7 Tdo 871/2016 — Nejvyšší soud

7 Tdo 871/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 8. 2016 Spisová značka:7 Tdo 871/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.871.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Krádež Pokus trestného činu Porušování domovní svobody Přečin Dotčené předpisy:§ 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku § 205 odst. 2 tr. zákoníku § 21 odst. 1 tr. zákoníku § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 11. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 871/2016-39 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. srpna 2016 v Brně dovolání obviněného D. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 5 To 60/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 129/2015, a rozhodl takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 9 T 129/2015, uznal obviněného D. H. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušení domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že dne 12. 12. 2015 v době okolo 9:20 hod. v P., nám. C., v hotelu Prezident, dosud přesně nezjištěným násilným způsobem vnikl do hotelového pokoje č. .... překonáním závory zámku vchodových dveří do pokoje, tento začal prohledávat v úmyslu odcizit přesně nezjištěné věci, přičemž byl přistižen hostem ubytovaným v pokoji, poškozeným D. R., který ho předal ochranné službě hotelu, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 2 T 68/2015, který nabyl právní moci dne 27. 8. 2015, odsouzen mj. pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, který vykonal dne 6. 9. 2015. Podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmnácti měsíců. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 5 To 60/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Moniky Jiráskové včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h), l) tr. ř. Namítl, že neměl být uznán vinným uvedenými trestnými činy, neboť byla výrazně zkrácena jeho práva, vyplývající z § 28 tr. ř. a § 120 odst. 3 tr. ř. Uvedl, že soudy vůbec nezjistily, jak se měl (zda vůbec) do hotelového pokoje dostat; stejně tak podle něj není zřejmé, že se jednalo o násilný způsob vniknutí do hotelového pokoje a že z rozhodnutí soudů nevyplývá, jak měl překonat dveře hotelového pokoje; z toho důvodu obviněný navrhoval, aby byl vypracován znalecký posudek nebo odborné vyjádření, tomu však nebylo vyhověno. Obviněný doplnil, že nikdy neměl v úmyslu odcizit z hotelového pokoje jakékoliv věci, přičemž z rozhodnutí soudů není zřejmé, jaké konkrétní věci měl mít v úmyslu. Obviněný také namítl, že ve skutkové větě rozsudku soudu chybí okolnosti, které by odpovídaly znakům skutkových podstat přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušení domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu obviněný dále namítl, že výrok rozsudku soudu prvního stupně není v souladu s § 120 odst. 3 tr. ř., protože nebylo uvedeno, jakým způsobem obviněný překonal překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí do pokoje. Má za to, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v případě majetkového trestného činu musí být podle § 120 odst. 3 tr. ř. přesně označeny věci, které byly hmotným předmětem útoku. Obviněný je přesvědčen, že došlo k porušení § 28 tr. ř., neboť mu byl do slovenského jazyka přeložen návrh na potrestání, avšak sdělení o podezření mu nebylo přeloženo. Kromě porušení § 28 tr. ř. byl porušen i čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Ve vztahu k trestu vyhoštění, obviněný s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že se jedná o trest nepřípustný, protože je občanem Evropské unie. Trest je podle něj nepřípustný také s ohledem na (ne)závažnost spáchané trestné činnosti. Doplnil, že soudy při ukládání trestu nerespektovaly ustanovení čl. 27 odst. 1, odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat na území členských států, protože jeho jednání nelze charakterizovat jako „závažné“ ohrožení některého ze základních „zájmů“ společnosti v oblasti veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, jemuž by bylo vyhoštění přiměřené. V souvislosti s uloženým trestem obviněný uvedl, že nebyly zohledněny jeho pracovní a obchodní vazby, které má jako osoba samostatně výdělečně činná v České republice. Závěrem sdělil, že mu během hlavního líčení dne 5. 1. 2016 nebylo uděleno poslední slovo, čímž došlo k porušení jeho práv. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 5 To 60/2016, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i rozhodnutí na ně obsahově navazující. Současně, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněného obžaloby. Obviněný vyjádřil nesouhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání a trvá na osobní účasti při projednávání dovolání ve veřejném zasedání. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. III. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem