7 Tdo 1418/2018 – Nejvyšší soud

7 Tdo 1418/2018-25 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 11. 2018 o dovolání obviněného R. H., nar. XY v XY, bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 11 To 189/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 154/2017 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá. Odůvodnění Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 4. 2018, č. j. 2 T 154/2017-310, byl obviněný R. H. uznán vinným úmyslným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let s uložením povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku ve zkušební době zaplatit podle svých sil dlužné výživné. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody. Jako přečin zanedbání povinné výživy posoudil Okresní soud v Trutnově skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od srpna 2012 do 1. září 2017 (den doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému) v XY, okr. XY, v XY, okr. XY, ani jinde, ač měl příjem ze zaměstnání, řádně nepřispíval na výživu svého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, do konce března 2014 částkou ve výši 2 000 Kč měsíčně a poté částkou ve výši 3 200 Kč měsíčně k rukám matky V. H., přestože mu vyživovací povinnost vyplývala z ustanovení § 85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a od 1. 1. 2014 z ustanovení § 910 občanského zákoníku a byla mu výslovně stanovena soudními rozsudky, takže dluží na výživném částku ve výši 87 200 Kč. Odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2018, č. j. 11 To 189/2018-334, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uvedl, že odvolací soud zcela rezignoval na jakékoli vlastní úvahy a nevypořádal se s konkrétními odvolacími námitkami. Namítl, že výrok o vině v otázce výše výživného neodpovídá jeho finančním možnostem a schopnostem, ale ani potřebám syna. Zdůraznil rozdílnou životní úroveň svou a matky nezletilého. Podrobně se zabýval svou finanční situací a výdělkovými možnostmi s tím, že nalézací soud dospěl ke zcela zkresleným údajům o jeho příjmech. Poukázal na proti němu vedené exekuce, které limitují částku, s níž může měsíčně disponovat, a na údajně chybnou kalkulaci s dietami řidiče dálkové nákladní dopravy. Podle obviněného není vůbec zřejmé, jak soudy dospěly k závěru o odpovídající výši výživného. Za nesprávné považoval rovněž nepřihlédnutí k částce 17 500 Kč, která mu údajně byla na přelomu roků 2014 a 2015 sražena tehdejším zaměstnavatelem. Namítl, že soudy chybně dovodily jeho úmyslné zavinění. Vyjádřil názor, že výrokem o vině nebyla zachována totožnost skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, neboť soud dospěl k odlišnému závěru o výši výživného, což se obviněný dozvěděl až z vyhlášeného rozsudku, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a bylo mu znemožněno využít postupu podle § 197 tr. zákoníku o účinné lítosti. Vytkl také, že v usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou uvedeny žádné „skutkové okolnosti subjektivní stránky“, přičemž absence náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání způsobuje, že nemohou nastat následky sdělení obvinění. Konečně namítl, že výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio. Nebyly vyčerpány možnosti domáhat se úhrady výživného a dlužného výživného formou exekuce. Dovoláním se obviněný domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání zabýval uplatněnými námitkami a shledal je zjevně neopodstatněnými. Navrhl, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Především je namístě připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco uvedeným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se tedy vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání z velké části uplatnil námitky, které nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Jde především o námitku, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemělo předepsané náležitosti. Taková vada by sice v krajních případech mohla znamenat zásah do základních práv obviněného, na což by Nejvyšší soud musel reagovat, avšak v dané věci o takový případ nejde. Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 7. 2017 sice není v popisu skutku dostatečně vyjádřena subjektivní stránka činu a v právní větě není uvedeno, zda jde o trestný čin úmyslný, či nedbalostní (v tomto smyslu obsahuje § 196 odst. 1 tr. zákoníku dvě samostatné skutkové podstaty), nejde však o takovou vadu, která by způsobila nezákonnost celého trestního stíhání, respektive ten důsledek, že by nenastaly následky sdělení obvinění. Skutek je jinak náležitě popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a usnesení obsahuje i další náležitosti uvedené v § 160 odst. 1 tr. ř. Z popisu skutku ve výroku usnesení ve spojení s jeho odůvodněním navíc lze dovodit i úmyslnou formu zavinění. Námitka dovolatele týkající se porušení totožnosti skutku je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná. I když tato otázka spadá do práva procesního, což by ji obecně stavělo mimo taxativní výčet zákonných dovolacích důvodů, mohou námitky týkající se nesprávné aplikace zásady obžalovací (§ 220 odst. 1 tr. ř.) výjimečně naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jestliže by porušení této zásady mělo přímý vliv na právní posouzení jednání obviněného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017). V projednávaném případě však k porušení totožnosti skutku nedošlo, naopak tato totožnost byla zjevně zachována v usnesení o zahájení trestního stíhání, v žalobním návrhu i ve výroku odsuzujícího rozsudku. Rozdíly v závěrech o výši vyživovací povinnosti obviněného v předmětném období a dlužného výživného v žádném případě nemohou totožnost skutku narušit. Totožnost skutku je dána totožností jednání nebo totožností následku. Přitom postačí i jen částečná shoda jednání nebo částečná shoda následku. V posuzované věci byla totožnost skutku zachována, neboť zahájení trestního stíhání, žalobní návrh a výrok o vině se týkaly skutku, jehož podstata byla vymezena tak, že v rozhodnou dobu obviněný neplatil výživné na svého syna AAAAA. Nedošlo tudíž k porušení ustanovení § 176 odst. 2 tr. ř. (obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání) ani § 220 odst. 1 tr. ř. (soud