7 Tdo 84/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 84/2025-1045 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání obviněného M. M. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 4 To 49/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 5/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 45 T 5/2024-803, byl obviněný M. M. pod bodem I. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy. Naproti tomu byl obviněný pod bodem II. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 1 KZV 190/2023, pro skutek kvalifikovaný jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. 2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době, v pozdních večerních hodinách dne 5. 10. 2023, v dosud blíže nezjištěném bytě v Praze XY, kam po předchozí slovní rozepři přivezl svoji dceru, poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), s tím, že jí ukáže, v jakých špatných podmínkách někteří lidé žijí, aby pochopila, že se má doma velmi dobře, poté, co do tohoto bytu, od něhož měl klíče, vstoupili, sdělil poškozené, aby si lehla na gauč, který byl v jedné z místností, následně si svlékl kalhoty a trenky, poté svlékl kalhoty a kalhotky i nezletilé, která se mezitím posadila na kraj gauče, u kterého stál, a následně se snažil nezletilou přimět k felaci, což nezletilá slovně odmítla, a počala jej od sebe odstrkovat, v důsledku čehož obviněný, který stál těsně proti nezletilé sedící na gauči, počal jednou rukou za vlasy silou přitahovat hlavu nezletilé ke svému penisu, zatímco druhou rukou ji bolestivě zezadu mačkal na krku, to vše za současného vyhrožování, že pokud mu nezletilá neprovede felaci, tak ji zmlátí, až z ní poteče krev, a zasune svůj penis dolů do její vaginy, následně nezletilou opakovaně udeřil rukou do zad i obličeje, v důsledku čehož utrpěla podlitinu na levé obličejové části hlavy, a následně rezignovala na další odpor a přestala se bránit, čehož obviněný využil a zasunul nezletilé svůj penis do jejích úst a počal opakovaně silou proti vůli nezletilé pohybovat její hlavou proti svému penisu, a to až do své ejakulace, kdy vyvrcholil do úst nezletilé, kdy při shora uvedeném jednání využil fyzické a psychické bezbrannosti poškozené vyplývající jednak z jeho fyzické převahy, a jednak z převahy dospělé autority – rodiče, kdy nezletilá vzhledem ke svému věku a mentální úrovni nebyla dostatečně vyspělá tak, aby byla schopna jeho jednání domyslet a vyhodnotit, a plně projevit svou vůli, a tomuto jednání se účinně bránit, přičemž tohoto jednání se dopustil, ačkoli mu jako otci byl znám věk nezletilé, tedy že nezletilá dosud nedovršila věku patnácti let. 3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 4 To 49/2024-942, pod bodem I. zrušil z podnětu odvolání poškozené napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nedotčen. Pod bodem II. podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. II. Dovolání a vyjádření k nim 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obou svých obhájců dovolání. 5. Dovolací argumentace, již uplatnil prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. Mgr. Pavla Sorokáče, MBA, byla opřena o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Zejména v ní poukazoval na zjevný rozpor mezi usvědčující částí výpovědi stěžejní svědkyně, poškozené AAAAA, s částí, která vedla ke zproštění. Odvolací soud se podle jeho přesvědčení nevypořádal se zásadní námitkou obhajoby, že pokud by výpověď poškozené byla pravdivá, nutně by se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha. Jestliže pak soud shledal neprokázání skutku z let 2021 až 2022, jelikož poškozená svá tvrzení odvolala, měla být zkoumána motivace k této „zpětné projekci“ uvedených událostí. Poškozená při podání vysvětlení vyfabulovala celou řadu útoků na sebe při pobytu v Itálii za okolností zcela bizarních, přičemž soud se ani nepokusil tyto záznamy předložit znalcům; rozsah fantazijní produkce ve vztahu k averznímu postoji k otci by mohl znalcům dát další vodítko pro vyjádření k její věrohodnosti. Akcentoval pak, že pro jeho odsouzení nepostačuje, že není vyloučeno, že se skutek stal tak, jak je popsán v odsuzujícím výroku, neboť nebyl prokázán. 6. Dále namítal, že soud bezdůvodně odmítl návrhy na provedení důkazů, jimiž by bylo možno výpověď poškozené verifikovat. Tyto spočívaly v prověrce časové osy událostí z inkriminovaného večera, odmítnutí rekonstrukce událostí za pomoci figurantky pro ověření, zda poškozenou udávaný popis událostí je vůbec reálný, odmítnutí zajištění komunikace poškozené s dalšími osobami, zda o události nekomunikovala s někým jiným, a odmítnutí návrhu státní zástupkyně na výslech P. K. z Dětského krizového centra. Byť odvolací soud vyslovil závěr o nadbytečnosti navrhovaných důkazů, současně postavil hodnocení důkazů na širším základu než soud nalézací. Poukázal totiž na to, že z provedených důkazů vyplývá, že obviněný měl k oběma svým dětem ambivalentní postoj, evidentně preferoval syna, zatímco na dceru svůj výchovný vliv uplatňoval (zejména fyzickým) trestáním. Zjevná preference jednoho ze sourozenců je pro opomíjeného značnou psychickou zátěží, která je srovnatelná s psychickou trýzní. Odvezení dcery z domova v noci na neznámé místo pak neprokazuje, že by obviněný spáchal vytýkaný skutek. Tímto postupem odvolacího soudu vyvstala potřeba důkladněji prověřit pravdivost výpovědi poškozené. Odvolací soud též nesouhlasil s námitkou obhajoby, že se poškozená o vlastnostech spermatu mohla dozvědět i jinak než z vlastní zkušenosti, a naopak naznačil, že původní výpověď v celém rozsahu obvinění mohla být pravdivá. Pro takovou skutečnost podle něj nesvědčil jediný důkaz. Stejně tak by při možné motivaci msty poškozené bylo vhodné prověřit výpočetní techniku, k níž měla poškozená přístup, aby bylo zjištěno, zda nenabrala některé znalosti z oblasti lidské sexuality z těchto zdrojů. K otázce traumatu, které nezletilé způsobilo to, že slyšela zvuky soulože svých rodičů, by se v této souvislosti měli znovu vyjádřit znalci, neboť úvahy nalézacího soudu s citacemi z literatury jsou jen na úrovni obecnosti. Konečně pak s odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 520/15 poukázal na obtížnost důkazní situace, při níž existuje toliko jeden přímý důkaz (tzv. „tvrzení proti tvrzení“). Při důkladném prověření výpovědi poškozené by jednání obviněného „nenaplňovalo trestný čin znásilnění“. Zákonnost a dodržení principu presumpce neviny spočívá i v tom, že pokud nebyla prokázána vina, není možné uložit ani trest. 7. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení (zřejmě „rozsudek“) odvolacího soudu, současně zrušil také rozsudek soudu prvního stupně v jeho odsuzující části a dále postupoval podle § 265l tr. ř. a vrátil věc k novému projednání Městskému soudu v Praze a podle odst. 4 tohoto ustanovení rozhodl, že se dovolatel nebere do vazby. 8. Obviněný rovněž předložil svou dovolací argumentaci prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola, v jejímž rámci uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Soudy obou stupňů podle něj nedostály svým povinnostem vyplývajícím z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž jejich přístup svědčí o porušení zásady presumpce neviny a z něj plynoucí zásady in dubio pro reo. Rozhodnutí byla založena na zcela nesprávně zjištěném skutkovém stavu, neboť zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, čímž bylo rovněž zasáhnuto do práva na spravedlivý proces obviněného. Současně akcentoval, že neuplatňuje pouhou polemiku se skutkovými závěry nalézacích soudů, nýbrž vytýká zásadní pochybení při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. 9. Odsuzující výrok v případě obviněného spočíval na jediném usvědčujícím důkazu – výpovědi poškozené. V případech, kdy proti sobě stojí verze obviněného a údajné oběti, měly být výpovědi důkladně hodnoceny na základě své důvěryhodnosti. Soudy se podle obviněného zcela spolehly na tvrzení poškozené a ignorovaly jeho tvrzení. Zdůrazňoval zprošťující výrok podle § 226 písm. a) tr. ř. rozsudku soudu prvního stupně, kdy poškozená připustila, že v tomto rozsahu byla její výpověď nepravd