7 Tdo 1142/2022 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1142/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:11. 1. 2023 Spisová značka:7 Tdo 1142/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1142.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Nutná obrana Ublížení na zdraví Úmysl nepřímý Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 146 odst. 1 tr. zákoníku § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku § 29 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 3. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 891/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1142/2022-313 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2023 o dovolání obviněného D. K., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 55 To 203/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 8/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 4. 2022, č. j. 2 T 8/2022-215, byl obviněný D. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. 2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 8. 2022, č. j. 55 To 203/2022-277, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného D. K. uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců a podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. 3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 27. 12. 2020 kolem 15:30 hodin na pozemku u zemědělského objektu č. p. XY v XY, v průběhu konfliktu mezi L. B. a A. K., kterému se snažil poškozený R. Š. zamezit, přistoupil zezadu k poškozenému R. Š., uchopil jej za hlavu, rukama přes obličej poškozeného, a povalil ho vzad na zem, sám přitom upadl také. Poškozenému byla pádem na zem způsobena zlomenina velkého hrbolu pažní kosti vlevo bez posunu úlomků, tedy zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a pracovní neschopnost poškozeného v době od 31. 12. 2020 do 28. 2. 2021, v běžném způsobu života zranění poškozeného omezovalo po dobu čtyř až šesti týdnů, a to bolestivou a omezenou hybností končetiny v ramenním kloubu, s nutností fixace levého ramenního kloubu ortézou po dobu tří týdnů. 4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konstatoval, že odvolací soud sice neshledal procesní pochybení v postupu okresního soudu, přesto doplnil dokazování výslechem znalce MUDr. Tomáše Adámka, nevyhověl však návrhu obhajoby na doplnění dokazování výslechem syna A. K. AAAAA (pseudonym). Dále, ze svého pohledu, podrobně popsal celý průběh skutkového děje a dodal, že soudy činné dříve ve věci se dostatečně nevypořádaly s otázkou zavinění a odsoudily ho pro úmyslný trestný čin, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky. Uvěřily verzi poškozeného R. Š. a svědkyně L. B., ačkoli oni sami mohli být při své výpovědi ovlivněni obavou z případného postihu, např. v rámci přestupkového řízení. Soudy vykládaly výpovědi svědků a rozpory ve výpovědích výlučně k jeho tíži a nikoli také v jeho prospěch, čímž porušily zásadu in dubio pro reo. Nezabývaly se otázkou, proč nezletilý syn A. K. AAAAA volal policii, zda to nebyla obava o zdraví jeho matky. Soudy návrh na doplnění dokazování jeho výslechem zamítly pro nadbytečnost, mohl přitom podpořit jeho výpověď, že zakročil v okamžiku, kdy měl obavu o zdraví své manželky. Soudy obou stupňů tak nedodržely zásady trestního řízení stanovené § 2 odst. 5 tr. ř., neboť nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což mělo vliv na posouzení subjektivní stránky činu. Nevypořádaly se dále s tím, že jím použitý chvat mohl být použit za účelem sebeobrany a zda způsob, jakým uchopil poškozeného, mohl směřovat ke zlomení horní končetiny. Svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví, když mu nebyl prokázán úmysl směřující ke způsobení následku poškozenému v podobě ublížení na zdraví, navíc vzniklé ublížení na zdraví by muselo být v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Zdůraznil, že jeho jednání nesměřovalo ke způsobení újmy na zdraví druhé osobě, naopak bylo vedeno cílem zabránit újmě na zdraví svědkyně A. K., k čemuž poukázal na soudní praxi Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věcech vedených pod sp. zn. 8 Tdo 763/2015, 2 Tz 22/67, 9 Tz 46/62 a 10 Tz 21/63). 5. Jeho snaha o způsobení újmy na zdraví ani nevyplývá z žádného důkazu. Z výpovědi svědka F. S. je zřejmé, že žádný útok ve smyslu kopání nebo útoku na ruku, ze kterého by bylo možno dovodit jeho úmysl, nevedl, prostě s poškozeným spadli. Pokud by chtěl poškozenému oplatit jeho bezdůvodný útok na jeho ženu A. K., zvolil by razantnější způsob. Zásadní otázkou tedy zůstalo, zda je dáno jeho zavinění ve vztahu ke způsobenému následku. Soudy však této otázce nevěnovaly pozornost a své závěry odůvodnily pouze paušálním konstatováním, že si musel být vědom, že stržením na zem může způsobit újmu na zdraví. Pouhá vědomost pachatele o tom, že by mohl za použití násilí jakékoli intenzity způsobit zranění jiné osoby, však nepostačuje bez dalšího k závěru o existenci úmyslného zavinění (viz usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 521/2014). Dále se z teoretického hlediska zabýval otázkou naplnění subjektivní stránky. Intenzita útoku je skutečností, do níž se promítá úmysl útočníka. Soudy ve svých rozhodnutích, ani skutková věta, neuvádí žádné objektivní okolnosti, které by svědčily o tom, že jeho jednání bylo vedeno vůlí, byť ve formě srozumění, způsobit poškozenému ublížení na zdraví. Chybí nejen volní složka úmyslu, ale také složka vědění. Uchopení za hlavu rukama přes obličej není sám o sobě prostředek zraňující a bez dalšího způsobilý vyvolat poruchu zdraví dosahující intenzity ublížení na zdraví. Jednání bylo krátkodobé a omezilo se na chycení poškozeného, bez jakýchkoli úderů. O možnosti vzniku újmy na zdraví nevěděl, navíc k fyzickému kontaktu nedošlo žádným zákeřným způsobem. 6. Obviněný měl dále za to, že jeho jednání není trestným činem, neboť bylo provedeno v nutné obraně podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku. V daný okamžik měl důvodný strach z vážné újmy na zdraví A. K., která v konfliktu utrpěla zranění odpovídající 41 bodům (bodové hodnocení bolestného), zatímco poškozený R. Š. měl z konfliktu utrpět zranění odpovídající 30 bodům, tedy svědkyně utrpěla větší újmu než poškozený. Způsob, kterým se snažil zabránit poškozenému účastnit se konfliktní situace mezi ženami, nebyl zjevně nepřiměřený způsobu útoku na A. K. Nepoužil žádnou zbraň, celá věc se seběhla velice rychle a spočívala pouze v tom, že uchopil poškozeného za obličej, načež poškozený spolu s ním spadl. Sám poškozený ve svých výpovědích neuváděl, že by jej obviněný napadl. Pokud jde o uchopení poškozeného za hlavu přes obličej, šlo o čistě obranný mechanismus, který měl poškozeného přimět k tomu, aby ustal v zasahování do ženské šarvátky, kterou vnímal jako početní převahu proti jeho ženě A. K. Způsob, jakým se snažil poškozeného odvrátit od zadržení jmenované, neodpovídal úmyslnému jednání směřujícímu ke způsobení škody (v této souvislosti obviněný poukázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu k této otázce). I „stržení“ poškozeného je podle něj třeba vnímat jako prostředek sebeobrany, případně obrany osoby blízké. So