6 Tz 66/2016 — Nejvyšší soud

6 Tz 66/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 11. 2016 Spisová značka:6 Tz 66/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:6.TZ.66.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rehabilitace Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1, 2 předpisu č. z1119/1990Sb. § 14 odst. 1 předpisu č. 119/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 2. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tz 66/2016-26ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého projednal ve veřejném zasedání konaném dne 2. listopadu 2016 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného A. H., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 262/90, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. l tr. ř. rozhodl t a k t o : Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 262/90, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, a to v neprospěch obviněného A. H. Napadené usnesení s e z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 20. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 262/90. Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í :I.Řízení předcházející podání stížnosti pro porušení zákona 1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 94/53, který nabyl právní moci dnem 15. 12. 1953, byl zemřelý A. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950, trestního zákona (dále jen „tr. zákon“), kterého se podle výroku tohoto rozsudku dopustil tím, že dne 29. 10. 1953 u svého útvaru v R. po nástupu vojenské základní služby odmítl si obléci vojenský stejnokroj a konat vojenskou službu s odvoláním na své náboženské přesvědčení Svědka Jehovova. 2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 270 odst. 1 tr. zákona uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců a podle § 43 tr. zákona byla vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 tr. zákona na dobu tří let. 3. Na podkladě žádosti obviněného o soudní rehabilitaci rozhodl Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 262/90, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 94/53, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 téhož zákona zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhled ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.4. V obsahové návaznosti na toto rozhodnutí označený soud rozhodl v hlavním líčení rozsudkem ze dne 20. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 262/90, tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T 94/53, podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákona upustil od potrestání obviněného. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní 5. Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně specifikovaného v bodě 3. odůvodnění tohoto rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. 6. Ve svém mimořádném opravném prostředku, s odkazem na ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., trestního řádu, § 1, § 14 odst. 1 písm. a) a § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a konečně § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zaujal názor, že se Nižší vojenský soud v Brně citovanými ustanoveními příslušných právních úprav neřídil. Podle jeho názoru bylo v dané věci při přezkumném řízení vycházeno z účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo v posuzovaném případě, kdy byl obviněný odsouzen v podstatě pro své náboženské přesvědčení. Navíc připomenul, že rozhodnutím bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně nebylo zohledněno, že tento uplatnil právo na svobodu svědomí zaručeného tehdejší Ústavou 9. května 1948. Z dostupných spisových materiálů je podle jeho názoru zjevné, že obviněný v důsledku toho, že neměl žádné doklady o odsouzení bývalým Nižším vojenským soudem v Brně, se v dané věci obrátil teprve dne 17. 10. 1994, tedy po zákonem stanovené lhůtě, s žádostí o přezkumné řízení na Městský soud v Brně, který v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 1996, sp. zn. 1 Rt 4/96 rozhodl tak, že podle § 9 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci zamítl jeho návrh na zrušení rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně v této věci, protože podle názoru soudu šlo o věc, na kterou se tento zákon nevztahuje. Vzniklá nezákonnost nebyla tedy v dané věci napravena ani po vydání zákona o soudní rehabilitaci. 7. S ohledem na uvedené má ministr spravedlnosti za to, že došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 29. 12. 1953, sp. zn. T-87/53, a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 tr. ř. z roku 1950 ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, a postupem podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a dále zrušil všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., případně podle § 271 odst. 1 tr. ř. 8. Obviněný se vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona písemně prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Müllera. Skutkový děj je podle jeho názoru ve stížnosti pro porušení zákona popsán správně, správné je i hodnocení v ní provedené. Obhájce poukázal na skutečnost, že závěry Ústavního soudu, jež učinil v nálezech sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01, Pl. ÚS 42/02, II. ÚS 674/01, jsou plně aplikovatelné i na případ obviněného. Zásadní vadu napadeného usnesení spatřuje v tom, že jím byl odsuzující rozsudek zrušen pouze ve výroku o trestu, a nikoli i ve výroku o vině. Následné pochybení soudu shledává v tom, že soud rozhodl podle § 24 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění (správně tr. zákona), ač k tomu nebyly zákonné předpoklady. Předtím měl soud vyhodnotit, zda na věc nedopadá některá z amnestií z let 1953-1960. Vyjádřil souhlas s návrhy ministra spravedlnosti a poukázal na rozdílnost rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která by se měla sjednotit. Při veřejném zasedání obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud za podmínek § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. 9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem podané stížnosti pro porušení zákona ztotožnila a navrhla, aby Nejvyšší soud ve vytýkaném směru vyslovil porušení zákona a ve smyslu § 270 odst. 1 tr. ř., po zrušení napadeného rozhodnutí, věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona 10. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného. 11. Nejvyšší soud při formulaci tohoto závěru vyšel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala, a to na úrovni ústavního zákona, svobodu svědomí, neboť § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 stanovil, že se svoboda svědomí zaručuje. 12. Základní požadavky na zjištění trestních soudů v době rozhodování o podané obžalobě v posuzované věci stanovil § 1 odst. 1 zákon