6 To 297/2017 – Nejvyšší soud

Krajský soud v Ústí nad Labem podle § 256 tr. ř zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obžalovaného M. D. v trestní věci vedené u okresního soudu. I. Rozhodnutí soudu prvního stupně 1. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl obžalovaný M. D. uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 12. 3. 2016 kolem 6:55 hodin na točně vozidel městské hromadné dopravy v ulici XY v XY hodil dva kameny proti skleněné výplni zadního okna zde stojícího autobusu tov. zn. XY, linky 55, kterou rozbil, přičemž svým jednáním způsobil poškozené obchodní společnosti D. p. m. Ú. n. L. škodu v celkové výši nejméně 27 963 Kč; v důsledku popsaného jednání byl tento autobus dne 12. 3. 2016 v 7:30 hod. nahrazen jiným vozidlem a poškozený autobus byl odstaven z provozu na dobu jeho opravy až do dne 21. 3. 2016. 2. Za to byl obžalovanému uložen podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, za současného uložení povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit poškozené obchodní společnosti – pojišťovně Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, jako náhradu majetkové škody částku ve výši 7 963 Kč a poškozené obchodní společnosti D. p. m. Ú. n. L. jako náhradu majetkové škody částku ve výši 20 000 Kč; podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla obchodní společnost D. p. m. Ú. n. L. odkázána se zbytkem nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce bezprostředně po jeho vyhlášení do protokolu odvolání, které následně odůvodnil. Upřesnil, že odvolání směřuje v neprospěch obžalovaného a brojí jím proti soudem učiněné právní kvalifikaci skutku a proti výroku o trestu na to navazujícímu. Svůj opravný prostředek státní zástupce konkrétně odůvodnil tím, že se nelze ztotožnit se závěrem soudu zejména v tom smyslu, že podle jeho názoru v případě napadení autobusu MHD nejde o obecně prospěšné zařízení ve smyslu výkladového ustanovení § 132 tr. zákoníku, takže nelze užít pro právní kvalifikaci skutku ustanovení § 276 tr. zákoníku. Soud bezesporu velmi pečlivě zkoumal znění ustanovení § 132 tr. zákoníku, k jazykovému rozboru zákonem užitých výrazů využil dokonce odborné lingvistické literatury, avšak podle náhledu státního zástupce nerespektoval smysl výše zmíněných zákonných ustanovení a zákonodárcovu vůli jako takovou. Je třeba připomenout, že zákonodárce při tvorbě shora citovaných ustanovení projevil svoji vůli přísněji postihovat jednání pachatelů, kteří svým počínáním napadají věci či soubory věcí, které svou povahou a účelem přesahují potřeby a zájmy jednotlivce (zejména pak vlastníka či oprávněného uživatele), neboť tyto věci slouží širšímu blíže neurčenému okruhu osob, čímž je mimo jiné založena jejich tzv. obecná prospěšnost. Při poškození takových věcí či ohrožení jejich provozu tedy způsobený následek dopadá plošně na podstatně větší okruh lidí. Pachatele by pak měla odrazovat citelně přísnější trestní sazba, kterou je při spáchání takové trestné činnosti ohrožen, a pokud se toho přesto nezdrží, má mít takto přísnější trest výchovný efekt nejen pro něho samotného, ale i pro okolní společnost. Pachatel je tak veden k pečlivější úvaze nejen o tom, zda podnikne útok, či nikoli, ale i k úvaze, na jakou věc útočí a jaké následky může mít jeho jednání. Odborná literatura pak uvádí, že „obecně prospěšnými zařízeními jsou ta zařízení, která jsou obecně v tomto ustanovení vymezena. Jde o taxativní výčet těchto zařízení, která představují buď technicky složitější veřejná zařízení, která podle své povahy slouží potřebám velkého okruhu osob, a využívá je tak neomezená část veřejnosti, anebo slouží omezenému množství osob za předpokladu, že jsou technicky složitější nebo mají velký význam z hlediska společnosti a mají veřejnou povahu (k tomu viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1386). I při taxativní povaze výčtu okruhu věcí, které lze podle zákona považovat za obecně prospěšná zařízení, nespatřuje státní zástupce důvod, proč by nebylo možno autobus MHD podřadit pod pojem „zařízení pro veřejnou dopravu“. Bez větších pochybností jde o technicky složitější věc, která slouží k potřebám velkého okruhu osob, a jakožto vozidlo MHD ji skutečně využívá neomezená část veřejnosti. Pokud by bylo nezbytně nutné držet se striktně jazykového významu výrazu „zařízení“, na což zdůraznil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, byly by z příslušné právní ochrany automaticky vyňaty všechny dopravní prostředky včetně zejména těch technicky složitějších (kromě vozidel drážních), s čímž se státní zástupce neztotožňuje. Neshledává zde totiž jakýkoli rozumný a akceptovatelný důvod, proč by požívaly silnější právní ochrany věci, které slouží k zajišťování veřejné dopravy, aniž by se taková ochrana vztahovala na dopravní prostředky samotné. Při útoku na dopravní prostředky, obzvláště jsou-li v pohybu, tak bezesporu hrozí v návaznosti na povaze útoku újma na zdraví či dokonce na životě cestujících a posádky, konečně též újma na majetku, která při obvykle vyšší ceně dopravního prostředku samotného a jeho komponentů dosahuje zpravidla vysokých hodnot. Při striktní interpretaci zákona, kterou zaujal soud prvního stupně, by pak byl útok např. proti trolejbusu MHD, který je již tzv. drážním vozidlem, zapotřebí právně kvalifikovat jako trestný čin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 tr. zákoníku. Napadne-li však pachatel naprosto totožným způsobem „pouze“ autobus MHD, bylo by možno učinit právní kvalifikaci skutku nanejvýš jako přečin poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku, kde navíc zákonodárce ani nerozlišuje, zda byla věc vyřazena z provozu či nikoli, a soud by se mohl pohybovat nanejvýš v rámci dané trestní sazby při úvahách o výši trestu. Nelze pominout, že následky by v obou případech byly prakticky shodné – vyřazení vozidla z provozu, obstarání náhradního vozidla, diskomfort a jiné obtíže způsobené cestujícím, vynaložení nákladů na opravu atd. Takto nedůvodně rozdílný přístup k posuzování de facto totožnému jednání, je tudíž namístě vnímat jako neopodstatněný až nespravedlivý. 4. Pokud státní zástupce při podání obžaloby kvalifikoval posuzovaný skutek rovněž podle § 276 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, pak tak učinil z důvodu, že rozbitím zadního skla autobusu, musel být tento z bezpečnostních důvodů odstaven z provozu až do doby jeho opravy, čímž tedy došlo k poruše v jeho provozu. Na tom nic nemění ani fakt, že by napadený autobus teoreticky byl schopen jízdy jako takové. Podstatné ovšem je, že v návaznosti na další respektované normy a pravidla (především ty bezpečnostní povahy) nebylo jeho řádné fungování přípustné. Odůvodnil-li soud nepoužití této kvalifikované skutkové podstaty tím, že byl „rozbitý“ autobus nahrazen asi za 30 minut po incidentu novým vozidlem, a nelze proto hovořit o skutečné poruše v jeho provozu, pak ani s touto jeho úvahou se státní zástupce neztotožňuje, neboť by opět nerespektovala vůli zákonodárce – tedy vůli přísněji postihovat pachatele, kteří nejenže poškodí obecně prospěšné zařízení, nýbrž v důsledku jejich jednání již není zařízení ani schopno samotného provozu. Soud se zcela správně zabýval též otázkou takové „nahraditelnosti“, avšak podle názoru státního zástupce se může její vyhodnocení promítnout nanejvýš v úvaze o druhu a výměře trestu, nikoli však v úvaze o naplnění či nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu. Státní zástupce tedy trvá na tom, aby byl předmětný skutek právně kvalifikován kromě přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku rovněž jako zločin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž jejich jednočinný souběh je možný. 5. V další části odvolání uplatnil státní zástupce námitky i v tom směru, že skutek nebyl posouzen též jako trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a že v důsledku právní kvalifikace skutku, kterou státní zástupce považuje za nesprávnou, byl obžalovanému uložen i mírný trest. Závěrem svého odvolání proto státní zástupce navrhl, aby Krajský soud v Ústí nad Labem, jakožto soud odvolací, státním zástupcem napadený rozsudek soudu prvého stupně jako nezákonný zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. II. Rozhodnutí odvolacího soudu 6. Krajský soud v Ústí nad Labem projednal odvolání státního zástupce ve veřejném zasedání, které konal v souladu s ustanovením § 202 odst. 2 tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaného. Z podnětu podaného odvolání státního zástupce byla tedy podle § 254 odst. 1, 3 tr. ř. přezkoumána zá