Nejvyšší soud 6 Tdo 130/2024 – Zločin zpronevěry

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 7 T 130/2028 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná Jana Suchánková (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustila podle zjištění jmenovaného soudu skutky popsanými ve skutkové větě výroku o vině.

Za to byla odsouzena podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1, 3 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného stanovení přiměřené povinnosti obviněné podle jejích sil a možností nahradit způsobenou škodu. Dále jí byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit škodu poškozené společnosti DW MediaArts a.s., v likvidaci, zast. likvidátorem společnosti Hlista & Pril, v.o.s., ve výši 1 417 069 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená společnost odkázána podle § 229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. byla obviněná zproštěna obžaloby pro dílčí skutky popsané pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně.

Proti uvedenému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 9 To 146/2023. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku celý výrok o vině pod bodem I., I.), II.), celý výrok o trestu a výrok o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. října 2022, č. j. 7 T 130/2018-2797, výrok o vině pod bodem 1.I) A), B), C) právně kvalifikovaný jako pokračující přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, celý výrok o trestu a výrok o náhradě škody, a obviněnou odsoudil za pokračující zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (spáchaný skutkem v daném rozsudku odvolacího soudu popsaným) a dále za pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (uvedený pod bodem II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 7 T 130/2018), podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jenž podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1, 3 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let za současného stanovení přiměřené povinnosti obviněné podle jejích sil a možností nahradit způsobenou škodu. Dále jí podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit škodu poškozené společnosti DW MediaArts a.s., v likvidaci, zast. likvidátorem společnosti Hlista & Pril, v.o.s., ve výši 1 417 069 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou společnost se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zprošťujícím výroku ponechal napadený rozsudek nedotčený.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání rovněž poškozená Fio banka, a.s. O tomto odvolání, jež mu bylo předloženo 1. 6. 2023, rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 9 To 201/2023 (dále též jen „usnesení odvolacího soudu“, nebo „usnesení soudu druhého stupně“). Ve smyslu § 259 odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve znění svého předchozího rozsudku ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 9 To 146/2023, doplnil o chybějící výrok tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškozená Fio banka, a.s., se sídlem V Celnici 1028/10, Praha 1, odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 9 To 201/2023, podala obviněná dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Připomněla, že vůči předchozím rozhodnutím odvolacího soudu v projednávané věci (tedy usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 9 To 407/2022, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 9 To 146/2023), podala sama bez obhájce blanketní podání, obsahující dovolání spolu s žádostí o ustanovení obhájce pro dovolací řízení a uplatněním nároku na bezplatnou obhajobu. Na první podání ze dne 5. 2. 2023 (urgované dne 10. 4. 2023) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 9 To 407/2022, měl předseda senátu soudu prvního stupně reagovat sdělením, že uvedené bere na vědomí a že bude v této věci rozhodnuto o ustanovení obhájce a bezplatné obhajobě. Následně však ve své druhé odpovědi na podání ze dne 12. 7. 2023 směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 9 To 146/2023, upozornil, že dovolání musí činit obhájce, který je povinen podat dovolání i tehdy když bylo řízení pravomocně skončeno. Dovolatelka k tomu dále poznamenala, že se svým obhájcem byla dohodnutá, že dovolání obhájce podá, pouze pokud bude ustanoven pro dovolací řízení a zároveň bude rozhodnuto o bezplatné obhajobě. Vzhledem k průtahům ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně a uplynutí zákonné lhůty ve vztahu k předchozím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci, podala dovolání formálně z procesní opatrnosti až proti usnesení soudu druhého stupně. Pokud jde o důvody dovolání, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 9 To 146/2023, má být nepřezkoumatelný a rovněž vadně přiznal poškozené společnosti DW Media Arts a.s., náhradu škody ve výši 1 417 069 Kč, přičemž tato částka je součtem škody zmíněné společnosti a poškozené Fio banky. Podle obviněné pochybil také soud prvního stupně, neboť současně nepostoupil odvolacímu soudu odvolání obviněné a poškozené Fio banky, a.s., kvůli čemuž Městský soud v Praze rozhodoval o těchto řádných opravných prostředcích separátně. K tomu dodala, že odvolací soud pochybil, pokud z podnětu odvolání Fio banky, a.s. rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a nevrátil zpět k dalšímu řízení. Újmu obviněná pociťuje také v tom, že usnesením odvolacího soudu je poškozené Fio bance, a.s. umožněno vymáhat další náhradu škody, byť jí byl tento nárok přiznán už v civilním řízení. Dovolatelka se také domnívá, že předešlá rozhodnutí soudu prvého stupně (nejspíše myšleno druhého stupně) nemají oporu v zákoně. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 9 To 407/2022, je vadné, protože soud nemohl ponechat v platnosti část rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 10. 2022, č. j. 7 T 130/2018-2797, týkající se celkového trestu a náhrady škody a zrušit pouze tu část, týkající se zprošťujícího výroku. Dále rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 9 To 146/2023, není vypořádáno odvolání poškozené Fio banky, a.s., a rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 7 T 130/2018, nemohlo být zrušeno již pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 9 To 407/2022, neboť soud neměl respektovat zásadu „rei iudicata“.

Na základě výše uvedených skutečností obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby soudu prvního stupně věc vrátil k dalšímu řízení.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření konstatovala, že obviněná ve svém podaném dovolání brojí proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 9 To 201/2023, které však není pravomocným rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Oproti tomu dovolatelka nevyužila svého práva a v zákonné dovolací lhůtě nepodala dovolání v případě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 9 To 146/2023, jímž naopak bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé [ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) a částečně i podle písm. b) tr. ř.]. Tuto chybějící procesní aktivitu nelze nahrazovat požadavkem dovolacího přezkumu přesahující procesní rámec nyní podaného dovolání.

Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasila s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) konstatuje, že obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., dovolání podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dále však Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 9 To 201/2023, není přípustné, a to z následujících důvodů.

Z hlediska přípustnosti tohoto dovolání je určující (ve shodě se stanoviskem státní zástupkyně), že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., jímž zákonodárce taxativně vymezil okruh rozhodnutí přípustných pro dovolací přezkum. Předmětem napadeného usnesení odvolacího soudu nebyla otázka viny ani trestu, nýbrž toliko rozhodnutí o odvolání poškozené Fio banky – z podnětu tohoto odvolání byl doplněn výrok o náhradě škody (viz shora), aby trestní rozhodnutí ve věci odpovídalo již existujícímu pravomocnému rozhodnutí v občanskoprávním řízení, jak blíže odůvodnil odvolací soud ve svém usnesení (viz bod 8. a 9.). Obviněná tedy napadla dovoláním rozhodnutí, u něhož to zákon nepřipouští.

Nepřípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval pouze o odvolání poškozeného a z jeho podnětu upravil výrok o náhradě škody, není závěrem nově vysloveným. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, publikovaného v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod označením T 899, totiž za přípustné ve smyslu § 265a odst. 1 písm. a) tr. ř. nelze považovat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže předmětem jeho rozhodování nebyla otázka viny nebo trestu, ale pouze rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody. Odvolací soud tak z podnětu odvolání poškozeného přezkoumával pouze otázku nároku na náhradu škody, zatímco ve výroku o vině a trestu již nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci. Tento právní názor ostatně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15.

Uvedený závěr o nepřípustnosti dovolání obviněné nemůže být negován předložením dovolací argumentace vůči předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 9 To 146/2023, který jako jediný splňuje náležitosti ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že obviněná byla zastoupena ustanoveným obhájcem (jenž jako osoba práva znalá poskytuje potřebnou právní pomoc podle § 40 odst. 1 tr. ř.) po celou dobu soudního řízení a dostalo se jí řádného poučení o možnosti uplatnění dovolání a jeho náležitostech ze strany odvolacího soudu i Nejvyššího soudu (jemuž bylo předloženo urgované blanketní podání ze dne 10. 4. 2023 a jehož odpověď s poučením byla obviněné doručena 1. 6. 2023, tedy ještě v rámci dovolací lhůty k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 9 To 146/2023).

Neobstojí ani námitka přípisy předsedy senátu soudu prvního stupně, neboť jednak nemohou zhojit nedostatek v podobě nepřípustnosti dovolání z hlediska § 265a odst. 1, 2 tr. ř. a jednak neobsahovaly žádný příslib, případně jinou informaci, které by mohly obviněnou (a jejího obhájce) vést k závěru, že o jejích vlastních blanketních podáních (o podaném dovolání bez obhájce, návrhu o ustanovení obhájce a žádosti o bezplatnou obhajobu) bude rozhodnuto během dovolací lhůty. Jakákoliv vlastní dohoda mezi obviněnou a obhájcem ohledně podmínek, za kterých podají dovolání, je pak pro účely přezkumu přípustnosti zcela bezpředmětná. Nelze rovněž odhlédnout, že namítané průtahy v rozhodování soudu prvního stupně v těchto otázkách ve spojitosti se zmíněnou dohodou s obhájcem měly podle obviněné zapříčinit nepodání dovolání proti dřívějšímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 9 To 146/2023, ovšem v projednávaném případě nakonec prostřednictvím svého ustanoveného obhájce ve smyslu § 41 odst. 5 tr. ř. dovolání – ovšem až proti usnesení odvolacího soudu zabývající se pouze odvoláním poškozené Fio banky – podala, byť v rozhodné době nebylo jejím návrhům vyhověno, resp. v případě žádosti o ustanovení obhájce nebylo rozhodnutí potřeba (jak ostatně dokládá i samo dovolání). Tím spíše však nelze akceptovat argumentaci dovolatelky, že tak nemohla učinit i v případě dřívějšího rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.

Pokud se obviněná s vědomím uvedeného a za situace, kdy byla zastoupena jí ustanoveným obhájcem, rozhodla neuplatnit své právo k dovolacímu přezkumu dříve, byť pro to neexistovala objektivní překážka, pak ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt (právo patří bdělým) vzniklé negativní důsledky jdou k její tíži a nelze je přičítat soudu.

Za uvedeného stavu Nejvyšší soud shledal zcela v souladu se stanoviskem státní zástupkyně, že v dané věci nebyly splněny podmínky, jež by zakládaly přípustnost podaného dovolání obviněné podle ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Proto v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] rozhodl, že se toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítá, neboť není přípustné. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.