6 Tdo 1395/2019 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1395/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:21. 11. 2019 Spisová značka:6 Tdo 1395/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1395.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Subsidiarita trestní represe Urážka mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí Dotčené předpisy:§ 12 odst. 2 tr. zákoníku § 379 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 2. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1395/2019-390 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného T. C., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, č. j. 9 To 210/2019-373, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 16 T 27/2018, takto: Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 24. 4. 2019, č. j. 16 T 27/2018-351, byla podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc obviněného T. C. pro skutek spočívající v tom, že dne 10. 5. 2017 kolem 11:00 hodin v kanceláři svého nadřízeného, zástupce vedoucího oddělení Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, XY, na adrese XY, XY, okres Praha - východ, napadl tohoto nadřízeného P. V. v důsledku předchozí slovní rozepře napadl tím, že jej udeřil otevřenou dlaní do zátylku, uchopil a držel ho v tzv. kravatě, kdy se jej pokoušel strhnout na podlahu kanceláře, přičemž bil poškozeného rukou sevřenou v pěst do žeber, následně, poté, kdy byl od poškozeného odtáhnut kolegou V. Š., zaútočil bez zjevného důvodu na poškozeného opětovně, a to tak, že ho chytil do tzv. kravaty, povalil ho na zem a několikrát rukou sevřenou v pěst ho udeřil do oblasti žeber a dále ho kousl do levého předloktí, kdy toto napadení ukončil společný zákrok přítomných kolegů V. Š. a M. L., kteří obviněného svedli na zem a znehybněním mu zabránili v pokračování útoku na poškozeného, který v důsledku jednání obviněného utrpěl oděrku v oblasti nosu, krvácející zranění na hřbetu levé ruky o průměru cca 3 cm, hematomy v oblasti pravé části trupu a hematom v pravé zadní části krku, kdy tato zranění nedosahovala porušení běžných tělesných funkcí poškozeného na dobu delší než jen přechodnou, v něž bylo obžalobou spatřován přečin násilí vůči nadřízenému podle § 381 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, postoupen řediteli Policie České republiky, Krajského ředitelství Středočeského kraje, se sídlem Na Baních 1535, Praha 5, neboť jde o skutek, který by mohl být posouzen jako kázeňský přestupek dle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. 2. O stížnosti státního zástupce proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2019, č. j. 9 To 210/2019-373, jímž ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti tomuto usnesení podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), a to z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., tedy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. 4. Nejvyšší státní zástupce v návaznosti na naraci dosavadního průběhu řízení vyjádřil nesouhlas s právním řešení věci soudy nižších stupňů, konkrétně namítl nedůvodnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal na fakt, že podle soudů obou stupňů obviněný svým jednáním po subjektivní i objektivní stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu urážka mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí podle § 379 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v důsledku čehož za sporné považuje výlučně posouzení společenské škodlivosti jednání obviněného. V návaznosti na citaci závěrů plynoucích ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (dále jen „stanovisko trestního kolegia“ či „citované stanovisko“), a odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku a jeho aplikací, zdůraznil že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, aby to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným totiž podle dovolatele ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. To je dle něj logické, neboť primární funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna (jak je tomu i v posuzovaném případě), nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze rovněž zajistit nápravu. 5. Pokud jde o posuzovanou trestní věc, obviněný poškozeného opakovaně fyzicky napadl způsobem popsaným ve výroku usnesení Okresního soudu Praha-východ, přičemž pokračujícímu ataku z jeho strany bylo zabráněno až zásahem dalších, na místě přítomných policistů. Jak obviněný tak poškozený byli příslušníky Policie České republiky, přičemž poškozený byl současně nadřízeným a policistou s vyšší hodností. Důvodem fyzického napadení nebyl výkon služebních povinností poškozeným, ale byly jím předchozí vzájemné neshody osobního rázu vyplývající mj. z nevhodného vměšování se poškozeného do soukromých záležitostí obviněného. Dovolatel proto souhlasí se závěrem obou soudů, že jednání obviněného formálně naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu urážky mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí podle § 379 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [při aplikaci § 114, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku], jehož se dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Provedenými důkazy zjištěný skutkový stav však plně odůvodňuje uplatnění trestní odpovědnosti obviněného pro uvedený přečin. 6. Podle dovolatele soudy zdůrazněné okolnosti jednání obviněného a jeho bezúhonnost, mající charakter polehčujících okolností, ani ve spojení s dalšími poznatky nemohou vést k závěru, že společenská škodlivost stíhaného jednání je natolik nízká, že trestní odpovědnost obviněného pro shora uvedený přečin nepřichází v úvahu. Okruh okolností, které by mohly být vnímány jako do jisté míry příznivé pro obviněného, se vyčerpávají zjištěním, že je osobou bezúhonnou, nadřízenými dobře hodnocenou, přičemž samotné fyzické napadení poškozeného bylo z jeho pohledu nezvládnutou reakcí na nedobré vztahy s poškozeným, který se podle zjištění soudů nevhodně vměšoval do osobních záležitostí obviněného. Významnou ospravedlňující pohnutku v podobě předchozího nevhodné chování poškozeného, jež mohla mít vliv na psychický stav obviněného, nelze přeceňovat, neboť se jednalo o záležitost staršího data. Obviněný nebyl po dobu několika měsíců přítomen na pracovišti, ze strany poškozeného tak k případným dalším kontaktům s ním, jež by snad mohl vnímat jako útočné či nevhodné, nedošlo a samotnému útoku bezprostředně nepředcházel ani žádný slovní, natož fyzický atak ze strany poškozeného. Navíc ani případné předchozí nevhodné chování poškozeného nemůže samo o sobě odůvodňovat závěr o nižší společenské škodlivosti protiprávního činu obviněného, odpovídá-li jinak tento protiprávní čin běžně se vyskytujícím případům typově shodných trestných činů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 908/2016). 7. Pokud jde o protiprávní čin obviněného, předmětem jeho útoku byla tělesná integrita poškozeného. Nešlo přitom o násilí drobné povahy, za které by bylo možno považovat např. ojedinělý políček či šťouchanec. Jednalo se o násilí v míře nikoli zanedbatelné, o čemž svědčí zejména doba trvání útoku, jeho opakování poté, co bylo obviněnému v prvotním napadání poškozeného zabráněno jinými příslušníky Policie České republiky. Také forma násilného jednání představovaného úderem do zátylku poškozeného, jeho držením v tzv. kravatě, bitím pěstmi do žeber, povalením poškozeného na zem a kousnutím ho do ruky. Přestože