7 Tdo 856/2015 — Nejvyšší soud

7 Tdo 856/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:21. 10. 2015 Spisová značka:7 Tdo 856/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.856.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Obchodování s lidmi Dotčené předpisy:§ 232a odst.2 písm. c), odst. 3 písm. a) předpisu č. 140/1961Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 1. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.2.2016 22.2.2016IV.ÚS 598/16 I.ÚS 608/16prof. JUDr. Jan Musil, CSc. JUDr. Jaroslav Fenykodmítnuto -22.2.2017 - Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 856/2015-59 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. října 2015 v Brně dovolání obviněného V. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 12/2009, a rozhodl takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání V. B. odmítá. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 2 T 12/2009, uznal obviněného V. B. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Podle § 232a odst. 3 tr. zák. obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to plynové pistole zn. Bruni, mod. 92, ráže 9 mm, P.A., výr. č. ............. včetně 1 ks zásobníku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené uvedené ve výroku rozsudku s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Teryngla včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy, neboť podle obviněného skutkové závěry soudů obou stupňů nevyplývají z žádného důkazu provedeného v souladu se zásadou bezprostřednosti přímo v hlavním líčení u soudu prvního stupně, ale pouze z výpovědí poškozených opatřených formou mezinárodní právní pomoci v přípravném řízení. Zdůraznil, že v hlavním líčení byla provedena celá řada důkazů, především svědeckých výpovědí, které zcela nebo zčásti vyvracejí skutkové závěry soudů obou stupňů. Uvedl, že pokud by soudy obou stupňů postupovaly při hodnocení důkazů v souladu se zákonem, nemohly by dospět k takovým skutkovým zjištěním, která by odůvodňovala použití právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zák. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je podle jeho názoru nepřezkoumatelné, neboť nevyhovuje požadavkům pečlivosti, obsahové jasnosti a logické souvztažnosti takového odůvodnění rozsudku jako jednoho z projevů zásady vyjádřené v § 2 odst. 5 tr. ř., podle kterého musí být jeho vina prokázána bez důvodných pochybností. Podle obviněného odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou, která představuje zásah do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý soudní proces. Dále namítl nepoužitelnost protokolů o výslechu poškozených pořízených prostřednictvím mezinárodní právní pomoci, neboť obhajobě bylo sice umožněno se těchto úkonů formálně zúčastnit, nebylo jí však umožněno klást svědkům otázky. Dále poukázal na obsahovou podobnost až shodnost jednotlivých protokolů o výslechu poškozených, jakož i časové překrývání se doby, kdy měly být tyto výpovědi a protokoly o nich pořízeny. Obviněný dále namítl, že nebyl naplněn zákonný znak „využití tísně“ ve smyslu § 232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť za využití tísně nelze považovat situaci, v níž poškození přijeli do České republiky za účelem výkonu práce, kterou ve svém mateřském státě nemohli sehnat nebo sice mohli, ale odměny, které jim tam byly nabízeny, považovali za nedostatečné. Dále poukázal na to, že nebyl naplněn znak „nucených prací nebo jiné formy vykořisťování“, neboť naplnění takového znaku neprokazuje skutečnost, že odměna od společností Procházka, spol. s r. o., a Bohaemer Spargel Kultur, spol. s r. o., s nimiž měla uzavřenou smlouvu společnost Bear loging cz, s. r. o., byla inkasována obviněným V. B. V tomto případě se jedná o běžný postup stejně jako v případě jakéhokoliv jiného zaměstnavatele nebo zprostředkovatele práce. Dále zdůraznil, že k naplnění znaku nucených prací nebo jiné formy vykořisťování, je nutné, aby soudy obou stupňů zkoumaly, kolik si poškození skutečně vydělali prací, do jaké míry takto zjištěný výdělek koresponduje s úrovní výdělků v daném oboru a to včetně zohlednění nákladů na ubytování a stravu, které hradili obvinění. Obviněný namítl, že nebyl naplněn zákonný znak „spáchání činu jako člen organizované skupiny“, neboť soud prvního stupně se k naplnění tohoto znaku pouze stručně zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí a odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou znaků organizované skupiny. Obviněný závěrem uvedl, že soudy obou stupňů jeho jednání nesprávně právně kvalifikovaly, přičemž toto jednání mohlo být právně kvalifikováno nanejvýš jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 tr. zák. nebo trestný čin útisku podle § 237 tr. zák. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 2 T 12/2009, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že soudy obou stupňů v této trestní věci již opakovaně rozhodovaly v návaznosti na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1261/2013, kterým Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněného V. B. a kterým shledal, že jednání obviněného je nutné právně kvalifikovat jako trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zák., a to včetně zahrnutí alternativního znaku této skutkové podstaty v podobě „nucených prací“. Dále poukázal na to, že po tomto usnesení Nejvyššího soudu již usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 2 To 100/2014, ani jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 2 T 12/2009, nevykazují uvedenou vadu právní kvalifikace a tato rozhodnutí neobsahují ani žádnou další vadu. Závěrem uvedl, že obviněný navíc jen opakuje námitky, které již uvedl v řízení před soudy obou stupňů, přičemž tyto soudy se s těmito námitkami řádně a v souladu se zákonem vypořádaly, a v takovém případě se zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže bylo v téže věci již jednou rozhodnuto Nejvyšším soudem kasačním výrokem z podnětu dovolání, je Nejvyšší soud oprávněn na podkladě dalšího podaného dovolání proti novému rozhodnutí ve věci přezkoumávat jen tu část řízení, která následovala po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumávání správnosti řízení, které předcházelo dřívěj