7 Tdo 1206/2007 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1206/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2007 Spisová značka:7 Tdo 1206/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1206.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1206/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 10. 2007 o dovolání obviněného M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 11 To 233/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 T 12/2007 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 14 T 12/2007, byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 15.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na 2 měsíce. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Náchodě skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný M. Z. dne 17. 9. 2006 asi v 8:30 hodin v N. M. n. M., vyjížděl se svým osobním automobilem zn. Peugeot 307 ze dvora domu na silnici, za svým vozidlem na neoznačeném horolezeckém laně táhl za zadní část motorové vozidlo zn. Škoda 120L, u kterého byl za řízením T. J., a při vlečení tohoto vozidla zacouvalo vozidlo zn. Škoda 120L do protisměrného jízdního pruhu v době, kdy k místu přijížděl cyklista V. K., takže byl z jízdního kola vymrštěn, spadl na vozovku a utrpěl pohmoždění hrudníku, zlomeniny pátého až sedmého žebra vlevo s poúrazovým výpotkem v levé pohrudní dutině, prasknutí sleziny s následným pozvolným krvácením do dutiny břišní, což u něho vedlo ke kolapsovému stavu, takže musel být hospitalizován do 16. 10. 2006 a jeho pracovní neschopnost trvala do 31. 12. 2006. Podle zjištění blíže rozvedených v odůvodnění rozsudku poškozený narazil do lana spojujícího obě vozidla, přičemž okolnosti, že mezi vozidly je natažené lano, si povšiml v tak těsné vzdálenosti, že i když prudce brzdil, střetu s lanem a pádu na vozovku nezabránil. Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině i dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 11 To 233/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že sám svým jednáním nevytvořil žádnou překážku silničního provozu, že řidič vlečeného vozidla se na vozovce ocitl mimo rámec jejich dohody, že smyslem celého jejich manévru bylo umístit vozidlo zn. Škoda 120L v prostoru mimo vozovku, že z tohoto důvodu nemohl předpokládat, že se jeho řidič zachová jinak, že vlečení bylo prováděno malou rychlostí a s přestávkami a že poškozený měl dostatek času na přiměřenou reakci stejně jako druhý cyklista, který místem projížděl. Z těchto námitek obviněný dovozoval, že za zranění poškozeného neodpovídá. Kromě toho zpochybnil možnost, že poškozený utrpěl zranění v souvislosti s nárazem do lana. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Jestliže cílem manévru obou vozidel bylo vytáhnout nepojízdné vozidlo zn. Škoda 120L z pozemku u domu obviněného a umístit ho v rovnoběžném pruhu území mezi plotem a vozovkou, pak je z plánku místa a z připojené fotodokumentace jasné, že tento manévr nevyhnutelně zahrnoval fázi zasahující do vozovky. Vezme-1i se v úvahu stavební provedení plotu a vrat, šířka rovnoběžného pruhu mezi plotem a vozovkou a délka obou vozidel zvýšená o délku lana mezi nimi, je zřejmé, že zamýšlený manévr vyžadoval při výjezdu vozidel z vrat tolik prostoru, že bylo vyloučené, aby byl proveden mimo vozovku. Z hlediska směru manévru, vytýčeného zamýšleným konečným postavením vlečeného vozidla, se jednalo o pohyb do pravého úhlu, přičemž tento pohyb byl omezen stavebním uspořádáním vrat a plotu a neobešel se bez výrazného najetí do vozovky. S těmito okolnostmi je neslučitelná námitka, že podle dohody obviněného s řidičem nepojízdného vozidla se vozidla vůbec neměla ocitnout na vozovce a že se řidič vlečeného vozidla zachoval v rozporu s takovou dohodou. Z výsledného postavení vozidel v době nehody oproti vratům, jimiž projela, je jisté, že jejich pohyb po vozovce byl dostatečně dlouhý na to, aby ho obviněný mohl přerušit, jakmile vlečené vozidlo začalo vjíždět do vozovky, a učinit potřebná opatření, která by tomu zabránila, jestliže by to skutečně odporovalo předchozí dohodě obou řidičů. Obviněný však na pohyb vlečeného vozidla do vozovky nijak v tomto smyslu nereagoval a naopak pokračoval v manévru. Obviněný byl řidičem vlečného vozidla, takže mohl další průběh manévru bez obtíží ovlivnit již tím, že by ho včas přerušil, pokud by chování řidiče vlečeného vozidla vybočovalo z předchozí dohody a pokud by s ním nesouhlasil. Tvrzení obviněného je sice neověřitelné svědectvím T. J. jako řidiče vlečeného vozidla, který mezitím zemřel, avšak z povahy celého zamýšleného manévru, z poměrů na místě jeho provedení a z toho, že sám obviněný v manévru pokračoval ve fázi, kdy se vlečené vozidlo ocitlo na vozovce, vyplývá, že obviněný měl a velmi snadno mohl předvídat, že manévr se stane součástí situace v silničním provozu, že tuto situaci může ovlivnit a že jeho provedení musí být podřízeno tomu, co stanoví zákon o silničním provozu, tj. zákon č. 361/2000 Sb., zejména pokud upravuje vlečení motorových vozidel. Za uvedeného stavu je jasným porušením ustanovení § 34 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. to, že spojnice mezi vozidly, kterou tvořilo lano, nebyla označena červeným praporkem nebo štítkem, pro které je navíc předepsán rozměr 300 x 300 mm. Způsobem posuzovaného manévru, který byl zčásti proveden na vozovce, se obviněný stal účastníkem silničního provozu ve smyslu § 2 písm. a) cit. zákona, takže se na něj vzhledem k ustanovení § 1 cit. zákona vztahovala povinnost opatřit spojnici (lano) tak, jak stanoví § 34 odst. 4 cit. zákona. Smyslem této povinnosti je, aby v případě vlečení motorového vozidla byla spojnice mezi vlečným a vlečeným vozidlem včas a dostatečně zřetelná pro ostatní účastníky silničního provozu a aby garantovala, že ostatní účastníci silničního provozu do prostoru mezi vlečným a vlečeným vozidlem nevjedou, vyhnou se mu apod. Tím, že obviněný předepsaným způsobem neoznačil spojnici mezi oběma vozidly, jednal formou opomenutí ve smyslu § 89 odst. 2 tr. zák. V příčinné souvislosti s jednáním obviněného je následek spočívající ve zranění poškozeného, které vzešlo z toho, že poškozený do lana, které tvořilo spojnici mezi vlečným a vlečeným vozidlem, narazil, neboť lano zaregistroval tak pozdě, že již nestačil zabrzdit. To koresponduje se zjištěním, že na laně bylo sice kombinováno několik barev, avšak celkově působilo dojmem šedomodré barvy, která nebyla nikterak kontrastní a naopak spíše splývala s vozovkou. Viditelnost lana byla poněkud znesnadněna i tím, že bylo nataženo šikmo přes vozovku (tj. nikoli kolmo). Tím je jen zvýrazňována naléhavost řádného označení lana předepsaným způsobem a závažnost skutečnosti, že lano takto označeno nebylo. Navíc poškozený podle svého logického vysvětlení, podle něhož lano zaregistroval ze vzdálenosti 3 až 5 metrů, věnoval pozornost tomu, že by někdo u vozidla při kraji případně otevřel dveře. Nic na tom nemění okolnost, že místem nejprve projel jiný cyklista, který se oběma vozidlům vyhnul vyjetím do levé poloviny vozovky, nejel do prostoru mezi vozidly a nenarazil proto do lana. Tento cyklista totiž zaregistroval manévr obou vozidel v době, kdy byla v pohybu, zatímco poškozený si vozidel povšiml, až když stála, a proto zvolil takový směr jízdy, při kterém pokračoval v pravé polovině vozovky, snažil se projet prostorem mezi oběma stojícími vozidly a přitom si pozdě povšiml lana mezi nimi. Situace, na kterou reagoval poškozený, tedy byla podstatně jiná než situace, na kterou reagoval cyklista jedoucí před poškozeným. Tento cyklista primárně reagoval na pohyb vozidel, zatímco poškozený reagoval na lano napnuté mezi stojícími vozidly. Z rozdílné reakce obou cyklistů proto nelze vyvozovat nic, co by svědčilo ve prospěch obviněného v tom smyslu, že tu není příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem. Pokud obviněný zpochybnil možnost, že poškozený utr