7 Tz 36/2018 — Nejvyšší soud

7 Tz 36/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 9. 2018 Spisová značka:7 Tz 36/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TZ.36.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZHODNUTÍ Heslo:Vyhýbání se výkonu služby Dotčené předpisy:§ 270 odst. 1 písm. b) předpisu č. 86/1950Sb. § 278 odst. 1 předpisu č. 86/1950Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 12. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tz 36/2018-19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., a JUDr. Josefa Mazáka projednal ve veřejném zasedání dne 18. 9. 2018 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného P. B. proti pravomocnému rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1951, sp. zn. Vt 376/51, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o: Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1951, sp. zn. Vt 376/51, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., § 278 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněného P. B. Tento rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Praze se z r u š u j e. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. ObviněnýP. B., z p r o š ť u j e s e podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestný čin neuposlechnutí rozkazu podle § 278 odst.1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon), kterých se měl dopustit tím, že po nástupu vojenské základní služby 1. 10. 1951 odmítl vyplnit rozkaz představeného, aby oblékl vojenský stejnokroj, a odmítl nastupovat k výdeji stravy a jiným úkolům, neboť mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení náboženské sekty Svědků Jehovových, t e d y že jednak se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení, jednak odepřel provést rozkaz představeného. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1951, sp. zn. Vt 376/51, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle § 278 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) a odsouzen podle § 270 odst. 1 tr. zák., § 22 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců nepodmíněně s tím, že do trestu byla podle § 23 odst. 1 tr. zák. započtena vazba od 1. 10. 1951 do 26. 11. 1951. Trestných činů se obviněný podle zjištění býv. Nižšího vojenského soudu v Praze dopustil tím, že po nástupu vojenské základní služby 1. 10. 1951 odmítl vyplnit rozkaz představeného, aby oblékl vojenský stejnokroj, a odmítl nastupovat k výdeji stravy a jiným úkolům, neboť mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení člena náboženské sekty Svědků Jehovových. Rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Praze nabyl právní moci dne 2. 1. 1952. Ve věci nebylo provedeno přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Ministr spravedlnosti podal dne 23. 8. 2018 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Praze. Namítl, že výrok o vině je nezákonný. Poukázal na to, že ustanovení § 15 odst. 1 tehdejší ústavy zaručovalo právo na svobodu svědomí a že obviněný byl odsouzen za čin, jímž jen uplatňoval toto právo. Konstatoval, že odsouzení obviněného nemůže obstát ani z hlediska zásad zakotvených v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Zdůraznil, že obviněný setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu a že s ohledem na zásady, na nichž je založen zákon o soudní rehabilitaci, je namístě poskytnout mu, resp. jeho pozůstalým, zadostiučinění. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve vztahu k ustanovením § 270 odst. 1 písm. b), § 278 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby v rámci postupu podle § 271 odst.1 tr. ř. obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen. Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se dopustil mimo jiné ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení. Trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle § 278 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 se dopustil mimo jiné ten, kdo odepřel provést rozkaz představeného. V souvislosti s právním posouzením skutku, který byl zjištěn správně a proti jehož zjištění neměl ministr spravedlnosti žádné námitky, bylo základním pochybením býv. Nižšího vojenského soudu v Praze to, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle něhož obviněný jako voják základní služby odmítl plnit služební povinnosti a provést rozkaz představeného s odvoláním na své náboženské přesvědčení Svědka Jehovova. Býv. Nižší vojenský soud v Praze nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) v ustanovení § 15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí a v ustanovení § 16 odst. 1 zakotvila právo každého vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Býv. Nižší vojenský soud v Praze odsoudil obviněného přesto, že posuzovaným činem uplatňoval právo přiznané Ústavou 9. května. Právům, která v citovaných ustanoveních Ústava 9. května formálně deklarovala, nebyly poskytnuty žádné reálné záruky. Ústava 9. května sama naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména v ustanoveních § 15 odst. 2, § 34 odst. 2. V ustanovení § 15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo náboženské přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení § 34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu výkonu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo konat vojenskou službu a v tomto rámci plnit služební povinnosti nebo služební úkony a provádět vydané rozkazy. Ústava ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb. Za tohoto stavu byl výkon vojenské služby - a v jeho rámci plnění služebních povinností a služebních úkonů a provádění vydaných rozkazů - vynucován prostředky trestní represe. Posuzované jednání obviněného postrádalo znak protiprávnosti a nemohlo být tudíž trestným činem. Výrok o vině obviněného je v rozporu nejen s ustanovením § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i s ustanovením čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti i ve vztahu k ustanovení § 278 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 o trestném činu neuposlechnutí rozkazu. Uplatnění těchto hledisek