5 Tdo 626/2021 – Nejvyšší soud

5 Tdo 626/2021-1816 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovoláních, která podali obvinění J. Š., nar. XY v XY, bytem XY, J. Č., nar. XY v XY, bytem XY, J. M., nar. XY v XY, bytem XY, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných J. Š., J. Č., P. K. M. a J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 5 To 78/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 23/2015, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání J. Š., J. Č. a J. M. odmítají. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2018, sp. zn. 32 T 23/2015, byl obviněný J. Š. uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2. výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění J. Č., P. K. M. a J. M. byli týmž rozsudkem uznáni vinnými pod bodem 1. výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a obviněná J. H. byla uznána vinnou pod bodem 2. výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl J. Š. podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla zároveň uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. Obviněným J. M., J. Č. a též J. H. byly rozsudkem soudu prvního stupně shodně uloženy podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku tresty odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jejichž výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jim byla také uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Obviněnému P. K. M. byl [za uvedený přečin a za přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla také uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku způsobil. Podle § 71 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací regionálních operačních programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a čerpáním dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a rozpočtů krajů, na dobu 5 let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2016, č. j. 51 T 17/2013-9092, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Naproti tomu byl obviněný P. K. M. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 ZT 96/2014-225, pro skutek pod bodem 2. petitu obžaloby. 2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak obvinění J. Š., J. Č., J. M., J. H., jednak i státní zástupce, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 5 To 78/2020, následovně. Odvolací soud z podnětu odvolání J. H. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ohledně této obviněné a znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnou J. H. pro skutek pod bodem 2. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Odvolání obviněných J. Š., J. Č. a J. M. a státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl. 3. Uvedené trestné činnosti se podle závěrů soudů nižších stupňů obvinění J. Š., J. Č., P. K. M. a J. M. dopustili (zjednodušeně uvedeno) následovně. Předně (bod 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) obviněný J. Š. s cílem zajistit P. K., nar. XY, výplatu finančních prostředků, na které neměl nárok, v dosud přesně nezjištěné době v období ode dne 22. 3. 2011 do dne 18. 9. 2011, z titulu své funkce předsedy R. r. r. s. S. (dále jen „R.“), opakovaně ústně instruoval obviněného J. Č., který byl v této době pověřený řízením ú. R. r. r. s. S. (dále jen „Ú.“ nebo též jen „Ú.“), aby nalezl způsob vyplacení odměny z prostředků R. v té době pro korupční jednání spáchané v souvislosti se svou činností na Ú. vazebně stíhanému P. K., který byl usnesením v. R. r. r. s. S. (dále jen „V.“) zbaven ode dne 28. 3. 2011 výkonu funkce ředitele Ú. Při dalších jednáních mezi obviněnými J. Š., J. Č. a P. K. M., obviněný P. K. M., který byl v dané době vedoucím odboru vnitřních činností Ú., vymyslel způsob neoprávněného proplacení a navrhl vyplatit P. K. kompenzaci ve formě plnění z konkurenční doložky, s čímž obviněný J. Š. z pozice předsedy R. souhlasil a ústně zadal obviněnému J. Č., aby zajistil takové vyplacení finančních prostředků, což obviněný J. Č. chápal jako ústní příkaz ze strany obviněného J. Š. Následně obviněný J. M., v dané době pracovně zařazený na pozici právníka odboru vnitřních činností Ú., ve spolupráci s obviněným P. K. M. a K. R., nar. XY, právně formuloval a nejpozději do dne 18. 9. 2011 připravil pro obviněného J. Č. dohodu o rozvázání pracovního poměru s P. K., kterou obviněný J. Č. následně podepsal za součinnosti a podpory obviněného P. K. M. a J. M. dne 30. 10. 2011 v Karlových Varech a kterou P. K. podepsal již dne 18. 9. 2011. Tato dohoda obsahovala ujednání konkurenční doložky mezi R. a P. K., spočívající v závazku P. K. zdržet se po skončení tohoto pracovního poměru po dobu osmi měsíců výkonu výdělečné činnosti, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo jiné činnosti, která by měla vůči tomuto zaměstnavateli soutěžní povahu, za což mu ze strany R. bude jakožto kompenzace vyplaceno jednorázové peněžité vyrovnání ve výši osmi průměrných měsíčních výdělků, jež bylo následně ve dvou splátkách ve dnech 9. 11. 2011 a 8. 12. 2011 také skutečně vyplaceno. Celkové náklady R. na vyplacení kompenzace činily 745 796 Kč, z toho 385 425 Kč představoval čistý příjem P. K., který však neměl na vyplacení kompenzace v souvislosti s konkurenční doložkou žádný právní nárok, neboť u úředníků regionální rady nelze konkurenční doložku uzavřít, což vyplývá z ustanovení § 40 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve spojení s ustanovením § 17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. Nadto byl P. K. v dané době vazebně stíhán a současně ani neexistuje reálný konkurent R. v oblasti její činnosti, což muselo být obviněným s ohledem na jejich postavení v rámci R. známo. Tímto jednáním obvinění způsobili poškozené R. r. r. s. S., se sídlem v XY, IČ: XY, škodu v celkové výši 745 796 Kč. 4. Dále (pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) obviněný J. Š. s cílem zajistit obviněnému P. K. M. výplatu finančních prostředků, na které neměl nárok, podepsal dne 19. 12. 2011 v Ústí nad Labem jako předseda R. jmenovací listinu, kterou byl do funkce ředitele Ú. jmenován obviněný P. K. M., jenž přijetí jmenování stvrdil svým podpisem na jmenovací listině. Jmenovací listina obsahovala ujednání konkurenční doložky spočívající v závazku obviněného P. K. M. zdržet se po skončení tohoto pracovního poměru po dobu jednoho roku výkonu výdělečné činnosti, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo jiné činnosti, jež by měla vůči tomuto zaměstnavateli soutěžní povahu. Za to mu mělo být ze strany R. jako kompenzace vyplaceno jednorázově peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění jeho závazku. Výše kompenzace byla následně upravena dodatkem k ujednání konkurenční doložky, který dne 31. 10. 2012 s obžalovaným P. K. M., v té době trestně stíhaným v souvislosti s jeho působením na Ú. a zařazeným na pozici vedoucího odboru vnitřních činností Ú., sjednala za R. obžalovaná J. H., která byla pověřena vedením Ú. Obviněná J. H. tento dodatek sjednala, ač jí předtím externí poradce, advokát M. V., sdělil, že odvoláním obžalovaného P. K. M. z funkce ředitele Ú. byla konkur