6 Tdo 348/2025 — Nejvyšší soud

6 Tdo 348/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:29. 7. 2025 Spisová značka:6 Tdo 348/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:6.TDO.348.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zneužití pravomoci úřední osoby Dotčené předpisy:§ 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 b), písm. e) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:14. 10. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 06.11.2025III.ÚS 3265/25 Milan Hulmák Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 348/2025-1888 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2025 o dovoláních, která podali obvinění M. D., V. J. a P. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2024, č. j. 67 To 230/2024-1800, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 114/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 2. 5. 2024, č. j. 3 T 114/2023-1712, byli obvinění M. D., V. J. a P. T. (dále „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustili způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. 2. Obviněný M. D. byl za tento zločin a sbíhající se zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 3 T 15/2018, jenž nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 67 To 318/2020, odsouzen podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Výkon uloženého trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 3 T 15/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 67 To 318/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obvinění V. J. a P. T. byli za výše označený zločin odsouzeni podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. H., nar. XY, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvoláních všech obviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 11. 2024, č. j. 67 To 230/2024-1800, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. 5. Obviněný D. podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [pozn. zřejmě míněno písm. h)], neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, případně na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zároveň namítá porušení zákazu retroaktivity trestního práva v neprospěch pachatele a porušení základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 Úmluvy. Obviněný především namítá, že v trestním řízení došlo k porušení zákazu retroaktivity v jeho neprospěch, čímž došlo k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny. V této souvislosti kritizuje aplikaci § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který považuje za politicky motivovaný a retroaktivní zásah, jenž je v demokratickém právním státě nepřípustný. Podle jeho názoru nelze tento zásah ospravedlnit ani výjimkami uvedenými v čl. 7 odst. 2 Úmluvy či čl. 15 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stejnou námitku vztahuje i na později přijaté ustanovení § 67a písm. d) tr. zákona a § 35 písm. c) tr. zákoníku. Ačkoli ústavnost § 5 zákona č. 198/1993 Sb. byla potvrzena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, obviněný ve svém dovolání rozebírá jeho nedostatky a konstatuje, že zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele je absolutním právem, které nelze prolomit ani s odkazem na princip rovnosti. 6. V oblasti dokazování tento obviněný namítá tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Uvádí, že soudy vycházely výlučně z listinných důkazů, jejichž originály již neexistují, přičemž obvinění vesměs popřeli jejich pravost. Dále namítá, že nebyly připuštěny důkazní návrhy, které měly objasnit širší kontext tehdejších událostí, přičemž v této souvislosti odkazuje například na projev prezidenta Václava Havla ze dne 28. října 2001. Obviněný se dále vyjadřuje k činnosti Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který považuje za nezákonně zřízený. Namítá porušení čl. 2 odst. 1 Listiny, podle něhož je stát založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat na výlučnou ideologii – v tomto případě podle něj na „antikomunismus“. Zpochybňuje rovněž zákonnost jmenování ředitele tohoto úřadu PhDr. Václava Bendy. Dále tvrdí, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem byl přerušen jednáním jiných osob, zejména pracovníků pasového a vízového odboru, kteří rozhodovali o vycestování. Soudy podle něj nijak neobjasnily, jak měl překročit zákonnou působnost těchto orgánů. Obviněný rovněž namítá, že je již potřetí trestně stíhán za svou činnost u Státní bezpečnosti, a v této souvislosti poukazuje na porušení zásady přiměřenosti trestního řízení podle § 2 odst. 4 tr. ř. Kritizuje tzv. „dávkování“ trestního stíhání, které mu podle jeho slov způsobuje dlouhodobé duševní útrapy, jež lze považovat až za psychické týrání. V závěru svého dovolání obviněný akcentuje zásadu subsidiarity trestní represe. Uvádí, že s ohledem na svůj vysoký věk, vážný zdravotní stav a dlouhý časový odstup od údajného spáchání skutku nepředstavuje žádné riziko recidivy. Je v důchodu a vzhledem k právním překážkám nemůže vykonávat žádné veřejné funkce. 7. Obviněný proto ve svém dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. 8. Obviněný T. podal dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v tom, že skutkový děj, jak je popsán ve výrocích obou napadených rozhodnutí, nenaplňuje znaky objektivní ani subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku. V rámci subjektivní stránky obviněný popírá úmyslné zavinění, a to jak ve vztahu ke způsobení škody či jiné závažné újmy jinému, tak i k opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému. Zdůrazňuje, že jeho jednání nebylo motivováno politickým přesvědčením a že nevyužil bezbrannosti, závislosti ani tísně poškozeného. Dále zpochybňuje existenci zvlášť závažného následku a popírá, že by se dopustil trestného činu z politických důvodů. V této souvislosti poukazuje na to, že listinné důkazy, které byly v řízení provedeny, měly výlučně formální a evidenční charakter, nikoli charakter agenturně-operativní. Podle jeho názoru tyto písemnosti nemohly samy o sobě bez dalších navazujících kroků vyvolat právní následky, konkrétně izolaci, úmyslnou kompromitaci či znemožnění politické a tvůrčí činnosti poškozeného. Obviněný si klade otázku, které konkrétní jeho jednání mělo vést ke vzniku zvlášť závažného následku a které mělo poškozeného přimět k rozhodnutí požádat o vyhoštění a o vyvázání ze státního svazku. V této souvislosti se dovolává zásady subsidiarity trestní represe a namítá, že jeho jednání nevybočovalo z tehdejší právní úpravy činnosti příslušníků StB. Zdůrazňuje, že by nemělo docházet k paušalizaci a kolektivizaci viny všech pracovníků StB, nýbrž by mělo být individuálně posuzováno, zda konkrétní jednání naplňuje znaky trestného činu a vykazuje potřebný stupeň společenské škodlivosti. 9. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá existenci tzv.