7 Tz 22/2023

Policejním orgánem Policie ČR, Městského ředitelství policie Ostrava, obvodního oddělení Hrabůvka, bylo vedeno prověřování ve věci podezření ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit podezřelý O. K. ke škodě poškozeného Stavebního bytového družstvo Ostrava. V rámci tohoto řízení policejní orgán usnesením ze dne 31. 7. 2020, č. j. KRPT-71904-36/TČ-2020-070720, rozhodl podle § 159a odst. 1 tr. ř. o odložení věci. Z podnětu stížnosti poškozeného státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě usnesením ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 1 ZN 4172/2020, usnesení policejního orgánu Policie ČR podle § 149 odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. policejnímu orgánu přikázal, aby o věci jednal a rozhodl.

Policejní orgán tak učinil a následně usnesením ze dne 17. 10. 2020, č. j. KRPT-71904-51/TČ-2020-070720, danou trestní věc podle § 159a odst. 1 tr. ř. opět odložil. Proti tomuto usnesení byla opět podána poškozeným stížnost, kterou státní zástupce opět shledal důvodnou a svým usnesením ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 1 ZN 4172/2020, zmíněné usnesení policejního orgánu zrušil podle § 149 odst. 1 tr. ř.

Návazně policejní orgán Policie ČR, Městské ředitelství policie Ostrava, 3. oddělení obecné kriminality, usnesením ze dne 24. 2. 2021, č. j. KRPT-71904 73/TČ 2020-070773-0342, podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájil trestní stíhání obviněného pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný proti usnesení policejního orgánu podal stížnost, kterou státní zástupce usnesením ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 1 ZT 26/2021, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou. Lze doplnit, že všechna rozhodnutí o stížnostech činil shodný státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě.

Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného O. K. dne 2. 3. 2023 u Nejvyššího soudu podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, která směřovala proti zmíněnému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 1 ZT 26/2021. Ministr spravedlnosti namítl, že jím byl v neprospěch obviněného porušen zákon, konkrétně v ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Dříve totiž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě v téže věci udělil policejnímu orgánu pokyn k zahájení trestnímu stíhání obviněného, konkrétně svým vyjádřením v odstavci 5. svého usnesení ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 1 ZN 4172/2020, kterým ke stížnosti zrušil podle § 149 odst. 1 tr. ř. usnesení policejního orgánu ze dne 17. 10. 2020, č. j. KRPT-71904-51/TČ-2020-070720, jímž trestní věc obviněného podle § 159a odst. 1 tr. ř. odložil, a které (toto vyjádření) znělo: „Ve světle výše uvedených skutečností se postup policejního orgánu jeví jako nezákonný, kdy po prostudování spisového materiálu je nutno ve věci postupovat podle ust. § 160 odst. 1 tr. ř., kdy pro uvedený postup svědčí listiny založené ve spisovém materiálu …“. Pokud pak státní zástupce rozhodoval o navazující stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, jednal v rozporu s § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., podle něhož, pokud jde o stížnost proti usnesení, ke kterému dal státní zástupce souhlas nebo pokyn, má se stížnost předložit nadřízenému státnímu zástupci.

Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením státního zástupce byl porušen zákon v ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a v souladu s ustanovením § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Osobám uvedeným v § 274 odst. 5 tr. ř. bylo umožněno se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřit.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že podaný mimořádný opravný prostředek považuje za důvodný a navrhla, aby mu Nejvyšší soud vyhověl a rozhodl ve shodě se závěrečným návrhem ministra spravedlnosti.

Poškozený sdělil, že vyjádření státního zástupce v odstavci 5. usnesení ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 1 ZN 4172/2020, nelze interpretovat jako závazný pokyn, který totiž musí být udělen písemně a musí být odůvodněn. Státní zástupce jím pouze vyjádřil svůj názor na věc, byť je možné pochybovat o tom, zda zvolil správnou formulaci. Z odůvodnění navazujícího usnesení policejního orgánu pak nevyplývá, že by ho tento orgán vydal na základě pokynu státního zástupce. Proto navrhl podanou stížnost pro porušení zákona zamítnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení, stejně jako jemu předcházející řízení a shledal, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná a došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného.

Podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. platí, že pokud lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1 (tedy pokud orgán, proti jehož usnesení stížnost směřuje, nevyhoví sám), předloží policejní orgán věc k rozhodnutí státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci.

S ohledem na argumentaci předloženou ve stížnosti pro porušení zákona se Nejvyšší soud musel vypořádat s otázkou, zda byl ve věci podán pokyn ze strany státního zástupce adresovaný policejnímu orgánu k zahájení trestního stíhání, resp. k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, které obviněný napadl stížností, o niž týž státní zástupce rozhodoval. Je to totiž právě existence tohoto pokynu (nebo souhlasu), která povinuje dozorujícího státního zástupce k předání stížnosti svému nadřízenému státnímu zástupci k vyřízení. V posuzovaném případě Nejvyšší soud z obsahu předloženého spisu zjistil, že, jak již bylo výše zmíněno, v odůvodnění svého usnesení ze dne 21. 12. 2020, č. j. 1 ZN 4172/2020-16, státní zástupce výslovně uvedl, že „Ve světle výše uvedených skutečností se jeví postup policejního orgánu Policie ČR podle § 159a odstavec 1 tr. ř. jako nezákonný, kdy po prostudování spisového materiálu je nutno ve věci dále postupovat podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., kdy pro uvedený postup svědčí listiny založené ve spisovém materiálu, zejména pak rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2020, kdy do spisu je potřeba dále založit opis rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 23 C 133/2019.“. V návaznosti na toto vyjádření pak státní zástupce usnesení policejního orgánu, kterým byla již podruhé věc odložena, zrušil. Policejní orgán pak v souladu s tímto zrušujícím usnesením státního zástupce vydal usnesení, jímž proti obviněnému zahájil trestní stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 tr. zákoníku.

Povahu citované části předmětného usnesení dozorujícího státního zástupce v kontextu věci (opětovné zrušení usnesení o odložení věci) nelze než posoudit jako pokyn policejnímu orgánu k zahájení trestního stínání pro trestný čin do té doby pouze podezřelé osoby, neboť jeho formulace jiný další postup ve věci v podstatě vylučuje. K tomu Nejvyšší soud připomíná svůj předchozí rozsudek ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 4 Tz 46/2009, uveřejněný pod č. 7/2010 Sb. rozh. tr., ve kterém bylo vysvětleno, že byť pokyn, učiněný ve shodné situaci a s obdobným obsahem, je po procesní stránce obsažen v usnesení a nejedná se o pokyn ve smyslu toho slova, jak o tom hovoří např. ustanovení § 174 odst. 2 písm. a), d) tr. ř., přesto jediný možný výklad je takový, že se jedná o pokyn, jak jej má na mysli ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí současně zdůraznil, že ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. má zásadní význam pro zajištění objektivity rozhodování o stížnosti. Státní zástupce, který vykonává dozor nad přípravným řízením a v jeho rámci nad činností jednotlivých policejních orgánů, je zásadně orgánem oprávněným k rozhodnutí o stížnosti podané proti usnesení těchto policejních orgánů. Výjimkou je ale situace, kdy tento státní zástupce sám dal souhlas nebo pokyn k vydání usnesení policejnímu orgánu. V důsledku toho by totiž nemohl zcela nestranným způsobem podanou stížnost přezkoumat a rozhodnout o ní. V těchto případech proto musí být taková stížnost jeho prostřednictvím předložena státnímu zástupci nadřízeného státního zastupitelství. Na tomto přístupu a hodnocení není namístě ničeho měnit.

V návaznosti na výše reprodukovaná vyjádření lze doplnit, že pokyn byl v nyní posuzované věci učiněn zjevně písemně (byť k omezeným požadavkům na formálnost v daných souvislostech a k výkladu souhlasu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 7 Tz 32/2013) a jeho nutným zákonným požadavkem není odůvodnění.

Popsané závěry a z nich vyplývající zásady lze tedy bezpochyby vztáhnout i na nyní posuzovaný případ, přičemž v jejich smyslu nebylo státním zástupcem postupováno, neboť jeho prostřednictvím měla být stížnost obviněného předána jemu nadřízenému státnímu zástupci, tj. státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Ostravě, což se nestalo. Došlo tak k porušení zákona v § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., a to v neprospěch obviněného, jehož stížnost nebyla nestranným způsobem přezkoumána.

Obiter dictum Nejvyšší soud, nad rámec přezkumu podle § 267 odst. 3 tr. ř., poznamenává, že okresní státní zástupce ve svém usnesení ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 1 ZN 4172/2020, pochybil, pokud zároveň se zrušením usnesení policejního orgánu tomuto orgánu neuložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Ustanovení § 149 odst. 1 tr. ř. obsahuje jasnou směrnici nadřízeným orgánům v řízení o stížnosti, podle níž, je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí (a nadřízený orgán napadané rozhodnutí ruší), nadřízený orgán buď rozhodne sám [§ 149 odst. 1 písm. a) tr. ř.], nebo uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl [§ 149 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. V této věci nového rozhodnutí bylo třeba, neboť daná fáze přípravného řízení (prověřování), musí skončit rozhodnutím, typicky odložením věci, nebo zahájením trestního stíhání, popř. odevzdáním věci jinému orgánu buď k projednání přestupku, nebo ke kárnému projednání (srov. § 159a a násl. tr. ř.). Na povinnosti nadřízeného orgánu nic nemění ani skutečnost, že orgány činné v trestním řízení po zrušení jejich usnesení a vůbec v trestním řízení postupují z úřední povinnosti podle § 2 odst. 4 tr. ř. Pro ilustraci pak Nejvyšší soud připojuje, že k rozhodnutím podle § 149 odst. 1 tr. ř. (bez nového rozhodnutí) bude v praxi docházet příkladem při zrušení usnesení o uložení pořádkové pokuty, zjistí-li se, že pro jeho vydání nebyly zákonné podmínky nebo při rozhodování o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby, nejsou-li vůbec dány vazební důvody (GŘIVNA, T. In: ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1799-1807).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. shledal, že napadeným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě byl porušen zákon v ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. v neprospěch obviněného O. K. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak napadené usnesení zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem k této změně pozbyla svého podkladu. Věc potom podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, což znamená, že o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání bude muset nově rozhodnout. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s § 274 odst. 3 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to s vyhlášením rozsudku vyvěšením na úřední desce soudu (§ 274a odst. 2 tr. ř.).