8 Tdo 1009/2005 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1009/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2005 Spisová značka:8 Tdo 1009/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1009.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1009/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2005 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 5 To 451/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 24/2004, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 5 To 451/2004, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 15 T 24/2004. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 15 T 24/2004, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „od měsíce září 2002 do měsíce srpna 2003 včetně v H. a jinde neplnil řádně a pravidelně vyživovací povinnost na syna J. K., ve výši 6.000,- Kč do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky dítěte H. K., jak mu to vyplynulo z rozsudku OS Hodonín č.j. 8 Nc 82/2002 ze dne 30. 4. 2002, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2002, ve spojení s rozsudkem OS Hodonín č.j. 4 C 81/2002 ze dne 29. 7. 2002, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2002, přičemž vzhledem k tomu, že nepravidelnými splátkami uhradil 50.000,- Kč, dluží v současné době na výživné celkem 22.000,- Kč “. Za tento trestný čin byl podle § 213 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 5 To 451/2004, odvolání obviněného podané proti výše citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. I. A. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný vytkl oběma soudům nižšího stupně, že se neadekvátním způsobem vypořádaly s právní stránkou předmětné trestní věci, zejména ve vztahu k částce 22.000,- Kč, již podle skutkových zjištění určily jako dluh na výživném na nezletilého syna J. v důsledku toho, že částku 2.200,- Kč, kterou po celou dobu zasílal na účet své bývalé manželky H. K., který měla zavedený u G. C. B., nevyhodnotily jako částečné hrazení jeho vyživovací povinnosti, ale považovaly ji za splátku úvěru. S takovým závěrem se neztotožnil a zdůraznil, že vlastníkem předmětného účtu byla H. K., a proto záleželo zcela na ní, k jakému účelu peněžní prostředky, které od něj pravidelně získávala, použila. S odkazem na obsah dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností po rozvodu ve smyslu § 24a odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rodině) vyjádřil, že nepřevzal jakýkoliv závazek v souvislosti s vypořádáním majetkových práv rozvedených manželů, a nepřipustil, že by měl jakoukoli povinnost či závazek splácet úvěr za H. K. V této souvislosti odkázal na příslušná ustanovení občanského zákoníku upravující, že společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Nalézací soud podle těchto zásad nepostupoval a vyložil nesprávně význam smlouvy o vypořádání majetkových vztahů, neboť při správném výkladu by musel dospět k závěru, že každý další závazek přisouzený jednomu z účastníků takové dohody předpokládá její změnu. V této souvislosti namítl, že, pokud nalézací soud ve svém rozhodnutí tvrdil, že dovolatel neplatil výživné, nýbrž splácel úvěr, nemá takový závěr oporu v provedeném dokazování ani v předmětné smlouvě. Jelikož povinnost splácet úvěr mu nebyla uložena zákonem ani výše uvedenou smlouvou, má zato, že jím prováděnou platbu by bylo možno hodnotit toliko jako platbu bez právního důvodu, avšak pouze za situace, že by mu nebyla uložena povinnost hradit výživné. Závěry nalézacího soudu ohledně dluhu na výživném ve výši 22.000,- Kč označil za nesprávné, neboť nekorespondují s občanskoprávními a obchodněprávními předpisy, s tím, že nesprávná interpretace smluvních ujednání mezi ním a H. K. vedla k bezdůvodné kriminalizaci jeho jednání. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K předmětnému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že dovolání obviněného není způsobilé k věcnému přezkoumání, a to jak z hlediska uplatněného, tak ani jiného zákonného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b tr. ř., a proto navrhla, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., posuzoval Nejvyšší soud otázku, zda dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami. Obviněný své dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný existenci deklarovaného dovolacího důvodu spatřoval především ve skutečnosti, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutkové okolnosti, když se nedostatečným způsobem vypořádaly s právními otázkami majícími podklad v zákoně o rodině, z něhož vyplývá nárok na výživu, a v občanském zákoníku upravujícím majetkové poměry manželů a rozvedených manželů, v jejichž porušení spatřuje podstatu pochybení ve vztahu k výroku o vině. Na základě těchto okolností dovodil, že neměl být stavěn před soud a neměl být uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., protože své zákonné povinnosti plnil. Obviněný tedy prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu brojil proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl v rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným, a kterou odvolací soud potvrdil jako správnou. Takto uplatněné námitky mají hmotně právní povahu, protože obviněný jimi v souladu s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá nesprávné právní posouzení skutku i jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud dále shledal, že tyto námitky jsou opodstatněné, a protože v podaném dovolání neexistují jiné skutečnosti, pro které by byl dovolací soud povinen dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Přihlížel rovněž k vadám výrok