6 Tdo 581/2025 – Nejvyšší soud

6 Tdo 581/2025-414 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 8 To 174/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 215/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 4 T 215/2023, uznal obviněného M. N. (dále jen „obviněný“) vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Toho se dopustil se spoluobviněnými M. S. a M. S. v podstatě tím, že po předchozí domluvě, dne 20. 4. 2023 v době od 6:30 do 6:35 hodin, na lesní cestě XY v Brně-XY, v úmyslu zmocnit se při venčení psa plemene švýcarský bernský honič jménem XY, napadli poškozeného V. K., kterému byl pes na základě předávacího protokolu svěřen správcem dědictví do péče, a to tak, že se ho nejprve M. S. a M. S. ptali na jméno psa, a když jim odpověděl a oni si ověřili, že se jedná o psa, který je předmětem jejich zájmu, poškozeného obestoupili, jeden z nich řekl druhému „chyť toho psa, dělej, vem toho psa“, při tom chytli poškozeného každý za jedno rameno, ruce mu zkroutili za záda tak, že byl nucen se předklonit a takto jej drželi, a vytáhli mu z kapsy bundy ovladač na elektrický obojek psa, a poškozenému říkali, „ať se nevzpouzí, že dostane jinak do rypáku a může to být pro něj ještě horší“. Mezitím M. N., který stál poblíž u zaparkovaného vozidla a celé jednání sledoval, k sobě přivolal psa, na kterém byl připevněn elektrický obojek, kterého naložil do vozidla a odjel. Poté M. S. a M. S. poškozeného pustili a odešli. 2. Za to byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Poškozený byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Odvolaní obviněného, spoluobviněných, státní zástupkyně a poškozeného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 8 To 174/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že soud prvního stupně založil své závěry výhradně na výpovědi poškozeného, přestože neexistuje žádný přímý svědek události a svědkyně M. Š. popsala pouze zvukový vjem, nikoli samotný průběh incidentu. Podle obviněného soud porušil zásadu in dubio pro reo tím, že bez dalšího přijal verzi poškozeného, ačkoli bylo prokázáno, že tvrzené zranění (ruptura rotátorové manžety) nebylo způsobeno obviněnými. Tato skutečnost narušuje ucelenost řetězce nepřímých důkazů, na kterém soud stavěl své rozhodnutí. Znaleckým posudkem bylo vyvráceno tvrzení poškozeného o způsobu fyzického útoku, přesto soudy jeho výpověď přijaly jako věrohodnou. Obviněný namítl, že se soudy nevypořádaly s možnými motivy poškozeného a svědkyně k nepravdivé výpovědi, zejména s ohledem na uplatněný nárok na náhradu škody přesahující půl milionu korun. Postup soudů je podle něj v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, III. ÚS 398/97, který stanoví požadavek na přesné a nedeformované hodnocení důkazů. 5. Obviněný rovněž namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho vnitřní přesvědčení o vlastnictví psa, což mělo vliv na subjektivní stránku trestného činu. Měl důvod se domnívat, že pes patří jemu, neboť s jeho majitelkou žil téměř dvacet let, vedli společnou domácnost a pes s nimi žil 3,5 roku. Tento skutkový omyl nebyl soudy náležitě zohledněn. Podle obviněného měl být proveden důkaz záznamem o podání vysvětlení z 13. 11. 2022, který měl doložit jeho přesvědčení o vlastnictví psa. Ačkoli soud prvního stupně dospěl k závěru, že se obviněný nemohl domnívat, že je vlastníkem psa, v odst. 26 rozsudku výslovně uvedl, že má pro obviněného „jisté pochopení v tom, že pes pro něj nebyl cizí a zřejmě i on sám jej považoval za svého“. Obviněný má za to, že stejný omyl se vztahoval i na elektrický obojek s ovladačem, který považoval za svůj, neboť jej běžně používal. Závěrem zpochybnil závěr soudů o vlastnictví psa s odkazem na možnost vydržení vlastnického, resp. spoluvlastnického práva podle občanského zákoníku. Navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby. 6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky obviněného směřují především proti hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozeného, kterou soudy považovaly za věrohodnou a dostatečnou. Podle státního zástupce výpověď poškozeného není osamocená, ale je podpořena dalšími důkazy, jako jsou výpovědi svědkyň, listiny z pozůstalostního řízení a lékařská zpráva. Tyto důkazy tvoří ucelený důkazní komplex, který umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Státní zástupce má za to, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neexistuje zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto není důvod pro zásah dovolacího soudu. Pochybnosti o poranění poškozeného nemají vliv na samotný průběh skutku, neboť výpověď poškozeného má oporu i v dalších důkazech. 7. K námitce obviněného, že jednal v domnění, že pes a příslušenství patří jemu, státní zástupce vyložil ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a uvedl, že právní posouzení skutku vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy, nikoli z verze obviněného. Podle státního zástupce obviněný nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem psa a obojku, neboť nebyl stranou kupní smlouvy, cenu nehradil a věděl, že pes byl svěřen poškozenému. Tím je vyloučena i možnost vydržení. Subjektivní stránka trestného činu loupeže byla naplněna, neboť obviněný jednal s vědomím, že se zmocňuje cizí věci. Pokud jde o vyjádření soudu prvního stupně, že pes pro obviněného nebyl cizí, měl zde podle státního zástupce soud na mysli lidské či citové hledisko. Závěrem státní zástupce dodal, že případ nelze považovat za bagatelní, neboť čin byl plánovaný a spáchaný kolektivně. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Formální podmínky věcného projednání dovolání 8. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. 9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.). 10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Důvodnost dovolání K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně proved