7 Tdo 194/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 194/2025-254 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 4. 2024 o dovolání obviněné R. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2024, sp. zn. 4 To 272/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 Nt 27001/2022, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2024, sp. zn. 4 To 272/2024, a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 42 Nt 27001/2022. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mostě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 42 Nt 27001/2022, bylo R. H. v postavení obviněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1040/2024) uloženo ochranné léčení v ambulantní formě podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku, neboť se měla ve stavu nepříčetnosti dopustit činu jinak trestného, který by za jiných okolností (v případě příčetnosti obviněné) naplnil znaky trestného činu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž její pobyt na svobodě soud vyhodnotil jako nebezpečný. 2. Činu jinak trestného se obviněná měla dopustit v podstatě tím, že dne 4. 8. 2021 kolem 12:30 hodin v XY nastoupila na zastávce u nákupního střediska XY do autobusu č. XY. Po zaplacení jízdného se dožadovala od řidiče autobusu vrácení 3 Kč, přičemž následně po dobu jízdy tohoto řidiče nejdříve verbálně obtěžovala, následně pak otevřela jeho kabinu a nezjištěným způsobem na něj fyzicky útočila. Řidič se takového jednání lekl a prudce zabrzdil, aby zamezil případné dopravní nehodě, zapnul výstražná světla a obviněnou z autobusu vykázal. 3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala obviněná stížnost. Krajský soud v Ústí nad Labem stížnost obviněné usnesením ze dne 15. 7. 2024, sp. zn. 4 To 272/2024, zamítl. II. Obsah dovolání a vyjádření k němu 4. Obviněná podala proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a m) tr. ř. 5. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla, že soudy učinily rozhodná skutková zjištění na podkladě procesně nepoužitelných důkazů, konkrétně na podkladě úředních záznamů o podaných vysvětleních, ač k jejich použití jako pramenů důkazu nebyly naplněny zákonné podmínky podle § 211 odst. 6 tr. ř. Potřebný souhlas s jejich čtením totiž učinila obhájkyně, která obviněnou nikdy zastupovat neměla, neboť si obviněná sama, řádně a včas zvolila obhájkyni jinou; tento závadný souhlas byl navíc v řízení před soudem prvního stupně udělen před samosoudcem, který byl usnesením ve věci ze dne 9. 5. 2023 z řízení později vyloučen z důvodu podjatosti. Soudy se rovněž nevypořádaly s rozporem mezi obsahem jednotlivých úředních záznamů. 6. V hmotněprávní rovině v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná namítla, že soud prvního stupně v podstatě vůbec neodůvodnil, jak dovodil, že se obviněná dopustila činu jinak trestného, a ani stížnostní soud toto ve svém odůvodnění v podstatě (až na částečné reakce na stížnostní argumentaci) nedoplnil. Obviněná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1964, sp. zn. 7 Tz 77/64, a ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 209/2001, které se zabývají potřebnou intenzitou ohrožení v případě právního posouzení jako obecné ohrožení, a argumentovala, že jednání (byť stále založené na nepřípustných důkazech, viz shora) nevykazovalo dostatečnou intenzitu pro závěr, že se obviněná dopustila činu jinak trestného. Zjištění týkající se „fyzických ataků“ jsou neurčitá a nepodkládají navazující hmotněprávní úvahy o ohrožení, které měla obviněná způsobit. Odkázala na sdělení vybraných svědků, příkladem na vyjádření svědkyně V. S., podle které se během jízdy nic zvláštního nestalo. 7. V rovině naplnění podmínek pro uložení ochranného léčení, resp. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněná namítla, že nebyly naplněny podmínky pro postup podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku nejen z důvodů shora uvedených, ale také protože její pobyt na svobodě není nebezpečný, a současně je takový postup v rozporu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí. K tomu obviněná poukázala především na dlouhou dobu, která uplynula mezi skutkem a uložením ochranného léčení (bez mála tři roky) a na její počínání v této době, během které se nedopustila žádného dalšího protiprávního jednání, navázala spolupráci s několika sociálními službami, pravidelně docházela ke své psychiatričce a získala na svůj zdravotní stav a sociální kompetence náhled; navíc obviněná svého jednání lituje, považuje jej za exces a činí opatření, aby konfliktním situacím předcházela, v rámci čehož aktivně podporuje svou léčbu. Obviněná tak jednak nesouhlasí s obsahem znalecké výpovědi, jednak upozorňuje, že ta byla provedena téměř rok před konečným rozhodnutím stížnostního soudu. Uložení ochranného léčení proto bylo nepřiměřené, bez naplnění náležitých hmotněprávních, ale i procesních (viz shora) požadavků. 8. V závěru svého dovolání obviněná namítla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, stejně jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a aby návrh na uložení ochranného opatření sám zamítl. 9. Obviněná také dala (bez úspěchu) podnět soudu prvního stupně, aby postupem podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu ochranného léčení. 10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s dovolací argumentací obviněné v podstatě ztotožnil, zejména v otázce, zda se obviněná skutečně dopustila vzhledem k intenzitě a bezprostřednosti způsobeného ohrožení činu jinak trestného, a zda je její pobyt na svobodě skutečně nebezpečný. Výjimkou ze souhlasného stanoviska státního zástupce je námitka procesní nepoužitelnosti úředních záznamů o podaných vysvětleních jako pramenů důkazu, neboť podle státního zástupce se ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř. vztahuje pouze na hlavní líčení, nikoli na veřejné zasedání. 11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, stejně jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájkyni obviněné k možné replice, čehož však nebylo využito. III. Důvodnost dovolání 13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 14. Obviněná ve svém dovolání uplatnila jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to za využití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), ač v řízení mu předcházejícím, tedy soudem prvního stupně, byla učiněna rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tak vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nic