6 Tdo 348/2025 – Nejvyšší soud

6 Tdo 348/2025-1888 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2025 o dovoláních, která podali obvinění M. D., V. J. a P. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2024, č. j. 67 To 230/2024-1800, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 114/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 2. 5. 2024, č. j. 3 T 114/2023-1712, byli obvinění M. D., V. J. a P. T. (dále „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustili způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. 2. Obviněný M. D. byl za tento zločin a sbíhající se zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 3 T 15/2018, jenž nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 67 To 318/2020, odsouzen podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Výkon uloženého trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 3 T 15/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 67 To 318/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obvinění V. J. a P. T. byli za výše označený zločin odsouzeni podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. H., nar. XY, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvoláních všech obviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 11. 2024, č. j. 67 To 230/2024-1800, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. 5. Obviněný D. podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [pozn. zřejmě míněno písm. h)], neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, případně na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zároveň namítá porušení zákazu retroaktivity trestního práva v neprospěch pachatele a porušení základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 Úmluvy. Obviněný především namítá, že v trestním řízení došlo k porušení zákazu retroaktivity v jeho neprospěch, čímž došlo k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny. V této souvislosti kritizuje aplikaci § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který považuje za politicky motivovaný a retroaktivní zásah, jenž je v demokratickém právním státě nepřípustný. Podle jeho názoru nelze tento zásah ospravedlnit ani výjimkami uvedenými v čl. 7 odst. 2 Úmluvy či čl. 15 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stejnou námitku vztahuje i na později přijaté ustanovení § 67a písm. d) tr. zákona a § 35 písm. c) tr. zákoníku. Ačkoli ústavnost § 5 zákona č. 198/1993 Sb. byla potvrzena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, obviněný ve svém dovolání rozebírá jeho nedostatky a konstatuje, že zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele je absolutním právem, které nelze prolomit ani s odkazem na princip rovnosti. 6. V oblasti dokazování tento obviněný namítá tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Uvádí, že soudy vycházely výlučně z listinných důkazů, jejichž originály již neexistují, přičemž obvinění vesměs popřeli jejich pravost. Dále namítá, že nebyly připuštěny důkazní návrhy, které měly objasnit širší kontext tehdejších událostí, přičemž v této souvislosti odkazuje například na projev prezidenta Václava Havla ze dne 28. října 2001. Obviněný se dále vyjadřuje k činnosti Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který považuje za nezákonně zřízený. Namítá porušení čl. 2 odst. 1 Listiny, podle něhož je stát založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat na výlučnou ideologii – v tomto případě podle něj na „antikomunismus“. Zpochybňuje rovněž zákonnost jmenování ředitele tohoto úřadu PhDr. Václava Bendy. Dále tvrdí, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem byl přerušen jednáním jiných osob, zejména pracovníků pasového a vízového odboru, kteří rozhodovali o vycestování. Soudy podle něj nijak neobjasnily, jak měl překročit zákonnou působnost těchto orgánů. Obviněný rovněž namítá, že je již potřetí trestně stíhán za svou činnost u Státní bezpečnosti, a v této souvislosti poukazuje na porušení zásady přiměřenosti trestního řízení podle § 2 odst. 4 tr. ř. Kritizuje tzv. „dávkování“ trestního stíhání, které mu podle jeho slov způsobuje dlouhodobé duševní útrapy, jež lze považovat až za psychické týrání. V závěru svého dovolání obviněný akcentuje zásadu subsidiarity trestní represe. Uvádí, že s ohledem na svůj vysoký věk, vážný zdravotní stav a dlouhý časový odstup od údajného spáchání skutku nepředstavuje žádné riziko recidivy. Je v důchodu a vzhledem k právním překážkám nemůže vykonávat žádné veřejné funkce. 7. Obviněný proto ve svém dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. 8. Obviněný T. podal dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v tom, že skutkový děj, jak je popsán ve výrocích obou napadených rozhodnutí, nenaplňuje znaky objektivní ani subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku. V rámci subjektivní stránky obviněný popírá úmyslné zavinění, a to jak ve vztahu ke způsobení škody či jiné závažné újmy jinému, tak i k opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému. Zdůrazňuje, že jeho jednání nebylo motivováno politickým přesvědčením a že nevyužil bezbrannosti, závislosti ani tísně poškozeného. Dále zpochybňuje existenci zvlášť závažného následku a popírá, že by se dopustil trestného činu z politických důvodů. V této souvislosti poukazuje na to, že listinné důkazy, které byly v řízení provedeny, měly výlučně formální a evidenční charakter, nikoli charakter agenturně-operativní. Podle jeho názoru tyto písemnosti nemohly samy o sobě bez dalších navazujících kroků vyvolat právní následky, konkrétně izolaci, úmyslnou kompromitaci či znemožnění politické a tvůrčí činnosti poškozeného. Obviněný si klade otázku, které konkrétní jeho jednání mělo vést ke vzniku zvlášť závažného následku a které mělo poškozeného přimět k rozhodnutí požádat o vyhoštění a o vyvázání ze státního svazku. V této souvislosti se dovolává zásady subsidiarity trestní represe a namítá, že jeho jednání nevybočovalo z tehdejší právní úpravy činnosti příslušníků StB. Zdůrazňuje, že by nemělo docházet k paušalizaci a kolektivizaci viny všech pracovníků StB, nýbrž by mělo být individuálně posuzováno, zda konkrétní jednání naplňuje znaky trestného činu a vykazuje potřebný stupeň společenské škodlivosti. 9. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Tvrdí, že právní kvalifikace jeho jednání neodpovídá skutkovému ději, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. Podle jeho názoru spočívalo jemu za vinu kladené jednání výlučně v administrativních úkonech interní povahy, určených k založení do spisu, a to na základě rozkazu nadřízeného, bez jeho vlastní aktivní účasti na plánování či realizaci operace. Obviněný dále poukazuje na to, že osobní svazek kontrarozvědného rozpracování poškozeného pod krycím názvem „L.“ byl veden již od 21. 7. 1975, přičemž jeho vlastní záznamy byly pořízeny až v době, kdy bylo zřejmé, že poškozený Československo opustí. Podle jeho názoru z dokazování nevyplynulo, že by činil konkrétní úkony směřující k vystěhování poškozeného, ani že by vystupoval ve vrchnostenském postavení či autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech jiných osob. Popírá, že by na poškozeného působil přímo či