7 Tdo 1189/2007 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1189/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 11. 2007 Spisová značka:7 Tdo 1189/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1189.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 109/08 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1189/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. listopadu 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 7 To 214/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 62/2006, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 6 T 62/2006, byl obviněný L. M. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil uhradit dlužné výživné a řádně hradit běžné výživné. Obviněný spáchal trestný čin tím, že v době od 1. 11. 2004 do prosince 2005 včetně v Praze 4 ani jinde řádně nepřispíval na výživu svého nezletilého syna P. M., ač mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. P 129/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 29 Co 417/2003, jenž nabyl právní moci dne 27. 1. 2004, byla obviněnému povinnost hradit výživné na nezletilého syna konkretizována tak, že má být hrazena ve výši 8.000, Kč měsíčně splatných vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky M. M., nicméně v období od listopadu 2004 do prosince 2005 byl obviněný s ohledem na své výdělkové možnosti a majetkové poměry schopen plnit svojí vyživovací povinnost ve výši nejméně 3.000,- Kč měsíčně, přičemž obviněný od listopadu 2004 do prosince 2005 včetně v každém měsíci uhradil vždy pouze 500,- Kč a na výživném tak za shora uvedené období dluží nejméně 35.000, Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 7 To 214/2007, odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uvedl, že vydání rozsudku soudu prvního stupně předcházel trestní příkaz sp. zn. 6 T 62/2006 ze dne 31. 8. 2006, kterým byl uznán vinným trestným činem podle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na dobu 15 měsíců spolu s omezením spočívajícím ve zkušební době podle svých sil uhradit dlužné výživné a hradit běžné výživné. Za stejného skutkového stavu, pouze na základě toho, že využil svého práva podat odpor, byl původní trest odnětí svobody soudem prvního stupně zvýšen na dvou a půl násobek s prodloužením zkušební doby. Obviněný namítl, že důvod, proč soud přistoupil ke zvýšení trestu oproti trestnímu příkazu není v odůvodnění rozsudku uveden. Obviněný v tom spatřuje porušení ustanovení § 31 odst. 1 tr. zák., neboť na základě nezměněného skutkového stavu a aniž by došlo ke změně jiných okolností významných pro stanovení druhu trestu a výše trestu dospěl soud k protichůdným závěrům o délce trestu odnětí svobody. Nic na tom podle něj nemůže změnit ustanovení, že soud není vázán právní kvalifikací ani druhem trestu a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu (§ 314g tr. ř.), neboť i při využití tohoto ustanovení procesního předpisu platí obecná ustanovení trestního zákona a změna výše uvedeného trestu musí být důvodná a s těmito důvody musí být obviněný seznámen. Bez řádného odůvodnění zvýšení trestu jde podle obviněného o rozhodnutí svévolné, nezákonné a porušující právo na spravedlivý proces, přičemž poukázal na obsah rozhodnutí Ústavního soudu I ÚS 291/96. Obviněný dodal, že proti výroku o trestu podal také odvolání, avšak soud druhého stupně se jeho námitkami ohledně pravidel pro ukládání trestu nezabýval, jeho rozhodnutí je tedy založeno na vadách uvedených v dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolání podal obviněný rovněž do výroku o vině. Namítal, že z ničeho, co bylo jako důkaz v trestním řízení provedeno, nelze dovodit, že by výživné neplatil. Naopak bylo podle něj prokázáno, že pravidelně platil na výživném částku 500,- Kč měsíčně, uznal, že to bylo méně, než soudem stanovených 8.000,- Kč, řádně však soudu dovodil, že tak vysokou částku platit nemohl. Uvedl, že předmětem dovolacího řízení není to, jak byly provedené důkazy soudy hodnoceny, ale zda skutkové závěry obsažené ve výrokové části rozsudku potvrzené usnesením odvolacího soudu jsou v souladu se zákonem, přičemž uvedl, že tomu tak není. Obviněný konstatoval, že ustanovení § 213 odst. 1 tr. zák. vyžaduje, aby šlo o neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Zákon nehovoří o tom, jak velká tato povinnost je. Vyživovací povinnost ve výši 8.000,- Kč byla podle obviněného zcela zřejmě nad jeho výdělkové možnosti. Nalézací soud si opatřil posudek o tom, že bylo v možnostech obviněného platit 3.000,- Kč. Obviněný však namítl, že šlo pouze o hypotetický předpoklad, kterého by bylo možno dosáhnout jen za zcela specifických okolností (př. že by se nechal zaměstnat za 30.000,- Kč nebo že by neinvestoval do prostředků sloužících k výkonu jeho povolání). Takové předpoklady, byť jsou podloženy znaleckými posudky, zůstávají stále podle obviněného v rovině předpokladů a nemohou nahradit skutečný stav jeho příjmů. Obviněný zdůraznil, že za dané situace nemohl objektivně platit výživné ve výši určené civilním soudem a výši, kterou si nalézací soud zjišťoval následně jako předběžnou otázku, znát nemohl. Podle obviněného tedy nelze konstatovat, že by jeho jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 213 odst. 1 tr. zák., neboť on vyživovací povinnost plnil. Zákon podle něj nestanovuje, že by bylo trestné i pouze částečné plnění vyživovací povinnosti. Rozhodnutím byla údajně porušena zásada nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege. Pokud jde o úmysl, obviněný uvedl, že ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by nechtěl svoji zákonnou vyživovací povinnost plnit nebo že by s tím, že neplní tuto povinnost byl srozuměn. Pouze věděl, že není schopen platit výživné ve výši stanovené soudem, tedy 8.000,- Kč, tato skutečnost však nebyla závislá na jeho vůli a platil tolik, kolik mu jeho ekonomická situace dovolovala. Obviněný je tedy přesvědčen, že chybí zavinění jako podmínka trestnosti. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitka obviněného o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 213 odst. 1 tr. zák. sice směřuje proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nelze jí přisvědčit. Soudy byla podle ní vyvrácena obhajoba obviněného, který se v průběhu trestního stíhání mj. hájil tím, že 500,- Kč byla maximální částka, kterou mu umožnil stav jeho finančních prostředků přispívat na výživu syna. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že obviněný neplnil svoji zákonnou povinnost vyživovat jiného z nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák., když vycházel mj. ze zjištění, že v období roku 2005 měl obviněný z podnikatelské činnosti k dispozici nejméně 300.000,- Kč čistého zisku a v roce 2004 částku ještě vyšší a stanovil mu jako odpovídající výživné ve výši 3.000,- Kč. Tuto předběžnou otázku ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř., vyřešil soud při respektování kritérií § 96 odst. 1 zákona o rodině a na tomto podkladě pak učinil závěr, jaká je výše výživného, kterou obviněný zůstal dlužen v důsledku jednání, jež bylo trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. Státní zástupkyně dodala, že pokud na základě těchto zjištění dospěly oba soudy k závěru o existenci nedbalostní formy zavinění, nemohou skutkové námitky obviněného, že částka 500,- Kč měsíčně byla pro jeho možnosti hraniční, tento závěr zpochybnit. Z hlediska námitky obviněného o n