7 Tdo 1092/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 1092/2025-1857 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 o dovolání obviněného J. V. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. 6 To 97/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 7/2014, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá. Odůvodnění:I.Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. 1. 2025, č. j. 1 T 7/2014-1671, byl obviněný J. V. uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Předmětným rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněného Š. H. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. 2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v období od 1. 1. 2012 do 31. 3. 2013 jako řidič nákladního automobilu tov. zn. Scania G 420 LA4X2, r.z. XY, r.v. 2011, vin XY, zaměstnaný u firmy Václav Parlásek – Autodoprava, zastoupené Václavem Parláskem, tomuto svému zaměstnavateli úmyslně a opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů odcizil v obci XY, okr. Plzeň-sever, postupně celkem nejméně 2 905 litrů motorové nafty z čerpacího stojanu pohonných hmot umístěného v areálu zemědělského družstva v obci XY, od něhož měl ve své dispozici od svého zaměstnavatele přidělený jeden klíč, určený k evidenci natankované motorové nafty, přičemž motorovou naftu čerpal do jím přineseného kanystru či kanystrů, a to bez vědomí a svolení majitele firmy, Václava Parláska, čímž způsobil škodu firmě Václav Parlásek – Autodoprava, nejméně ve výši 103 582 Kč. 3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 7. 2025, č. j. 6 To 97/2025-1788, z podnětu odvolání podaného obviněným do výroku o vině a trestu a též z podnětu odvolání podaného obviněným Š. H. do výroku o vině, trestu i náhradě škody, zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných ve výrocích o trestu a náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř., při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak soud rozhodl taktéž o nároku poškozeného na náhradu škody vůči obviněnému. Je vhodné doplnit, že předmětným rozsudkem bylo rozhodnuto i o trestu obviněného Š. H. a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl rovněž o nároku poškozeného na náhradu škody vůči obviněnému Š. H. 4. Lze také doplnit, že Okresní soud Plzeň-sever již dříve ve věci obviněného J. V. rozhodl rozsudkem ze dne 17. 7. 2017, č. j. 1 T 7/2014-780, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněných P. Č. a Š. H. Na základě odvolání obviněného a obviněných P. Č. a Š. H. Krajský soud v Plzni zrušil usnesením ze dne 16. 7. 2018, č. j. 6 To 433/2017-836, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek v plném rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně rozhodl soud prvního stupně výše uvedeným způsobem. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. V. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž vyslovil názor, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Taktéž prezentoval mínění, že došlo postupem soudů obou stupňů k jednoznačnému porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to skrze nerespektování zásady in dubio pro reo. 6. Obviněný úvodem vytkl odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami vztahujícími se k výpočtům spotřeby předmětných nákladních automobilů a eventuálního chybějícího množství pohonných hmot. Kritizoval rovněž postup, při němž byly výpočty odebrané, avšak v daném automobilu nespotřebované nafty činěny za užití koeficientu 1,1128, a nikoliv koeficientu 1,2, který byl technicky možný a pro obviněného jednoznačně nejpříznivější. Výsledky znaleckého dokazování zpochybnil též s poukazem na skutečnost, že závěry a užité metody obou znalců i obou znaleckých ústavů se vzájemně odlišovaly a v průběhu celého řízení se nepodařilo uspokojivě vysvětlit důvod odlišnosti dvou provozních analýz, použitelných v dané věci. Akcentoval přitom, že pokud by byl proveden výpočet s koeficientem 1,2, představoval by stanovený rozdíl mezi odebraným a spotřebovaným množstvím nafty jen 21,80 litrů, přičemž toto množství mohlo zůstat v nádrži užívaného vozu při jeho předání ze strany obviněného, případně tuto minimálně nadměrnou spotřebu mohlo způsobit stáří vozidla. V nastíněném kontextu pak zdůraznil, že znalci nepřísluší hodnocení, která varianta výpočtu je pro obviněného nejvýhodnější, neboť takovou právní otázku musí posoudit soud. 7. Dovolatel rovněž poukázal na výsledky výpočtů provedených ve vztahu ke spotřebě jiných řidičů předmětné společnosti, z nichž dle jeho názoru nelze dovozovat, že by i jiní řidiči spotřebovávali naftu mimo vozidlo, leč nezbývá než dospět k závěru, že komponenty snímající příslušné hodnoty ani výsledky operační analýzy nebyly certifikovány, pročež uvedené hodnoty ztrácí na validitě. Rezolutně přitom odmítl, že by mu bylo v řízení prokázáno jednání popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, jelikož obviněného usvědčovala toliko výpověď poškozeného, který má ovšem na výsledku řízení osobní majetkový zájem a s dovolatelem má negativní vztahy. Zpochybnil i svůj motiv předmětnou trestnou činnost páchat. V nastíněném smyslu pak shrnul judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu vážící se k problematice principu presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. Obviněný rovněž odmítl, že by odvolací soud závěry znaleckého zkoumání skutečně kriticky zhodnotil a vypořádal se s řadou pochybností a otázek. Nesouhlasil ani s postupem, při němž nebyla vzata v potaz ve výpočtu nespotřebované nafty možná tolerance 10%, a to s poukazem na zohlednění kalibrace, která danou odchylku v rámci tolerance vylučovala. Dle mínění dovolatele naopak mělo být kalkulováno s maximálním možným koeficientem 1,20, za následného zohlednění tolerance v rozsahu 10%. 8. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever i rozsudek Krajského soudu v Plzni a věc vrátil zpět Krajskému soudu v Plzni. 9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možné podřadit pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť užitá argumentace se omezuje toliko na polemiky se znaleckými závěry, hodnocením důkazů a předkládání alternativních verzí skutkového děje. Jádro dovolací argumentace pak spatřoval v tvrzení obviněného, že mu nebylo dostatečně prokázáno spáchání vytýkaného skutku, za současné podpory těchto tezí kritikou realizovaného znaleckého zkoumání. V nastíněném směru však dospěl k přesvědčení, že uvedené výhrady ze strany dovolatele nepřekračují rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení jednotlivých důkazů, aniž by došlo k identifikaci flagrantních vad v dokazování. Podobné námitky přitom nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále připomněl, že obviněný fakticky jen zopakoval svou obhajobu z dřívějších fází řízení, s níž se soudy obou stupňů již dostatečně vypořádaly, přičemž poukázal na konkrétní pasáže z odůvodnění rozsudků zmíněných soudů. V návaznosti na uvedené se neztotožnil s názorem dovolatele, že by se zejména nalézací a odvolací soud dostatečně kriticky nezabývaly způsobem zpracování a závěry znaleckého posudku. 10. Ve vztahu k užitému koeficientu státní zástupce zdůraznil, že pro spotřebu zaznamenanou u obviněného by musel být koeficient dán mimo technické možnosti jeho nastavení, přičemž jeho nastavení by znamenalo nutnost dotování spotřeby nafty ze strany dovolatele, což je zcela v rozporu s elementární logikou. Rovněž připomněl, že nalézací soud se vypořádal též s otázkou kumulace faktorů úpravy koeficientu a zahrnutí přípustné tolerance, jejichž využití nelze z podstaty věci kombinovat. Doplnil také odkaz na argumentaci nalézacího soudu, v níž se vypořádal s návrhem obhajoby na využití koeficientu 1,20. Upozornil pak na skutečnost, že vina může být prokázána i nepřímými důkazy, které v posuzované věci podporují výpověď poškozeného, a naopak vyvracejí t