7 Tdo 132/2018 — Nejvyšší soud

7 Tdo 132/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:11. 7. 2018 Spisová značka:7 Tdo 132/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.132.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Subsidiarita trestní represe Úmysl přímý Zpronevěra Dotčené předpisy:§ 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku § 12 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 9. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 132/2018-37 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 7. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného O. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 67 To 239/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 71/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 44 T 71/2016, byl obviněný O. S. uznán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku, ve spojení s § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena, kontrolního orgánu či jeho člena a prokuristy v obchodních korporacích v trvání 3 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli všichni poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný se zločinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v září a říjnu roku 2013 jako jednatel společnosti TADOS s. r. o., se sídlem Korytná 1538/4, Praha 10, uzavřel na straně nájemce s pronajímatelem, společností NH CAR P., k. s., se sídlem Broumarská 1503, 198 00 Praha 9, celkem v sedmi ve výroku o vině uvedených případech nájemní smlouvu na pronájem automobilů Škoda Octavia, přičemž vozidla bez vědomí pronajímatele předal J. H., který na základě jeho ústního příkazu v souladu s příkazní smlouvou ze dne 21. 1. 2013, podle které měl zajišťovat dealerskou činnost v oblasti prodeje vozidel pro společnost TADOS s. r. o., prodal vozidla třetím osobám, ačkoli si obviněný byl vědom skutečnosti, že vlastnické právo náleží pouze společnosti NH CAR P., k. s. a případný převod do vlastnictví společnosti TADOS s. r. o. závisí na splnění dalších podmínek, kdy ani jednu z podmínek nesplnil, čímž způsobil poškozené společnosti NH CAR P., k. s., škodu v celkové výši 3 270 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání jak obviněný, a to proti všem výrokům rozhodnutí, tak státní zástupkyně, proti výroku o trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 67 To 239/2017, obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.II Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. Odvolací soud úmysl dovodil z toho, že podle nájemní smlouvy nebyl oprávněn vozidla svěřit nikomu jinému než rodinným příslušníkům a zaměstnancům, přičemž J. H. takovou osobou nebyl. Uvedl, že měl v úmyslu rozšířit okruh svých podnikatelských aktivit, ale neměl na to dostatek zaměstnanců. Z tohoto důvodu pověřil J. H. vykonáváním činnosti pro společnost TADOS s. r. o., určené příkazní smlouvou. Soudy nesprávně dovodily, že J. H. byl oprávněn vozidla prodat. S odkazem na ustanovení § 2439 občanského zákoníku uvedl, že je nezbytné, aby příkazník měl k právnímu jednání od příkazce vystavenou plnou moc, jinak je jednání přičitatelné příkazníkovi, nikoli příkazci. J. H. neměl při prodeji vozidel plnou moc a tudíž je smluvní stranou přímo on a s kupci uzavíral ústní smlouvy, což je v souladu s občanským zákoníkem. Vozidla J. H. nepronajal ani nepropůjčil, avšak je předal do jeho dispozice, čímž nemohlo dojít ke zmaření účelu svěření předmětných vozidel. Uvedl, že předmětem zpronevěry nemůže být věc nebo jiná majetková hodnota, která byla sice předána jinému, ale stále je v moci vlastníka nebo dosavadního držitele. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013, podle kterého držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby a držbu nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva a také na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 6 To 372/2013, podle kterého nelze dospět k závěru, že již překročením smluvních podmínek stanovených pro užívání svěřené věci, došlo k faktickému zmaření účelu svěření. Obviněný dále poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a v souvislosti s tím na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06. Dále uvedl, že z výpovědi svědka S. Š. vyplynulo, že k prodeji vozidel došlo bez jeho vědomí, kdy on následně vyvíjel snahu k náhradě škody, kterou J. H. svým jednáním způsobil. Zdůraznil, že J. H. se obdobného jednání dopustil i v případě jiných společností, a v této souvislosti mu bylo sděleno obvinění. J. H. nebyl oprávněn k právnímu jednání spočívajícímu v uzavírání kupních smluv na vozidla, čehož si byl nepochybně vědom. Měl pouze vyhledat budoucí zájemce o koupi vozidel, avšak k prodeji zmocněn nebyl a neudělil mu žádný pokyn, který by k tomu směřoval. Z tohoto tedy vyplývá, že nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu z důvodu absence úmyslu. Dále se obviněný ve svém dovolání zabýval otázkou způsobení značné škody, kdy má za to, že škoda byla určena nesprávně a v důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání. K tomu uvedl, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 268/2001, je za škodu možno zpravidla považovat jen úbytek na cizím majetku odpovídající ceně věci, jež byla předmětem útoku. Odborné vyjádření, o které opřely oba soudy své závěry, nerespektuje pravidla na určení výše škody a bez odůvodnění se od nich odklání. Jelikož byla vozidla poškozené společnosti NH CAR P., k. s., navrácena, nemohlo dojít k úbytku na majetku této společnosti a nemohla jím tak být způsobena značná škoda, jak chybně uzavřely soudy obou stupňů. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 67 To 239/2017, i jemu předcházející rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 44 T 71/2016, a rozhodl, že se v celém rozsahu zprošťuje obžaloby. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že se nelze ztotožnit s názorem obviněného, že tím, že vozidla předal do dispozice J. H., nezmařil účel nájemních smluv, neboť tento byl na základě příkazní smlouvy pověřen k zajišťování dealerské činnosti v oblasti prodeje vozidel, tedy k činnosti, ke které mu vlastník pronajatých vozidel nejenže nedal souhlas, ale v nájemní smlouvě ji přímo zakázal. Obviněný tak jednal v příkrém rozporu s ustanovením čl. 3 písm. c) nájemní smlouvy. Ani v případě, kdy obviněný připouští porušení podmínek nájemní smlouvy, nelze akceptovat přiléhavost jeho judikaturního odkazu na rozhodnutí publikované pod č. 18/1957 Sb. rozh. tr. pouze s argumentací, že každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu svěřitele nemůže být považována za zpronevěru, když v jeho další anotační části se naopak uvádí, že takovou protiprávní dispozici se svěřeným majetkem, která maří základní účel svěření, zejména znemožňuje-li se tím svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení, nutno považovat za nakládání se svěřenou věcí jako s vlastní. Právě o takový případ se jedná i v této věci a není proto namístě právní názor obviněného o oprávněné držbě s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013, ve kterém se v návaznosti na posuzované podmínky vydržení hovoří o oprávněné držbě vyznačující se právním panstvím nad věcí. Odkázala naopak na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1290/2010, podle kterého pokud pachatel úmyslně nakládá s věcmi v rozporu s účelem svěření a tím majiteli způsobí škodu, dopustí se trestného činu zpronevěry. Takového jednání se obviněný dopustil, a proto jím uváděné podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti J. H. spadají mimo takto dosažené stadium trestního činu a mimo procesní rámec předmětného trestního řízení. K dokonání trestného činu postačí faktické předání svěřené věci v rozporu s účelem sv