6 Tdo 467/2023 — Nejvyšší soud

6 Tdo 467/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:15. 6. 2023 Spisová značka:6 Tdo 467/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.467.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Hodnocení důkazů Totožnost skutku Zákonný soudce Dotčené předpisy:čl. 38 odst. 1 předpisu č. 2/1993 Sb. § 2 odst. 6 tr. ř. § 2 odst. 8 tr. ř. § 220 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 9. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 467/2023-343 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2023 o dovolání obviněného J. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 9 To 433/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 35/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 4 T 35/2022, byl obviněný J. B. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod I.)], za který byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného T. M. 2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 23. 2. 2022 okolo 04:45 hod. v Karlových Varech, XY ulici, poblíž domu XY, nejprve obžalovaný T. M. oslovil zde procházejícího P. S. s tím, že mu za to, že mu zkazil dohodnuté kšefty v herně, kde dříve M. pracoval, dluží částku 600 Kč, obžalovaný M. řekl obžalovanému B., ať poškozenému zláme hnáty, ten v té době přistoupil k poškozenému, stoupl si do bojového postavení a poškozený mu ze strachu ukázal občanský průkaz a další předměty, které měl u sebe, mezi kterými byla i platební karta, a když se obžalovaní přesvědčili, že poškozený u sebe nemá peníze, požadoval obžalovaný M. po poškozeném vydání jeho mobilního telefonu, přičemž obžalovaný M. stále na obžalovaného B. volal: „Klidně mu zlámej hnáty, zaslouží si to“, poškozený v obavě z fyzického napadení předal obžalovanému B. svůj mobilní telefon zn. Xiaomi Redmi A9, obžalovanému B. následně sdělil kód k odemčení telefonu, kdy poté poškozený z místa odešel. 3. Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 4 T 35/2022, podal obviněný v celém rozsahu odvolání. Odvolání podal rovněž spoluobviněný T. M. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 9 To 433/2022, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obviněného J. B. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání spoluobviněného T. M. bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 9 To 433/2022, podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. a namítl, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, dále že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzeni skutku nebo jinem nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Dovolatel namítl, že již v řízení před odvolacím soudem poukázal na skutečnost, že senát soudu prvního stupně byl nesprávně obsazen. Byl obsazen v rozporu s rozvrhem práce, čímž došlo k porušení práva obviněného na zákonného soudce. Věc obviněného napadla do oddělení 4 T, ve věci tak měli rozhodovat přísedící zařazení do uvedeného oddělení. Jedna z přísedících, která tvořila senát rozhodující v posuzované trestní věci – Iveta Marešová – však do oddělení 4 T nebyla zařazena. Tato byla zařazena do oddělení 1 T. Ze zákona o soudech a soudcích, jako i z předmětného rozvrhu práce, vyplývá, že senát nelze obsadit přísedícími z jiného oddělení. Ostatně právo na zákonného přísedícího je třeba postavit naroveň právu na zákonného soudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 29/01). Odvolací soud v reakci na námitku obviněného odkázal na str. 52 rozvrhu práce (přílohu č. 2), z níž vyplývá, že v zájmu rovnoměrného zatížení přísedících a z důvodu plynulého vyřizování věcí ve všech soudních odděleních se v případě potřeby vzájemně zastupují přísedící ze všech soudních oddělení. Podle mínění obviněného se ale odvolací soud nezabýval tím, zda v daném případě existoval důvod pro zastoupení zákonného přísedícího a proč nemohl být ustanoven některý z dalších přísedících zařazených do oddělení 4 T. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že přísedící Iveta Marešová je vyšší soudní úřednicí, tedy zaměstnankyní soudu, která je v rámci výkonu závislé činnosti odměňována. Je pak otázkou, zda může jmenovaná odlišit výkon funkce přísedícího, který má být nestranný a nezávislý, a svůj zaměstnanecký poměr, za který je ze strany soudu odměňována. Nelze považovat za zákonný a ústavně konformní postup, je-li ponecháno na libovůli soudce, aby si bez dalšího – bez existence legitimního důvodu – obsazoval senát přísedícími nejen ze svého, ale i z jiných oddělení. Postup zmíněný odvolacím soudem (srov. str. 52, příloha č. 2 rozvrhu práce) je krajní a lze jej aplikovat toliko v mimořádných situacích, nikoliv standardně. 6. Dále obviněný vytkl, že nebyla zachována totožnost skutku, když odsuzující výrok je v podstatných náležitostech odlišný od obžaloby. V obžalobě bylo uvedeno, že skutek byl spáchán užitím násilí. Soudem prvního stupně mu však užití násilí nebylo kladeno za vinu, naopak bylo vycházeno z toho, že došlo k pohrůžce bezprostředního násilí. Obviněný byl tedy odsouzen za úplně jiný skutek. Úvahu odvolacího soudu, že byla zachována alespoň částečná totožnost následku, dovolatel odmítl. Odvolací soud nevysvětlil, jaká „část následku“ byla zachována, a proto je jeho závěr nepřezkoumatelný. Dovolatel brojil rovněž proti skutkovým zjištěním spočívajícím v tom, že spoluobviněný T. M. užil pohrůžku v podobě, ať obviněný zláme poškozenému hnáty, a že obviněný tuto pohrůžku demonstroval bojovým postavením. Obviněný v této souvislosti poukázal na rozpory ve výpovědích poškozeného, který jednou vypověděl, že mu spoluobviněný sdělil, že mu ruce a nohy zláme sám, a jednou uvedl, že spoluobviněný řekl obviněnému, ať mu ruce a nohy zláme on. Z výpovědí poškozeného tedy není zřejmé, komu bylo sdělení o zlámání rukou a nohou adresováno – zda poškozenému či obviněnému – přičemž soud prvního stupně navzdory tomuto rozporu převzal do skutkové věty jednu z verzí průběhu skutkového děje. Dovolatel konstatoval, že pohrůžka musí být z povahy věci adresná a nemůže být realizována vyjádřením směřovaným třetí osobě. Nadto nelze přehlédnout, že z výpovědi poškozeného vyplývá, že ze slovního projevu spoluobviněného neměl obavy a že dovodil, že jeho sdělení nebylo myšleno vážně. Ostatně obavy nemohl mít poškozený ani z dovolatele, neboť tento vůči němu nikterak agresivně nevystupoval a ničím mu nehrozil. Pokud jde o údajné bojové postavení, poškozený v rámci trestního řízení nebyl schopen vysvětlit, z čeho na ně usuzoval. Proto nelze přijmout závěr, že se obviněný v takovém postavení skutečně nacházel, a nelze přistoupit ani na argumentací, že tato pohrůžka byla dána gesty a postavami obviněných. Nikde, zejména ve skutkové větě výroku o vině, nebylo specifikováno, o jaká gesta se mělo jednat, kdo je měl použít a v jakém kontextu. Poškozený nebyl schopen konkretizovat, co bylo příčinou jeho obavy. V průběhu řízení svou výpověď měnil a snažil se sdělovat minimum informací. V přípravném řízení sděloval, že telefon vydal dobrovolně, zatímco v hlavním líčení tvrdil něco jiného. Výhrady vztáhl dovolatel rovněž vůči výpově