6 Tdo 974/2017 — Nejvyšší soud

6 Tdo 974/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:24. 8. 2017 Spisová značka:6 Tdo 974/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.974.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Analogie Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Odpovědnost trestní Protiprávnost Dotčené předpisy:§ 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku § 87y předpisu č. 326/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 11. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 974/2017-23U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2017 o dovolání, které podal obviněný M. M. K., dříve D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 2. 2017, č. j. 68 To 24/2017-169, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 221/2016, takto : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá . O d ů v o d n ě n í :I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2016, č. j. 4 T 221/2016-147, byl obviněný M. M. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že v době od 1. 1. 2013 do 8. 2. 2016, kdy byl v O. na ulici L. zajištěn policejní hlídkou PČR, odbor služby dopravní policie, oddělení silničního dohledu, pobýval na území České republiky, a to i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 1997 pod sp. zn. 1 T 291/97, pravomocným dne 22. 12. 1997, odsouzen za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců se zařazením do věznice s dozorem a k trestu vyhoštění z území České republiky. 2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 22. 2. 2017, č. j. 68 To 24/2017-169, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. et Mgr. Zdeňka Kopečného dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř. Existenci dovolacího důvodu shledává v nesprávném vyhodnocení naplnění zákonných znaků skutkové podstaty, zejména objektivní a subjektivní stránky trestného činu, a rovněž i škodlivosti jeho jednání soudy nižších stupňů. Těm vytýká, že se nezabývaly důvodem oprávněnosti jeho pobytu na území České republiky. 5. Obviněným tvrzená legálnost pobytu na území České republiky podle něj vylučuje možnost naplnění zákonných znaků přečinu podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, navzdory existenci soudně uloženého trestu vyhoštění. Ze svého přesvědčení, že „jeho pobývání v České republice je legální, v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů o pobytu cizinců“ dovolatel dovozuje že „nemohl svým jednáním porušit žádné ustanovení TZ a spáchat trestný čin, za který byl odsouzen“. S poukazem na podanou žádost o přiznání přechodného pobytu v České republice a účinek spojený s jejím potvrzením Ministerstvem vnitra namítá nesprávné vyhodnocení věci soudy nižších stupňů („... neexistuje žádná negativní podmínka, která by vyloučila aplikaci § 87y ZPC… negativní účinek přiznává pouze pravomocnému rozhodnutí o správním vyhoštění, které však obviněnému v rozhodné době nebylo uloženo…“), jež pak „mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku a nezákonné rozhodnutí ve věci“. 6. Nedostatek subjektivní stránky dovozuje obviněný z toho, že se „důvodně a oprávněně domníval, že skutečně v České republice pobývá legálně, když účinky dnes již neexistujícího ´neomezeného´ trestu vyhoštění jsou tak zhojeny současným stavem“. Namítá proto, že nelze dovodit jeho úmyslné zavinění, ať již ve formě přímého či nepřímého úmyslu, neboť na základě mu dostupných informací je přesvědčen, že „pokud se na území České republiky zdržuje od podání žádosti o přechodný pobyt, tj. od 30. 5. 2012 až do doby rozhodnutí v této věci, neporušuje žádné zákony České republiky, a to ani ustanovení trestního zákoníku“. 7. Obviněný se v dané souvislosti dovolává názoru, jenž byl vysloven soudem v jeho předcházející trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 171/2012 (a to jak zprošťujícího rozsudku ze dne 26. 11. 2012, tak vyjádření samosoudkyně při hlavním líčení) a připomíná několikeré uplatnění tohoto argumentu před soudy nižších stupňů, kterým vyčítá, že nepovažovaly za důvodné si zvukový záznam vyžádat a přehrát. Neprovedení navržených důkazních prostředků soudy považuje dovolatel za rozporné se zákonem i ústavními principy (dovolává se nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07). Důsledkem vytýkaného postupu soudů je podle jeho přesvědčení jak neúplné zjištění skutkového stavu věci, tak porušení ústavně zaručeného práva na obhajobu (odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3067/10). Obviněný rovněž zmiňuje, že pravidelně navštěvuje policejní orgán v Přerově – Odbor cizinecké police a Oddělení pobytových agend Přerov, přičemž mu tímto orgánem nikdy nebylo sděleno, že by se na území České republiky nacházel neoprávněně. 8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud, po seznámení se s jím označenými důkazy, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 2. 2017, č. j. 68 To 24/2017-169, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, případně aby ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem, jímž by jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. 9. Zbývá dodat, že na uvedenou dovolací argumentaci (a v obsahové shodě s ní) navázal obviněný v doplněních dovolání, která jsou založena na č. l. 213 a násl. (kde přikládá přílohy) a na č. l. 250 a násl. (kde v souvislosti s otázkou posuzování subjektivní stránky poukazuje na rozdílný přístup okresních soudů při výkladu § 87y zákona o pobytu cizinců a kde řešení zaujaté v napadeném odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně označuje za rozšiřující podmínky trestní odpovědnosti pachatele v důsledku porušení zákazu analogie v neprospěch pachatele). 10. Součástí svého dovolání učinil obviněný podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně k podání návrhu podle § 265h odst. 3 tr. ř. a pro případ, že by takový návrh nepodal, pak podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby na jeho základě v rámci postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, vůči němuž své dovolání podal. 11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce), podle něhož obviněný ve své dovolací argumentaci opakuje svou obhajobu uplatněnou před nalézacím i odvolacím soudem, tj. že zákaz pobytu uložený soudem pozbyl účinků vzhledem k tomu, že na území České republiky pobývá podle § 87y zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“ nebo „zákon o pobytu cizinců“) a že tak, jako si nebyl vědom neoprávněnosti svého pobytu v roce 2012, nebyl si jej vědom ani v roce 2013. S touto argumentací se podle státního zástupce obsáhle a přesvědčivě vypořádaly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud zejména na str. 5-6 svého rozsudku přiléhavě vyložil shora uvedené ustanovení zákona o pobytu cizinců a vysvětlil, z jakých konkrétních důkazů učinil závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu – dovolatel byl jednoznačně poučen, že na území republiky pobývat nemůže a že na výsledek své žádosti o povolení k přechodnému pobytu musí vyčkat na Ukrajině. Tamtéž nalézací soud přiléhavě citoval i usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2948/08, jímž byla zamítnuta ústavní stížnost dovolatele s tím, že ochrany požívá pouze rodinný život existující a z ničeho nelze dovodit „právo zvolit si jeho geografický rozměr, navíc v zemi, ze které byl vyhoštěn. Stát tudíž není povinen vpustit cizince na své území, aby tam vytvořil nová rodinná pouta“. 12. Podle státního zástupce tvrzenému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka proti výkladu § 87y zákona č. 326/1999 Sb. Řešení zaujaté nalézacím soudem shledává správn