6 Tdo 1327/2019

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2018, č. j. 7 T 7/2016-5819, byli uznáni vinnými obviněný P. K. pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [ad I. A/ 1)-60), I. B/ 1)-66), II. A/ 1)-10), II. B/ 1)-30)], obviněný O. V. pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [ad I. A/ 1)-60), I. B/ 1)-66)], obviněný M. H. pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [ad II. A/ 1)-10), II. B/ 1)-30)].

Uvedeného zločinu se obvinění podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že

O právním následku zjištěné trestní odpovědnosti rozhodl nalézací soud tak, že odsoudil

O odvoláních obviněných a poškozené Z. N. P., proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 12 To 14/2019-5929, jímž napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozené podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, kterým byla společnost podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal nahradit škodu poškozené, a to obviněného P. K. v částce 2 340 560,50 Kč, obviněné P. K. a O. V. společně a nerozdílně v částce 3 320 863,98 Kč a obviněné P. K. a M. H. společně a nerozdílně v částce 955 267,59 Kč. Odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali obviněný P. K., obviněný O. V. a obviněný M. H. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obviněný P. K. podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Leina dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle písm. l) vznesl v obou jeho variantách. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a již v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Skutková zjištění soudů obou stupňů nepovažuje obviněný za správná a úplná, neboť při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nebyly provedeny všechny potřebné důkazy a soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou.

Namítl, že jednal vždy na pokyn svého nadřízeného, resp. s jeho souhlasem. Nemohl se proto dopustit protiprávního jednání, tj. uvést svého zaměstnavatele v omyl, využít jeho omylu nebo mu podstatné skutečnosti zamlčet. Vědomost o zprostředkovatelských společnostech měl sám F., generální ředitel poškozené, který s jejich zástupci jednal a nemohlo tak dojít k žádnému zastírání faktického stavu věci. Společnost minimálně v jeho zastoupení věděla, kdo plnění fakticky vykonává. V případě, kdy on sám mohl zastupovat společnost navenek, nemohl ji uvést v omyl a nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. I pokud by své povinnosti porušil, jednalo by se o porušení pracovně-právních předpisů a nikoli o páchání trestné činnosti. V tomto ohledu nebylo postaveno na jisto, zda byl součástí vedení společnosti, protože pak by musel v omyl uvést sám sebe. Pokud k naplnění subjektivní stránky vzal soud jako důkaz dohodu o rozvázání pracovního poměru a dohodu o způsobu náhrady škody, poté upozorňuje, že proti těmto podal žalobu na určení neplatnosti a trestní oznámení z důvodu nátlaku na jeho osobu.

Námitky vznesl obviněný také proti závěru soudů o spáchání činu ve spolupachatelství, neboť nebylo podle jeho mínění prokázáno, že by obvinění jednali po vzájemné dohodě, shodě nebo ve společném úmyslu. Z provedeného dokazování vyplývá, že k zajištění zprostředkovatelských firem nedošlo z jeho vůle. Pokud soudy společný úmysl dovodily z toho, že obviněný V. nakupoval nejdříve uhlí přes dodavatele HK EXPOL (pozn. správně zřejmě EXPOL HK) a posléze od něj za vyšší cenu, nezajímalo je již, jaká byla tato původní a následná cena. Stejně je nezajímala původní ani zjištěná cena v případě obviněného H., kterému měl nabídnout výhodnější cenu uhlí.

Obviněný připomenul, že soudy posuzované jednání mělo trvat minimálně osm let. Společnost měla ochranné mechanismy, aby k takovému jednání nedošlo. Samotná faktura nemohla být proplacena jen na základě podpisu jednoho příslušného zaměstnance.

V části týkající se likvidace odpadů nebylo vyvráceno, že jednal vždy na pokyny svých nadřízených. Uvedl relevantní důvody, proč k plnění skrze zprostředkovatelské společnosti docházelo, soudy se však jeho obhajobou nezabývaly. F. se zástupci společností sám jednal. Společnost HS EKOMETAL navíc několikrát fakturovala přímo poškozené a faktury následně stornovala. V případě nejvíc nebezpečných odpadů došlo minimálně v jednom případě i k přímé fakturaci, spolupráce s nimi tedy musela být zřejmá. Nemůže si proto představit, že by poškozená nemohla vědět, kdo plnění fakticky provádí.

V části týkající se dodávek uhlí upozornil, že jednal vždy na pokyny svých nadřízených. Důvodem vložení zprostředkovatelské společnosti byla liknavost poškozené s hrazením objednávek a k jeho vstoupení do vztahů došlo po vzájemné dohodě s generálním ředitelem. Dodal, že cena uhlí byla pod katalogovou cenou, což byla podmínka ujednání.

Pokud jde o způsobenou škodu, nebyla tato správně posouzena. Soudy se zabývaly pouze částkami fakturovanými zprostředkovatelskými společnostmi, nikoli však cenou v místě a čase obvyklou, jak by podle § 137 tr. zákoníku měly. Nezabývaly se ani reálně dodaným množstvím dodaného uhlí. Vycházely z vystavených faktur a nebyly zváženy jiné možnosti dodávek uhlí. Soud odmítl provést důkazy výslechem příslušných zaměstnanců poškozené pouze s tím, že jde o důkazy nadbytečné. Za neopomenutelný důkaz považuje dovolatel výslech svědka P., který byl dopravcem předmětného uhlí a mohl se vyjádřit k množství dodaného uhlí, když část byla dodávána tzv. pod rukou. Důkaz však proveden nebyl. Došlo tak k porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Upozornil, že ani sama společnost není schopna vyčíslit vzniklou škodu, když v průběhu řízení uvedla několik různých částek. Vyčíslit ji správně ani nemůže, protože podle každoročních záznamů inventarizační komise vše proběhlo správně a reálný stav uhlí souhlasil se stavem účetním.

Námitky vznesl obviněný také k důkazu svojí daňovou evidencí, neboť má za to, že byl proveden nezákonným způsobem. Nebyl za přítomnosti obhájce vyzván k jejímu vydání a nebylo tak učiněno ani při jeho výslechu. K domnělému dobrovolnému vydání došlo 16. 4. 2014, zatímco jeho výslech byl proveden dne 5. 10. 2015. Navrhl k tomu vyslechnout P. K., bývalého právního zástupce ostatních obviněných, který mohl prokázat rozpor, resp. autentičnost, protokolu o výslechu obviněného založeného ve spise. Obviněný má za to, že důkaz daňovou evidencí byl opatřen pod nátlakem. Byl mu předložen souhlas s provedením domovní prohlídky s tím, že pokud ji nevydá, byly by použity donucovací prostředky. Podle protokolu tedy sám část dokladů za přítomnosti policie vyzvedl, ve skutečnosti byl pod nátlakem a policejní orgán si dokumenty v místě jeho bydliště opatřil sám. Mělo proto dojít k sepsání protokolu o domovní prohlídce, to se však nestalo. Důkaz daňovou evidencí je proto nezákonný a jedná se o informaci pro trestní řízení nepoužitelnou.

Dovolatel je toho názoru, že z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by jeho vina byla prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Soud úplně a hodnověrně nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a odmítl provést důkazy navrhované obhajobou, aniž by jejich neprovedení dostatečně zdůvodnil.

S ohledem na to dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil a podle § 265l tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný O. V. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle písm. l) vznesl v obou jeho variantách.

Dovolatel namítl, že nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu – znaku uvedení v omyl. Právní posouzení je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž má-li být uvedena v omyl právnická osoba, musí jednat v omylu fyzická osoba, která je oprávněna učinit příslušné právní jednání. Byl to však obviněný K., kdo byl oprávněn zastupovat poškozenou a rozhodoval o obchodech. Byl tudíž osobou, od níž je třeba dovozovat vědomost či znalost o rozhodných skutečnostech při provádění majetkových dispozic. Soudy však věc nesprávně právně posoudily, když ji dovozovaly od ostatních zaměstnanců. Nadto potřebné informace byly veřejně dostupné a příslušní zaměstnanci si je mohli snadno opatřit. Obviněný je toho názoru, že za tuto omezenou informovanost či neznalost zaměstnanců poškozené nemůže odpovídat on, neboť je výlučnou odpovědností poškozené, aby si před vstupem do obchodních vztahů opatřila rozhodné informace.

Dovolatel připomíná, že uvedení v omyl mělo podle soudů spočívat v jednak předstírání toho, že obchod probíhá za obvyklých obchodních podmínek, jednak v nezpravení poškozené o tom, že k plnění dochází prostřednictvím zprostředkovatelů, kteří jsou nadbyteční. Namítá, že v napadených rozhodnutích není uvedeno, v jakých konkrétních skutkových okolnostech mělo předstírání spočívat. Poškozená věděla či musela vědět z údajů vedených ve fakturách, jaká plnění a za jakou cenu obdržela. Tyto skutečnosti byly jasně dány, byly pravdivé a odpovídaly skutečnosti. K žádnému předstírání proto nedošlo. Pokud zaměstnanci poškozené neměli žádnou představu o tom, co jsou běžné obchodní a cenové podmínky, a nesprávně a nedůvodně se domnívali, že ty v daném případě jsou obvyklé, je to z důvodu jejich neznalosti či nesprávného posouzení pravdivých údajů, které obdrželi. To proto, že se o obvyklé ceny nezajímali, nezjistili si potřebné informace a na zkoumání smluvených podmínek rezignovali. Obviněný má proto za to, že předstírání obchodování za obvyklých cenových podmínek nenaplňuje znak uvedení v omyl.

Ve vztahu k nezpravení poškozené o tom, že k plnění dochází prostřednictvím zprostředkovatelů, kteří jsou nadbyteční, obviněný uvádí, že soudy dospěly k nesprávnému závěru, že měl ve vztahu k těmto skutečnostem informační povinnost ve vztahu k poškozené. Upozorňuje, že jednal s poškozenou zastoupenou obviněným K., který o všech skutečnostech věděl. Po něm (dovolateli) nelze rozumně požadovat, aby aktivně vyhledával jiné další zaměstnance poškozené a informoval je. Neexistuje zákonná povinnost dodavatele informovat svého odběratele o tom, zda plnění poskytne sám nebo prostřednictvím svých dodavatelů. Nebyl ani povinen informovat ostatní zaměstnance o tom, že společnosti jsou jen zbytečnými mezičlánky, či povinen druhou smluvní stranu upozorňovat, že jím nabízené ceny jsou vyšší než u ostatních soutěžitelů na trhu a že si může poškozená plnění opatřit jinde levněji. Nesplnění těchto údajných informačních povinností nepředstavuje zamlčení podstatných skutečností a nenaplňuje znak uvedení v omyl.

Obviněný také namítl nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Vždy jednal s poškozenou zastoupenou obviněným K., který jej několikrát ujišťoval, že generální ředitel poškozené je o všem informován. On nebyl v kontaktu s jinými zaměstnanci poškozené, neznal je a nevěděl a ani vědět nemohl, jaké informace jim obviněný K. sděloval a jaké informace či pokyny naopak od vedení dostával. Navíc byl přesvědčen, že jejich zapojení do odběratelsko-dodavatelského řetězce má obhajitelný a rozumný význam, neboť vedli administrativní činnost ve spojitosti s požadavky kladenými zákonem na podnikatele provozující likvidaci odpadů. Vyvíjeli tak přidanou hodnotu, což potvrzuje skutečnost, že poškozená má na tuto činnost nyní externího ekologa. Obviněný K. mu prezentoval rozumný důvod a poskytl mu interní informace poškozené, které jejich zapojení odůvodňovaly. Na základě informací od něj proto nabyl přesvědčení, že jejich zapojení do smluvních vztahů s poškozenou je pro ni výhodné či žádoucí. Následek není proto kryt požadovaným zaviněním, neboť nevěděl, že může takové porušení zájmu chráněného zákonem způsobit a vzhledem k okolnostem, informacím, které měl k dispozici a svým osobním poměrům o tom ani vědět nemohl.

Nesprávnost shledává dovolatel též v posouzení jeho jednání jako spolupachatelství, neboť popis skutku pod bodem I. nerozlišuje mezi jednáním jeho a K. Chybí vymezení konkrétních skutkových okolností a jednání, kterého se měl dopustit sám a které mělo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Obviněný K. disponoval mnohem více informacemi a byl v diametrálně odlišném postavení než on, což mělo být při posuzování, zda se jednalo o spolupachatelství vzato v potaz. Každý spolupachatel si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn. V popisu skutku však nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by o takovém srozumění svědčily.

Pokud jde o způsobenou škodu, odvolací soud neuvedl, podle jakého právního předpisu přiznal poškozenému nárok na náhradu škody. Tento výrok je proto nepřezkoumatelný a nezákonný. Odvolacím soudem mu byla uložena solidární odpovědnost za škodu společně s obviněným K. Ten však za škodu odpovídá jako zaměstnanec poškozené podle zákoníku práce. On však jejím zaměstnancem nebyl a je proto na jeho odpovědnost třeba aplikovat jiný předpis. Soud se nezabýval ani tím, jaké zákonné podmínky musí odsouzený svým jednáním naplnit, aby mohl být poškozenému přiznán nárok na náhradu škody. Nevzal v potaz nedostatky, nekvalifikované postupy, nedbalost, neobezřetnost a nezájem poškozené opatřit si relevantní informace, čímž sama sebe dostala do postavení, kdy uzavírala obchody bez potřebné znalosti cenových a obchodních podmínek. Absence patřičných informací by proto měla jít k tíži poškozené a na něm, jako zástupci dodavatele, nelze spravedlivě požadovat, aby její nedbalost napravoval. Nadto je přesvědčen, že neuvedl poškozenou v omyl, a tudíž svým jednáním neporušil žádnou zákonnou povinnost.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve vztahu k němu oba výroky napadeného rozsudku a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný M. H. podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bc. Pavla Kroupy dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadeným rozsudkem i v řízení, které jeho vydání předcházelo, došlo mj. k nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. i jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Byla porušena zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), zákonnosti (§ 2 odst. 1 tr. ř.), legality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Došlo také k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Dovolatel namítá, že existuje rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, jež nemají žádnou obsahovou souvislost s důkazy – vždy jednal s obviněným K. jako zástupcem poškozené za smluvně ujednanou provizi 2 až 3 %. Je nelogické, aby odpovídal za plnění smluvních závazků ze smluv a navíc „byl uvázán ke splácení škody, která několikrát překračuje smluvně ujednaný zisk“. Skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení – není zřejmé, z jakých podkladů byla vypočtena údajná škoda. Navrhoval proto šetření u poškozené, k čemuž nedošlo. Skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě jsou tato zjištění učiněna – soudy jsou uváděna protichůdná a vnitřně rozporná tvrzení, jejichž současná existence je vyloučena.

Dovolatel namítá absenci vyjádření subjektivní stránky trestného činu ve výroku rozsudku i jeho odůvodnění. Jeho úmyslné jednání nelze dovodit z toho, že společnosti neměly žádné oprávnění k nakládání s odpady a nezabývaly se ekologií, jak to učinil soud, když ve fakturách bylo uvedeno „zprostředkování služby – odpady – uhlí“. Pro trestný čin podvodu je vyžadováno úmyslné zavinění, které nelze předpokládat. Absence jakéhokoli odůvodnění k zavinění činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Nezaznívá argumentace k použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, ani k zavinění ke konkrétní skutkové podstatě.

Zločinu se měl dopustit tím, že si měl být vědom toho, že poškozená nedostává uhlí v množství jím vystavených faktur. Mezi jednotlivými společnostmi a obviněným K. jako podnikatelem existoval řádný smluvní vztah. V případě jeho společností se jednalo pouze o zprostředkování nákupu zboží či služby, a to za provizi 2 až 3 %. Na přepravě uhlí se nijak nepodílel. Není možné dovozovat nějakou dohodu mezi ním a obviněným K., že bude poškozené fakturováno jiné množství uhlí. Z faktur je zcela zřejmé, že se jednalo o zprostředkování prodeje. Nechápe proto, jak by svým jednáním mohl uvést poškozenou v omyl. Vždy jí fakturoval pouze zprostředkovatelskou činnost. Nemohl vůbec ovlivnit dodané množství uhlí a odvážené množství odpadu. Poukazuje na rozpory mezi zjištěními správce daně a obžalobou, které vylučují, že by byl skutek spolehlivě zjištěn.

Vždy jednal s obviněným K. vystupujícím za poškozenou a neměl důvod obracet se na její jiné zaměstnance. Důvodně se domníval, že pokud je K. na dané pozici, je to z nějakého důvodu a je oprávněn jednat za poškozenou. Upozornil, že každý spolupachatel si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn. Má za to, že ani jeho srozumění nebylo prokázáno, natož jeho vědomost. Aby mohla být právnická osoba uvedena v omyl, musí v omylu jednat osoba zodpovědná za majetkovou dispozici. Byl to obviněný K., kdo jednal za poškozenou a byl v ní oprávněn k majetkovým dispozicím. Musel by to tedy být on, kdo by byl uveden v omyl, což se nestalo. Nebyla tak uvedena v omyl ani poškozená.

Soud porušil zásadu materiální pravdy podle § 2 odst. 5 tr. ř., vycházel totiž pouze z nepřímých důkazů, které musel navíc složitě dovozovat a interpretovat poměrně nesrozumitelnými a odvážnými konstrukcemi s nelogickým výkladem. Zásada volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. byla také porušena. Provedeným dokazováním nebyly prokázány skutečnosti, které vzal soud za prokázané.

Pokud jde o údajně způsobenou škodu, byla její výše vypočtena bez jakéhokoli logického opodstatnění. Jednalo se o chybný jednostranný způsob výpočtu výhradně na základě účetní evidence K., aniž by soud logicky vysvětlil rozpory mezi ní a podklady dodanými poškozenou. Měl být proto vypracován znalecký posudek. Napadené rozhodnutí nevymezuje jednoznačně, jakou škodu měl on způsobit právě s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem.

Shrnul tedy, že napadený rozsudek resp. rozsudky trpí závažnými vadami. Bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, soudy nedostály svým povinnostem stanoveným v čl. 90 Ústavy a neposkytly mu soudní ochranu. Postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, jeho vinu nezjistily zákonným způsobem a porušily čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Provedené důkazy hodnotily extrémně vadným způsobem, resp. vycházely ze zcela neúčinných a nesprávných důkazů, takže skutková zjištění učinily ve skutečnosti bez jakéhokoliv podkladu a jakékoliv vazby na provedené dokazování. Dokonce místy jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Důkazy proti němu nevytvořily ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu.

Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. nejprve zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o jeho vině a trestu, a dále v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, případně soudu odvolacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten sdělil, že dovolací námitky obviněných lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit potud, je-li jejich prostřednictvím namítána absence naplnění zákonného znaku subjektivní stránky trestného činu podvodu v podobě úmyslného zavinění, dále absence naplnění zákonného znaku objektivní stránky trestného činu podvodu v podobě omylu u tzv. mýlící se osoby, a konečně je-li jejich prostřednictvím namítána absence naplnění znaku spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle hodnocení státního zástupce se však jedná o pouhé opakování námitek, které obvinění na svou obhajobu uváděli již v odvolacím řízení, a s nimiž se odvolací soud správným a dostatečným způsobem vypořádal v rámci svého rozhodnutí, kdy tyto námitky označil za nedůvodné. V návaznosti na právě řečené pak nezbývá než připomenout, že i ve smyslu stávající judikatury dovolacího soudu platí zásada, podle níž pokud obviněný v dovolacím řízení uplatňuje námitky, které byly uplatněny již v předchozích řízeních, a soudy se s těmito námitkami dostatečně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002 či sp. zn. 4 Tdo 1258/2016).

Státní zástupce je přesvědčen, že se odvolací soud náležitě vypořádal zejména s otázkou úmyslného zavinění všech tří obviněných. Odkazuje zejména na bod 27. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že o naplnění vědomostní i volní složky úmyslného zavinění u všech tří obviněných svědčí především samotný model fungování předmětných dodavatelsko-odběratelských vztahů, jehož prostřednictvím byla daná trestná činnost páchána, a to včetně okolností, způsobu zapojení a role jednotlivých obviněných v tomto modelu. Za klíčovou označuje skutečnost, že zapojení jak obchodních společností fakticky ovládaných obviněnými, tak i zapojení obviněného P. K. jakožto podnikající fyzické osoby, do zmíněného dodavatelsko-odběratelského řetězce podnikatelských subjektů, jehož koncovým článkem na pozici odběratele (ať již zboží v podobě uhlí, anebo služeb v podobě likvidace odpadu) byla poškozená obchodní společnost Z. N. P., bylo z objektivního hlediska naprosto zbytečné a postrádající z pohledu poškozené jakýkoli skutečný ekonomický či jiný důvod. Pokud soudy obou stupňů za této situace dovodily, že zapojení všech zmíněných podnikatelských subjektů do tohoto řetězce bylo vzhledem k popsaným zjištěním zcela účelové, a zároveň že bylo učiněno po vzájemné dohodě a ve vzájemné shodě všech tří obviněných, nezbývá než takovýto závěr označit za logický a plně opodstatněný. Tento závěr je ostatně podporován i svědeckými výpověďmi zástupců skutečných dodavatelů zboží v podobě uhlí a služeb v podobě likvidace odpadů pro poškozenou obchodní společnost Z. N. P., konkrétně výpovědí svědka T. K. a svědka L. S., jakož i faktem, že společnosti, ve kterých tito svědci působili, v minulosti zajišťovaly, a po odhalení nyní posuzované trestné činnosti obviněných znovu začaly zajišťovat předmětné dodávky zboží a služeb i bez zapojení mezičlánků v podobě oněch obchodních společností, jejichž jménem obvinění vystupovali.

Na naplnění obou složek úmyslného zavinění u jednotlivých obviněných lze usuzovat i z dalších okolností, které vyplynuly z provedeného dokazování. Pokud jde obhajobu obviněného P. K. založenou na tvrzení, že veškeré kroky v daném směru činil na základě pokynu generálního ředitele společnosti, tato byla nejen přímo vyvrácena svědeckou výpovědí generálního ředitele společnosti B. F., ale též byla správě odvolacím soudem vyhodnocena jako nelogická a ryze účelová. Pokud soudy obou stupňů opřely svůj závěr o naplnění znaku úmyslného zavinění u obviněného P. K. nad rámec dosud řečeného též z následného chování tohoto obviněného v souvislosti s uzavřením dohody o ukončení pracovního poměru a dohody o náhradě škody, pak i takovýto dílčí závěr se jeví být jako zcela logický a plně opodstatněný vzhledem k obsahu svědeckých výpovědí, které okolnosti a průběh uzavření těchto dohod dokládají. Konkrétně se jedná o výpověď svědka B. F., ale především o výpověď svědka M. B., podle něhož předmětné jednání proběhlo klidně, kdy obviněný P. K. si byl vědom svého problému a dohodu o ukončení pracovního poměru podepsal bez jakýchkoli připomínek. Dovolací námitka obviněného, že obě dohody podepsal pod nátlakem, na což posléze podle svých slov reagoval i podáním trestního oznámení, k čemuž měl podle obviněného odvolací soud správně přihlédnout, tak nemá jakékoli věcné opodstatnění, neboť nejen že tuto námitku vyvrací zmíněné svědecké výpovědi, ale navíc tato námitka ani nereflektuje fakt, že trestní řízení vedené na podkladě zmíněného trestního oznámení skončilo odložením věci podle § 159a odst. 1 tr. ř., což ostatně odvolací soud ve svém rozhodnutí také výslovně připomněl.

Také v případě obviněného O. V. odvolací soud správně dovodil vědomí tohoto obviněného o ryze formálním zapojení jím zastupovaných obchodních společností do celého řetězce dodavatelských subjektů, na jehož konci na pozici odběratele figurovala poškozená obchodní společnost Z. N. P., jakož i jeho vědomí o smyslu celého tohoto řetězce, kterým mělo být obohacení zúčastněných subjektů na úkor poškozené obchodní společnosti Z. N. P. Tento svůj závěr přitom odvolací soud opřel o tvrzení samotného obviněného O. V., že ho zvýšení ceny uhlí po zapojení se obviněného P. K. jako podnikající fyzické osoby do celého řetězce zarazilo, v kontextu s tvrzením téhož obviněného, podle kterého mu obviněný P. K. tuto skutečnost nijak nevysvětlil, a pouze mu sdělil, že buďto tento obchod uskuteční v tomto modelu, anebo se společnost T., potažmo P., uvedeného obchodu nebudou účastnit.

V případě obviněného M. H. pak bylo podle odvolacího soudu zjištěno, že tento si zjišťoval ceny uhlí na trhu, přičemž třebaže mu obviněný P. K. sdělil, že jím zjištěné ceny jsou vysoké a on že může zajistit dodávky uhlí za výhodnější ceny, obviněný M. H. následně formálně nakupoval (poškozené obchodní společnosti Z. N. P., fakturované) uhlí přímo od obviněného P. K. za podstatně vyšší ceny, než byly ceny jím samotným dříve zjištěné.

Podle státního zástupce se odvolací soud ve svém rozhodnutí taktéž náležitě vypořádal s otázkou naplnění zákonného znaku objektivní stránky trestného činu podvodu v podobě omylu u tzv. mýlící se osoby, a to v reakci na námitku obviněných, že to byl výhradně obviněný P. K., kdo byl oprávněn v dané oblasti (problematice) jednat jménem obchodní společnosti Z. N. P., a že tudíž poškozená obchodní společnost nemohla jednat v omylu, pakliže v omylu nejednal on sám. Je pravdou, že podle ustálené rozhodovací praxe platí, že má-li být trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku spáchán s využitím omylu právnické osoby (nebo s využitím její neznalosti všech podstatných skutečností), musí jednat v omylu (s neznalostí) fyzická osoba, která je, nebo by byla, v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 293/2018). V tomto směru se jako podstatné jeví být zjištění, podle něhož, i když měl obviněný P. K. na starosti danou oblast odpadového a tepelného hospodářství, byl stále odpovědný generálnímu řediteli společnosti B. F. Ačkoliv správnost faktur potvrzoval sám obviněný, za realizaci jejich proplacení byl odpovědný úsek ekonomický, přičemž ředitel ekonomického úseku P. A. vypověděl, že jej obviněný P. K. opakovaně ujišťoval, že dodavatele vybírá prostřednictvím výběrových řízení, a tedy za nejvýhodnější cenu pro společnost. Na základě učiněných skutkových zjištění pak lze rovněž dovodit, že o účelovosti a umělém navyšování ceny zboží (uhlí) a služeb (likvidace odpadů) v inkriminované době nevěděli nejen již zmíněný generální ředitel společnosti a ekonomický úsek, který zajišťoval realizaci úhrad přijatých faktur společnosti, ale ani představenstvo společnosti či dozorčí rada společnosti. V souvislosti s postavením obviněného P. K. v rámci organizační struktury poškozené obchodní společnosti a jednáním, které měl v této spojitosti spáchat, je vhodné rovněž poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1447/2012, podle něhož „[u]vést jiného v omyl ve smyslu trestného činu podvodu může i ten, kdo překročí rámce svého oprávnění jednat za právnickou osobu. Přitom je podstatné zjištění, v jakém rozsahu došlo k překročení zmíněného oprávnění. V konkrétní rovině se může jednat např. o zneužití spolupráce mezi pachatelem a právnickou osobou, jejíž představa se neshodovala se skutečnou povahou jednání pachatele, který činil některé právní úkony bez vědomí statutárního orgánu.“

Dosud řečené závěry o vědomém a volním zapojení se všech tří obviněných do shora označeného modelu páchání předmětné trestné činnosti pak potvrzují i správnost závěru soudů obou stupňů o naplnění všech zákonných znaků spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to nejen pokud jde o úmyslné zavinění všech spoluobviněných jakožto spolupachatelů, ale též pokud jde o naplnění znaku tzv. společného záměru trestný čin spáchat. V reakci na dovolací námitky obviněného O. V. je zároveň vhodné připomenout, že ve smyslu právní doktríny i ustálené soudní praxe není spolupachatelství podmíněno tím, že by každý ze spolupachatelů musel svým jednáním naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o který se jedná. V této spojitosti je vhodné též poukázat na právní závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho rozhodnutí ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, podle něhož „[s]polupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. trest.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. trest.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.“

Státní zástupce usuzuje, že právě s poukazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu a v něm obsažené zobecňující právní závěry stran podmínek spolupachatelství lze skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů v rámci dané trestní věci označit za zjištění jednoznačně naplňující zákonné znaky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku u všech tří obviněných, a není přitom vůbec relevantní, zda obvinění působili v rámci poškozené obchodní společnosti či nikoliv, stejně jako ani není podstatné, zda se na páchání této své společné trestné činnosti předem domluvili výslovně, anebo zda jejich (předchozí) dohoda měla převážně konkludentní charakter.

Podle státního zástupce extrémní rozpor mezi soudem provedenými důkazy a učiněnými zjištěními nelze důvodně namítat, ani pokud jde o stanovení výše trestným činem způsobené škody. V souvislosti s proplácením likvidace odpadů bylo při jejím stanovení soudy obou stupňů vycházeno z hlášenek o produkci a nakládání s odpady, v nichž poškozená společnost Z. N. P., deklarovala množství a druh odpadu. Tyto údaje přitom odpovídají fakturaci provedené společností HS EKOMETAL s. r. o. vůči prostředníkům, kteří (jako mezičlánek řetězce) fakturovali vůči poškozené obchodní společnosti Z. N. P., Samotná výše způsobené škody pak byla stanovena na základě znaleckého posudku, jenž vycházel z porovnání fakturace provedené ze strany obchodní společnosti HS EKOMETAL s. r. o. vůči prostředníkům a fakturace provedené ze strany těchto prostředníků vůči poškozené obchodní společnosti Z. N. P. Také v případě prodeje uhlí poškozené obchodní společnosti Z. N. P., byla výše škody zjištěna věcně správným, odůvodněným a zpětně přezkoumatelným způsobem. Obviněný P. K. jako podnikající fyzická osoba podle zjištění soudů obou stupňů kupoval uhlí od dodavatelů uvedených ve výrokové části podané obžaloby, přičemž prostřednictvím jeho daňové evidence bylo prokázáno, že jiné uhlí od jiných svých dodavatelů nenakoupil, takže oněm prostředníkům nemohl prodat více uhlí, než sám nakoupil. Přesto v uvedených případech toto učinil a množství uhlí fakturované tzv. prostředníkům navýšil, načež tito prostředníci pak totožné množství s cenovým navýšením přefakturovali poškozené obchodní společnosti Z. N. P. Výše způsobené škody byla i v tomto případě stanovena na základě znaleckého posudku, který vycházel z porovnání fakturace mezi jednotlivými články předmětného dodavatelsko-odběratelského řetězce. Jestliže obviněný P. K. v podaném dovolání namítal, že reálný stav uhlí u poškozené obchodní společnosti souhlasil se stavem účetním, takže fakturované a uhrazené množství bylo vždy a řádně dodáno, pak poněkud rozporuplně na jiných místech svého dovolání na svou obhajobu uváděl, že část uhlí byla poškozené obchodní společnosti dodávána tzv. pod rukou. Již samotné tvrzení obviněného o dodávkách uhlí tzv. pod rukou by totiž z povahy věci zároveň vylučovalo možnost dovolávat se při stanovení množství reálně dodaného uhlí účetních záznamů poškozené obchodní společnosti. Pokud odvolací soud naproti tomu vyšel z toho, že vypovídací hodnota inventarizačních záznamů poškozené obchodní společnosti byla v daném případě v podstatě nulová a že skutečný objem dodaného uhlí nelze z účetních záznamů a dokladů poškozené obchodní společnosti určit, a pokud z právě uvedeného důvodu zvolil jiný, shora popsaný, způsob stanovení škody, nelze takovémuto jeho postupu z hlediska zásad formální logiky nic vytknout.

Podle názoru státního zástupce nemůže obstát ani námitka obviněného P. K. poukazující na údajně nesprávné vyčíslení výše škody, založená na argumentu, podle něhož tato škoda byla stanovena nikoli podle ceny plnění v době a místě obvyklé, jak vyžaduje ustanovení § 137 tr. zákoníku. Způsob stanovení výše škody, který soudy obou stupňů v dané trestní věci zvolily, totiž z reálné výše nákupních cen uhlí uplatňovaných v daném místě a čase ve skutečnosti vycházel, přičemž soudy obou stupňů v této spojitosti i dovodily a argumentačně podložily, proč právě z této výše nákupních cen mělo být v daném případě při vyčíslení škody vycházeno. Podle názoru státního zástupce nelze extrémní rozpor mezi soudem provedenými důkazy a soudem učiněnými zjištěními dovodit ani z faktu, že soudy ve věci rozhodující vycházely z důkazu v podobě daňové evidence obviněného P. K. jakožto podnikající fyzické osoby, obzvláště pokud okolnosti jejího získání (zajištění) pro účely daného trestního řízení, jak tyto okolnosti sám obviněný popsal, rozhodně nesvědčí pro závěr, že by se v případě tohoto důkazu jednalo o důkaz získaný nezákonným donucením. V kontextu s otázkou stanovení výše škody neobstojí ani argument obviněného M. H., že tento obviněný jménem jím zastupovaných společností fakturoval vůči poškozené obchodní společnosti Z. N. P., pouze zprostředkovatelskou provizi, navíc podle obviněného co do výše nikoli neúměrnou, a tudíž nemohl ovlivnit dodávané množství uhlí ani odvážené množství odpadu. Nicméně jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, podle závěrů znaleckého posudku, jímž byl ve věci proveden důkaz, obvinění O. V. a M. H. fakturovali jménem jimi zastupovaných obchodních společností vůči poškozené obchodní společnosti Z. N. P., práce spojené s odvozem a likvidací odpadu „v podstatně vyšších částkách, než jim bylo fakturováno společností HS EKOMETAL s. r. o., přičemž toto navýšení výrazným způsobem převyšovalo obvyklou marži“, a podle odvolacího soudu „obdobně tomu bylo i u dodávek hnědého uhlí“.

Konečně nemůže obstát ani námitka obviněného O. V. poukazující na údajnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu o přiznání nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody. Podle této námitky nelze z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu určit, jaký právní předpis odvolací soud aplikoval při rozhodování o nároku na náhradu škody (zda občanský zákoník nebo zákoník práce či jiný právní předpis) a z jakých zákonných ustanovení dovodil solidární odpovědnost obviněného O. V. a obviněného P. K. za způsobenou škodu. Pokud jde o právní titul posuzovaného nároku na náhradu škody, tímto právním titulem je zcela evidentně protiprávní jednání obviněných, které naplňuje znaky trestného činu, a proto v tomto směru jako zcela zjevně neopodstatněnou je nutné odmítnout námitku údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jako rovněž zcela irelevantní je dle názoru státního zástupce třeba odmítnout námitku obviněného poukazující na údajné spoluzavinění poškozené obchodní společnosti Z. N. P., na vzniku trestným činem způsobené škody. Námitku údajného spoluzavinění poškozené obchodní společnosti obviněný O. V. opírá o jím tvrzené „nedostatky, nekvalifikované postupy, nedbalost, neobezřetnost a nezájem poškozené opatřit si relevantní informace v oblasti likvidace odpadů a dodávek hnědého uhlí“. Ve vztahu k tomuto problému je žádoucí odkázat především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 1976, sp. zn. 6 To 9/76, podle něhož „[a]ni při úmyslném zavinění škůdce nelze vylučovat poměrné snížení náhrady škody v důsledku zavinění poškozeného. Tyto případy budou však zcela výjimečné a budou přicházet v úvahu zpravidla jen při úmyslném zavinění poškozeného. V případech, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně a poškozený ji spoluzavinil z nedbalosti, bude zpravidla nedbalost poškozeného v poměru k úmyslnému zavinění škůdce tak nepatrná, že poměrné snížení náhrady škody v důsledku zavinění poškozeného nebude přicházet v úvahu.“ Pakliže obviněný O. V. navíc dovozuje nezákonnost napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě škody z faktu, že tento soud – slovy obviněného – založil tomuto obviněnému a obviněnému P. K. solidární odpovědnost za způsobenou škodu, třebaže obviněný P. K. jako zaměstnanec poškozené obchodní společnosti odpovídal za způsobenou škodu podle zákoníku práce, jenž solidární odpovědnost vylučuje, pak ani tato námitka nemůže obstát. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1773/2016, „[p]ro závěr, zda odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nároku, je rozhodující to, zda činnost, kterou byla zaměstnancem způsobena škoda jeho zaměstnavateli, postrádá či nepostrádá místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů škůdce, přičemž rozhodující je právě tento vnitřní účelový vztah činnosti, jíž byla způsobena škoda, k pracovním úkolům. Ve své podstatě jde o posouzení, zda při činnosti, již byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2612/2010). Tato kritéria zpravidla nesplňuje majetková trestná činnost páchaná v přímém úmyslu na úkor zaměstnavatele, byť v úzké místní, časové a věcné souvislosti s plněním pracovních úkolů.“ Z povahy posuzované trestné činnosti i všech rozhodných okolností jejího spáchání je přitom evidentní, že odpovědnost obviněného P. K. za způsobenou škodu nemá a ani nemůže mít povahu odpovědnosti pracovněprávní, a proto ani nic nebrání tomu, aby tento obviněný odpovídal za trestným činem způsobenou škodu solidárně s obviněným O. V.

Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněných sice formálně naplňují jimi tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zjevně nejsou opodstatněná. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tato dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dodat je třeba, že alternativu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení může založit i nesprávná aplikace hmotně právních ustanovení těch předpisů, o něž soud rozhodující v adhezním řízení opře povinnost obviněného nahradit poškozenému škodu nebo nemajetkovou škodu v penězích či vydat bezdůvodné obohacení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném říze