6 Tdo 1063/2011 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1063/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:30. 9. 2011 Spisová značka:6 Tdo 1063/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1063.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vražda Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 tr. zák. § 219 odst. 1 tr. zák. § 219 odst. 2 písm. f) tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 3. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.3.2012II.ÚS 865/12JUDr. Dagmar Lastovecká__ Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1063/2011-34 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2011 dovolání, které podal obviněný M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 2 To 32/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 12/2010, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. o d m í t á. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 T 12/2010, byl obviněný M. S. uznán vinným, že 1) v přesně nezjištěné době po půlnoci ze 17. 12. na 18. 12. 2009 do 03.00 hod. dne 18. 12. 2009 odcizil v Olomouci, v ulici N. Š. před domem zaparkovaný osobní automobil tov. zn. Š. O. 2.0 TDi, tím způsobem, že jednak násilím překonal zámek jeho levých předních dveří a jednak v jeho motorovém prostoru vyměnil originální řídící jednotku za jinou řídící jednotku s odblokovaným imobilizérem, a poté s automobilem z místa odjel, čímž jeho majiteli MUDr. T. S. způsobil škodu ve výši 290.000,- Kč, přičemž byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 46 T 16/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 4 To 75/2005, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, který vykonal dne 22. 6. 2008, 2) dne 18. 12. 2009 kolem 03.00 hod., když byl při jízdě s odcizeným osobním automobilem tov. zn. Š. O., v O. při výjezdu na silnici pronásledován autohlídkou policie ČR ve složení řidič nstržm. J. Š. a velitel pprap. M. D., jedoucí ve služebním vozidle tov. zn. Š. O. v policejním provedení, odbočil směrem na obec N., kde se náhle otočil do protisměru, a poté úmyslně najel na pravou stranu v tu chvíli přijíždějícího policejního vozidla, jehož řidič střetu zabránil strhnutím řízení do levé poloviny vozovky, 3) dne 18. 12. 2009 po 03.00 hod. poté, co na nájezdu na O. na silnici ve směru od H., okr. O., nastoupil na místo spolujezdce do osobního automobilu tov. zn. Audi S3, řízeného T. J. a stáhl s sebou do vozidla proti němu důvodně zakročujícího pprap. Policie ČR M. D. v důsledku toho, že ten ho držel zezadu za ramena ve snaze zabránit mu v nastoupení do vozidla a následně zůstal při otevřených pravých dveřích oběma koleny klečet na pravém prahu vozidla s hlavou a trupem ve vozidle před sedadlem spolujezdce a nohami vyčnívajícími ze dveří a levou rukou přitlačenou mezi opěradlem a jeho zády, opakovaně, a to i při rychlosti jízdy vozidla Audi S3 kolem 100-110 km/hod., pprap. M. D. levou rukou jednak bil pěstí do obličeje a jednak se ho snažil z vozidla vytlačit, ačkoliv si musel být vědom toho, že vzhledem k rychlosti jízdy by mohlo dojít v důsledku pádu pprap. M. D. na vozovku či na svodidla vpravo vozovku ohraničující k jeho usmrcení, a takto přitom jednal, ač byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 46 T 16/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 4 To 75/2005, mimo jiné uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., za což mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, který vykonal dne 22. 6. 2008. Takto zjištěnými skutky podle soudu prvního stupně obviněný spáchal: - trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. [v bodě 1) výroku], - trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. [v bodě 2) výroku], - pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. [v bodě 3) výroku]. Za tyto trestné činy krajský soud obviněného odsoudil podle § 219 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl aplikován trestní zákon - zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným: - MUDr. T. S., škodu ve výši 10.000,- Kč, - K. p., a. s., V. I. G., škodu ve výši 38.285,- Kč, - P. Č.R., K. ř. O., K., škodu ve výši 17.520,- Kč. Proti konstatovanému rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 2 To 32/2011, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Vůči usnesení odvolacího soudu (výroku o zamítnutí odvolání) obviněný M. S. podal prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoli řízení předcházející bylo zatíženo vadami zakládajícími důvod dovolání stanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný shledal rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a použitou právní kvalifikací, neboť soudy obou stupňů svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska hmotně právních skutečností. Současně odkázal na judikaturu Ústavního soudu s tím, že Nejvyšší soud restriktivně vykládá důvody dovolání a trvá na tom, že v takových případech je oprávněn zkoumat toliko, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S poukazem na nálezy Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) vytkl, že skutkové závěry, které jsou vyjádřeny ve výroku o vině, jsou v zásadním rozporu s obsahem dokazování. Pokud jde o skutek pod bodem 1) rozsudečného výroku o vině rozhodnutí krajského soudu obviněný uvedl, že skutková zjištění nemohou vést k závěru, že se dopustil trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. Žádný z důkazů neprokazuje, že se jakýmkoli způsobem podílel na odcizení vozu, násilím překonal zámek, vyměnil originální řídící jednotku, aby vozidlo odcizil, a že tedy je zvolená právní kvalifikace namístě. Vytkl, že oba soudy rozhodly v rozporu se zjištěným skutkovým dějem. Namítl, že dokazováním bylo pouze zjištěno, že užíval věc, o které musel vědět, že byla získána trestným činem spáchaným T. J.. Jeho jednání tudíž mělo být kvalifikováno jako trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák. I v případě skutku v bodě 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že soudy po právní stránce rozhodly v rozporu se zjištěným skutkovým dějem. Uvedl, že odvolací soud zmírnil právní hodnocení krajského soudu tak, že u jeho osoby nešlo o úmysl přímý, ale pouze o úmysl nepřímý. Konstatoval, a to citací z odůvodnění usnesení, že vrchní soud de facto změnil skutková tvrzení, ale popis skutku nezměnil. Právní hodnocení skutku označil za nesprávné. Zdůraznil, že se snažil z místa uniknout, a bylo by nelogické, aby měl (byť eventuální) úmysl zapříčinit kolizi, protože v takovém případě by nemohl uniknout. Dodal, že tyto skutečnosti ve spojení s tvrzením policisty J. Š., který vyslovil pochybnost, že do policejního auta chtěl najet, měly vést k právnímu závěru, že v tomto bodě neměl být uznán vinným žádným trestným činem. Ohledně skutku pod bodem 3) výroku o vině rozsudku prvostupňového soudu obviněný konstatoval, že odvolací soud odmítl jeho výhrady ohledně rozporů mezi výpověďmi svědků M. D. a J. Š.. Současně v dovolání blíže poukázal na příslušnou část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Namítl, že „důkazy prokázaný skutkový děj oba soudy nesprávně ukotvily jako zjištěný skutkový děj, když z důkazů vyplývá skutkový děj zcela odlišný“. Rovněž v podrobnostech předestřel vlastní verzi skutkového děje. Skutkový děj, který je popsán v rozhodnutí soudů obou stupňů, označil v rozporu se zjištěným skutkovým dějem, přičemž po právní stránce měly soudy vycházet ze zásady in dubio pro r