8 Tdo 1046/2022 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1046/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 12. 2022 Spisová značka:8 Tdo 1046/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1046.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Hodnocení důkazů Ohrožení pod vlivem návykové látky Zákonný soudce Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř. § 274 odst. 1 tr. zákoníku § čl. 38 odst. 1 předpisu č. 2/1993 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 3. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1046/2022-270 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovolání obviněného M. D., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 6 To 213/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 60/2021, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 71 T 60/2021, byl obviněný M. D. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a), b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 40 000 Kč, sestávajícímu z 50 denních sazeb po 800 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 24 měsíců. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 6 To 213/2022, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 24. 2. 2021 v době od 00:42 hodin do 00:45 hodin v XY, nejméně po ulicích XY a XY, záměrně řídil po svém předchozím vědomém požití alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes Benz C 200 CDI, registrační značky XY, přičemž byl stavěn a kontrolován hlídkou Policie České republiky, kdy v době řízení automobilu měl v krvi nejméně 1,98 g/kg alkoholu, když toxikologickým vyšetřením biologického materiálu obviněného, a to krve odebrané mu téhož dne v 02:30 hodin, byla v krevním séru obviněného objektivizována hladina ethanolu ve výši 1,77 g/kg, a nacházel se tak ve stavu neslučitelném s bezpečným řízením motorového vozidla. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 6 To 213/2022, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Namítl, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce a že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 5. Konkrétně měl za to, že k porušení jeho práva na zákonného soudce došlo tím, že jeho trestní věc projednal a byl v ní činný jiný senát Krajského soudu v Ostravě (soud druhého stupně) a jiný senát (samosoudce) Okresního soudu v Ostravě (soud prvního stupně), než který k tomu byl příslušný podle rozvrhu práce zmíněných soudů, když došlo k nesprávnému přidělení věci senátu č. 71 T u Okresního soudu v Ostravě a senátu č. 6 To u Krajského soudu v Ostravě, u obou v důsledku nedodržení tzv. rotačního principu stanoveného rozvrhy práce příslušných soudů. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, tvrdil, že tuto námitku je třeba dovolacím soudem přezkoumat, aby došlo k dodržení ústavně konformního výkladu zákonných dovolacích důvodů. Dále konstatoval, že mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), patří podle judikatury Ústavního soudu, kterou v dovolání citoval, předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Rozvrh práce by měl být i pro laika srozumitelný a není v pořádku, pokud rozvrh práce obsahuje komplikované a nepřezkoumatelné principy pro přidělování trestních věcí. 6. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl žádné skutečné přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně na základě argumentů obviněného a odmítl se zaobírat veškerou argumentací obviněného, nesplnil tak podmínku vyplývající z judikatury, na niž odvolací soud sám poukázal, konkrétně z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11 či rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku č. 20772/92, podle nichž lze převzít argumentaci soudu prvního stupně, avšak pouze s podmínkou, že nadřízený soud skutečně přezkoumal napadené rozhodnutí na základě argumentů uvedených v opravném prostředku. K tvrzení odvolacího soudu, že závěry soudu prvního stupně mají oporu v provedených důkazech a nebyl mu předložen žádný důkaz, který by mohl hodnocení soudu prvního stupně zpochybnit, dovolatel uvedl, že soud prvního stupně neprovedl žádný důkaz, který by byl schopen vyvrátit argumentaci obviněného o extrémním nesouladu provedených důkazů a skutkových zjištění (např. rekonstrukce, která by prokázala, že verze zasahujících policistů je nevěrohodná a neshoduje se s objektivní realitou). Odvolací soud měl podle jeho názoru povinnost provést vlastní dokazování a důkazy pak samostatně hodnotit, nebo zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a přikázat mu věc znovu projednat a rozhodnout, jednalo-li by se o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. 7. Extrémní rozpor obviněný spatřoval zejména v nevěrohodnosti výpovědí policistů O. H. a T. P., přičemž konkrétně ve vztahu ke každému z nich specifikoval 4 jejich tvrzení, která tento závěr podporují. K namítané nevěrohodnosti odkázal na zajištěný videozáznam pořízení z policejního vozu, z něhož bylo zjištěno, že policejní vůz minul blíže neidentifikovatelný vůz na kruhovém objezdu, kdy tento vůz vjíždí na kruhový objezd, a zároveň policejní vůz z kruhového objezdu vyjíždí výjezdem, který vede na stejnou silnici, ze které dále sledovaný vůz vjel na kruhový objezd, přitom se vozy minou svými levými boky. Při tomto kontaktu svítí sledovaný vůz do policejního vozu takovým způsobem, že to zcela oslepí kameru umístěnou v policejním voze. Následně se policejní vůz otáčí na silnici, opětovně vjíždí na kruhový objezd, ale dále sledovaný vůz již není v přímé viditelnosti, neboť od uvedeného kontaktu vozů uplyne řádově několik sekund. Následně policejní vůz jede předpokládanou trasou za sledovaným vozem, přičemž v jednom případě se musí opětovně otáčet, resp. couvat, rovněž ztrácí dále sledovaný vůz z přímé viditelnosti na několik sekund, než dorazí na místo, kde je zaparkován vůz ve směru jízdy proti přijíždějícímu policejnímu vozu, resp. v době, kdy policejní vůz má vůz ve svém zorném poli, je vůz v klidovém stavu, a na místě řidiče sedí obviněný. Z uvedeného videozáznamu však není zjistitelné, zda se jedná o jeden a týž vůz, nebo o dva rozdílné vozy, a to vzhledem ke dvojitému přerušení přímého sledování prvně registrovaného vozu ze strany policejního vozu. V případě, že by se jednalo o jeden a tentýž vůz, pak nelze postavit najisto, že osoba, která řídila sledovaný vůz na kruhovém objezdu je tou stejnou osobou (obviněným), která v něm seděla poté, co na místo jeho zaparkování přijel policejní vůz. Tvrzení zasahujících policistů tak považoval za nevěrohodná, bez jakýchkoliv pochybností je zjevné, že policejní vůz neměl po celou dobu sledovaný vůz v přímé viditelnosti. Tato nevěrohodná tvrzení jsou obsažena i v úředním záznamu zasahující hlídky, který měl být společnou prací tří zasahujících policistů, formálně byl však vyhotovený T. P. Dále uvedl, že hlídka policie pravděpodobně nemohla přesně určit, o jakou osobu řidiče se jedná, vzhledem ke světleným podmínkám, které obecně panují v noci (tma) a intenzivnímu, resp. ostrému světlu pocházejícímu z reflektorů sledovaného vozu, které muselo zákonitě na krátkou chvíli (stejně tak jako snímající kameru v policejním voze) oslepit veškeré osoby, které se dostaly do světleného pole ze strany sledovaného vozu, což měl ostatně připustit i T. P., který si nevybavil obličej řidiče, ale do úředního záznamu uvedl, že obviněný je řidičem, kterého policejní vůz zahlédl na kruhovém objezdu. V daných souvislostech pak dovolatel odkázal na judikaturu týkající se problematiky nevěrohodných výpovědí se zaměřením na příslušníky policie a situace „tvrzení proti tvr