7 Tdo 416/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 416/2025-366 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání obviněného R. L. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 7 To 317/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 19/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2024, č. j. 91 T 19/2024-256, byl obviněný R. L. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. 2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 30. 12. 2022, v době kolem 06:00 hod., v Brně na ulici XY XY v baru K., po předchozí slovní rozepři s poškozeným B. B., tohoto nejprve razantně levou rukou sevřenou v pěst udeřil do obličeje, následkem čehož poškozený upadl na záda mezi stoly baru, poté poškozený vstal a odcházel ke vstupním dveřím baru, kde ho obviněný dostihl, opětovně ho fyzicky napadl úderem pěstí pravou rukou do oblasti hlavy a poté jej v prostoru vstupních dveří baru silně kopl do oblasti pravého kolene tak, že poškozený upadl na zem; poškozenému tak popsaným útokem způsobil zranění v podobě krevní podlitiny pod pravým okem o průměru do několika cm, s povrchovou rankou délky cca 3 mm, oděrky na přední a vnější straně levého kolena na ploše o průměru cca 2 cm a hematom na pravé straně zad na ploše o průměru několik cm, dále zlomeniny vnitřního kondylu (hrbolu) pravé stehenní kosti s vylomeným vpáčeným fragmentem cca 18 mm, která si vyžádala dne 11. 1. 2023 operaci a hospitalizaci s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně osmi týdnů, a to ztíženým pohybem s nutností používat berle při chůzi, a tohoto jednání se obviněný dopustil i přesto, že byl dne 1. 11. 2005 rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 7/2005, který nabyl právní moci dne 20. 4. 2006, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody nepodmíněně ve výměře 14 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, kdy trest vykonal dne 4. 11. 2007, a dále byl dne 12. 8. 2016 rozsudkem Okresního soudu Blansko, sp. zn. 1 T 146/2015, který nabyl právní moci dne 29. 11. 2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 4 To 382/2016, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písmeno a) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 42 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, kdy dne 29. 11. 2018 byl na základě rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 2 PP 79/2018, podmíněně propuštěn se zkušební dobou v trvání 6 let, tedy do 29. 11. 2024. 3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 7 To 317/2024-303, k odvolání obviněného R. L., podaného proti napadenému rozsudku v celém jeho rozsahu, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil, při nezměněném výroku o vině, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. L. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vyslovil názor, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 5. Obviněný úvodem vytkl soudům obou stupňů, že v dané věci provedly dokazování v nedostatečném rozsahu, přičemž zdůraznil, že v předmětném spise se nenachází řada podstatných důkazů, zejména fotodokumentace, náčrtek místa činu, kamerové záznamy a také kritizoval absenci výslechu neznámé ženy, která měla být skutku obviněného přítomna. Dokumentaci místa činu obviněný zdůraznil jako zásadní pro posouzení věci a akcentoval, že žádný záznam ani fotografie ve spise nezachycuje vchod do baru a vnější prostor před ním, tedy údajné místo vzniku nejzávažnějšího zranění poškozeného. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudy dostatečně spolehlivě nezjistily, jak došlo ke zranění poškozeného, neboť nalézací soud spojuje výpovědi svědků a poškozeného s hypotetickou úvahou, že odlišným způsobem, než kopnutím do kolene zmíněné zranění vzniknout nemohlo. V nastíněné souvislosti zdůraznil, že svědci R. L. a N. L. neviděli obviněného vést na poškozeného útok kopem. 6. Dále dovolatel poukázal na pasáž v původní výpovědi poškozeného, v níž tento uvedl, že po napadení vyskočil a utíkal k relativně vzdálenému nádraží. Připomněl kamerový záznam, na němž je patrný běh poškozeného bez zjevných omezení, což považuje za neslučitelné s údajně již v daný moment vzniklým zraněním. Navíc zmíněný útěk mohl být zachycen na některé z kamer snímajících ulici, nicméně soudy důkaz ponechaly bez povšimnutí. Kritizoval i změnu označení místa činu, když byl původní prostor před předmětným barem nahrazen samotným průchodem do baru, a to teprve po výpovědi poškozeného před soudem. Upozornil na rozpornost zmíněného závěru s výpovědí svědkyně N. L., která uvedla, že k rozhodnému skutku mělo dojít venku před barem. Z výše uvedených skutečností dovodil nedostatečnost a povrchnost činnosti orgánů činných v přípravném řízení, které předjímaly vinu obviněného. 7. Důkazní stav, z nějž soudy v předmětné věci vycházely, vnímal dovolatel jako neúplný, především ve vztahu k mechanismu vzniku zranění poškozeného, místa jeho způsobení, a především pak osoby, která jej vyvolala. Závěry odvolacího soudu, podle nichž soud nalézací neopomněl provést ve věci žádné relevantní důkazy a logicky přitom zdůvodnil neprovedení některých navrhovaných důkazů, označil za vnitřně rozporné. Nesouhlasil ani se samotným odůvodněním neprovedení některých navrhovaných důkazů, neboť vyslovil názor, že dané důkazy nebyly zajištěny úmyslně. Navíc ve spise se nenachází žádný důkaz, potvrzující neexistenci dalších kamerových záznamů, na nichž by mohl být zaznamenán předmětný skutek. Z absence daných záznamů o běhu poškozeného po útoku obviněný dovodil, že soudy tedy nevyvrátily obhajobu obviněného, podle níž poškozený, po útoku, utíkal směrem k nádraží bez známek vážného zranění nohy. Obdobným způsobem pak mohla neznámá žena, přítomná skutku, teoreticky dosvědčit, že obviněný poškozeného do nohy nekopl. Ustanovení a výslech zmíněné ženy přitom požadovala obhajoba již v přípravném řízení, avšak policie v tomto směru zůstala pasivní. Obhajobě se přesto, po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, podařilo vzpomínanou ženu identifikovat, zjistit její křestní jméno a získat telefonní číslo. Obviněný na závěr odmítl existenci nepřímého řetězce důkazů, které by jej usvědčovaly z předmětného skutku. 8. Závěrem proto obviněný označil rozhodná skutková zjištění soudů za nedostatečná, proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí a podle § 265m odst. 1 tr. ř. a zprostil obviněného obžaloby, eventuálně po zrušení napadených rozhodnutí podle § 265k (patrně měl být § 265l) odst. 1, 3 tr. ř. přikázal věc k provedení dalších důkazů a novému projednání a rozhodnutí. V neposlední řadě obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodl o jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o podaném dovolání. 9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že dovolání obviněného je postaveno na doslovném opakování námitek prolínajících se prakticky celým trestním řízením, s nimiž se soudy obou stupňů správně a úplně vypořádaly. Vyjádřila mínění, že dovolání obviněného je po obsahové stránce vystavěno na dvou podkategoriích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., třebaže formálně vytyčil obviněný toliko jednu z nich, tedy na tvrzení zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu a pak na údajné existenci nedůvodně neprovedených navrhovaných podstatných důkazů ve vztahu ke zmíněným zjištěním. Navzdory uvedenému však dospěla k závěru, že vzneseným výhradám zjevně nelze přiznat relevanci. Zdůraznila, že nalézací soud v dané věci provedl komplexní, bezvadné dokazování a vady neshledala ani v postupu soudu odvolacího. 10. Státní zástupkyně následně připomněla, že dokazování není bezbřehé a soud nezavazuje povinnost provést jakýkoliv stranami navržený důkaz, nicméně má povinnost v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnit zamítnutí vznesených důkazních návrhů, přičemž této své povinnosti soudy obou