7 Tdo 262/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 262/2025-379 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání obviněného R. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 55 To 396/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 17/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 4 T 17/2023, byli obvinění R. H. spolu s obviněnou J. V. uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněný R. H. odsouzen podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti. Současně bylo rozhodnuto o trestu u obviněné J. V. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen „VZP“) na náhradu škody a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená AAAAA (pseudonym) odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Tento rozsudek následně napadli odvoláními oba obvinění a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci v neprospěch obviněných. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 55 To 396/2024, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek u obou obviněných zrušil ve výrocích o trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak rozhodl tak, že obviněnému R. H. uložil shodný souhrnný trest jako soud prvního stupně, pouze za formální nápravy v označení rozhodnutí o sbíhající se trestné činnosti. Nově rozhodl o trestu také u obviněné J. V.; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání státní zástupkyně potom krajský soud podle § 256 tr. ř. zamítl. 3. Obvinění se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Liberci, zmíněného trestného činu dopustili tím, že dne 16. 6. 2021 v době od 12:55 hodin do 13:10 hodin v Liberci, v ulici XY, v tramvaji č. XY, ve směru z XY na XY, před mnoha svědky, bezdůvodně fyzicky napadli nezletilou AAAAA, kterou při vystupování z tramvaje J. V. nejdříve udeřila otevřenou dlaní do hlavy a poté jí uchopila za ruku a začala s ní cloumat ze strany na stranu, čemuž se poškozená snažila bránit. Následně se k jednání J. V. připojil R. H., který poškozenou chytil za týl krku, a taktéž s ní cloumal ze strany na stranu, přitom jí oba vulgárně nadávali, a nakonec ji některý z obviněných strčil směrem na tramvajové schody ven skrz dveře tramvaje, kde byla zachycena v nekontrolovatelném pádu svou spolužačkou N. Ch. Uvedeným jednáním bylo poškozené způsobeno drobné poranění, a to povrchové oděrky na levé straně krku a na přední straně dolní části pravého bérce. II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce 4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný R. H. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na nesprávném hmotněprávním posouzení věci. Namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že soudy účelově přihlížely pouze k důkazům svědčícím v jeho neprospěch a nepřihlížely k důkazům v jeho prospěch, přičemž zcela rezignovaly na aplikaci zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. 5. Obviněný dále upozornil, že soud prvního stupně rozhodoval ve věci dvakrát, přičemž poprvé ho podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby s tím, že výpovědi svědků vykazovaly takové odlišnosti, že průběh incidentu ani to, jestli se do něj zapojil, se nepodařilo bez důvodných pochybností prokázat. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce odvolání, z jehož podnětu odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a uložil provést nové dokazování. V novém řízení nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, naopak z výslechu svědků (i vzhledem k ještě delší prodlevě od spáchaného jednání) bylo možno dovodit jen další pochybnosti, přesto soud prvního stupně rozhodl zcela odlišně od zprošťujícího rozhodnutí, zjevně z důvodu určitého nátlaku na rozhodující soudkyni vyplývající ze zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu. 6. V další části dovolání podrobně rozebíral části výpovědí některých svědků a tvrdil jejich rozpornost. Pokud jde o výpověď AAAAA, shledal některá její tvrzení v rozporu s jinými důkazy a vyjádřením znalce MUDr. Tomáše Adámka, zejména stran rozsahu zranění. Výpověď obsahovala nejednoznačná vyjádření jako „asi ji drželi za ramena“, „nevím, který z obžalovaných mě vyhodil“, „je možné, že jsem ji bouchla, to si nepamatuju“. Pokud jde o posledně citované, jde podle obviněného o nestandardní chování, které mělo zásadní vliv na gradaci a vývoj situace. Výpověď svědkyně V. M. je nepřímým a nekonkrétním svědectvím osoby, která nebyla přímým sledovatelem průběhu děje, podobně svědkyně M. D. Svědek R. Ch. (dříve N. Ch.) si pamatuje nejvíc, přitom uvedl, že to byl on, kdo strhnul poškozenou z tramvaje. Soud však jeho výpověď ignoroval a vydal rozhodnutí, které je v rozporu s výpovědí tohoto svědka. Nevěrohodně působí výpověď svědka F. N., neboť z ní nelze dovodit, že by něco viděl. 7. Obviněný vyjádřil pochybnosti také o výroku o náhradě škody, protože jednak nebylo prokázáno žádné zdravotní poškození AAAAA, které by mohlo souviset se skutkovým dějem, a jednak nebylo jednoznačně prokázáno, že by se nějakého trestného jednání vůbec dopustil. 8. Stran výroku o trestu obviněný namítal, že v odsuzujícím výroku je pouze odkaz na ustanovení § 196 odst. 3 tr. zákoníku, tedy zanedbání povinné výživy, což ale nebylo předmětem tohoto trestního řízení, naopak zde není zmínka o spáchání přečinu výtržnictví. 9. V návaznosti na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání, doplnění dokazování a rozhodnutí. 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že totožné námitky obviněný uplatnil již v rámci řízení před soudem druhého stupně, který se těmito námitkami podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí je vypořádal. 11. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Co se týče výpovědí svědků, s nimiž obviněný polemizoval (výpovědi AAAAA, V. M., M. D., F. N. a R. Ch.), soudy obou stupňů se jimi řádně zabývaly a zohlednily, že v popisu dílčích skutečností sice jsou mezi svědky určité rozdíly, což přičetly době, která uplynula od data skutku do data výslechu těchto svědků, místu, kde ke skutku došlo (tramvaj plná lidí) a věku nezletilých svědků. Státní zástupce se neztotožnil se způsobem, jakým obviněný ve svém dovolání interpretoval výpověď svědka R. Ch., pokud kladl důraz na tu část výpovědi, ve které svědek uvedl, že to byl on, kdo strhl poškozenou z tramvaje, když z ní sám vypadl. Soudy se celou výpovědí podrobně zabývaly, a to včetně obviněným zdůrazněné pasáže, vzaly však v potaz také další části, podle nichž k vypadnutí z tramvaje došlo ve stejném okamžiku, kdy poškozenou z tramvaje vystrčili. Skutečnost, že by svědek poškozenou z tramvaje strhl, vyloučila ve své výpovědi i sama poškozená AAAAA. 12. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil státní zástupce námitku obviněného směřující proti výroku o náhradě škody způsobené poškozené VZP a námitku proti výroku o trestu, avšak považoval je za zjevně neopodstatněné. VZP jakožto zdravotní pojišťovna poškozené AAAAA doložila vyúčtování zdravotní péče, podle něhož dne 16. 6. 2021, tedy v den incidentu, bylo poškozené poskytnuto ošetření, v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Dále jako zjevně neopodstatněnou shledal státní zástupce také námitku, že soud druhého stupně ve výroku o trestu odkázal výhradně na § 196 odst. 3 tr. zákoníku, neboť obviněnému byl ukládán souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a to jak za v této věci projednávaný přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, tak i za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl obviněný již dříve odsouzen, a to podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný. 13. S