5 Tdo 960/2015 – Nejvyšší soud

5 Tdo 960/2015-27 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2015 o dovolání, které podal obviněný pplk. Ing. M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 7 To 164/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 96/2014, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j í jednak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 7 To 164/2015, jednak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 24 T 96/2014. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Obviněný pplk. Ing. M. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 24 T 96/2014, uznán vinným přečinem urážky mezi vojáky podle § 378 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), za použití § 399 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 378 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20 celých denních sazeb s jednou denní sazbou ve výší 200 Kč, tj. v celkové výměře 4 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 7 To 164/2015, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl. Obviněný pplk. Ing. M. P. podal proti zmíněnému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v něm nesouhlasí se skutkovým zjištěním, že jím pronesený vulgární výrok směřoval vůči všem přítomným osobám a že jej zaměřil i proti vyslýchajícímu plk. Mgr. M. Z. Obviněný považuje právní posouzení skutku za vadné, protože podle jeho názoru šlo o přestupek, jak již v předcházejícím řízení správně rozhodl soud prvního stupně. Podle obviněného měl být v jeho trestní věci uplatněn princip použití trestního práva jako „ultima ratio“, takže z tohoto důvodu bylo třeba posuzovat spáchaný čin pouze jako kázeňský přestupek. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, a aby podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil všechna rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného pplk. Ing. M. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru jde o případ hraniční, v němž by měla být hodnocena škodlivost posuzovaného jednání obzvlášť obezřetně. Státní zástupce je přesvědčen, že obviněný jednal v afektu, přičemž kultura jeho slovního projevu je poněkud nižší. Jak dále státní zástupce zdůraznil, v neprospěch obviněného by mohlo svědčit jeho chování po činu, když se ani dodatečně neomluvil přítomným osobám za své chování a není zřejmé ani to, zda si uvědomil nepřípustnost svého vulgárního chování v řízení o přestupku. Ve prospěch obviněného lze naopak přičítat jeho dosavadní bezúhonnost. Státní zástupce má za to, že skutek měl být kvalifikován jen jako kázeňský přestupek, a nikoli jako přečin, přičemž v uvedené trestní věci měla být použita zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a podle § 265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Krajskému soudu v Praze (asi bylo míněno přikázání Městskému soudu v Praze) k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný pplk. Ing. M. P. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Protože část dovolacích námitek obviněného odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Tomuto dovolacímu důvodu tedy neodpovídají námitky obviněného, jimiž zpochybnil některá rozhodná skutková zjištění a poukázal na určité okolnosti související s vedením řízení o přestupku, a to zejména pokud jde o závěry, zda obviněným pronesený vulgární výrok směřoval vůči všem přítomným osobám a zda jej zaměřil i proti vyslýchajícímu plk. Mgr. M. Z. V rámci svých dovolacích námitek obviněný pplk. Ing. M. P. považuje za nesprávný právní závěr soudů nižších stupňů, které shledaly v posuzovaném skutku přečin urážky mezi vojáky podle § 378 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za použití § 399 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, a nikoli jen kázeňský přestupek. Tyto námitky založené na zpochybnění správnosti hodnocení společenské škodlivosti případu s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a Nejvyšší soud je považuje i za důvodné. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posuzován skutek spáchaný obviněným, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost sice není zákonným znakem trestného činu, ovšem má svůj význam jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti případu by bylo možné učinit jen tehdy, jestliže s ohledem na konkrétní okolnosti spáchaného skutku není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013-II. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud dále připomíná, že přečinu urážky mezi vojáky podle § 378 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo urazí nadřízeného nebo vojáka s vyšší hodností. Pachatelem tohoto přečinu může být podle § 114 odst. 1 tr. zákoníku jen voják, jímž se ovšem podle § 114 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku rozumí i příslušník bezpečnostního sboru, tj. též příslušník Policie České republiky, což vyplývá i z ustanovení § 399 tr. zákoníku. Jak je patrné v nyní posuzované věci z rozhodných skutkových zjištění uvedených v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný pplk. Ing. M. P. (zkráceně vyjádřeno) jako příslušník Policie České republiky v budově Policejního prezídia České republiky jako podezřelý z