8 Tdo 1003/2017

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 1 T 168/2016, byl obviněný M. S. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byl podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 75 odst. l tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu na území okresu Mladá Boleslav na dobu pěti let.

Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 9 To 135/2017, bylo uvedené odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označené trestné činnosti dopustil tím, že po předchozí domluvě společně se dvěma dosud neustanovenými ženami dne 26. 8. 2016 kolem 13:30 hod v obci L., okres M. B., bez svolení majitelky objektu P. Š., vnikl uzavřenou brankou na pozemek rodinného domu a následně nezajištěnými vstupními dveřmi do domu v úmyslu zde odcizit nějaké věci, kdy jedna ze spolupachatelek vešla do místnosti kuchyně a vydávající se za lékařku pod falešnou záminkou poškozené nabízela služby masáží s tím, že ji posílá její obvodní lékař, načež poškozená P. Š. tuto ženu vyprovodila na chodbu v přízemí domu, kde si všimla obžalovaného M. S., který se nacházel v patře domu a předtím dům procházel a prohledával jej, kdy následně odešel ven i se ženou nabízející služby a s další zde přítomnou neznámou ženou, přičemž po jejich odchodu bylo zjištěno, že obžalovaný prohledal především skříně v ložnici a místnosti v patře domu, avšak z domu se mu nepodařilo nic odcizit a ani nedošlo k poškození věcí v majetku poškozené, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 3 T 120/2014 ze dne 29. 7. 2014, s nabytím právní moci dne 14. 8. 2014, byl odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a. b), odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let s dohledem probačního úředníka a rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17 T 126/2014 ze dne 10. 4. 2014, který nabyl právní moci dne 6. 11. 2014, mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, který vykonal dne 14. 12. 2015.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 9 To 135/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Měl za to, že nebylo prokázáno, že se do objektu poškozené P. Š. vloupal. Byl přesvědčen, že neexistuje kauzální nexus mezi jeho jednáním a vznikem škodlivého následku. Skutek nenaplňuje znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ani pokusu přečinu krádeže § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Poškozená jej do domu sama pozvala, chtěl jí totiž prodat parfém. Při vstupu do domu nepřekonával žádnou překážku, prošel neuzamčenou brankou. Před soudem prvního stupně se k jednání doznal ve snaze získat podmíněné odsouzení.

Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 1 T 168/2016, zrušil ve výrocích o vině a trestu a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na povahu uplatněných námitek se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání není přípustné.

K otázce přípustnosti dovolání je třeba uvést, že dovoláním lze podle § 265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle § 265a odst. 3, 4 tr. ř.); dovolatel pak může s dovoláním uspět za předpokladu, že je dán některý z výslovně stanovených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

Odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelnými výroky jsou takové výroky, které lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit; podle praxe soudů jsou jimi např. výrok o trestu, výrok o náhradě škody (eventuálně chybějící výrok o náhradě škody) apod.

V těchto souvislostech nelze nezaznamenat, že zásada vyjádřená v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. je prolomena v navazujících odst. 2 a 3, podle nichž mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§ 254 odst. 2 tr. ř.), nebo jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§ 254 odst. 3 tr. ř.). O takové situace v posuzovaném případě evidentně nešlo. Podmínky pro aplikaci § 254 odst. 3 tr. ř. nebyly dány, poněvadž odvolání proti výroku o vině oprávněnou osobou podáno nebylo, a nebyly splněny ani podmínky pro použití § 254 odst. 2 tr. ř. Podmínkou přezkoumání odvoláním nenapadeného výroku ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř. je vada zjištěná ve výroku napadeném, která spojuje svým původem oba výroky; vada této povahy však zjištěna nebyla.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 1 T 168/2016 se podává, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to výlučně proti výroku o trestu. Jestliže bylo odvolání podáno pouze proti oddělitelnému výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost toliko tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, který mu předcházelo (viz usnesení odvolacího soudu strana 2), aniž byl přitom s ohledem na povahu vad vytýkaných v odvolání v konkrétním případě povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., mohl dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný mohl proto podat dovolání jen proti výroku o trestu.

Obviněný však uplatnil v dovolání výhrady toliko proti výroku o vině. Jestliže se domníval, že právní kvalifikace skutku jako pokusu přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, je nesprávná, jelikož se do domu nevloupal a vešel do něj na pozvání poškozené neuzamčenou brankou, měl tyto skutečnosti namítat v odvolacím řízení. Pochybil, když takovou domnělou nesprávnost namítl až v řízení o dovolání. Dovolání obviněného proti výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a nebyl povinen přezkoumat podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., není přípustné. Názor, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, odpovídá i ustálené soudní praxi (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., usnesení téhož soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 8 Tdo 129/2004, přiměřeně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 199/2003, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 206/2009, aj.). Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02).

Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.