6 Tdo 1085/2010 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1085/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:23. 9. 2010 Spisová značka:6 Tdo 1085/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1085.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Opravné prostředky Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 12. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1085/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2010 o dovolání, které podal Ing. J. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 67 To 259/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 101/2008, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 41 T 101/2008, byl Ing. J. Š. (dále jen „dovolatel“) podle § 226 písm. e) tr. ř. zproštěn „obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 29. 12. 2008, sp. zn. 1 ZT 518/2008, kterou mu bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona a kterého se měl dopustit tím, že v době od 1. 8. 2007 nejméně do 15. 11. 2008 v P. ani neplatí řádně výživné na svého nezletilého syna D. Š., ačkoli mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině i z rozsudku Okresního soudu pro Prahu-západ, sp. zn. 11 Nc 61/2007, ze dne 28. 6. 2007, který nabyl právní moci dne 1. 8. 2007, ve výši 6.500,- Kč měsíčně splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky oprávněného dítěte L. Š., takže za uvedené období jeho dluh na výživném činí částku 104.000,- Kč, přičemž úmyslné zavinění je spatřováno ve skutečnosti, že si je své vyživovací povinnosti velmi dobře vědom, neboť zpočátku několikrát výživné uhradil, ale poté nečinil žádné kroky k tomu, aby si opatřil pravidelný příjem, z kterého by byl schopen svou vyživovací povinnost, byť i jen částečně, plnit, neboť trestnost činu zanikla z důvodů ustanovení § 214 tr. zákona“. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal dovolatel, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 67 To 259/2009, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze (a proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6) podal dovolatel dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že v předmětné věci nedošlo ke spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., resp. že tato skutečnost nebyla dosud řádně prokázána. Zdůraznil, že pokud ke spáchání trestného činu nedošlo, pak nemohla zaniknout ani jeho trestnost ve smyslu § 214 tr. zák. Uvedl, že podle pravomocného rozsudku Okresního soudu Praha – západ sp. zn. 11 Nc 61/2007 dluh na výživném ze strany otce za dobu od ukončení společné domácnosti do doby rozhodování soudu nevznikl, neboť potřeby nezletilého v této době matka pokrývala ze společných úspor rodičů, a že soud tedy svým rozsudkem akceptoval princip, podle něhož matka pokrývala potřeby nezletilého ze společných úspor, které měla k dispozici. Podle jeho slov akceptování tohoto principu potvrdila L. Š. v rámci předmětného trestního řízení, když nepožadovala výživné za dobu od ukončení společné domácnosti dne 6. 4. 2007, ale až ode dne 1. 7. 2007. K tomu poznamenal, že čerpání částek výživného ze společných prostředků, které měla a zřejmě nadále má L. Š. ve svém držení, potvrdil též ve dvou dopisech jejímu tehdejšímu právnímu zástupci Mgr. Adámkovi, jež doručil Městskému soudu v Praze. Dále připomněl, že již v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 argumentoval, že soud prvního stupně nijak neověřoval držení společných finančních prostředků matkou nezletilého, přestože on (obviněný) o to usiloval, a spokojil se s jejími tvrzeními, jež zřejmě nejsou v souladu s realitou, a neprováděl k tomu navrhované ani jiné důkazy. Odvolací soud pak některé z navrhovaných důkazů provedl. Zhodnotil přitom, že byť byl důkaz výpisy ze sporožirového účtu L. Š. proveden pouze částečně, bylo prokázáno, že tato na účtu disponovala finančními prostředky ve společném jmění manželů, které dříve nikde neuvedla a které ve výši jeho padesátiprocentního podílu na nich mohly sloužit k pokrývání výživného pro nezletilého. Podle jeho slov se s touto skutečností odvolací soud nijak nevypořádal. Dovolatel přitom vyslovil názor, že nalézací ani odvolací soud neprokázal, že by L. Š. již neměla k dispozici žádné společné prostředky, z nichž – z jeho padesátiprocentního podílu na nich – by mohla výživné pro nezletilého hradit, a nebylo tak dosud prokázáno, že by se dopustil trestného činu, který je mu kladen za vinu. Prohlásil rovněž, že se odvolací soud, ač v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že nezjistil porušení žádných ustanovení zabezpečujících náležité objasnění věci a právo obhajoby, nijak nevypořádal s porušováním trestního řádu i zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ze strany soudkyně Mgr. Hüttlové. Akcentoval, že soud prvního stupně neprovedl všechny potřebné důkazy (ke zjištění skutečného stavu finančních prostředků ve společném jmění manželů v držení L. Š., ze kterých dříve pokrývala výživné nezletilého a z nichž by tak analogicky mohla činit i nadále) s tím, že neprovedené důkazy nemohly být tímto soudem řádně zhodnoceny, skutková zjištění nemohla být správná a úplná, což je v rozporu s tvrzením odvolacího soudu. Odvolací soud se s těmito skutečnostmi nijak nevypořádal, implikoval jeho znalost o povinnosti hradit výživné z užití § 214 tr. zák., když jeho (obviněného) informaci, že se tak pouze snažil vyhnout své kriminalizaci v situaci, kdy soudkyně nalézacího soudu v řízení porušovala platné zákony a zřejmě se i dopouštěla trestných činů, shledal nevěrohodnou, aniž by uvedl z jakého důvodu. Zánik trestnosti trestného činu pro účinnou lítost předpokládá existenci všech podmínek trestní odpovědnosti pro trestný čin podle § 213 tr. zák., ty však podle dovolatele prokázány nebyly. Za neodůvodněný dovolatel označil závěr odvolacího soudu, podle něhož provedené důkazy prokazují, že vyživovací povinnost řádně neplnil. Připomněl také, že odvolací soud se podle odůvodnění svého rozhodnutí zabýval otázkou, zda v daném případě nejsou dány důvody ke zproštění obžalovaného podle § 226 písm. a) až d) tr. ř., a dospěl k závěru, že tyto důvody zde nejsou. K tomu podotkl, že odvolací soud provedl selekci důkazů a k tomuto závěru dospěl pouze na základě důkazů, jež provedl, tj. chtěl provést, a dále event. těch, které chtěl provést soud prvního stupně. Selekce důkazů přitom mohla ovlivnit skutková zjištění soudů obou stupňů a ve svém důsledku i samotné rozhodování ve věci. Současně obviněný prohlásil, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení důkazů, které si odvolací soud sám opatřil. Zopakoval, že z výpisu ze sporožirového účtu L. Š. je zřejmé, že tato disponuje finančními prostředky ve společném jmění manželů, které dříve neuváděla a které mohou být ve výši jeho padesátiprocentního podílu na nich použity na výživné pro nezletilého. K nehrazení výživného tak nemohlo dojít, a bylo tedy namístě užití ustanovení § 226 písm. a) tr. ř. odvolacím soudem. Tomu též vytkl, že odmítl zjistit další majetek ze společného jmění, jenž mohl být ve výši jeho padesátiprocentního podílu použit k úhradě výživného, s tím, že se nezabývá otázkou majetkových poměrů příbuzných nezletilého a společného jmění manželů, neboť jde o otázku ryze občanskoprávní. Podle názoru dovolatele se jedná o nesprávné právní posouzení této okolnosti ze strany odvolacího soudu, který nijak neprokázal, že by finanční majetek ve společném jmění manželů v držení nebo dispozičním právu L. Š. či jejích rodinných příslušníků, nebyl v příčinné souvislosti s projednávanou trestní věcí. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 67 To 259/2009, případně též rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 41 T 101/2008, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť dosud nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav, je zapotřebí provést navrhované důkazy a odůvodnění trpí vadami. K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že ačkoliv je z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že Ing. J. Š. byl poučen podle § 125 odst. 3 tr. ř., dovolání nebylo podáno cestou advokáta, jak předpokládá