7 Tdo 859/2024

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2022, č. j. 17 T 6/2021-8332, byl obviněný Petr Václav uznán vinným pod bodem 1. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, a pod bodem 2. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání podle živnostenského zákona v předmětu podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona na dobu sedmi let. Obviněný Tomáš Blahut byl týmž rozsudkem uznán vinným pod bodem 1. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání podle živnostenského zákona v předmětu podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona na dobu pěti let a osmi měsíců. Obviněný Radim Kubeček byl týmž rozsudkem uznán vinným pod bodem 2. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání podle živnostenského zákona v předmětu podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona na dobu čtyř let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Naproti tomu byl obviněný J. N. pod bodem II. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. KZV 36/2016, pro skutek popsaný ve zprošťující části rozsudku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. V souvislosti s tímto výrokem pak bylo podle § 229 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Uvedených zločinů se podle zjištění soudu prvního stupně obvinění dopustili v podstatě tím, že pod bodem I.

Petr Václav jako výkonný ředitel a jednatel obchodní korporace ELEKTRA PV, s. r. o. (dále jen „společnost EPV“), zapsána v obchodním rejstříku Krajského soudu v Českých Budějovicích pod spisovou značkou C 2407, s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, registrována u správce daně Finanční úřad pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště České Budějovice (dále jen „správce daně“), od 1. 1. 1993 jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), a

Petr Václav jako výkonný ředitel a jednatel společnosti EPV, zapsána v obchodním rejstříku Krajského soudu v Českých Budějovicích pod spisovou značkou C 2407, s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, registrována u správce daně Finanční úřad pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště České Budějovice, od 1. 1. 1993 jako měsíční plátce DPH, neznámá osoba fakticky jednající jménem společností La Rosa, s. r. o. (dále jen „společnost La Rosa“), zapsaná v obchodním rejstříku Městského soudu v Praze pod spisovou značkou C 123280 s předmětem podnikání hostinská činnost, pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování jiných než základních služeb spojených s pronájmem nemovitostí bytů a nebytových prostor, registrována u správce daně Finanční úřad pro Hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2, od 27. 7. 2007 jako měsíční plátce DPH, jednatelem ustanoven dne 7. 5. 2014 občan Bulharské republiky Svetoslav Georgiev Stechov, který se současně stal jediným společníkem, a Berilosso, s. r. o., (dále jen „společnost Berilosso“), zapsaná v obchodním rejstříku Městského soudu v Praze pod spisovou značkou C 209984 s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, registrována u správce daně Finanční úřad pro Hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, od 26. 6. 2013 jako měsíční plátce DPH, jednatelem ustanoven dne 15. 5. 2013 občan Bulharské republiky Valeri Sergiev Angelov, který se současně stal jediným společníkem,

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 2 To 99/2022-8651, byla odvolání obviněných Petra Václava, Tomáše Blahuta, Radima Kubečka, státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích podaného v neprospěch obviněného Petra Václava do výroku o trestu a v neprospěch obviněného J. N. do výroku o zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. a poškozeného Finančního úřadu pro Jihočeský kraj směřující proti napadenému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný Petr Václav prostřednictvím obhájkyně dovolání. Předeslal, že v obou rozhodnutích učiněných ve věci panují zásadní rozpory mezi skutkovými zjištěními a závěry o vině obviněného. Tento stav je zapříčiněn opomenutím provedení důkazů stejně jako rezignací na hodnocení důkazů již provedených (výslechů obviněných a svědků) v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř.

Napadené usnesení vrchního soudu označil za nepřezkoumatelné, přičemž je pouze dvanáctistránkové, obsahuje písařské chyby a v hlavičce rozhodnutí chybí složení senátu. Odvolacími námitkami se pak zabývá jen v několika bodech, přičemž se s nimi nevypořádal. Z rozhodnutí není patrno, jak odvolací soud hodnotil před ním provedené důkazy ani jaké byly realizovány. Takový postup v obviněném vytvořil pochybnosti o libovůli orgánů činných v trestním řízení a negoval smysl obhajoby, neboť došlo k vyprázdnění práva na odvolání garantovaného čl. 2 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o lidských právech a základních svobodách, jakož i práva na přístup k nezávislému a nestrannému soudu podle čl. 6 této úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Došlo též k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť odvolací soud neprovedl navržené důkazy, neuvedl důvod tohoto rozhodnutí a hodnocení veškerých důkazů soudem prvního stupně shledal paušálně za správné. K nepřezkoumatelnosti coby důvodům pro mimořádné opravné prostředky odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, č. j. 8 Tdo 811/2023, v němž je uvedeno, že z rozhodnutí o opravném prostředku musí být patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně. Takto definovaná podmínka podle názoru obviněného splněna nebyla, přičemž poukázal na rozsah svého odvolání, v němž neopakoval pouze argumenty již dříve předložené, nýbrž namítal také nedostatečný rozsah odůvodnění rozsudku krajského soudu, zásadní skutkové rozpory, absolutní absenci důkazů prokazujících tvrzená jednání, rozporuplnost jednotlivých důkazů, chybějící rozbor subjektivní stránky, nenaplnění skutkové podstaty trestného činu, deformaci důkazů, rozpornost skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo, ale též nedostatečné odůvodnění přiklonění se na tu kterou verzi skutkového děje a zejména pak trest nereflektující judikaturu ESLP v případě průtahů zapříčiněných na straně orgánů činných v trestním řízení, jakož i dobu uplynulou od domnělého skutku. Jestliže vrchní soud přešel tato pochybení, aniž by se pokusil o jejich nápravu, došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Obviněný měl též za to, že v jeho případě byl naplněn i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obhajoba byla přitom přesvědčena, že vady se týkají skutečností rozhodných pro samotné naplnění skutkových podstat trestných činů a spočívají v existenci zásadních skutkových rozporů. Dovolatel měl pak za to, že nejde o prostý nesouhlas nebo polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, nýbrž o poukázání na zjevné rozpory všech zásadních částí napadených rozhodnutí, v jejichž důsledku došlo k neopodstatněnému a nedůvodnému odsouzení obviněného.

Konkrétně poukázal na skutečnost, že měl s obviněným Tomášem Blahutem vytvořit účelový řetězec, který spočíval v záměrném neodvádění DPH finančnímu úřadu obviněným Tomášem Blahutem. Soudy činné ve věci sdílely přesvědčení, že obviněný musel o záměru spoluobviněného Tomáše Blahuta neodvést jím již plně uhrazenou daň vědět, resp. s ním na tomto postupu měl být přímo domluven, ačkoli o tom nesvědčí žádný důkaz. Soudy nespecifikovaly období, od něhož měl o trestné činnosti obviněného Tomáše Blahuta vědět. Nevypořádaly se rovněž se skutečností, že obviněný Tomáš Blahut uvedl, že o neodvádění daně nikomu neřekl, a to ani své osobní asistentce. Zejména by pak nebylo v jeho zájmu říct o této skutečnosti obviněnému Petru Václavovi, neboť ten by s jeho společností přerušil spolupráci. Domněnky, že měl obviněný opatřovat faktury razítkem společnosti obviněného Tomáše Blahuta, jen aby snížil svou daňovou povinnost jsou vyvracovány odposlechy z 1. 6. 2016, 2. 6. 2016, 24. 5. 2016, z nichž jednoznačně vyplývá, že obviněný Tomáš Blahut míval tuto činnost domluvenou přímo se zaměstnanci skladu.

Obviněný dále poukázal na skutečnost, že krajský soud za usvědčující důkaz považoval výpověď svědkyně K. M., sekretářky a asistentky obviněného Tomáše Blahuta, ačkoli tato jednoznačně sdělila, že obviněný Petr Václav o nelegálním jednání obviněného Tomáše Blahuta nic nevěděl. Obhajoba proto opakovaně žádala o přečtení protokolu z jejího výslechu nebo o přehrání audiozáznamu. Tomuto návrhu nebylo Vrchním soudem v Praze vyhověno. K rozpornosti mezi důkazy vrchní soud uvedl pouze to, že je právem nalézacího soudu část výpovědí svědků považovat za věrohodnou a část nikoli. Nicméně podmínkou tohoto postupu by mělo být vyložení důvodů, které krajským soudem dány nebyly.

Soud takto za věrohodnou z výpovědí obviněných shledal pouze výpověď obviněného Tomáše Blahuta, neboť údajně nejlogičtěji korespondovala se všemi dalšími skutkovými zjištěními. Avšak ani v této výpovědi nezaznělo, že by údajný účelový řetězec společnosti EPV a společnosti EW měl být založen za účelem krácení DPH. Tuto okolnost obviněný opakovaně popíral a prokazoval ji řádným hrazením ceny včetně DPH. Přestože neexistoval jediný důkaz, že by obchody měly účelový protiprávní podtext, soudy pokládaly subjektivní stránku obviněného za prokázanou. To, že je běžné obchodování v rámci řetězce subjektu A přímo k subjektu D, nakonec uznal i samotný vrchní soud, přesto uvedl, že v kombinaci s výpovědí obviněného Tomáše Blahuta jde o usvědčující okolnost.

Rozhodnutí o shledání viny obviněného bylo podle jeho názoru nesouladné i vzhledem ke zproštění spoluobviněného J. N., ač jeho činnost měla spočívat v jednání páchaném údajné s obviněným Petrem Václavem. Stejně tak je nepochybný i nestejný přístup vůči společnosti Alza, se kterou obviněný Tomáš Blahut rovněž obchodoval a v rámci jejichž spolupráce došlo ke způsobení škody na dani ve výši přibližně 56 mil. Kč. Přesto bylo podle § 159a odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o odložení věci a současně o dalším stíhání obviněného Petra Václava, ačkoli jím způsobená škoda měla být ani ne poloviční. Měl tak důvodné pochybnosti o naplňování zásady oficiality a legality, stejně jako o nedůvodném zásadně odlišném přístupu mezi společností EPV a Alzou.

Konečně namítal, že za účelem vyčíslení škody nebyl ani zpracován znalecký posudek z oboru ekonomiky, kdy soudy vycházely pouze z tvrzení finančního úřadu, přestože s ním je společností EPV vedeno několik soudních sporů o výši doměřené daně, a tedy výši škody. Tato otázka přesahuje odborné znalosti orgánů činných v trestním řízení a neměla být způsobilá k posouzení v rámci pouhé předběžné otázky. Za zcela nepravdivé označil tvrzení vrchního soudu, že by odborné vyjádření Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, tj. subjektu v postavení osoby poškozené, nebylo jakkoli zpochybňováno. V tomto odkázal na doplnění jeho odvolání, kdy právě s ohledem na četná soudní řízení s finančním úřadem lze mít nesporně o výši škody důvodné pochybnosti, které měly soud vést k rozhodnutí in dubio pro reo.

Závěrem konstatoval, že se cítí být zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, neboť soudy nezhodnotily důkazy hovořící v jeho prospěch a rezignovaly na hodnocení důkazů obecně. Není možné konstatovat jakoukoli domluvu s obviněným Tomášem Blahutem o úmyslu neodvést DPH. Naopak proti této okolnosti svědčí již jen to, že daň byla ze strany společnosti EPV obviněnému Tomáši Blahutovi uhrazena v celé výši. S těmito zásadními skutkovými rozpory se obecné soudy nevypořádaly. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil k dalšímu projednání soudu prvního stupně.

Obviněný následně své dovolání doplnil. K tvrzené nepřezkoumatelnosti usnesení vrchního soudu uvedl, že jeho strohé odůvodnění je v zásadě jen parafrázování zákonných ustanovení či obecné konstatování bez opory v provedeném dokazování a relevantní argumentace týkající odvolacích námitek obviněného. Dále soudy rezignovaly na určení rozsahu údajné škody. Byl proveden toliko odkaz na finanční úřad a jeho tvrzení, přičemž jeho jednotlivá rozhodnutí zkritizovaly jednotlivé soudy se sídlem mimo České Budějovice (Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud). Akcentoval, že po celou dobu trestního řízení opakovaně předkládal řadu důkazů, které jasně hovořily v jeho prospěch, popř. důkazy, které se postupem doby ukázaly jako zcela věrohodné, přičemž orgány činné v trestním řízení se vymanily z potřeby na ně reagovat. Nevypořádaly se s konkrétně uvedenými důkazy a skutečnostmi: - cenotvorba Heureka – prokazuje se možnost získávat zboží cenově výhodněji a absence potřeby „krátit“ DPH a vyvrací tvrzení trestních soudů - obchodování společnosti EPV – viz opakovaně nepravdivá tvrzení, jak poukazoval obviněný v rámci soudních řízení - obvyklosti obchodování na relevantní trhu elektroniky a spotřebičů (viz např. znalecký posudek) - stovky mil. Kč odvedených do státní kasy a další stovky mil. Kč, o které se stát svým zásahem připravil - svědek Petr Václav st., druhý majitel a jednatel společnosti EPV, zodpovědný mj. za skladové prostory, jehož výslech byl zcela odmítnut - celkový dluh na DPH společnosti EW - určení výše škody (údajné zkrácené daňové povinnosti) - obsah odposlechů (potvrdily absenci viny obviněného a jakéhokoliv činu trestní povahy) - nevěrohodnost osoby Tomáše Blahuta a jakou roli sehrál mimo jiné u společnosti KRA, což je zřejmé i z odposlechů, s tím, že byla naopak snaha obviněného Tomáše Blahuta či jiných osob podvést a využít obviněného Petra Václava - toky finančních prostředků a získané „benefity“ z údajného úmyslně vytvořeného daňového podvodu - identická situace u společností Alza či HP Tronic jako u společnosti EPV s odlišným přístupem orgánů činných v trestním řízení - insolvenční řízení společnosti EPV - nezákonná jednání orgánů finanční správy vůči společnosti EPV - odepření přístupu (ze strany finančního úřadu) obviněnému a společnosti EPV k relevantní dokumentaci a informacím k jednotlivým transakcím a možnosti se bránit v rámci trestního řízení.

Dále se obviněný vyjádřil k tvrzení vrchního soudu, který bez opory v dokazování uvedl, že obviněný Tomáš Blahut o tom, že svou daňovou povinnost nebude moci plnit a posléze, že neplní, obviněného Petra Václava jistě upozorňoval. Nejen, že i toto zcela zásadně popírá absenci jakéhokoli společného záměru úmyslně neodvádět daň, ale dokonce je tím popřena existence subjektivní stránky trestného činu obviněného. Obviněný neměl ani motiv krátit daň, neboť společnost EPV a obviněný mohli předmětné zboží pořídit i za nižší cenu (viz dokazování cenotvorbou Heureka), tj. fakticky pro ně bylo výhodnější pořizovat zboží někde jinde než od obviněného Tomáše Blahuta, a to i při zohlednění jím údajně neodvedeného DPH. Nesouhlasil s hodnocením výpovědi obviněného Tomáše Blahuta jako věrohodné, neboť z provedených a předložených důkazů vyplývá, že je velmi kontroverzní trestaná osoba. Soudy fakticky toliko na základě lživé výpovědi obviněného Tomáše Blahuta dospěly k závěru o vině obviněného. Deklaroval, že byl naplněn případ tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, kdy se jednalo o případ svévolného hodnocení důkazů, neboť odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování.

Dále se zevrubně vyjádřil k již vznesené námitce, podle níž soudy neměly vycházet v otázce výše škody jen z tvrzení finančního úřadu, a tedy ze závěrů daňového řízení. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 8 Tdo 347/2024, podle něhož soud při rozhodování o vině ve věcech daní nemůže spoléhat bez dalšího na správnost výsledků daňového řízení a nemůže se zbavit své povinnosti tuto správnost sám přezkoumat po stránce skutkové i právní. Dále konstatoval, že pro účely znaleckého zjišťování určení výše škody odpovídající rozsahu neodvedené daňové povinnosti judikatura Nejvyššího soudu vymezila dílčí pravidla, která je třeba při znaleckém posuzování dodržovat. Je třeba (i) posoudit, zda mohla vzniknout povinnost přiznat a odvést DPH na výstupu, a to při zohlednění konkrétního daňového režimu, (ii) posoudit, zda mohl vzniknout nárok na odpočet daně bez ohledu na to, zda jsou či nejsou splněny formální podmínky pro uplatnění samotného již vzniklého nároku, které jsou relevantní toliko pro daňové řízení, (iii) znalecky určit, jaká by mohla být reálná daňová povinnost, a (iv) ideálně v návaznosti na znalecký posudek z oboru ekonomika posoudit, zda by se mohlo jednat o trestný čin podle § 240 nebo § 254 tr. zákoníku. Nic takového však v dané věci posuzováno nebylo.

Pro posuzování nejen nároku na odpočet daně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 4 Tdo 381/2019, které citoval a v němž je mj. uvedeno, že rozsah zkrácení daně v trestním řízení by měl v zásadě představovat rozdíl mezi uplatněnými a oprávněnými náklady, kdy výší oprávněných nákladů se soudy nezabývaly. Dodal, že toto koresponduje s nahlížením na možnost odepření nároku na odpočet daně a dodržení zásady daňové neutrality i v trestněprávní oblasti. V tomto usnesení Nejvyšší soud po svém kasačním zásahu soudům stanovil povinnost doplnit dokazování, aby bylo zřejmě na základě nově vypracovaného znaleckého posudku z oboru ekonomika určit, v jakém rozsahu a jestli vůbec obviněný zkrátil daň nebo vylákal výhodu na dani. Dále citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014, ve kterém je uvedeno, že je na orgánech činných v trestním řízení zjistit, zda v souvislosti s obstaráním tohoto zboží mohl vzniknout obviněnému nárok na odpočet daně. Rovněž bylo v tomto usnesení akcentováno, že soudy musí v dalším řízení znalecky určit, jaké stavební práce a v jakém rozsahu byly vykonány a jaká by potom byla reálná daňová povinnost obviněného.

Konstatoval, že je třeba zjišťovat skutečný skutkový stav věci a podle toho stanovit výši škody, je-li to možné, a to zejména právě aplikací tzv. oprávněných nároků na odpočet daně. Mělo by pak dojít ke zjištění skutkového děje (např. toku zboží napříč jednotlivými obchodníky – plátci či neplátci DPH), který je následně posouzen z hlediska systému DPH a relevantní právní úpravy. To souvisí i s rozdílem mezi důkazními břemeny v daňovém a trestním řízení, jenž je důvodem, proč se nemůže a priori vycházet pouze ze zpráv či jiných podkladů finančního úřadu, neboť rovněž z rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1049/2014 jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby pro soud závazné, proto soud nemůže bez dalšího odkázat na takové rozhodnutí správce daně, aniž by jeho závěry přezkoumal po skutkové stránce a zabýval se správností a odůvodněností v něm učiněných právních názorů na rozhodnou daňovou otázku, a to především z hlediska uplatněné obhajoby.

Uvedl rovněž, že určení škody (rozsahu neodvedené daňové povinnosti) je skutkovou otázkou, která se odvíjí i od právního režimu DPH, přičemž z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že právě určení výše škody je jednou ze zásadních skutečností pro určení viny, kdy rozsah neodvedené (zkrácené) daňové povinnosti by měl být určen znaleckým posudkem z oboru ekonomika (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 4 Tdo 381/2019). Skutečnost, že určení rozsahu daňové povinnosti se pravidelně odvíjí od takového znaleckého rozhodnutí vyplývá dále např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1289/2020, ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 716/2019, ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 131/2012, ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 663/2022, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 481/2020, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1545/2017, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 16/2018, ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 144/2021, či ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 8 Tdo 130/2023. Pro úplnost obviněný zdůraznil, že v rámci posouzení rozsahu zkrácené daňové povinnosti není jakékoli rozhodnutí orgánů finanční správy o daňové povinnosti závazné, a to ani ohledně skutkových otázek, jak zdůraznil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 8 Tdo 130/2023, či ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 599/2023.

K tomu dodal, že daň (na výstupu) ani nárok na odpočet DPH nemají základ ve formálním dokladu, ale v existenci zdanitelného plnění. Je tedy třeba, aby zde byl soulad skutečného stavu se stavem formálně právním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 8 Tdo 189/2023). Namítal, že v projednávané věci se uplatněný nárok na odpočet DPH vs. oprávněný nárok na odpočet DPH nikterak neposuzoval, a to ani obecně, natož v kontextu podnikání firmy EPV, což je zcela zásadní pro posouzení viny obviněného, resp. pro úvahu o eventuálním rozsahu zkrácení nějaké daňové povinností, a tím i o možné výši trestu. Za paradoxní na závěrech soudů označil tu skutečnost, že vyloučily v kontextu tvrzení finančního úřadu veškeré uplatněné nároky na odpočet DPH (jako by EPV žádné zboží nepořídila), díky čemuž dovodily údajnou škodu, avšak související DPH na výstupu, přiznanou při prodeji pořízeného zboží, ponechaly v identické výši. Takový závěr byl podle něj chybný, nesprávný a neodpovídající racionalitě žádné ekonomické činnosti. Nárok na odpočet DPH by společnosti EPV vznikl, i kdyby pořídila zboží od jakéhokoli jiného tuzemského dodavatele. Soud by tak měl posoudit u každého konkrétního zboží, které EPV pořídila, v jaké hodnotě by jej pořídila v rámci „standardního dodavatelsko-obchodního řetězce“, a z této hodnoty vypočíst oprávněný nárok na odpočet DPH, porovnat jej s uplatněným nárokem na odpočet DPH, a vypočítat konečnou daňovou povinnost – škodu, pokud vůbec nějaká vznikla.

Uzavřel, že soudy se vůbec nezabývaly ani výší oprávněných nároků na odpočet DPH, čímž tak nebyly objasněny základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí zejména co se týče naplnění subjektivní stránky trestného činu, resp. pokud jde o výši škody, tj. o rozsah zkrácení daně či jiné povinné platby.

Obhajoba pak opětovně poukázala na nevypořádání se s jejími argumenty. K neprovedení návrhů na doplnění dokazování před odvolacím soudem bylo vrchním soudem uvedeno pouze to, že důkazy byly již zčásti provedeny, nebo nemohly zásadně změnit skutkový stav ani právní kvalifikaci, tj. bez bližšího odůvodnění či označení jednotlivých důkazů.

Usnesení soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněný Tomáš Blahut a opřel jej o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále měl rovněž za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

Obviněný nejprve zdůraznil, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav a neprovedly všechny potřebné důkazy, kdy i nadále existují důvodné pochybnosti o tom, zda ze strany obviněného došlo k naplnění znaků skutkové podstaty vytýkaného trestného činu. Dále sporoval výši škody coby znak kvalifikované skutkové podstaty, resp. způsob jejího stanovení. Obviněný žádný nadměrný odpočet na dani nevylákal ani se o jeho vylákání nepokusil. Žádné společné jednání obviněného s ostatními spoluobviněnými nebylo v řízení prokázáno, nebyl členem žádného uskupení ani účelového obchodního řetězce.

Dovolatel se vyjádřil ke své výpovědi, jež byla jedním z klíčových důkazních prostředků pro rozhodnutí o jeho vině, přičemž soudy ji považovaly za částečné doznání. Obviněný sice připustil, že od určitého zlomového okamžiku přestal za společnost EW podávat daňová přiznání a platit DPH, ale rovněž vysvětlil i příčiny tohoto jevu. Naopak po celou dobu popíral, že by byl se spoluobviněným Petrem Václavem domluven na tom, že jimi aplikovaným obchodním modelem zkrátí DPH. Deklaroval, že jeho zapojení do obchodování společnosti EPV s polskými dodavateli nebylo žádným účelově zařazeným mezičlánkem v podobě ztraceného obchodníka, ale efektivním článkem obchodního řetězce, který až do okamžiku začlenění společnosti EW trpěl mnoha nedostatky. Plně v souladu se shodným tvrzením obviněného Tomáše Blahuta a Petra Václava jsou i závěry znaleckého posudku Ing. Gabriely Hrachovinové, která v něm mj. dospěla k závěru, že vícestranné či řetězové obchody jsou poměrně obvykle využívány při obchodování se zbožím.

K absenci požadovaného úmyslu obviněného zkrátit daň poukázal mj. i na svou důvěru v příslib spoluobviněného Petra Václava, že společně zahájí podnikatelskou aktivitu spočívající v prodeji mobilních telefonů do Německa. Obviněný Petr Václav ve své výpovědi bagatelizoval okolnosti takové dohody pro její neexistenci v písemné podobě. Nicméně písemná dohoda nebyla uzavřena ani na skutečně probíhající dovoz elektrospotřebičů z Polska, přičemž fakticky existovala. Ze strany obviněného nebylo naivní, že na takto předjednané přeshraniční obchodování čekal několik měsíců, neboť důvodně předpokládal, že zahájení této obchodní činnosti vůči novému trhu s novými obchodními partnery vyžaduje dostatečnou přípravu, proto vyčkával na pokyny obviněného Petra Václava coby původce tohoto podnikatelského záměru. To se však nestalo a dluh na dani mezitím citelně narostl, přičemž v rozporu s jeho původním očekáváním nebyl touto druhou obchodní činností nijak kompenzován.

Nalézací soud sice hodnotil výpověď obviněného Petra Václava jako nevěrohodnou, ale bez bližšího odůvodnění si z ní vybíral, co použije a co nikoli, což je nesprávný procesní postup. Ačkoli pak obecně přiznal výpovědi obviněného Tomáše Blahuta vyšší důvěryhodnost a celkovou pravdivost, i z jeho výpovědi vyčlenil části, které vyhovují pro odsouzení, naopak některé skutečnosti nepovažuje za věrohodné, ač se jedná o skutečnosti polehčující či přímo vyviňující. Tím se soudy dopustily zásadního pochybení při hodnocení důkazů majícího za následek nesprávné rozhodnutí o vině obviněného Tomáše Blahuta. Právní závěry soudů jsou pak v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Tento nesoulad měl za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu.

Odvolací soud sice provedl navržený důkaz znaleckým posudkem Ing. Gabriely Hrachovinové předložený obviněným Petrem Václavem, nicméně v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení leží těžiště dokazování v řízení před soudem prvního stupně. Podle obviněného měl odvolací soud rozhodnout o zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně a vrátit věc spolu se svými pokyny k doplnění dokazování, čímž by byla zjištěna bezprostřednost, ústnost a právo na přezkum rozhodnutí soudem ve druhém stupni. V neposlední řadě pak z tohoto provedeného důkazu odvolací soud nevyvodil odpovídající závěry, které zejména ve vztahu k obviněnému Tomáši Blahutovi vyplývají, neboť tento důkaz dostatečně prokazuje odůvodněné zapojení společnosti EW a obviněného Tomáše Blahuta do předmětného obchodního řetězce společností dovážejících elektrospotřebiče z Polska.

Ani jeden ze soudů pak neprovedl obviněným navrhovaný výslech svědkyně Š. N., účetní, která měla podle přesvědčení dovolatele z titulu své funkce největší znalost faktické spolupráce společností EPV a EW. Podle obviněného mohl tento důkaz dostatečně prokázat pravdivost jeho zásadních tvrzení. V řízení sice bylo vyslechnuto větší množství svědků, nicméně toliko svědci M. P., O. S., J. S. a K. M. obviněného znali a byli schopni o něm alespoň něco vypovědět. Obviněný byl přesvědčen, že výpovědi těchto svědků jsou dokazované skutečnosti vzdálenější než navrhovaná výpověď svědkyně Š. N. Tím bylo fakticky zasaženo do zásady bezprostřednosti v oblasti dokazování. Soudy podle něj pochybily, když neprovedly předmětný navržený důkaz, jenž i nadále považoval za zásadní pro objasnění skutečného stavu věci, a jeho neprovedení za závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Na základě zbývajících provedených důkazů pak soudy obou stupňů učinily nesprávné skutkové, jakož i na ně navazující právní závěry.

Rovněž konstatoval, že soud prvního stupně nesprávně uvedl, že oba obvinění evidentně dobře věděli, o jaký druh trestné činnosti se jedná, a to tím spíše, že obviněný Tomáš Blahut se krátce předtím dopustil další trestné činnosti stejného charakteru. Takové tvrzení není podle přesvědčení dovolatele vůbec namístě, neboť on se krácení DPH nedopustil. Pokud tím měl soud na mysli předchozí odsouzení obviněného Tomáše Blahuta Okresním soudem v Prostějově za trestnou činnost v oblasti daní, tak k tomuto by pro jeho zahlazení nemělo být přihlíženo. Byl tedy toho názoru, že jeho vina v řízení nebyla spolehlivě prokázána.

Neztotožnil se ani s výrokem o trestu, zejména pak trestu odnětí svobody, jenž označil za nepřiměřeně přísný, a to i přes skutečnost, že trest odnětí svobody mu byl uložen blíže spodní hranici zákonné trestní sazby. Byl přesvědčen, že mělo být využito dobrodiní zákonodárce v podobě mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Akcentoval, že od spáchání projednávaného skutku uplynula značná doba, přičemž na rozhodování soudů s tak velkým časovým odstupem od skutku nenese žádné viny. Po celou dobu trestního řízení s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, k veškerým procesním úkonům se dostavoval a ve věci opakovaně podrobně a konzistentně vypovídal, přičemž jeho výpověď soudy považují za částečné doznání. Rovněž sporoval výši způsobené škody, žádný odpočet nevylákal ani se o to nepokusil, a škoda, kterou svým jednáním mohl způsobit, je tak znatelně nižší, což by mělo být nepochybně rovněž zohledněno při výměře trestu. Podle jeho přesvědčení byly dány důvody pro shovívavější přístup při ukládání trestu, neboť v jeho případě uvedené okolnosti případu, jakož i poměry pachatele vedou k závěru, že by použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a existuje možnost dosáhnout nápravy i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k jeho osobě napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby následně buď soudu prvního stupně v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a ve věci rozhodl, popřípadě aby po zrušení obou uvedených rozhodnutí sám ve věci rozhodl v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje.

Proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce dovolání i obviněný Radim Kubeček z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a současně jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a dále napadený „rozsudek“ spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Podle jeho přesvědčení odvolací soud v napadeném usnesení nekriticky převzal vadné skutkové závěry soudu prvního stupně a řádně se nevypořádal s námitkami obhajoby. Skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování, naopak jsou přímo vyvrácené, což je zřejmé především ze zprošťujícího výroku prvoinstančního soudu ohledně obviněného J. N. Obžaloba (viz bod II.) byla podána pro skutek, kterého se měl obviněný dopustit s dalšími dvěma osobami: obviněným Petrem Václavem a zproštěným J. N.; soudy však dospěly k závěru, že se obviněný měl dopustit trestné činnosti vedle spoluobviněného Petra Václava s blíže nijak neurčenou (nezjištěnou) „neznámou osobou“. Uvedené skutkové zjištění o existující neznámé osobě odmítl, neboť existence takové osoby z dokazování nevyplynula. Naopak z masivního nasazení operativních prostředků v přípravném řízení přímo vyplynulo, že žádné takové osoby nikdy nebylo. Touto skutečností se odvolací soud nijak nezabýval a se souvisejícími námitkami obviněného se nevypořádal. Odvolací soud se tak podle přesvědčení dovolatele se soudem nalézacím dopustil narušení jednoty skutku. Vadné skutkové zjištění bylo současně promítnuto i do nesprávného právního posouzení skutku, neboť nelze užít právní kvalifikaci podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, která vyžaduje nejméně dvou dalších osob, kterých zde však není. Akcentoval části rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž úkony podle § 158d tr. ř. nepřinesly významnějších poznatků a rovněž bez průkaznějších výsledků byly prováděny úkony podle § 88 tr. ř. Konstatoval tudíž, že není zřejmé, čím a kdy byla prokázána existence neznámé osoby, na čem a čím měla mít účast; naopak se jedná o ničím nepodložený konstrukt obou soudů, který měl být odmítnut jako nepřijatelný, neboť vytváří prostor pro libovůli a nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí.

Obviněný dále deklaroval nedostatečnost ve zjištění vzniklé škody, což pokládal za podstatné i pro právní kvalifikaci. Akcentoval, že stíhaný skutek byl kvalifikován jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby jakožto trestný čin výsledečný, při kterém vznikne účinek. Poukázal na skutkové zjištění soudu prvního stupně, kde se uvádí, že „Provedeným dokazováním pak soud zjistil, že u společnosti EPV bylo zajištěno v původním daňovém řízení dostatečné množství majetku, které by mělo umožnit úhradu škody i v rámci insolvenčního řízení.“ Je zřejmé, že soudy přijaly jako prokázanou skutečnost, že k případné úhradě daně zde byla dostatečná majetková podstata, která by k danému účelu mohla sloužit. Podle obviněného jsou závěry soudů hypotézou, která se opírá takřka výhradně o důkazní prostředky, jejichž původcem je sám poškozený, tzn. stát – Česká republika. V rozporu s tím, co uvedly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, konstatoval, že odborné vyjádření správce daně bylo obviněným zpochybněno přinejmenším v odvolacím řízení. S touto výhradou se odvolací soud v napadeném usnesení nijak nevypořádal, což jej činí i nepřezkoumatelným. Podle přesvědčení dovolatele nelze připustit, aby sám poškozený vydával pro účely určení škody, která mu měla vzniknout, odborná vyjádření a soudy tento postup akceptovaly. Skutkové zjištění je tak postaveno na procesně nepoužitelném důkazu, neboť v zásadě nejde o důkaz, ale o tvrzení poškozeného vtělené do podoby tzv. odborného vyjádření, což současně implikuje i nerovnost v procesním postavení stran trestního řízení. Z tohoto důvodu škoda a její výše nebyla zákonným způsobem prokázána, což je zejména též patrné z toho, že Česká republika byla odkázána se svými nároky do řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud by soudy neměly pochybnost, jistě by o nároku rozhodly.

Rovněž soudům vytýkal, že se řádně nevypořádaly se společenskou škodlivostí stíhaného skutku. Akcentoval znění § 12 odst. 2 tr. zákoníku a zásadu ultima ratio, jež soudy nesprávně právně posoudily. Z dokazování nezpochybnitelně vyplynulo, že u společnosti EPV běžela daňová řízení ve vztahu k dani z příjmů, k DPH, včetně na ně navazujících řízení soudních. Stát skrze orgány daňové správy a soudy vedl daňová řízení a své případné nároky si v potřebném rozsahu na majetku k dani povinných subjektů nechal zajistit. Za takového stavu nebylo namístě ve vztahu ke skutku zakládat odpovědnost trestněprávní, neboť daňová odpovědnost zcela postačovala. Navíc se společností EPV coby úpadcem je stále vedeno insolvenční řízení. Podle obviněného tak nastala absurdní situace, a to že ono řešení ultima ratio je zahájeno, užito a ukončeno jako prvé před všemi ostatními, která stále trvají. V dané souvislosti neopomenul ani tu skutečnost, že to byly v samém úvodu orgány činné v trestním řízení, které zničily zásadní část prostředků (zajištění HW a na něm provozovaný SW – obchodní systém), které měly být užity k dokazování, což se však nestalo.

Konečně obviněný vznesl své výhrady i vůči uloženému trestu. Nesouhlasil s vývody odvolacího soudu, neboť v takovém případě by bylo mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku neaplikovatelné, tj. stalo by se obsoletním. Obviněný měl za to, že soudy činné ve věci dané ustanovení vyložily nesprávně a s mimořádnou restrikcí. Užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody bylo zcela namístě. Odkázal na celospolečenský diskurz ohledně stíhání desetiletí starých skutků a ukládání nepodmíněných trestů prvotrestaným osobám. Konkrétně deklaroval, že z hlediska generální prevence je nevhodné po deset let trvajícím trestním stíhání uložit pětiletý nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť zájmem společnosti není, aby byl jedinec po tuto dobu ostrakizován a v nejistotě a následně vyloučen ze společnosti, neboť úhrnem takto postihujeme osobu na pětinu délky jejího života, případně v zásadě jednu čtvrtinu dospělého lidského života. Závěry soudů jsou podle něj v rozporu se smyslem trestání podle § 36 a násl. tr. zákoníku. Soudy nedostály ani požadavkům individuální prevence, neboť zahájení trestního stíhání a jeho skončení přišlo s velkým odstupem, pročež nedává smysl, aby takto dlouho stíhané osoby byly internovány do věznic, a to tím méně tam, kde se obviněný během tak dlouhé doby choval naprosto řádně. Ve shodě se zmíněnou společenskou škodlivostí a trestní represí jakožto krajním řešením považoval za postrádající smysl ukládání trestu nepodmíněného, neboť daňová a soudní řízení nejsou u konce a mohou dospět k opačným závěrům. Nepodmíněným trestem odnětí svobody soudy navíc v dané věci takřka vyloučily možnosti náhrady škod. Z dokazování navíc zcela zmizelo, jaký měl být motiv, smysl trestné činnosti obviněného, kdy obviněný ze stíhaných skutků neměl vůbec nic, což dokazují závěry operativních zjištění. Vyslovil své přesvědčení, že okolnosti případu i poměry pachatele svědčily pro to, aby mu nebyl uložen nepodmíněný trest. Připomněl, že v rámci daňových povinností nebyl na straně obviněného žádný problém, naopak vše řádně a včas plnil jak on, tak i firma, na níž měl účast či za níž statutárně zodpovídal. Rovněž zdůraznil svou osobu jakožto netrestaného aktivního člověka, který se angažuje v rámci veřejných, celospolečensky žádaných a potřebných aktivit. Odsouzení zcela redefinuje jeho život, především pak i jeho mentální nastavení včetně negativních dopadů na zdravotní stav. V předmětné věci tudíž soudy chybně aplikovaly § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, čímž došlo k nesprávnému užití norem trestního práva hmotného.

Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a tomuto přikázal, aby odvolání obviněného Radima Kubečka proti usnesení (zřejmě rozsudku) soudu prvního stupně znovu projednal a rozhodl o něm.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněných Tomáše Blahuta, Petra Václava a Radima Kubečka uvedl, že podané opravné prostředky jsou zjevně neopodstatněné. Obvinění prostřednictvím valné většiny svých dovolacích námitek pouze opakovali svou obhajobu z předchozích fází řízení, přičemž odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vypovídají o tom, že se soudy s otázkou jejich důvodnosti vypořádaly odpovídajícím a přesvědčivým způsobem. Měl pak za to, že soudy důvodně dospěly k závěru, že dovolatelé vytvořili účelový řetězec obchodních společností se záměrem zkrátit DPH a neoprávněně nárokovat odpočet DPH.

Nejdříve se vyjádřil k výtkám směřujícím do oblasti hodnocení výpovědí v projednávané věci, kdy těžiště dokazování leží především v řízení před nalézacím soudem, přičemž zásadní roli hrají zásady bezprostřednosti a ústnosti. Exces umožňující zásah dovolacího soudu v projednávané věci nedovodil. Za přijatelný označil i postup nalézacího soudu, pokud si částečně pro stabilizaci svých skutkových zjištění vybral pouze některá sdělení obviněných či svědků. Podle něj není nic neobvyklého, pokud vyslýchaný tvrdí polopravdy, případně v některých částech neodpovídá pravdivě, zatímco v jiných ano. Za rozhodující označil i další ve věci provedené důkazy, a to, zda tyto spolu korespondují, zda je tvrzení vyslýchaného podložené, zda lze sdělení s ohledem na svůj charakter uvěřit apod. V projednávané věci nalézací soud všem postulátům hodnocení výpovědí dostál, přičemž svůj postup zcela přesvědčivým a zevrubným způsobem uvedl ve svém rozsudku ohledně všech obviněných i svědků. Nelze tak identifikovat žádný shora uvedený rozpor, pročež lze hodnotit skutkové námitky jako nedůvodné.

Ač se ztotožnil s obviněným Petrem Václavem, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je stručnějšího rázu, nedovodil porušení jeho práva na spravedlivý proces. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, podle níž se o porušení práva na spravedlivý proces ohledně požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí bez dalšího nejedná, pokud se odvolací soud nevypořádal podrobně s každou jednotlivou námitkou uplatněnou v odvolání. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom označil ve vztahu ke skutkovým zjištěním i ukládaným trestům za precizní, totéž konstatoval k té části odůvodnění napadeného usnesení, v níž odvolací soud vysvětlil, proč nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Měl tedy za to, že postupu odvolacího soudu nelze v tomto směru nic zásadního vytknout.

K námitce obviněného Tomáše Blahuta, že odvolací soud pochybil, pokud sám provedl důkaz znaleckým posudkem Ing. Gabriely Hrachovinové, konstatoval, že právní řád odvolacímu soudu nebrání provádět dokazování. Naopak, současná koncepce odvolacího řízení projevující se posíleným apelačním principem nejen umožňuje, ale preferuje, aby případné vady v dokazování či skutkových závěrech byly napravovány v odvolacím řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22).

Rovněž se vyjádřil k námitce obviněného Tomáše Blahuta, že soudy při posuzování jeho subjektivní stránky vycházely z dřívějšího, nyní již zahlazeného odsouzení pro druhově totožnou kriminalitu. Upozornil na skutečnost, že nalézací soud pouze konstatoval, že si tento obviněný musel být vědom toho, že se účastní účelového řetězce společností, což mu nelze vytknout. Měl za to, že ve vztahu k subjektivní stránce nelze přehlédnout, že obviněný Tomáš Blahut, ovládající společnost EW podle právně-formálního stavu, dodával zboží společnosti EPV dlouhodobě za ceny, jež byly nevýhodné až likvidační. Musel si být vědom také toho, že zboží bylo fakticky dodáváno od polských dodavatelů přímo obchodní společnosti EPV. Přestože v určitých případech dal za pravdu, že způsob přímého dodání zboží subdodavatelem odběrateli může představovat standardní obchodní model, v projednávané věci takový závěr vylučuje především právě hospodářská neefektivnost modelu pro obchodní společnost EW a nezaplacená DPH. Obviněným Tomášem Blahutem tehdy ovládanou společnost EW tak nelze než vyhodnotit jako „missing trader“. Podle přesvědčení státního zástupce soudy nižších stupňů tedy naplnění subjektivní stránky dovodily důvodně.

Namítal-li obviněný Petr Václav rozpor v dokazování spočívající v tom, že soudy neměly reflektovat období, od něhož měl o trestné činnosti obviněného Tomáše Blahuta vědět, státnímu zástupci nebylo zřejmé, co tím přesně myslel. Souzený skutek totiž spočíval v tom, že obviněný Petr Václav společně s dalšími v této věci pravomocně odsouzenými se podílel na krácení daně ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, a to pod bodem 1. i 2. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu. Jasná nebyla ani námitka týkající se výpovědi svědkyně K. M. Svědkyně nikdy nesdělila, že by „pan Václav o nelegálním jednání pana Blahuta nic nevěděl“. Ta ve své výpovědi sdělila k osobě dovolatele pouze to, že ho nezná. Ke zmiňovaným odposlechům uvedl, že z doplnění odvolání obviněného Petra Václava vyplývá, že se týkají komunikace mezi obviněným Tomášem Blahutem a skladníkem Alzy, tj. bez vlivu na nyní projednávanou trestní věc.

Vznesenou námitku opomenutých důkazů označil za neopodstatněnou, neboť v rámci trestního řízení závisí na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, přičemž není povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, pakliže svůj postup přesvědčivě odůvodní. Takové odůvodnění obsahuje rozsudek nalézacího soudu, přičemž se závěrem o nadbytečnosti tohoto důkazu se ztotožnil, neboť informace o komunikaci mezi obchodními společnostmi EPV a EW j