6 Tdo 1161/2020 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1161/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:19. 11. 2020 Spisová značka:6 Tdo 1161/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1161.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru Dotčené předpisy:§ 208 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 2. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1161/2020-289USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2020 o dovolání, které podala obviněná J. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2020, č. j. 7 To 74/2020-257, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 182/2018, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 1. 2020, č. j. 1 T 182/2018-176, byla obviněná J. S. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že nejméně v době od 1. 7. 2018 do 1. 2. 2019 užívala neoprávněně bytovou jednotku č. XY v bytovém domě č. XY v obci XY, ačkoliv jí byla nájemní smlouva, uzavřená dne 8. 12. 2017 s Městem Měčín, vypovězena dne 28. 5. 2018, a to z důvodů neplnění jejích nájemních závazků, výpověď jí byla prokazatelně doručena dne 4. 6. 2018 prostřednictvím České pošty s tím, že užívaný byt musí vyklidit nejpozději do 30. 6. 2018, a uhradit dlužné nájemné, což neučinila. 2. Obviněná byla za tento přečin odsouzena podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále jí byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit Městu Měčín částku 3 990 Kč, přičemž se zbytkem uplatněné škody bylo město odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. ř. 3. O odvolání obviněné a poškozeného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 7 To 74/2020-257, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost uhradit Městu Měčín částku 9 159,14 Kč, přičemž se zbytkem uplatněné škody bylo město odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. ř. Odvolání obviněné přitom zamítl podle § 256 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bc. Vladimíra Volného dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (potažmo soudu I. stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 5. Obviněná uvedla, že soudem I. stupně byl zjištěn skutkový stav v plném rozsahu. Dodala však, že závěr o tom, zda je nájemní smlouva platná či nikoliv a důsledky z toho plynoucí jsou pro závěry o trestnosti činu obžalované nepodstatné a tyto otázky má činit soud v civilním řízení. Řízení o vyklizení nebylo pravomocně skončeno, a to ani v době, kdy o věci rozhodoval soud I. stupně, ani v době rozhodování odvolacího soudu, navíc návrh na vyklizení byl poškozeným podán až poté, co inicioval úkony trestního řízení, aniž by se snažil věc řešit prostředky civilního práva. Dovolatelka má za to, že nemůže být tak trestně postiženo jednání do té doby, než bude soudem pravomocně o tom, zda má povinnost předmětný byt vyklidit v civilním řízení, a až za předpokladu, že nebude respektovat toto civilní rozhodnutí, které se navíc nepodaří vymoci. Teprve pak je možné uvažovat o trestní represi. 6. Dovolatelka namítla nesprávné právní posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení, když zmínila pochybení při rozhodování správního orgánu při posouzení platnosti nájemní smlouvy z pohledu civilního, kdy správní orgán (Úřad práce Klatovy při posuzování nároku na sociální dávku) jednoznačně nesprávně tuto situaci posoudil. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04. O tom, zda má právo byt užívat a zda bude povinna jej vyklidit, je veden civilní spor a jen na základě výsledku tohoto sporu lze dovodit autoritativně to, zda má či nemá užívací titul k předmětnému bytu. K řešení tohoto sporu však neslouží trestní právo a trestní represe. 7. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2020, č. j. 7 To 74/2020-257, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 1. 2020, č. j. 1 T 182/2018-176, a sám ve věci rozhodl znovu rozsudkem tak, že ji zprostí ve smyslu § 226 písm. b) tr. ř. návrhu na potrestání. 8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že dovolací námitky obviněné (s výjimkou nejasných výkladů o neplatnosti nájemní smlouvy) lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nepovažuje je však za důvodné. 9. Dovolatelka se žalovaného přečinu dopustila ve formě neoprávněného užívání bytu jiného. Je tedy bezpředmětný její poukaz na skutečnost, že se do bytu nastěhovala na základě řádné nájemní smlouvy. Spáchání přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku formou protiprávního užívání objektů v tomto ustanovení uvedených totiž předpokládá, že pachatel tyto prostory započal užívat po právu (jinak by šlo o protiprávní obsazení) a že právní důvod užívání následně zanikl. Poněkud mimoběžné jsou výklady dovolatelky o neplatnosti nájemní smlouvy. Její právo předmětný byt užívat nezaniklo v důsledku toho, že by snad nějaký státní orgán rozhodl o neplatnosti nájemní smlouvy nebo že by její neplatnost tvrdil pronajímatel, ale v důsledku vypovězení nájemní smlouvy pronajímatelem podle § 2229 občanského zákoníku z důvodů zvlášť závažného porušení povinností - neplacení nájemného obviněnou. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že ke skončení nájmu a vzniku povinnosti dovolatelky odevzdat byt došlo v důsledku samotného vypovězení nájmu Městem Měčín a nebylo nutné, aby o její povinnosti byt vyklidit rozhodl soud v civilním řízení. Aplikace § 208 tr. zákoníku vůči osobě, který protiprávně užívá objekty v tomto ustanovení uvedené, není podmíněna předchozím použitím prostředků práva civilního vůči této osobě. 10. V nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 413/04 Ústavní soud zaujal restriktivní stanovisko k trestnímu postihu nájemce bytu, který po skončení nájmu v bytě setrvá. Ústavní soud konstatoval, že otázka zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty, stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu, ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení. Pokud je vedeno civilní řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bývalého nájemce, pak do uplynutí lhůty stanovené soudem k vyklizení bytu nelze připustit, že by se bývalý nájemce (či jinak dříve k užívání bytu legitimovaná osoba) setrváváním v předmětném bytě dopouštěl trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu či nebytovému prostoru podle § 249a tr. zák. 11. Citovaný nález Ústavního soudu však na trestní věc obviněné podle názoru státního zástupce nedoléhá, a to jak vzhledem k neporovnatelným skutkovým okolnostem, tak vzhledem k v mezidobí nastalým zásadním změnám občanskoprávní úpravy. Nález se týkal věci, kdy pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 zákona tr. zák. byla stíhána obviněná, které nájemní vztah k bytu zanikl v důsledku uplynutí doby nájmu sjednaného na dobu určitou. Nájemkyně v bytě setrvala a vyklizení bytu se bránila tvrzením, že ve skutečnosti nájemní smlouva skončila výpovědí ze strany pronajímatele z toho důvodu, že nájemce přestal vykonávat práci pro pronajímatele a že má proto nárok na náhradní byt. Ústavní soud konstatoval, že podle judikatury obecných soudů lze za určitých předpokladů vázat povinnost vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, na zajištění bytové náhrady. Rozhodnutí v tomto směru přitom lze učinit pouze v řízení občanskoprávním a z povahy věci bylo podle Ústavního soudu vyloučeno, aby bylo o této věci rozhodnuto orgány činnými v trestním řízení jako o předběžné otázce podle § 9 tr. ř. N