6 Tdo 1094/2009 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1094/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g 265b/1g Datum rozhodnutí:11. 5. 2010 Spisová značka:6 Tdo 1094/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1094.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ublížení na zdraví z nedbalosti Dotčené předpisy:§ 224 odst. 1 tr. zák. § 224 odst. 2 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 9. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2010 dovolání, která podali obvinění V. J., a F. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 67 To 153/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 154/2005, a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 67 To 153/2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 2 T 154/2005, z r u š u j í , a to ohledně obviněného V. J. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 2 T 154/2005, byli obvinění V. J. a F. Š. uznáni vinnými, že obviněný V. J. dne 20. 4. 1997 v P., K., v prvním patře rodinného domu provedl montáž vyhrazeného plynového zařízení ohřívače vody Vaillant bez osvědčení o odborné způsobilosti k montážím a opravám plynového zařízení, vydaném Institutem technické inspekce P., tedy v rozporu s ust. § 3 a § 7 vyhl. ČUBH č. 21/79 Sb., o podmínkách bezpečnosti plynových zařízení, montáž ohřívače provedl, aniž by bezpečnost provozu jako kompletu, tedy včetně odkouření, doložil zprávou o výchozí revizi, což ukládá § 6 odst. 1 vyhl. ČUBP č. 85/1978 Sb., o revizích a kontrolách plynárenských zařízení, čímž vyvolal stav, který byl od instalace ohřívače labilní a v důsledku nestability systému došlo dne 9. 2. 2004 k vrácení spalin do koupelny, což způsobilo prudkou otravu oxidem uhelnatým a následné úmrtí poškozeného P. J., obviněný F. Š. dne 20. 4. 1997 v P., K., v bytě v prvním patře rodinného domku převzal bez jakýchkoliv dokladů plynový ohřívač vody značky Vaillant od obžalovaného V. J., v průběhu sedmi let nezajistil periodické revize a kontroly plynového spotřebiče, včetně odtahu spalin dle § 1, § 3 odst. 1 písm. h) a § 6 odst. 1 písm. b) vyhl. MV č. 111/1981 Sb., o čištění komínů a rovněž nezajistil pravidelný periodický servis spotřebiče včetně odtahu spalin, s výjimkou servisní prohlídky dne 11. 11. 2003 a v určených lhůtách v návodu o údržbě a obsluze, tedy jako vlastník připojeného odběrného plynového zařízení jej neudržoval ve stavu, který odpovídá příslušným technickým normám a neudržoval toto odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví, či majetku osob (§ 23 odst. 6 zákona č. 222/1994 Sb.), § 63/2b) zákona č. 458/2000 Sb., byt pronajal a dne 9. 2. 2004 došlo k vrácení spalin do koupelny, což způsobilo prudkou otravu oxidem uhelnatým a následné úmrtí poškozeného P. J. Takto zjištěný příslušný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval u každého z obviněných jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., za který je odsoudil: obviněného V. J. podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, obviněného F.Š. podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 67 To 153/2008, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen u obou obviněných toliko ve výroku o trestu. Dále odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 2. 2008, č. j. 2 T 154/2005-338, obviněné odsoudil: obviněného V. J. podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, obviněného F. Š. podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (do výroků o vině a trestu) podali obvinění V. J. a F. Š. prostřednictvím obhájců dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejich názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V dovolání obviněný V. J. připomněl, na podkladě jakých skutečností bylo v soudním řízení rozhodnuto, že se dopustil trestného činu, jímž byl uznán vinným, v čem soudy shledaly u jeho osoby vědomou nedbalost podle § 5 písm. a) tr. zák. a jaké právní normy měl svým jednáním porušit. Namítl, že Městský soud v Praze nesprávně aplikoval ustanovení § 3 a § 7 vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu č. 21/1979 Sb. a ustanovení § 1 a § 6 vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce č. 85/1978 Sb. Naproti tomu chybně neaplikoval vyhlášku Ministerstva vnitra ČSR č. 111/1981 Sb., o čištění komínů, čímž došel k nesprávnému právnímu závěru o porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho povolání, a tím k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, které spočívá v závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný vytkl, že skutkovou podstatu tohoto trestného činu nenaplnil, když žádnou důležitou povinnost, jež by vyplývala z jeho povolání neporušil, neboť takovouto povinnost neměl. Podle § 7 vyhlášky č. 21/1979 Sb. je organizace oprávněná k montážím nebo opravám zařízení povinna zajistit zkoušku zařízení po dokončení montáže nebo rekonstrukce v rozsahu stanoveném příslušnými předpisy a projektovou dokumentací. Toto ustanovení obviněný označil za obecné a odkazující na příslušné, tj. zvláštní předpisy, jež rozsah povinnosti zajistit zkoušku zařízení po dokončení montáže stanovují konkrétně. Citované ustanovení proto nelze aplikovat přímo, ale pouze v návaznosti na speciální právní předpisy, na které, aniž by je vyjmenovávalo, odkazuje. Z povahy věci vyplývá, že příslušnými speciálními předpisy jsou výše zmíněná vyhláška Českého úřadu bezpečnosti práce č. 85/1978 Sb., o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení a vyhláška Ministerstva vnitra ČSR č. 111/1981 Sb., o čištění komínů, které stanovují ony „důležité povinnosti“ ve smyslu § 224 odst. 2 tr. zák. Dále obviněný poukázal na znění § 1 odst. 1 vyhlášky č. 85/1978 Sb., které stanoví, že vyhláška se vztahuje na organizace, které vyrábějí, montují, provozují, opravují, udržují plynová zařízení nebo provádějí jejich revize. Za tato zařízení se podle § 1 odst. 2 vyhlášky považují mimo jiné zařízení pro spotřebu plynu spalováním, tj. plynové kotle a karmy. Podle § 1 odst. 3 vyhlášky se však za zařízení uvedená v odstavci 2 (tedy zařízení, na která se vyhláška vztahuje) nepovažují taková zařízení, která jsou v osobním užívání uživatelů bytů a místností nesloužících k bydlení. „Uživatelem bytu“ byl podle ustanovení § 152 a násl. obč. zák., platného a účinného ke dni 1. 1. 1979, občan, jemuž byl byt některou tehdejší socialistickou organizací, spravující bytový majetek, přenechán do osobního užívání. Právo užívání bytu vzniklo tím, že mezi občanem a socialistickou organizací byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Institut práva osobního užívání bytu byl ode dne 1. 1. 1992 zák. č. 509/1991 Sb. nahrazen institutem nájmu upraveným v § 685 a násl. obč. zák., a proto pojem „uživatel bytu“ znamená po této novelizaci „nájemce bytu“. Jelikož předmětný byt byl spoluobviněným F. Š. pronajat nájemní smlouvou D. D. a poškozenému P. J., kteří byli jeho nájemci, tak se vyhláška nevztahuje na karmu, jež se v tomto