7 Tdo 596/2025 — Nejvyšší soud

7 Tdo 596/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:30. 7. 2025 Spisová značka:7 Tdo 596/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:7.TDO.596.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ublížení na zdraví z nedbalosti Rodičovská zodpovědnost Subsidiarita trestní represe Dotčené předpisy:§ 148 odst. 1 tr. zákoníku § 858 předpisu č. 89/2012 Sb. § 12 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 9. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 03.11.2025II.ÚS 3247/25 Pavel Šámal odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost3. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 596/2025-248 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání obviněného M. Ž. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 7 To 177/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 2 T 109/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ž. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 3. 2024, č. j. 2 T 109/2023-196, byl obviněný M. Ž. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 7 To 177/2024-221, zrušil k odvolání obviněného podaného do výroku o vině napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku bylo upuštěno od potrestání. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. 3. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 11. 3. 2023 v době kolem 08:15 hod. ve svém bydlišti v rodinném domě na adrese XY č. p. XY, okres XY, porušil svou zákonnou povinnost pečovat o svého syna AAAAA (pseudonym), danou mu § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), když nad nezletilým nevykonával potřebný dohled a umožnil mu pohyb bez dozoru v místnosti, kde bylo otevřené okno, čehož chlapec využil, pod okno přistrčil dětskou dřevěnou židličku, vylezl na vnitřní parapet okna v prvním patře a vypadl z výšky 3,9 metrů na betonový povrch před domem, čímž utrpěl vpáčenou zlomeninu lební kosti a pohmoždění mozku, s nutností okamžitého operačního zákroku s následnou hospitalizací v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem do 22. 3. 2023, a v důsledku toho částečné ochrnutí dominantní pravé horní končetiny spojené s částečnou paralýzou v oblasti úchopu, což ho omezovalo v běžném způsobu života nejméně do 20. 4. 2023. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Toto spočívá výhradně na posouzení mezí povinnosti uložené § 858 občanského zákoníku. Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že pro řešení otázky, zda rodič z nedbalosti porušil povinnost náležitého dohledu nad dítětem, je stěžejní rozsah a intenzita rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke konkrétnímu případu. Podle Ústavního soudu při určování požadované míry náležitého dohledu nelze přijmout hraniční pozici, ve které se odpovědnost osoby vykonávající dohled nad dítětem stává prakticky absolutní (srov. rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 1587/15). I podle judikatury Nejvyššího soudu pod rodičovskou povinnost nelze podřadit povinnost rodičů nepřetržitě fyzicky dohlížet na své nezletilé dítě. Trestáno by mělo být toliko takové jednání, při kterém se bez důvodných pochybností prokáže, že rodič všestrannou péči o dítě soustavně nebo zásadním způsobem zanedbával (srov. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tdo 1249/2014). Podle dovolatele soudy nezohlednily obecné závěry učiněné v citované judikatuře, které jsou aplikovatelné bez ohledu na skutkové okolnosti případu. 5. Dovolatel zopakoval skutkový stav věci s akcentem na skutečnost, že když odešel z pokoje, kde stlal postele a větral, učinil opatření proti tomu, aby neponechal poškozeného samotného v dětském pokoji; poškozený šel do ložnice před obviněným a za jeho neustálého dohledu. Následně se dal do hovoru s dcerou a nepostřehl, že poškozený z ložnice odběhl zpět do dětského pokoje. Obviněný byl přesvědčen, že v dané chvíli jednal obezřetně a snažil se v maximální, pro něj v daný moment myslitelné, míře udržovat dohled nad poškozeným a eliminovat dobu, po kterou jej nechal bez dozoru samotného. Nepředpokládal, a dle svých dosavadních zkušeností s chováním poškozeného ani nemohl předpokládat, že by se tento samostatně ve velmi krátkém nepozorovaném okamžiku (cca 30 vteřin) sám z ložnice vytratil a vydal se cíleně k otevřenému oknu. U poškozeného nebylo v minulosti běžné, že by sám někam utíkal, lezl na nábytek či se snad snažil dostat k oknu, také proto nepřijal žádné další technické opatření. Odvolací soud nevzal v úvahu, že nějaké opatření v dané chvíli učinil, nýbrž mu přikládá k tíži, že nepřijal další, jiná technická opatření spočívající ve vytvoření fyzických překážek poškozenému, které by mu zamezily v odchodu z místnosti či pádu z okna. Taková další opatření však nebyla vzhledem k předchozí zkušenosti s výchovou a péčí o poškozeného běžně potřebná. Ex post se dá konstatovat, že se naprosto každé nehodě dalo zabránit, což je dáno až dodatečným zjištěním o reakci dítěte. 6. Odvolací soud se nezabýval ani tím, že výpadek dohledu obviněného nad poškozeným trval řádově pouhých několik vteřin, kdy věnoval oční kontakt své malé dceři a domníval se, že je jeho syn s ním. Při posuzování intenzity porušení standardu péče a dohledu je zásadní okolností také to, po jakou dobu k tomuto zanedbání došlo. V případě obviněného nebylo příčinou jeho zranění to, že by byl delší dobu bez náležitého dozoru, neboť poškozený zamířil k oknu zcela vědomě. V tomto případě hrála mnohem zásadnější roli pohnutka k tomu podívat se z okna, jak venku sněží do stodoly než to, že byl poškozený bez dozoru. 7. Přestože odvolací soud vyhodnotil skutek jako zásadní zanedbání péče, v dalším obsahu odůvodnění popisuje, že se jedná v první řadě o situaci nešťastnou, o lidsky pochopitelné selhání zapříčiněné tím, že v jeden okamžik obviněný dostatečně nepředvídal a neuvědomil si hrozící rizika. V této souvislosti měl obviněný za to, že odvolací soud nesprávně vykládá pojem zásadní zanedbání péče, neboť je zjevné, že situaci sám považuje za pochopitelné lidské selhání. Napadené rozhodnutí si v odůvodnění v tomto ohledu samo odporuje. 8. Dále se dovolatel domníval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku stran jeho trestní odpovědnosti v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Rozsudek o vině, kterým soud konstatuje zavinění rodiče a jeho odpovědnost za újmu jeho dítěte, invazivním způsobem zasahuje do rodinného života daného rodiče, jeho vztahu s poškozeným dítětem, ale i partnerem či ostatními členy rodiny nebo jeho blízkého okolí. Stejnou měrou je zasaženo do osobnostní sféry obviněného, který nejen že si v sobě nese pocity spojené s traumatickou událostí, ale nadto je ve veřejném trestním řízení odsouzen a shledán vinným. Orgány činné v trestním řízení by proto o to důsledněji měly posuzovat, zda je dovození trestní odpovědnosti v konkrétním případě skutečně namístě. Závěr o společenské škodlivosti se podle něj jeví jako nedůvodně přísný a odporující zásadě subsidiarity trestní represe. Shrnul, že výpadek dohledu nad nezletilým trval pouze cca 30 vteřin, jednalo se o pochopitelné lidské selhání a s ohledem na funkční rodičovský vztah obviněného s poškozeným je samotný průběh trestního řízení i tragická událost natolik úkorná, že jakákoli trestní sankce se jeví jako nepřiměřeně přísná. V tomto ohledu předestřel právní teorií nabízená východiska pro hodnocení společenské škodlivosti. Z hlediska kategorie trestného