7 Tdo 68/2006 — Nejvyšší soud

7 Tdo 68/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:15. 2. 2006 Spisová značka:7 Tdo 68/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.68.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 68/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. 2. 2006 dovolání obviněného JUDr. P. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 1 To 22/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2004 a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného JUDr. P. D. z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 1 To 22/2005, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 46 T 6/2004. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc obviněného JUDr. P. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 46 T 6/2004, byl obviněný JUDr. P. D. uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu práce právníka katastrálního úřadu na tři roky. Rozhodnuto bylo také o vině a trestu ohledně obviněného Ing. J. K. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání obvinění JUDr. P D. a Ing. J. K. a státní zástupce v neprospěch obviněného Ing. J. K. O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 1 To 22/2005. Podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze ohledně obou obviněných v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci obou obviněných znovu meritorně rozhodnuto. Obviněný JUDr. P. D. byl uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu práce právníka katastrálního úřadu na tři roky. Změna oproti rozsudku Městského soudu v Praze spočívala v tom, že Vrchní soud v Praze ve výroku o vině obviněného JUDr. P. D. zpřesnil popis skutku tak, aby v souladu s jeho názorem lépe vystihoval naplnění zákonných znaků trestného činu. Jinak Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku uvedl, že podle jeho názoru ze strany obviněného JUDr. P. D. nešlo o nedbalost, nýbrž o úmysl, avšak vzhledem k nedostatku odvolání státního zástupce, které by bylo podáno v neprospěch tohoto obviněného, z toho nic dalšího nevyvozoval. Jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na méně podstatné změny i podle zjištění Městského soudu v Praze spočíval v tom, že obviněný JUDr. P. D. jako pracovník K. ú. P.-z. na základě návrhů na povolení vkladu vlastnických práv k nemovitostem, které dne 7. 6. 1999 podal obviněný Ing. J. K., povolil dne 24. 8. 1999 rozhodnutím vklad vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve smlouvě o převodu pozemků, dne 25. 8. 1999 povolil rozhodnutím vklad vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve smlouvě o převodu pozemků a dne 9. 9. 1999 povolil rozhodnutím vklad vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve smlouvě o převodu pozemků, kteréžto smlouvy byly uzavřeny dne 3. 4. 1998 mezi P. f. jako převádějícím a obviněným Ing. J. K. jako nabyvatelem, ačkoli věděl, že podané návrhy na vklad jsou ověřenými kopiemi společných návrhů na vklad vlastnického práva podaných u K. ú. P.-z. již dne 16. 4. 1998, které svými rozhodnutími zamítl poté, co P. f. vzal svůj návrh zpět, navrhl zastavení řízení o povolení vkladu a rovněž zamítnutí návrhů na vklad, takže mu muselo být zřejmé, že v tomto případě o společné návrhy na vklad nejde, přesto nesplnil svoji povinnost vyplývající z § 18 odst. 3 správního řádu a neuvědomil o zahájení řízení o povolení vkladu P. f. jako účastníka tohoto řízení, v důsledku čehož nezjistil náležitě skutkový stav věci, a podstatně tak ztížil splnění úkolu K. n. ČR, neboť nastalý stav musí být napraven soudní cestou prostřednictvím řady žalob na určení vlastnictví, a svým jednáním způsobil škodu ve výši 12.306.786,- Kč. Obviněný JUDr. P. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl všechny jeho se týkající výroky tohoto rozsudku. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení právní úpravy občanskoprávních vztahů k nemovitostem a správního procesu při vedení katastru nemovitostí. Zdůraznil, že smlouvy o převodu vlastnictví k pozemkům, uzavřené mezi P. f. a obviněným Ing. J. K., byly bez ohledu na předcházející rozhodnutí katastrálního úřadu platné a účinné, že nebyl učiněn žádný úkon směřující ke zrušení či omezení platnosti těchto smluv a že tedy nebylo možné je neintabulovat. Ve spojitosti s tím, že důvod předchozího zamítnutí návrhů na povolení vkladu se týkal ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., obviněný poukázal na to, že v první polovině roku 1999 se ohledně tohoto ustanovení rozvinula diskuze, která vyústila v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, podle něhož na základě tvrzení, že je původním vlastníkem majetku, který podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku, se žalobce nemůže úspěšně domáhat určení neplatnosti smlouvy o převodu takového majetku. Podle obviněného nebyla dána žádná okolnost, která by vkladu bránila. Obviněný projevil nesouhlas také s tím, jak Vrchní soud v Praze vyložil ustanovení § 18 odst. 3 správního řádu, a namítl, že nemohl toto ustanovení porušit, protože řízení o povolení vkladu je upraveno zvláštním zákonem, a to zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Uvedl, že speciální povaha řízení o povolení vkladu vylučuje aplikaci ustanovení § 18 odst. 3 správního řádu, že to souvisí s tím, že okruh účastníků tohoto řízení je uzavřený, že v tomto řízení je omezení aktivity jeho účastníků dokonce předpokládáno, protože účastníci jsou vázáni projevem vůle ve smlouvě samé a dalšího jejich projevu ve stádiu po uzavření smlouvy, označovaného jako intabulační doložka, není třeba. Obviněný konstatoval, že o povolení vkladu rozhodl správním aktem, který má oporu v zákoně, je platný, účinný, bezvadný a vybavený právní mocí a který nebyl po doručení smluv opatřených doložkou o povolení vkladu nijak zpochybňován ani P. f. Za významné obviněný označil také to, že jeho rozhodnutí je správním aktem, který nebyl v žádném dalším řízení zrušen, a že o jeho trestní odpovědnosti by bylo možné uvažovat až po odklizení vadného aktu procesním postupem. Obviněný nesouhlasil ani s tím, že by svým jednáním způsobil škodu, a poukázal na to, že v napadeném rozsudku ani není specifikováno, kterému subjektu měla být škoda způsobena. Obviněný JUDr. P. D. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby po zrušení rozsudku buď sám ve věci rozhodl a zprostil ho obžaloby, anebo přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. ohledně obviněného JUDr. P. D. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné. Dovolání obviněného je důvodné přesto, že se Nejvyšší soud neztotožnil s jeho námitkami proti tomu, jak Vrchní soud v Praze vyložil ustanovení § 18 odst. 3 správního řádu. V době činu byl účinný zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů. Zahájení řízení bylo upraveno v § 18 spr. ř. V ustanovení § 18 odst. 1 spr. ř. bylo stanoveno, že řízení se zahajuje na návrh účastníka řízení nebo z podnětu správního orgánu. V ustanovení § 18 odst. 2 spr. ř. byla upravena otázka, kterým dnem je řízení zahájeno. V ustanovení § 18 odst. 3 spr. ř. bylo stanoveno, že o zahájení řízení uvědomí správní orgán všechny známé účastníky řízení. Dále bylo v tomto ustanovení stanoveno, že jestliže mu účastníci řízení nebo jejich pobyt nejsou známi nebo pokud to stanoví zvláštní právní předpis, uvědomí je o zahájení řízení veřejnou vyhláškou. Dále byl v době činu účinný zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcný