7 Tdo 272/2006 — Nejvyšší soud

7 Tdo 272/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:28. 3. 2006 Spisová značka:7 Tdo 272/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.272.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 272/2006 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Roberta Fremra projednal ve veřejném zasedání dne 28. 3. 2006 dovolání obviněného P. K. proti usnesení Městského soudu Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 5 To 235/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 37/2004 a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 5 To 235/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 44 T 37/2004. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný P. K., z p r o š ť u j e s e podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 23. 2. 2004 v 18:40 hodin v P., ul. P., před prodejnou A. B., s. r. o., ve snaze vykázat S. G. od vrat objektu, který střežil, jej nejprve slovně vyzval k odchodu, na což S. G. reagoval tím, že se otočil a rychle se začal přibližovat k obviněnému, který proto vystřelil varovný výstřel ze své pistole zn. ČZ 75, ráže 9 mm Luger, a v průběhu další potyčky, když se na něj S. G. sápal, se obviněný bránil nataženou levou rukou, přičemž v pravé ruce držel u těla odjištěnou střelnou zbraň, z níž vyšel výstřel a zasáhl S. G., který utrpěl průstřel horní části pravého stehna s tříštivou otevřenou zlomeninou stehenní kosti, tj. závažné poranění mající charakter těžké újmy na zdraví pro poškození důležitého orgánu i pro dlouhou dobu léčení, kdy byl poškozený citelně omezen v obvyklém způsobu života, t e d y že jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. se V. z. p. ČR odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 44 T 37/2004, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu držení a nošení zbraní a střeliva podléhajících registraci podle zákona č. 119/2002 Sb. na tři roky. Dále bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit V. z. p. ČR částku 68.445,- Kč a že podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškozený S. G. odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. posoudil Obvodní soud pro Prahu 10 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný P. K. dne 23. 2. 2004 v 18:45 hodin v P., ul. P., před prodejnou A. B., s. r. o., ve snaze vykázat poškozeného S. G. od vrat objektu, který střežil, jej nejprve slovně vyzval k odchodu, na což poškozený reagoval tím, že se otočil a rychle se začal přibližovat k obviněnému, který proto vystřelil varovný výstřel ze své pistole zn. ČZ vz. 75, ráže 9 mm Luger, a v průběhu další potyčky, když se na něj poškozený sápal, se obviněný bránil nataženou levou rukou, přičemž v pravé ruce držel u těla odjištěnou střelnou zbraň, z níž vyšel výstřel a zasál poškozeného, který utrpěl průstřel horní části pravého stehna s tříštivou otevřenou zlomeninou stehenní kosti, přičemž poranění si vyžádalo dobu léčení přesahující šest týdnů, kdy poškozený byl citelně omezen v obvyklém způsobu života. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podali odvolání jednak obviněný proti všem výrokům, jednak státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Odvolání obviněného a státního zástupce byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 5 To 235/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o vině a trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že soudy nesprávně posoudily skutek jako trestný čin, a namítl, že z jeho strany šlo o nutnou obranu podle § 13 tr. zák. Podle obviněného skutek proto nebyl trestným činem. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo ho sám zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné. Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, avšak nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Dikce citovaného ustanovení, podle níž obrana nesmí být způsobu útoku „zcela zjevně nepřiměřená“, à contrario připouští, že obrana může být nepřiměřená, a to i do výraznější míry, nikoli však do takové míry, která již nepřiměřenost obrany charakterizuje jako „zcela zjevnou“. Z toho vyplývá, že obránce může k odvrácení útoku použít i citelně důraznějšího prostředku, něž jakým je veden útok, a že obránce může způsobit i citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. Významné je také to, že podmínkou nutné obrany není její subsidiarita. To znamená, že obránce nemusí hledat jiný způsob, jak eliminovat útok, a může k jednání v nutné obraně přikročit ihned. Aplikují-li se tyto zásady na skutkový stav, který v posuzovaném případě zjistily soudy, jsou splněny všechny podmínky pro úsudek, že obviněný jednal v nutné obraně a že tato okolnost vylučovala trestnost jeho činu. Oba soudy se sice otázkou, zda šlo o nutnou obranu, poměrně obšírně zabývaly, avšak došly přitom k závěrům, s nimiž se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Soudy opodstatněně nepokládaly jednání poškozeného za útok proti majetku obchodní společnosti A. B., s. r. o., avšak správně považovaly za přímo hrozící útok proti osobě obviněného tu část jednání poškozeného, kdy se po slovech „ty se do toho neser“ začal rychle přibližovat k obviněnému a následně se ho snažil udeřit do hlavy pohybem, při kterém se rukou ohnal po hlavě obviněného (viz str. 4 dole a str. 5 nahoře odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10). Z výpovědi obviněného, kterou soudy nijak nezpochybnily, je patrno, že když se po něm poškozený ohnal, obviněnému spadly brýle. Uvedené okolnosti svědčí o tom, že útok poškozeného proti obviněnému dospěl do stadia, kdy mezi oběma byl bezprostřední fyzický kontakt. Iniciátorem tohoto kontaktu evidentně byl poškozený, který se začal rychle přibližovat k obviněnému, zatímco obviněný před poškozeným ustupoval. Ze skutkových zjištění podrobněji rozvedených v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (str. 2) je zřejmé, že již ve fázi, kdy se poškozený začal rychle pohybovat ve směru proti obviněnému, obviněný zakřičel, že má zbraň, a že když se poškozený dále přibližoval k obviněnému, ten vystřelil varovný výstřel do země, na což poškozený opět nijak nereagoval a nadále se přibližoval k obviněnému. Nastala tedy situace, kdy tu byl vulgární a výhrůžně znějící slovní výrok poškozeného proti obviněnému a kdy ihned následoval rychlý pohyb poškozeného proti obviněnému. Pokud v této situaci poškozený nereagoval na zvolání obviněného, že má zbraň, ani na varovný výstřel do země, byl jeho další pohyb proti obviněnému dovedený až do bezprostředního osobního kontaktu s faktickým zahájením fyzického útoku v podobě snahy udeřit obviněného do hlavy jasným důkazem toho, že poškozený si počíná s vysokou mírou rozhodnosti. Obava obviněného, který měl dokonce strach o svůj život, nebyla nepodložená, zvláště když podle jeho výpovědi, kterou soudy nezpochybnily, poškozený v průběhu pohybu proti obviněnému chvatně hledal oběma rukama v kapsách své bundy. Jestliže to obviněný hodnotil tak, že poškozený u sebe má nebo může mít nějaký předmět použitelný k zesílení útoku, nebyla taková jeho úvaha nijak neadekvátní. Nic na tom nemění, že u poškozenéh