6 Tdo 186/2016 – Nejvyšší soud

6 Tdo 186/2016-52 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. dubna 2016 o dovolání, které podali obvinění P. K . , a D. D . , rozená Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2015, č. j. 4 To 23/2015-286, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 92/2013, t a k t o : I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2015, č. j. 4 To 23/2015-286, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 9. 2013, č. j. 2 T 92/2013-237, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Teplicích p ř i k a z u j e , aby věc znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í :I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 9. 2013, č. j. 2 T 92/2013-237, byli obviněný P. K. a D. D. (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a trestným činem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přičemž této trestné činnosti se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že dne 18. 10. 2012 kolem 11.20 hodin v H., okres T., v areálu střelnice provozované Českomoravskou mysliveckou jednotou – Okresním mysliveckým spolkem Teplice, poté, kdy obžalovaný P. K. jako správce střelnice zjistil, že i přes jeho nepřítomnost bylo v prostorách areálu střelnice v rámci kontrolní činnosti České inspekce životního prostředí (dále pouze ČIZP) vedené pro podezření z nepovoleného ukládání odpadů jejími pracovníky započato místní šetření, společně přijeli vozidlem do areálu střelnice, a přestože na místě již přítomní inspektoři ČIŽP poškození E. S., a V. Z., jim jednak slovně a jednak předložením příslušného služebního průkazu prokázali svou totožnost a příslušnost k ČIŽP a sdělili jim svůj záměr v areálu střelnice pokračovat v již započatém výše zmíněném místním šetření, v úmyslu zabránit poškozeným v dalším pokračování kontrolní činnosti a její obrazové dokumentaci, nejprve oba obžalovaní začali oba poškozené vulgárním způsobem slovně napadat a vykazovat z areálu střelnice, obžalovaný P. K. přitom opakovaně vrazil rukama do těla poškozené E. S., vytrhl jí z ruky služební fotoaparát zn. Olympus, typ C-5000 ZOOM obsahující i paměťovou kartu a baterii, vše v hodnotě 5 960 Kč, a poškozeného V. Z., který se mu snažil fotoaparát odebrat nazpět, uchopil rukou za oděv pod krkem a přitlačil jej na karoserii vozidla, přesto se poškozenému V. Z. nakonec podařilo obžalovanému fotoaparát odebrat a předat jej zpět poškozené E. S., na což obžalovaná D. D., která mezitím vulgárně nadávala poškozené E. S. a vražením rukama do jejího těla poškozené bránila v pořizování obrazové dokumentace incidentu na mobilní telefon, reagovala tak, že předmětný fotoaparát poškozené E. S. opět z rukou vytrhla, nakonec oba obžalovaní i s odcizeným fotoaparátem nastoupili do svého vozidla a popojeli opodál, vyjmuli z fotoaparátu paměťovou kartu a baterii, poté se vrátili nazpět, fotoaparát bez paměťové karty a baterie poškozeným vrátili a z místa odjeli, tímto jednáním způsobili škodu na majetku vlastníkovi fotoaparátu, poškozené České inspekci životního prostředí, Oblastnímu inspektorátu Ústí nad Labem, IČ: 41693205, poškození E. S. a V. Z. pak jednáním obžalovaných neutrpěli zranění, která si vyžádala lékařského ošetření. 2. Obvinění byli za uvedené jednání odsouzeni podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo oběma obviněným uloženo, aby ve lhůtě podmínečného odsouzení podle svých sil, výdělkových možností a schopností uhradili společně a nerozdílně škodu, kterou trestným činem způsobili. 3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 6. 2015, č. j. 4 To 23/2015-286, jímž napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného P. K. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně tohoto spoluobviněného a současně podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání spoluobviněné D. D. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích podali obvinění prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Tichého dovolání, v nichž obvinění uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 5. Obviněný P. K. předeslal (část II.), že odvolací soud svůj závěr o zrušení napadeného rozsudku učinil na základě úvahy, že trestní příkaz Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 5. 2013, č. j. 2 T 92/2013-123, nabyl právní moci, čímž vytvořil překážku věci rozhodnuté podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Závěr odvolacího soudu podle jeho přesvědčení vyvěrá z „nesprávného posouzení práva na spravedlivý proces“. Obviněný akcentuje vadnou úvahu odvolacího soudu, který zaměňuje hmotně právní účinky právních skutečností a s tím spojený běh času s úpravou konce lhůty procesně stanovené, po kterou trvá právo na podání odporu proti trestnímu příkazu, na jejíž počátek nemá vliv způsob určení jejího konce. 6. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právo podat odpor proti trestnímu příkazu vzniká (až) doručením jeho opisu. Podle jeho názoru, pokud jde o počítání lhůt, trestní řízení pro své účely definuje jen okamžik, kdy určitá lhůta končí a co je s ní spojeno, přičemž toto nutně nemusí být shodné s dobou trvání (existencí) práva, které lze ve lhůtě vykonat. Z toho dovozuje, že trestní řád nespojuje právo na podání odporu proti trestnímu příkazu s okamžikem jeho doručení. Trestní řád o počátku běhu lhůty k podání odporu neuvádí nic a podle něj tato počíná již okamžikem vydání (vyhotovení) trestního příkazu. 7. Přiměřeného použití dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se obviněný domáhá proto, že podle něj odvolací soud jeho odvolání věcně vůbec neprojednal. 8. Obviněná D. D. (s ní však i obviněný P. K.) namítá (část III.), že ze strany soudů obou stupňů došlo k nesprávnému posouzení počínání pracovníků České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“), neboť jejich postup byl zcela protiprávní. Poukazuje na zákon o ochraně přírody a krajiny a správní řád a namítá, že na soukromém pozemku se působení orgánů státní správy při kontrolní činnosti může stát pouze s vědomím kontrolované osoby. Při vstupu na pozemek (to však pozemek volně přístupný, nikoli ale do areálů a jiných celků) se musí pracovníci orgánů ochrany přírody prokázat při výkonu své pracovní činnosti služebním průkazem. Navíc střelnice je stavbou, zkolaudovanou nemovitostí, což podle ní vůbec vylučuje kompetenci ČIŽP. O právu volného vstupu bez vědomí a souhlasu vlastníka zde vůbec nelze uvažovat. Nešlo o pozemky, u nichž lze realizovat vstup bez souhlasu vlastníka (nájemce), a mylný je i ten výklad, že vstup na cizí pozemky je vlastně volný a postačí pouhé prokázání se průkazem pro jakýkoli pohyb na nich. Zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 38/2014 a zdůrazňuje, že státní orgán může činit jen to, co mu zákon výslovně dovoluje. ČIŽP nemá podle dovolatelky žádnou pravomoc působit na jiných nemovitostech, než na volných pozemcích, a i zde je limitována, neboť mj. musí jít o ochranu přírody a krajiny podle zákona č. 114/1992 Sb. Zpochybňuje splnění podmínek místního šetření a ohledání vymezených ve správním řádu, neboť účastníci řízení musí být k ohledání přizváni, mohou klást otázky, musí být sepsán protokol a podobně. Lze sice dospět k závěru, že pracovníci ČIŽP své počínání jako místní šetření deklarovali, soud měl nicméně zkoumat, zda jejich počínání splňuje zákonné požadavky. Vniknutí pracovníků ČIŽP do areálu střelnice přes nepřítomnost obviněného P. K. bylo svévolným, protiprávním činem, v jehož rámci nemohlo dojít k žádné kontrolní činnosti, ale jen k nezákonnému seznamování se s cizím majetkem. Bylo-li pak započato s něčím, co pracovníci označovali za místní šetření, šlo jen o pokračování v nedovoleném pobytu v areálu a nedovoleném nahlížení do soukromého majetku třetích osob, v němž se nachází věci značné hodnoty. Pokud se snad poškození po příjezdu dovolatelů do areálu slovně a předložením průkazu prokázali, učinili tak opožděně, nehledě k tomu, že byli povinni uposlechnout pokynu správce, provozovatele a nájemce střelnice (obviněného K.), nikoli pokračovat v kontrole. Pouze protiprávní je