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 11 To 189/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 187/2008, t a k t o : Z podnětu dovolání obviněného J. H. se podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 11 To 189/2011. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Hradci Králové p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 1 T 187/2008, byl obviněný uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010, (dále jen „tr. zákoník“), a podle tohoto ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Současně byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ze skutků kvalifikovaných jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové zamítl podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 11 To 189/2011, tedy jako nedůvodné. Obviněný J. H. podal prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. První právní námitka obviněného se týká nedostatku zavinění v podobě úmyslu jako jednoho ze znaků skutkové podstaty činu, jímž byl uznán vinným. Obviněný poukázal na podle něho zásadní okolnost, na základě které vyloučil existenci subjektivní stránky, a jež spočívá v jeho pověření svědkyně Ing. M. Š. vést účetnictví obchodní firmy J. H. Zdůraznil, že se jednalo o kvalifikovanou osobu, které poskytoval dostatečnou součinnost a on sám nebyl poté schopen již jakkoli ovlivnit způsob účetní evidence, a důvodně spoléhal na profesionalitu této svědkyně. Domníval se, že v řízení mu nebylo prokázáno, že bylo jeho záměrem nesprávně, či nedostatečně vést účetnictví. Odvolací soud proto postupoval nesprávně, pokud potvrdil závěry nalézacího soudu o jeho srozumění s porušováním povinností a s následky s tím spojenými. Nakonec i sama účetní v rámci své výpovědi označila spolupráci s obviněným jako bezproblémovou a ani on po celou dobu výkonu účetní činnosti touto svědkyní neměl nejmenší pochybnosti o bezchybném plnění všech povinností. V další části svého dovolání obviněný vytkl odvolacímu soudu, že dostatečně nereagoval na jeho námitku uplatněnou již v odvolání, na níž trvá i v dovolání, a to nedostatků skutkových podkladů pro naplnění znaků „ohrozí tak majetková práva jiného a včasné a řádné vyměření daně“. Vyloučil možnost existence těchto dalších znaků skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku proto, že v průběhu trestního řízení došlo ke ztrátě účetních podkladů, a on tak neměl možnost se k jednotlivým dokladům vyjádřit. Mj. i z tohoto důvodu měly soudy podle obviněného uplatnit zákonnou zásadu subsidiarity trestní represe, a nepostihovat žalované jednání. Dále obviněný vznesl výhrady k výši jemu uloženého trestu, a to vzhledem k délce řízení, kdy ke spáchání skutku mělo dojít v období od roku 1999 do 2002, přičemž trestní řízení je proti němu vedeno od roku 2003. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Nakonec obviněný odvolacímu soudu vytkl, že ponechal bez povšimnutí námitku o změně právní úpravy povinnosti podnikajícím osobám vést účetnictví. Ustanovení § 35 obchodního zákoníku, jehož porušení má být jedním z důvodů, pro který byl uznán vinným, stanovilo podnikatelům povinnost vést účetnictví, avšak bylo zrušeno zákonem č. 473/2003 Sb. Proto obviněný vyslovil názor, že podle právních předpisů platných v době vyhlášení rozsudku již neexistovala vůbec povinnost vést účetnictví, nanejvýš jen daňovou evidenci ve smyslu § 7b zákona o daních z příjmů. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která konstatovala, že dovolacím námitkám lze přisvědčit pouze částečně a bez podstatného vlivu na postavení obviněného v předmětném trestním řízení. Připomněla, že v době spáchání činu platilo ustanovení § 35 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a to do 31. 12. 2003. Z vypuštění citovaného ustanovení však nelze dovozovat beztrestnost totožného jednání v době rozhodování soudů, neboť odpovědnost podnikatele – fyzické osoby za vedení účetnictví své účetní jednotky vyplývá ze zákona o účetnictví, na něž nakonec i blanketní ustanovení § 35 obchodního zákoníku odkazovalo. Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nelze také přisvědčit námitce k absenci subjektivní stránky přečinu, kterou obviněný odůvodnil tím, že pověřil vedením účetnictví externí účetní. K tomu odkázala na příslušné části odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 9, jakož i argumenty odvolacího soudu vyjádřené na str. 6 odůvodnění napadeného usnesení. K tomu ještě připomněla platnou judikaturu, jež prakticky vylučuje zavinění u osoby účetního, pokud z hlediska svého postavení a bez odpovídající součinnosti pachatele nemohl ovlivnit dodání konkrétních dokladů a ani se žádným způsobem neúčastnil na podnikání fyzické či právnické osoby, ani na její činnosti ve vztahu k zaměstnancům (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009). V příčinné souvislosti se zaviněným porušením dovolatelovy zákonné povinnosti vést řádné účetnictví jeho účetní jednotky také došlo k tomu, že v rozporu s objektivními výsledky své podnikatelské činnosti nepodával daňová přiznání k dani z příjmu fyzických osob a k dani z přidané hodnoty, popř. podával negativní přiznání k dani z přidané hodnoty, čímž zcela vědomě (přinejmenším) ohrozil včasné a řádné vyměření daně. Nelze mu tak přisvědčit, pokud namítl, že „tato část skutkové podstaty“ není pokryta jeho zaviněním. Důvodnou shledala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství výhradu obviněného proti naplnění znaku spočívajícímu v „ohrožení majetkových práv jiného“, neboť popis tzv. skutkové věty ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu podle jejího názoru o tom nikterak nevypovídá. Přitom v uvedeném směru se právě v odkaze na tam uvedené soudní rozhodnutí o prohlášení konkursu na dovolatelův majetek nabízí zcela logická souvislost s postupem jeho věřitelů ve smyslu § 4 odst. 1, 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, uspokojení jejichž splatných pohledávek svým jednáním nepochybně ohrozil. Státní zástupkyně proto označila citovanou část právní věty, jež neodpovídá popis skutku, za nadbytečnou s tím, že i při jejím případném vypuštění stále zůstává skutková podstata přečinu podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku v její větě prvé naplněna účinkem dovolatelova jednání, kterým je ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Pokud jde o délku trestního řízení, vyslovila státní zástupkyně názor, že s ohledem na dobu protiprávního jednání obviněného (téměř čtyři roky) a výši trestu, který mu soud uložil, nedošlo i přes nepřiměřenou dobu vedení trestního řízení,