6 Tdo 794/2019 — Nejvyšší soud

6 Tdo 794/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:24. 7. 2019 Spisová značka:6 Tdo 794/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.794.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Cizí věc Poškození cizí věci Dotčené předpisy:§ 228 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 10. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3428/19 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 794/2019-1192 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání, které podala obviněná L. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 9 To 299/2018-1140, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 122/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 6. 2018, č. j. 3 T 122/2016-1042, byla obviněná L. T. (dále jen „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že dne 9. 11. 2015, v době okolo 9:00 hodin v obci XY, okres Příbram, katastrální území XY v lokalitě XY pozemku parcelní číslo XY za pomoci další osoby, které nebyly známy vlastnické vztahy, vedena úmyslem ze svého pozemku odstranit zde postavenou stavbu funkčního vodárenského zařízení, které sloužilo k rozvodu užitkové vody k okolním pozemkům a jehož nebyla výlučným vlastníkem, nechala tuto stavbu vodárenského zařízení zbourat a dále demontovat a odstranit veškeré související technické zařízení s tím, že zbylé výkopy zasypala a srovnala s terénem, čímž podílovým spoluvlastníkům stavby poškozeným S. S., P. F., H. K., J. P., P. V., M. S. a J. S. způsobila celkovou škodu ve výši nejméně 83 440 Kč. 2. Za uvedený přečin byla obviněná odsouzena podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným P. F., J. P., S. S. a H. K. každému částku 13 906,60 Kč a poškozeným P. V., M. S. a J. S. každému částku 6 953,30 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození P. F., J. P., S. S., H. K., P. V., M. S. a J. S. odkázáni se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami, obviněné a poškozených J. P., P. F., P. V., M. S., J. S., S. S. a H. K. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2018, č. j. 9 To 299/2018-1140, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. Filipa Matouše dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že stavba, kterou zbourala, je v jejím vlastnictví. Odvolací soud uspokojivě nevysvětlil (část III. – vlastnické právo), na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že vlastníky jsou poškození (jako spoluvlastníci). Připomenula, že soud prvního stupně učinil zjištění, že předmětná stavba je vodovodní přípojkou a zařízením, které s ní provozně souvisí, přičemž vyšel ze závěrů Nejvyššího soudu obsažených v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1308/2003. Má za to, že z definice § 3 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) je zřejmé, že předmětná stavba nemůže být vodovodní přípojkou, jelikož není připojena na vodovodní řad. Soudu prvního stupně vytýká, že ten se zaměřil na odůvodnění toho, proč obviněná nemůže být vlastníkem, aniž by se zabýval otázkou skutečného vlastnictví. Uvedla, že spolu se svým manželem pozemek parc. č. XY nabyli kupní smlouvou, ve které je uvedeno, že pozemek není zatížen právy třetích osob. Předmětem výstavby na základě nicotného stavebního povolení byla „stavba zabudování potrubí a příslušného zařízení“. Souhlas Lesního závodu Milevsko z 27. 7. 1977 se vztahuje toliko k uložení vodovodní přípojky. Podotýká, že ke stavbě došlo v roce 1979, přičemž podle tehdejší právní úpravy obsažené v občanském zákoníku nemohlo být potrubí ve vlastnictví fyzické osoby, nebyla uzavřena ani smlouva o osobním užívání, nebylo to ani možné. Teprve od 1. 1. 1992 došlo k přeměně práva osobního užívání na právo vlastnické. Tím, že ke stavbě nebylo zřízeno právo osobního užívání, nebyla zde žádná skutečnost, na podkladě které by se přeměnilo na právo vlastnické. Proto ani následně nebylo možné, aby stavbu poškození nabyli dědictvím nebo koupí pozemku. 5. Tím, že se jednalo o stavbu podzemní, stala se v souladu s § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, s účinností do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“) součástí pozemku parc. č. XY. Ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku bylo zavedeno teprve novelou zákona č. 509/1991 Sb. Obviněná namítla, že jako důkaz předložila vyjádření Ministerstva zemědělství ze dne 3. 5. 2017, z něhož by mělo plynout, že stavba, která se na pozemku nacházela, nebyla povolena souhlasem ze dne 27. 7. 1977 a byla na něm zřízena v rozporu s tehdy platným a účinným zákonem o lesích. Ke stavbě by bylo nezbytné vynětí pozemku z plnění funkce lesa, což nebylo provedeno. I z tohoto důvodu se jedná o stavbu nepovolenou a neoprávněnou. Připomenula závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 539/2001 a sdělila, že o stavbu nejde tehdy, pokud se výsledek stavební činnosti stane součástí jiné věci. Stavba na předmětném pozemku byla od svého vzniku součástí pozemku. Skutečnost, že stavba nikdy poškozeným nepatřila, je podle jejího názoru zřejmá i z toho, že by pozemek se stavbou nemohl být původním vlastníkům nikdy vydán s poukazem na § 11 zákona č. 229/1991 Sb. 6. Obviněná podotkla, že pokud by se nestala vlastníkem věci na základě výše uvedených ustanovení a skutečností jí tvrzených, stala by se vlastníkem na základě § 1084 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Vypořádání tzv. neoprávněné stavby by se řešilo podle § 3028 odst. 1 obč. zák., tj. tak, že tato stavba připadla obviněné k 1. 1. 2014. Přitom odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4155/16, podle něhož se § 3055 odst. 1 věta první použije jen na stavby oprávněné. Odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 824/2010, nelze podle jejího názoru použít, jelikož vychází z odlišného skutkového stavu. 7. Za správný nepovažuje závěr soudů, podle něhož je možné neoprávněnou stavbu odstranit jen na základě rozhodnutí soudu. S poukazem na § 1085 obč. zák. podotýká, že vlastník pozemku je oprávněn domáhat se odstranění stavby na náklady toho, kdo stavbu zřídil, ač k tomu nemá právo. Není správné ani tvrzení soudu, že by potřebovala k odstranění stavby rozhodnutí správního orgánu. Připomenula, že Městský úřad XY, odbor životního prostředí, při místním šetření zjistil, že stavba je vybudována v rozporu se stavebním povolením ze dne 28. 6. 1979, sp. zn. 452/79. Nebylo ani předloženo kolaudační rozhodnutí ke stavbě. Měl proto z úřední povinnosti zahájit řízení o odstranění stavby, což však opakovaně odmítl. 8. Obviněná namítá (část IV. – subjektivní stránka), že (bez ohledu na správnost závěrů jí výše vyslovených) odvolací soud nesprávně posoudil naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byla odsouzena. Ve skutkové větě není nijak vyjádřeno, že by si obviněná byla vědoma toho, že není výlučnou vlastnicí předmětné stavby. Namítá, že právní posouzení vlastnictví předmětné stavby není triviální záležitostí. Okruh právních předpisů, jež mohou mít vliv na právní posouzení, je široký, jejich výklad se navíc v čase mění. Orientovat se v této právní oblasti není pro laika jednoduché, a proto jí nelze klást k tíži, že vyhledala pomoc advokáta jako osoby znalé práva a jeho názorem se řídila, přičemž zmínila rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 848/2010. Názory Mgr. Klvaňové neměla důvod zpochybňovat a soudy zmiňované věrohodné signály o nesprávnosti jejího právního názoru, které soudy popsaly, neobstojí. Žádné finanční prostředky na vybudování př