7 Tz 52/2001 — Nejvyšší soud

7 Tz 52/2001 citace  Právní věta:Pokud odsouzený, který vykonává trest odnětí svobody, při dočasném pobytu mimo věznici úmyslně porušil stanovené omezení pohybu jak co do místního, tak co do časového určení a následně se skrýval na různých místech v úmyslu vyhnout se dalšímu výkonu trestu odnětí svobody, je třeba jeho počínání posuzovat již jako uprchnutí ve smyslu § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Samotné uprchnutí nelze z hlediska naplnění formálních znaků této skutkové podstaty chápat pouze jako útěk z objektu věznice s násilným překonáváním překážek či fyzického odporu střežících osob. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2001 Spisová značka:7 Tz 52/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.52.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZS. Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. Kategorie rozhodnutí:A Publikováno ve sbírce pod číslem:38 / 2002 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. Nejvyšší soud vyslovil k stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného J. K. porušení zákona ve prospěch obviněného J. K. rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2000 sp. zn. 10 To 231/2000. Z o d ů v o d n ě n í : Rozsudkem samosoudce Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 4. 2000 sp. zn. 3 T 53/2000 byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil podle zjištění nalézacího soudu tím, že dne 29. 8. 1999 se do 20.00 hod. nevrátil z volného pohybu v souvislosti s návštěvou zpět do Věznice v H., kde v té době vykonával trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně, uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 2. 1993 sp. zn. 1 T 63/92 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 1993 sp. zn. 5 To 140/93, a zdržoval se na různých místech České republiky až do 16. 9. 1999, kdy byl v 09.10 hod. zadržen hlídkou Policie České republiky v O., okr. R. K odvolání obviněného J. K. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 10. 2000 sp. zn. 10 To 231/2000 napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a znovu sám ve věci rozhodl tak, že obviněného J. K. uznal vinným, že se dne 29. 8. 1999 do 20.00 hod. nevrátil z volného pohybu v souvislosti s návštěvou zpět do Věznice v H., kde v té době vykonával trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně, uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 2. 1993 sp. zn. 1 T 63/92 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 1993 sp. zn. 5 To 140/93, a zdržoval se na různých místech České republiky až do 16. 9. 1999, kdy byl v 09.10 hod. zadržen hlídkou Policie České republiky v O., okr. R. V tomto jednání ovšem na rozdíl od soudu prvního stupně shledal odvolací soud toliko trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) tr. zák. a odsoudil obviněného J. K. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal ministr spravedlnosti ve lhůtě uvedené v ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu v neprospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona, neboť tímto rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), d) a § 259 odst. 3 tr. ř. a § 171 odst. 1 písm. e) tr. zák. V písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti připomenul, že odlišnou právní kvalifikaci jednání obviněného J. K. odůvodnil odvolací soud tím, že dikce skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. z hlediska logického a gramatického výkladu vyžaduje, aby byly splněny dvě obligatorní podmínky. V první řadě musí jít o aktivní jednání pachatele, nikoliv o pouhé jednání omisivního charakteru. Dalším, ještě významnějším předpokladem je skutečnost, že pachatel tohoto činu se v době jeho spáchání reálně nachází ve výkonu trestu odnětí svobody tak, aby skutečně mohl vykonat zákonem předpokládané jednání, tj. útěk, přičemž je nepodstatné, zda takový pachatel uprchne přímo z objektu vězeňského zařízení, neboť může jít např. i o útěk pachatele ze střeženého pracoviště mimo objekt věznice, při jeho eskortním převozu, z nemocničního zařízení apod. V dané trestní věci však byla obviněnému J. K. v průběhu výkonu trestu odnětí svobody udělena kázeňská odměna formou povolení volného pohybu mimo věznici s vymezením přesných časových relací opuštění vězeňského zařízení a návratu do něho zpět. Obviněný se tudíž po opuštění Věznice v H. podle názoru odvolacího soudu nacházel na svobodě, logicky tedy nikoliv v režimu výkonu trestu, a tím, že se ve stanovené době do věznice nevrátil, se dopustil podle Krajského soudu v Hradci Králové trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) tr. zák., tedy toliko závažného jednání směřujícího ke zmaření účelu výkonu trestu, do něhož se obviněný vrátil teprve po svém zadržení orgány Policie České republiky. Podle odvolacího soudu lze přitom na posuzovanou věc analogicky vztáhnout i judikát č. 19/1980 Sb. rozh. tr. Ministr spravedlnosti vyslovil souhlas se závěrem odvolacího soudu, že důkazní řízení u soudu prvního stupně bylo provedeno v souladu se zákonem a v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci. Rovněž hodnocení důkazů bylo provedeno v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a skutková zjištění, ke kterým takovýmto hodnocením důkazů nalézací soud dospěl, jsou rovněž úplná a správná. Při přezkoumávání právního posouzení skutkových zjištění soudem prvního stupně však odvolací soud podle mínění ministra spravedlnosti nepostupoval v souladu se zákonem a právní hodnocení, ke kterému tímto postupem dospěl, je věcně nesprávné. Pokud ovšem odvolací soud při právním hodnocení skutkových zjištění a při úvahách o naplnění či nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. dovodil, že je v daném případě třeba zkoumat, zda došlo k souběžnému naplnění znaku „uprchne„ a „z výkonu trestu odnětí svobody„, lze takovýto postup považovat podle ministra spravedlnosti za správný. Při této úvaze však dospěl odvolací soud k závěru, že obviněný J. K. se v době činu nenacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, neboť byl na „svobodě„ a nepodléhal režimu výkonu trestu odnětí svobody. Zároveň dospěl krajský soud k závěru, že jednání obviněného nemělo povahu útěku, tedy aktivního jednání, ale pouze povahu jednání omisivního (nevrátil se). Je tedy zřejmé, že odvolací soud pochopil znak „z výkonu trestu odnětí svobody„ ve smyslu ustanovení § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. především a pouze jako vymezení místa, kde se nacházel pachatel v době spáchání trestného činu, tzn. jako objekt věznice, střežené pracoviště mimo objekt věznice, eventuálně jakékoliv místo, na kterém se nacházel odsouzený při eskortě apod. Obsah tohoto znaku je však třeba podle ministra spravedlnosti chápat šířeji, a to jako právní postavení pachatele v době činu, tedy tak, že se jedná o osobu, na které je vykonáván trest odnětí svobody a která tak podléhá režimu výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný J. K. se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a podléhal řádu výkonu trestu odnětí svobody, což v daném případě znamenalo zdržovat se v prostoru časově i místně vymezeném podle rozhodnutí ředitele věznice. „Uprchnutí„ pak podle ministra spravedlnosti nelze chápat pouze jako útěk z objektu věznice s násilným překonáváním překážek či fyzického odporu střežících osob, ale jako každé jednání, které je pácháno odsouzeným v úmyslu znemožnit další výkon trestu odnětí svobody na své osobě a vymanit se z dosahu orgánů vězeňské služby, byť je zřejmé, že s ohledem na způsob provedení a okolnosti případu bude výrazný rozdíl ve společenské nebezpečnosti takového činu s možným dopadem na druh a výměru uloženého trestu. S ohledem na shora uvedené ministr spravedlnosti shledal, že odvolací soud dospěl při právní kvalifikaci jednání obviněného J. K. k nesprávným právním závěrům, byť se naproti tomu ministr spravedlnosti v plném rozsahu ztotožnil se zjištěním odvolacího soudu o nesprávně uloženém trestu i nesprávném zařazení obviněného pro výkon trestu do příslušného typu věznice, neboť uložený trest byl zjevně nepřiměřeně přísný a nebyly splně