6 Tdo 1175/2021 – Nejvyšší soud

6 Tdo 1175/2021-6942USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 To 423/2020-6899, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 156/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 7. 10. 2020, č. j. 1 T 156/2019-6859, byl obviněný P. L. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. 2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu tří let. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto také o dvou spoluobviněných, a to obviněné obchodní společnosti S., jež byla uznána vinou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a obviněném Z. K., který byl naopak obžaloby zproštěn. 3. O odvoláních obviněného a dalších spoluobviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 To 423/2020-6899, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Miroslava Burgeta dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný má za to, že v jeho věci došlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo, přičemž je možné sledovat situaci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry soudů. 5. Dovolatel se domnívá, že nedošlo k náležitému posouzení subjektivní stránky trestného činu, pro jehož spáchání byl odsouzen. Z důkazů, na které soudy obou stupňů v rámci jejich hodnocení odkazují, nevyplývá, že by jednal úmyslně. Listinné důkazy včetně spisu Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj vypovídají o tom, že jako jednatel vždy postupoval v souladu s listinnými podklady, které mu byly řádně předloženy a odůvodňovaly jeho kroky, jež byly z jeho pohledu správné. Ve vztahu k uvedenému soudy neposkytly dostatečné odůvodnění. 6. Následně obviněný uvádí, že nemohl vědět, že daná plnění neproběhla, když sám předmětné zakázky nekontroloval. To dělali k tomu povolaní zaměstnanci společnosti S., od kterých vždy obdržel předávací protokol a další podklady vedoucí k odsouhlasení příslušné účetní operace. Nemůže po něm být požadováno, aby jako jednatel společnosti osobně kontroloval každou operaci a provedení všech konkrétních prací probíhající v rámci její činnosti. Soudy neprovedly jediný důkaz, ze kterého by vyplynulo, že se jako jednatel úmyslně snažil vytvořit mezi společností S. a společností M. fiktivní smluvní vztah. Ze všeho výše uvedeného podle dovolatele vyplývá, že bylo porušeno jako právo na spravedlivý proces. 7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 To 423/2020-6899 a podle § 265m odst. 1 tr. ř. vydal rozsudek o jeho zproštění obžaloby. 8. Citované usnesení odvolacího soudu napadla podáním (č. l. 6920-6921) vyhotoveným opatrovníkem a označeným jako dovolání i obviněná právnická osoba. Navrhla v něm, aby z důvodů jí vyložených bylo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 To 423/2020-6899, podle § 265k tr. ř. zrušeno a věc byla podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. 9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného, jehož opis mu byl doručen dne 18. 10. 2021, a podání obviněné právnické osoby, jehož opis mu byl doručen dne 15. 10. 2021, dosud nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). 11. Podání označené jako dovolání učiněné obviněnou právnickou osobou S. prostřednictvím jí ustanoveného opatrovníka JUDr. Radovana Rumlera, nebylo Nejvyšším soudem posouzeno jako dovolání, a to s ohledem na povinnost obviněného plynoucí z § 265d odst. 2 tr. ř. – zde bez rozdílu zda jde o osobu fyzickou či právnickou –podat dovolání prostřednictvím obhájce. Podle jeho znění [o]bviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (věta první). Citované ustanovení (jeho věta druhá) současně upravuje důsledky spojené s nesplněním takto formulovaného požadavku, neboť stanoví, že [p]odání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3). V této souvislost Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu, jež obviněná právnická osoba specifikovaným podáním napadala, zákonem požadované poučení obviněného obsahuje (viz str. 13 usnesení odvolacího soudu). Zbývá dodat, že označené ustanovení (§ 265d odst. 2 tr. ř.) upravuje (věta třetí) i způsob naložení Nejvyššího soudu s takovým podáním (Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje, ale …). Protože osobu ustanoveného opatrovníka nelze ztotožňovat s osobou zvoleného či ustanoveného obhájce (viz níže), který jako jediný je oprávněn za obviněného podat dovolání, bylo třeba s podáním opatrovníka naložit způsobem, který zákon pro takový případ stanoví v § 265d odst. 2 věta třetí tr. ř. 12. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud o tomto podání obviněné právnické osoby nerozhodoval (a proto ani jeho obsah blíže nezmínil v části II. odůvodnění tohoto rozhodnutí). Zvolený postup je ve shodě s procesním řešením, jež již v obdobných případech Nejvyšší soud v minulosti zaujal. V uvedeném směru lze odkázat např. na věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 530/2018, sp. zn. 11 Tdo 1044/2019 či sp. zn. 4 Tdo 552/2021. 13. V prvně označené věci (sp. zn. 4 Tdo 530/2018) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nemůže jako dovolání, o němž by měl procesně rozhodnout, posoudit podání, které obviněná právnická osoba podala prostřednictvím zmocněnce, jímž byl, jako v případě nyní posuzovaném, rovněž advokát. Na nemožnost takového posouzení poukázala již ve svém vyjádření k takovému podání státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která tak učinila na základě následující argumentace: „Je tedy zřejmé, že jmenovaný advokát v předmětném trestním řízení vystupoval za splněných podmínek § 34 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb. ve znění pozdějších předpisů tak, že činil úkony za označenou právnickou osobu a tudíž byl ve smyslu § 34 odst. 6 téhož zákona vybaven stejnými právy a povinnostmi jako tato jeho zmocnitelka, proti níž bylo toto trestní řízení vedeno. Tím se v uvedené souvislosti především rozumí umožnění jejího práva na obhajobu cestou zvolení jejího obhájce, a to ve smyslu obsahového naplnění takového oprávnění tak jak je zakotveno v § 2 odst. 13 trestního řádu a v jeho jednotlivých aspektech specifikováno v § 33 trestního řádu. „Obviněná právnická osoba může v trestním řízení mít vedle zástupce také obhájce. Nadpis § 35 "Obhájce" jako by naznačoval, že se ustanovení z těchto důvodů omezuje jen na jeden projev práva na obhajobu, kterým je právo na obhájce, ale obsah odst. 1 předpokládá uplatnění práva na obhajobu právnické osoby v identickém rozsahu jako u osoby fyzické, toliko s vyloučením tzv. nutné obhajoby“ (srov. ASPI - Komentář k KO 418 - 2011CZ). Dostupný spisový materiál přitom nevypovídá ničeho o tom, že by zmocněnec obviněné právnické osoby výše uvedeným způsobem postupoval, a tedy že by jí zvolil obhájce tak, aby v předmětném trestním řízení měla vedle svého zplnomocněného zástupce také obhájce ve smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť z něj vyplývá, že „ustanovení § 34 nemá vliv na právo obviněné právnické osoby na obhajobu“. Toto specifické oprávnění, identické se shora uvedenou výjimkou se založením práva obviněné fyzické osoby na obhajobu prostřednictvím zvoleného obhájce (srov. § 37