6 Tz 19/2021 — Nejvyšší soud

6 Tz 19/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 5. 2021 Spisová značka:6 Tz 19/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:6.TZ.19.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Stížnost pro porušení zákona Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 9. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2428/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tz 19/2021- USNESENÍ Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného R. O., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Přerově ze dne 13. 9. 1994, č. j. 1 To 35/94-50, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá. O d ů v o d n ě n í : I. Stížnost pro porušení zákona 1. Stížností pro porušení zákona podanou podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného R. O. (dále též jen „obviněný“) napadla ministryně spravedlnosti usnesení Krajského soudu v Ostravě – (bývalé) pobočky v Přerově ze dne 13. 9. 1994, č. j. 1 To 35/94-50, který jako soud odvolací rozhodl v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci (dále též „soud prvního stupně“) pod sp. zn. 32 T 155/94. Označeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 1994, č. j. 32 T 155/94-36, jímž byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále „tr. zákon“). Na základě argumentace obsažené v podané stížnosti pro porušení zákona, zejména s oporou o zjištění, že pro týž trestný čin (týž skutek) podle výkladu zaujatého Ústavním soudem k řešené problematice byl obviněný již předtím pravomocně odsouzen, shledala ministryně spravedlnosti napadené usnesení odvolacího soudu nezákonným pro porušení § 256 tr. ř., resp. v řízení tomuto usnesení předcházejícím i pro porušení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., k němuž došlo v neprospěch obviněného, a proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby · podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě – bývalé pobočky v Přerově ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. 1 To 35/94, byl porušen zákon v § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. v neprospěch obviněného R. O.; · podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil „obě tato rozhodnutí“ (míněno jak usnesení Krajského soudu v Ostravě – bývalé pobočky v Přerově ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. 1 To 35/94, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 1994, č. j. 32 T 155/94-36), jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu; · dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. II. Napadené usnesení a řízení mu předcházející 2. Usnesením vydaným ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě – (bývalá) pobočka v Přerově dne 13. 9. 1994 pod č. j. 1 To 35/94-50, tak, že je podle 256 tr. ř. zamítl. 3. Odvoláním napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 1994, č. j. 32 T 155/94-36, byl obviněný uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zákona, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že osobně převzal dne 14. 3. 1994 povolávací rozkaz Městské vojenské správy Ostrava, série G číslo XY, který mu určoval nástup vojenské základní služby dne 5. 4. 1994 k vojenskému útvaru XY Pardubice, což ve stanovené době a ani později neučinil. 4. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 269 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. 5. Nalézací soud takto v hlavním líčení rozhodl poté, co v důsledku odporu podaného státním zástupcem, byl zrušen trestní příkaz samosoudce téhož soudu ze dne 1. 7. 1994, č. j. 32 T 155/94-29, jímž původně rozhodl o vině obviněného označeným trestným činem. 6. Pro úplnost je nezbytné dodat, že trestní stíhání obviněného pro týž skutek bylo zahájeno na podkladě sdělení obvinění vyšetřovatelem Policie České republiky, Městského úřadu vyšetřování Ostrava ze dne 16. 5. 1994. Řízení soudní bylo vedeno na podkladě obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 24. 6. 1994, sp. zn. 6 Zt 186/94 (u soudu podané dne 28. 6. 1994). III. Předcházející odsouzení obviněného 7. Rozsudkem tehdejšího Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 1992, č. j. 4 T 124/92-26, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 18. 8. 1992, č. j. 2 To 68/92-36, byl obviněný pravomocně odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zákona, jehož se podle jejich skutkových zjištění dopustil tím, že dne 6. 3. 1992 osobně převzal povolávací rozkaz Městské vojenské správy Ostrava, řady G č. XY, který mu určoval povinnost nastoupit dne 1. 4. 1992 do 10.00 hodin vojenskou základní službu u v. ú. XY K., což ve stanovené době a ani později neučinil, přičemž jednal v úmyslu trvale se vojenské činné službě vyhnout. 8. Obviněný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. 9. Rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 24. 3. 1993 byl obviněnému trest uložený těmito rozhodnutími prominut s účinky zahlazení. IV. Vyjádření procesních stran 10. Obviněný se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. Lubomíra Müllera již písemným podáním ze dne 13. 5. 2021. V něm vyjádřil své souhlasné stanovisko a toto doplnil poukazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byla problematika ne bis in idem řešena. Vyjma zjevné nesprávnosti (uvedení § 169 tr. zákona místo správného § 269 tr. zákona) zmínil, že pochybení soudů spočívalo v nerespektování § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve znění platném v roce 1994. Podle obhájce obviněného má Nejvyšší soud dostatek podkladů k tomu, aby sám ve věci rozhodl postupem podle § 271 odst. 1 tr. ř. Nejednotnost rozhodování senátů Nejvyššího soudu, z nichž některé preferují zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. a jiné dávají přednost zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., jež by měla být sjednocena, vede z hlediska obviněného v zásadě ke stejným důsledkům. 10. Při veřejném zasedání, které se uskutečnilo v nepřítomnosti obviněného, obhájce obviněného na tomto vyjádření setrval a ke zjištění učiněnému Nejvyšším soudem v jeho průběhu, tj. že na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného proti témuž rozhodnutí a z týchž důvodů (stížnost pro porušení zákona ze dne 26. 5. 1997, sp. zn. 7 Tp 106/97) se Nejvyšší soud věcí obviněného již zabýval a o označeném mimořádném opravném prostředku rozhodl (usnesení ze dne ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 49/97). Uvedl, že zásada ne bis in idem stojí nad všemi zákony a nic nemůže zabránit tomu, aby byla aplikována. Stížnosti pro porušení zákona by podle obhájce obviněného mělo být vyhověno i s přihlédnutím k historickému vývoji, neboť k zamítnutí prvně podané stížnosti pro porušení zákona došlo v době, kdy výklad Ústavního soudu nebyl Nejvyšším soudem akceptován. Oproti návrhu ministryně spravedlnosti by však Nejvyšší soud měl vyslovit porušení § 11 odst. 1 písm. f) tehdy účinného trestního řádu. 11. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se s podanou stížností pro porušení zákona ztotožnil, navrhl, aby jí Nejvyšší soud vyhověl a rozhodl způsobem v ní uvedeným, neboť podle jeho mínění i přes poněkud komplikovanější procesní situaci nelze odhlédnout od ústavně právní roviny věci. V. Relevantní právní úprava 12. V případě meritorního posuzování by důvodnost podané stížnosti pro porušení zákona bylo třeba vyhodnotit s přihlédnutím k úpravě, na niž ministryně spravedlnosti poukázala, resp. k jí citovaným ustanovením trestního řádu, avšak ve znění účinném v době vedení trestního stíhání obviněného, jak též důvodně upozornil obhájce obviněného. 13. Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., ve znění účinném v době rozhodování orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci, platilo, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, prot