5 Tdo 840/2022 — Nejvyšší soud

5 Tdo 840/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. i) tr.ř. Datum rozhodnutí:19. 10. 2022 Spisová značka:5 Tdo 840/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.840.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1 tr. zákoníku § 227 tr. zákoníku § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 1. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 840/2022-1019 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný L. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 6 To 355/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 23 T 97/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 23 T 97/2019, byl obviněný L. M. uznán vinným pod bodem 1. přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), pod bodem 2. přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku a pod bodem 3. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný podle § 337 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 3 let, a dále soud obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněné obchodní společnosti S. A. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozeným České republice zastoupené Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště Teplice, IČ 00006904, částku 98 164,87 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, částku 436 853 Kč, Dopravnímu podniku města Ústí nad Labem, IČ 25013891, částku 2 534 Kč, M. B., nar. XY, bytem XY, částku 11 398 Kč a Adwis Group, s. r. o., IČ 03408353, částku 7 356,06 Kč. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné obchodní společnosti S. A. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný L. M. a také obviněná obchodní společnost S. A., z jejichž podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 6 To 355/2020, podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl. Obviněného L. M. krajský soud uznal pod body I. 1. až 3. vinným stejnými přečiny jako okresní soud a uložil mu za ně trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu a trest zákazu činnosti zcela shodně jako soud prvního stupně. Adhezním výrokem byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným České republice zastoupené Generálním finančním ředitelstvím, IČ 72080043, částku 98 164,87 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, částku 436 853 Kč, Dopravnímu podniku města Ústí nad Labem, IČ 25013891, částku 2 534 Kč, M. B., nar. XY, bytem XY, částku 11 112,86 Kč a obchodní společnosti Adwis Group, s. r. o., IČ 03408353, částku 7 356,06 Kč. Výrok o náhradě škody krajský soud doplnil o dovětek, že „povinnost obviněného k náhradě škody zaniká v rozsahu, v jakém ji splní obžalovaná S. A., jíž tato platební povinnost již dříve vyplynula z jiných řízení“. 3. Podle závěrů krajského soudu se obviněný dopustil přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti S. A., registrované jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty jednak sice zajistil za tohoto plátce za zdaňovací období srpen 2015 podání přiznání k dani z přidané hodnoty, v němž však nebylo přiznáno uskutečněné zdanitelné plnění na základě faktury č. 1980 vystavené na částku 52 010 Kč pro odběratele TRAIL Servis, a. s., a dále obviněný za zdaňovací období od září 2015 až do června 2016 vůbec nezajistil podání jednotlivých daňových přiznání za S. A. za příslušná daňová období, přestože na základě dokladů specifikovaných ve výroku o vině pod bodem I. 1. tomuto plátci daně z přidané hodnoty vznikla daňová povinnost, čímž na všech daňových nedoplatcích daňového subjektu S. A. za zdaňovací období od srpna 2015 do června 2016 byla způsobena České republice zastoupené Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště Teplice, celková škoda ve výši 106 887 Kč. 4. Přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku spočíval podle bodu I. 2. výroku o vině rozsudku krajského soudu v podstatě v tom, že obviněný jako jediný jednatel obchodní společnosti S. A. nereagoval na výzvu správce daně doručené do datové schránky dne 5. 9. 2018, aby obchodní společnost S. A. v souladu s § 180 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, podala do 15 dní od doručení výzvy prohlášení o majetku, což tedy obviněný za povinnou obchodní společnost neučinil, ačkoli byl poučen o trestněprávních následcích takového jednání. 5. Skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku obviněný naplnil (stručně uvedeno) tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti S. A. v době od 13. 11. 2013 do 22. 5. 2018, kdy byla proti uvedené obchodní společnosti vedena exekuční řízení konkretizovaná v popisu skutku, v úmyslu skrýt příjmy plynoucí z podnikatelské činnosti S. A. před jejich postižením v exekučních řízeních, nechal zasílat jednotlivé příjmy obchodní společnosti, jejichž výčet obsahuje tzv. skutková věta, v souhrnné výši 2 398 022 Kč na bankovní účet své manželky M. M. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 6. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný L. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které formálně opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Obviněný nijak nevymezil rozsah svého dovolání, nicméně z konkrétních námitek i návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu je zjevné, že směřuje výlučně proti adheznímu výroku rozsudku krajského soudu, s nímž se neztotožnil, neboť, jak sám uvedl, „povinnosti k náhradě škody mi byly uloženy na základě nesprávného hmotněprávního posouzení následků jednání“. 7. Konkrétně obviněný vytkl soudům obou stupňů, že mu uložily povinnost nahradit škodu věřitelům obchodní společnosti S. A., jejichž pohledávky jsou vymáhány v exekučních řízeních vedených na majetek uvedené obchodní společnosti v postavení exekučního dlužníka, ačkoli v popisu skutku není uvedeno, že by on jako fyzická osoba svým jednáním někomu způsobil škodu a v jaké výši. Adhezní výrok je tedy podle obviněného v rozporu s ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř. a také s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 257/2017. Zdůraznil, že jeho jednání popsané pod bodem I. 3. výroku o vině rozsudku krajského soudu nemělo žádný vliv na existenci a výši pohledávek exekučních věřitelů vůči jejich dlužníkovi S. A. 8. Dále se obviněný zaměřil ještě na jemu uloženou povinnost nahradit škodu poškozené České republice zastoupené správcem daně, proti níž brojil opět s odkazem na výše citované usnesení třetího senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, z něhož vyplývá, že správce daně může uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení vůči fyzické osobě jednající za plátce daně – právnickou osobu – pouze tehdy, jestliže platební výměry správce daně jsou vůči plátci daně nevykonatelné. V probíhajícím trestním řízení však podle přesvědčení obviněného dokazování v tomto směru vedeno nebylo. 9. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v rozsahu výroku o náhradě škody zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. 10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve stručně shrnul rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a také dovolací námitky obviněného. Přitom podotkl, že za jiné nesprávné hm